ECLI:CZ:NS:2005:7.TDO.1423.2005.1
sp. zn. 7 Tdo 1423/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 7. prosince 2005 v neveřejném zasedání v Brně o dovolání obviněného V. J., které podal proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. 9 To 79/2005, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 4 T 12/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 29. 11. 2004, sp. zn. 4 T 12/2003, byl obviněný V. J. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., kterého se podle skutkové věty tohoto rozsudku dopustil tím, že „v P. dne 9. 9. 2002 v 17.25 hodin při jízdě po vozovce silnice ve směru od P. na N. jako řidič osobního automobilu zn. Citroën BX, v prostoru křižovatky silnic, kterou projížděl přímým směrem, započal předjíždění před ním jedoucího vozidla, přestože si byl vědom toho, že za ním jedoucí řidič motocyklu zn. YAMAHA J. H., ho může ve stejný okamžik předjíždět, což se také stalo, v důsledku toho, že obviněný nedostatečně kontroloval situaci za svým vozidlem v okamžiku zahájení předjížděcího manévru a že řidič H. nedodržel zásady bezpečného přejíždění“ (správně předjíždění), „především v zachování dostatečného podélného a bočního odstupu od vozidla obžalovaného, došlo k vzájemnému střetu a následně pak k pádu motocyklu řidiče H., jehož spolujezdkyně J. Z., utrpěla rozsáhlá závažná poranění horní části těla, přičemž bezprostřední příčinou smrti J. Z. byla prudká, masivní krevní ztráta do pohrudničních dutin při dvojnásobném roztržení pravé srdeční komory“. Za tento trestný čin byl obviněnému uložen podle §224 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody ve výměře 10 (deseti) měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let, a podle §49 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 1 (jednoho) roku. Rozsudkem byla dále podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozená V. z. p. ČR, O. p. P.-m., odkázána se zbytkem svého nároku na řízení ve věcech občanskoprávních; na toto řízení byli se svým nárokem na náhradu škody odkázáni taktéž poškození M. Z. a O. Z.
Shora uvedený rozsudek soudu prvního stupně byl napaden odvoláním obviněného a odvoláními Okresního státního zástupce Plzeň-město a poškozených manželů M a O. Z., podanými v neprospěch obviněného. O těchto řádných opravných prostředcích rozhodl Krajský soud v Plzni jako soud odvolací svým rozsudkem ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. 9 To 79/2005, tak, že k odvolání státního zástupce a poškozených manželů M. a O. Z. napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to ve výroku o náhradě škody týkajícím se těchto poškozených, a poté za podmínek uvedených v ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému V. J. povinnost k náhradě škody vůči poškozeným M. Z. a O. Z. ve výši 5.200,- Kč a podle §229 odst. 2 tr. ř. tyto poškozené odkázal se zbytkem jejich nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obviněného bylo odvolacím soudem zamítnuto podle §256 tr. ř.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Obviněný nesprávné právní posouzení skutku spatřuje v tom, že jej soudy uznaly vinným trestným činem podle §224 odst. 1 tr. zák., ale ve výroku i odůvodnění svých rozhodnutí uvedly, že se předmětného skutku dopustil jako řidič motorového vozidla, který svým jednáním porušil ustanovení §4 a §17 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, tj. že se dopustil jednání, které by bylo nutno kvalifikovat podle §224 odst. 2 tr. zák.; z této skutečnosti podle obviněného vyplývá, že soudy skutek posoudily chybně, když v důsledku absence přímého usvědčujícího důkazu, který by prokazoval, že obviněný porušil povinnost danou mu zákonem č. 361/2000 Sb., tj. že se plně nevěnoval řízení svého vozidla, skutek hodnotily jako trestný čin podle §224 odst. 1 tr. zák. Obviněný dále uvedl, že při zjišťování zavinění u trestného činu ublížení na zdraví spáchaného účastníkem silničního provozu je zapotřebí objasnit, zda byla či nebyla dodržena pravidla silničního provozu stanovená právním předpisem; ze závěru soudu prvního stupně ovšem podle obviněného vyplývá, že svým chováním pravidla silničního provozu neporušil. Z provedených důkazů nevyplývá, že obviněný mohl z jakékoli skutečnosti zjistit, že se řidič motocyklu chystá předjíždět, neboť tento nezkracoval vzdálenost mezi vozidly a byl do poslední chvíle v pravém jízdním pruhu; obviněný tedy nemohl z chování motocyklisty zjistit, že se tento chystá předjíždět. Obviněný v této souvislosti zdůraznil, že hranice okolností, jež řidič může předvídat, nelze vymezovat v hypotetické rovině, ale je zapotřebí vycházet z objektivních okolností vyplývajících z určité dopravní situace. Z hlediska nedbalostního zavinění to znamená, že kromě míry povinné opatrnosti vyplývající z pravidel silničního provozu existuje i subjektivní vymezení spočívající v míře opatrnosti, kterou je pachatel (řidič) schopen vynaložit v konkrétním případě. Přitom o zavinění z nedbalosti může jít jen tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně. V případě obviněného však nebylo prokázáno, že by nezachoval míru povinné opatrnosti a vzdálenost bočního a podélného přemístění, že by tyto skutečnosti byly příčinou nehody a následného smrtelného zranění a že by se plně nevěnoval řízení svého vozidla. Pokud jde o individuální opatrnost, obviněný nemohl počítat s nebezpečným počínáním řidiče motocyklu, neboť z jeho chování nebylo možno usoudit, že se chystá předjíždět. Obviněný se domnívá, že jeho střet s motocyklem by byl z důvodu chybně zvoleného předjížděcího manévru motocyklisty neodvratitelný i při jeho okamžité reakci a že tedy s ohledem na absenci jeho zavinění není možné jeho chování hodnotit jako trestný čin podle §224 odst. 1 tr. zák.
Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku dále uvedl, že v průběhu hlavního líčení nebylo prokázáno, že by svým jednáním porušil povinnost uloženou mu §5 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., a že z popisu skutku není zřejmé, jakou důležitou povinnost měl jako řidič motorového vozidla porušit a že porušení této povinnosti je v příčinné souvislosti se způsobeným následkem. Obviněný je toho názoru, že spisový materiál neobsahuje jediný důkaz, který by jej usvědčoval z porušení konkrétní povinnosti uložené mu zákonem č. 361/2000 Sb., a že právě absence tohoto důkazu prokazujícího současně příčinnou souvislost je důvodem nesprávného právního posouzení skutku a použití §224 odst. 1 tr. zák.
Protože podle obviněného nebylo prokázáno, že se dopustil nedbalostního jednání a že toto jednání bylo příčinou způsobeného následku, ze skutkové věty výroku o vině nevyplývá, že nedbalost obviněného postihuje všechny znaky předmětného jednání uvedené v dovolání, a v důsledku absence subjektivní stránky je skutek nutné hodnotit nikoli jako trestný čin, obviněný v závěru svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni v celém rozsahu zrušil a tomuto soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného konstatoval, že jednání popsané ve skutkové větě výroku o vině je třeba posuzovat jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. Soud správně dovodil, že v daném případě pochybili oba řidiči a že obviněný minimálně z nedbalosti ve smyslu ustanovení §5 písm. b) tr. zák. porušil obecné povinnosti řidiče dané v §4 písm. a) a §17 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., neboť při zachování patřičné opatrnosti a zásad stanovených mu jako řidiči v uvedených ustanoveních zákona č. 361/2000 Sb. neměl předjížděcí manévr vůbec zahajovat. Podle státního zástupce lze souhlasit i se závěrem soudu, že jednání obviněného naplňuje toliko znaky trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. a nikoli podle odst. 2 §224 tr. zák. K námitce absence příčinné souvislosti státní zástupce uvedl, že v případě aplikace obecných zásad týkajících se tohoto obligatorního znaku objektivní stránky trestného činu na posuzovaný případ lze souhlasit se závěry napadených rozhodnutí, že obviněný naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., když za stavu, kdy neměl dostatečný přehled o situaci za jeho vozidlem, v důsledku vlastní neopatrnosti a nepozornosti začal realizovat předjížděcí manévr, v důsledku čehož došlo ke střetu s motocyklem, který jej předjížděl, byť si řidič motocyklu také počínal nedbale. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu nelze pochybovat o příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a předmětnou dopravní nehodou s následkem v podobě zranění, kterým podlehla spolujezdkyně jedoucí na motocyklu.
Protože podle státního zástupce napadené rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo třeba odstranit cestou dovolání, státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a to za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku nejprve napadl správnost právní kvalifikace svého jednání jako trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. tvrzením, že ačkoli jej soudy uznaly vinným trestným činem podle §224 odst. 1 tr. zák., „ve svém výroku“ i „ve svém odůvodnění uvádí, že tohoto skutku se … dopustil jako řidič motorového vozidla, který svým jednáním porušil ustanovení §4 a §17 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a dopustil se dvojího pochybení svým způsobem jízdy, tedy jednání, které by bylo nutno kvalifikovat dle §224 odst. 2 tr. zák.“ (str. 3 dovolání obviněného). Touto hmotně právní námitkou obviněný soudům dříve činným v jeho trestní věci v podstatě vytýká, že jej uznaly vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., přestože ze skutkové věty, jak tvrdí obviněný, vyplývá naplnění kvalifikované skutkové podstaty předmětného trestného činu upravené v odst. 2 §224 tr. zák. Protože obviněný má podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. právo podat dovolání jen ve svůj prospěch, dovolací soud se touto námitkou směřující de facto v neprospěch obviněného nebyl oprávněn zabývat.
Dovolací soud se taktéž nezabýval námitkou obviněného, podle níž z popisu skutku není zřejmé, „jakou důležitou povinnost měl … porušit jako řidič motorového vozidla a že porušení této povinnosti je v příčinné souvislosti se způsobeným následkem, kterým je v případě pošk. Z. … smrtelné zranění“ (str. 5 dovolání obviněného). Obviněný totiž nebyl soudy nižších stupňů uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 2 tr. zák., v jehož případě musí být zákonný znak spočívající v „porušení důležité povinnosti“ naplněn, ale toliko trestným činem ublížení na zdraví podle odst. 1 §224 tr. zák., jehož skutková podstata tento zákonný znak neobsahuje; z tohoto důvodu je uvedená námitka obviněného zcela bezpředmětná.
Dovolací soud se zabýval dvěmi hmotně právními námitkami obviněného, kterými napadl správnost právního závěru soudů nižších stupňů o naplnění subjektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. a o existenci příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a následkem v podobě úmrtí poškozené J. Z., a dospěl k závěru, že tyto jsou zjevně neopodstatněné.
Absenci subjektivní stránky ve formě nedbalosti (§5 tr. zák.) obviněný ve svém dovolání dovozuje zejména z toho, že nemohl nebezpečné chování řidiče motocyklu, J. H., jakožto spoluviníka předmětné dopravní nehody předpokládat a počítat s ním a že tedy neměl možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem. Obviněný dále v souvislosti s touto námitkou uvedl, že ze závěru soudu prvního stupně vyplývá, že svým chováním neporušil žádná pravidla silničního provozu. Dovolací soud k tomuto tvrzení, které samo o sobě není námitkou hmotně právní povahy, poznamenává, že toto nemá v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, jak bude dále uvedeno, oporu.
Soud prvního stupně v posuzované trestní věci dospěl k závěru uvedenému v tzv. skutkové větě výroku o vině, že obviněný „započal předjíždění před ním jedoucího vozidla, přestože si byl vědom toho, že za ním jedoucí řidič motocyklu zn. YAMAHA J. H. … ho může ve stejný okamžik předjíždět, což se také stalo“. Tento svůj závěr vyjadřující mj. naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu nalézací soud odůvodnil tím, že obviněný „viděl ve zpětném zrcátku, jak před křižovatkou předjel H. vozidlo, které jelo do té doby za obžalovaným, a následně se zařadil těsně za zadní část vozidla obžalovaného. Dále si byl vědom toho, že H. provedl tento manévr přesto, že v daném místě nebyl oprávněn předjíždět“ (str. 3 rozsudku soudu prvního stupně). Na základě těchto skutečností a dále zejména z toho, že „motocykl řidiče H. jel v těsném závěsu za obžalovaným, blízko středního dělícího pruhu“ (str. 4 tamtéž) nalézací soud potom dovodil, že obviněný „věděl, že má za svou levou zadní částí vozidla sportovní motocykl, který by ho mohl chtít předjíždět“, dodal, že „jako řidič, který chce předjíždět, musí za takové situace dbát zvýšené opatrnosti a neohrožovat ani neomezovat další účastníky silničního provozu, a to i vozidla za ním jedoucí nesprávným způsobem“ (str. 6 tamtéž), a uzavřel, že „nedbalost … ve smyslu §5 písm. b) trestního zákona je možno spatřovat v tom, že obžalovaný sice možná si neuvědomoval a tedy v daný okamžik plně nevěděl, že svým jednáním může porušit zájem společnosti na ochraně zdraví a životů lidí, přitom to vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům, tedy především jako držitel řidičského oprávnění s dlouholetou praxí, vědět měl a mohl. Nemusel sice vědět, že řidič H. jej předjíždí“, ale „mohl předpokládat, že se o to bude pokoušet, byť právním předpisům neodpovídajícím způsobem. Porušil tak obecnou povinnost danou ustanovením §4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, podle níž každý účastník je povinen chovat se tak, aby neohrožoval život nebo zdraví dalších účastníků, a to i s přihlédnutím k situaci v silničním provozu. Zároveň porušil konkrétní povinnost uloženou v §17 odst. 2 uvedeného zákona spočívající v zákazu omezení či dokonce ohrožení řidiče jedoucích za řidičem, který chce předjíždět či předjíždí“ (str. 7 tamtéž). Odvolací soud v této souvislosti dále konstatoval, že obviněný „při zachování patřičné opatrnosti a dodržení … obecných zásad neměl vůbec započít ze dané situace předjížděcí manévr“ (str. 4 rozsudku soudu druhého stupně).
Dovolací soud se se shora uvedenými závěry soudů dříve činných v posuzované trestní věci zcela ztotožňuje a dodává následující. Z výpovědi obviněného, kterou tento učinil v rámci hlavního líčení, je zcela zřejmé, že obviněný si v době před střetem svého vozidla s motocyklem svědka J. H. musel být vědom toho, že tento řídí svůj motocykl způsobem nerespektujícím pravidla silničního provozu, tj. riskantně, a že se ho bude snažit předjet, když uvedl, že motocyklista tak 30 nebo 40 m před inkriminovanou křižovatkou předjel automobil jedoucí za vozidlem obviněného „přes plnou čáru a přes značku zákaz předjíždění“, že „motocykl se mezi mne a auto za mnou doslova vecpal“ a že „právě proto … ho sledoval v zrcátku, jestli mi nebude taky předjíždět“ (č. l. 158 tr. spisu). Obviněnému navíc muselo být zřejmé, že se jej řidič motocyklu bude snažit předjet, rovněž z toho, že tento „jel po celou dobu za“ ním „těsně nalepen“ (tamtéž), a mělo mu být zřejmé, že k tomu může dojít právě v místě, kde se sám rozhodl zahájit svůj předjížděcí manévr, když v tomto místě končila tzv. plná čára a současně v protějším jízdním pruhu nebylo žádné vozidlo, které by řidič motocyklu při svém předjíždění mohl ohrozit či omezit, tzn. když k tomu měl v tomto místě příležitost, a to i přes to, že ve zpětných zrcátcích neviděl, že by řidič motocyklu dával znamení o změně směru jízdy či se k předjížděcímu manévru jiným způsobem respektujícím pravidla silničního provozu chystal (např. vyjetím do protějšího jízdního pruhu), resp. právě proto, že v daném okamžiku neměl o činnosti svědka H. náležitý přehled, když tomuto viděl v levém zpětném zrcátku toliko loket a nikoli jeho motocykl, který v tomto okamžiku již mohl dávat znamení o změně směru jízdy. Lze uzavřít, že obviněný mohl předpokládat a počítat s tím, že se jej v okamžiku, kdy sám zahájil předjížděcí manévr, pokusí řidič motocyklu předjet, že obviněný měl možnost porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a to zájmu na ochraně zdraví a života lidí, předvídat a že tedy střet vozidla obviněného s motocyklem svědka H. byl taktéž zaviněn nedbalostním jednáním obviněného, a to, jak uvedl soud prvního stupně, ve formě nevědomé nedbalosti /§5 písm. b) tr. zák./.
Obviněný dále ve svém mimořádném opravném prostředku namítá, že jeho jednání nemůže být kvalifikováno jako trestný čin ublížení na zdraví, když nebylo prokázáno, že bylo příčinou způsobeného následku.
Příčinná souvislost, která spojuje protiprávní jednání se způsobeným trestněprávně relevantním následkem, je jako obligatorní znak objektivní stránky trestného činu jedním ze základních předpokladů trestní odpovědnosti pachatele.
Následek je zpravidla výsledkem několika příčin, přičemž příčinou následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, která spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Příčinná souvislost by se přerušila jen tehdy, kdyby nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která způsobila následek bez ohledu na jednání pachatele. Příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a následkem by se tedy přerušila, pokud by k danému následku došlo bez ohledu na jednání obviněného, tedy výlučně v důsledku jiné okolnosti (srov. rozhodnutí publikované pod č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Příčinou je totiž každý jev, bez něhož by jiný jev nenastal, resp. nenastal způsobem, jakým nastal (co do rozsahu poruchy či ohrožení, místa, času apod.). Jednání pachatele, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, pokud by následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby (srov. rozhodnutí publikované pod č. 72/1971 Sb. rozh. tr.). Každé jednání, bez kterého by následek nenastal, není stejně důležitou příčinou následku (zásada gradace příčinné souvislosti); důležité je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou.
Jak již bylo shora uvedeno, obviněný jako řidič osobního automobilu započal předjíždění před ním jedoucího vozidla, přestože si byl vědom toho, že za ním jedoucí řidič motocyklu, kterým byl svědek J. H., ho může ve stejný okamžik předjíždět. Ve stejném okamžiku začal předjíždět automobil obviněného svědek H., který taktéž nedodržel zásady bezpečného předjíždění, a to především zásadu zachování dostatečného podélného a bočního odstupu od předjížděného vozidla. V důsledku pochybení obou řidičů došlo ke střetu jejich dopravních prostředků a následnému pádu motocyklu svědka H., jehož spolujezdkyně, poškozená J. Z., utrpěla rozsáhlá závažná poranění horní části těla, kterým na místě dopravní nehody podlehla, přičemž bezprostřední příčinou její smrti byla prudká, masivní krevní ztráta do pohrudničních dutin při dvojnásobném roztržení pravé srdeční komory.
Ze shora (zjednodušeně) uvedených skutkových zjištění jednoznačně vyplývá, že jednání obviněného V. J. spočívající v zahájení předjížděcího manévru v rozporu s ustanoveními §4 písm. a) a §17 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, bylo takovou skutečností, bez níž by ke střetu vozidla obviněného a motocyklu svědka H. nedošlo a bez níž by tedy poškozená J. Z. neutrpěla zranění, kterým bezprostředně poté podlehla. Předmětné jednání obviněného je tedy příčinou způsobeného následku v podobě úmrtí poškozené s tím, že ani jednání svědka H., který započal předjíždět obviněného, aniž by zejména zachoval dostatečný podélný a boční odstup od jeho vozidla, ve stejný okamžik, ve kterém započal svůj předjížděcí manévr obviněný, nepřerušuje příčinnou souvislost mezi jednáním obviněného a způsobeným následkem.
Jestliže při vzniku následku spolupůsobilo více příčin, např. jednání pachatele a třetí osoby, je třeba hodnotit každou příčinu co do jejího významu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání obviněného nastal. Hodnotí-li se takto jednání obviněného V. J., je třeba uvést, že toto sice nebylo hlavní příčinou již uvedeného následku na životě poškozené J. Z., ale příčinou natolik významnou, že je nutné z tohoto jednání trestněprávní odpovědnost obviněného dovodit. Protože by bez předmětného nedbalostního jednání obviněného k úmrtí poškozené nedošlo, je v posuzovaném případě přerušení příčinné souvislosti vyloučeno.
Všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu, musí být zahrnuty zaviněním, a to v případě trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. zaviněním nedbalostním (§5 tr. zák.).
Jak již bylo výše několikráte uvedeno a taktéž podrobně rozvedeno, obviněný jako řidič osobního automobilu započal předjíždění před ním jedoucího vozidla, přestože si byl vědom toho, že za ním jedoucí řidič motocyklu, svědek H., jej může ve stejný okamžik předjíždět, k čemuž také došlo. Obviněný si při zahájení předjížděcího manévru taktéž musel být vědom toho, že „za takové situace“ musí „dbát zvýšené opatrnosti a neohrožovat ani neomezovat další účastníky silničního provozu, a to i vozidla za ním jedoucí nesprávným způsobem“ a „že motocyklista, potažmo jeho spolujezdec, je díky konstrukci motocyklu vystaven daleko většímu riziku při případném střetu“ (str. 6 rozsudku soudu prvního stupně). Obviněného lze považovat za zkušeného řidiče, když v rámci hlavního líčení vypověděl, že řidičský průkaz má „od 15-ti let … na pionýra a od 18-ti let na osobní vůz“, že jezdí „téměř denně“, přičemž „běžně“ najede „zhruba 25-30 tisíc km ročně, v celkovém součtu se jedná o 300000 najetých km“ (č. l. 158 tr. spisu). S ohledem na tyto skutečnosti a závěry a taktéž na závěry uvedené již v souvislosti s námitkou obviněného zpochybňující naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu podle §224 odst. 1 tr. zák. je zřejmé, že obviněný si za dané dopravní situace mohl a měl představit, že pokud jak on, tak řidič za ním jedoucího motocyklu, začnou předjíždět ve stejný okamžik, může dojít ke střetu jejich dopravních prostředků a zranění osob jedoucích na motocyklu, příp. k těžké újmě na jejich zdraví a v důsledku toho i k jejich úmrtí, a že tedy i příčinný vztah mezi posuzovaným jednáním obviněného a následkem v podobě úmrtí poškozené J. Z. je zahrnut zaviněním obviněného, a to ve formě nevědomé nedbalosti /§5 písm. b) tr. zák./.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené skutečnosti, kdy dovolací soud dospěl k závěru, že mezi jednáním obviněného a způsobeným trestněprávně relevantním následkem na životě poškozené je příčinná souvislost a že všechny znaky skutkové podstaty předmětného trestného činu, a to zejména (vzhledem k námitkám obviněného) jednání a příčinná souvislost, jsou zahrnuty zaviněním obviněného, Nejvyšší soud dovolání obviněného opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Zjevná neopodstatněnost dovolání obviněného vyplývá mj. ze skutečnosti, že námitkou zpochybňující naplnění subjektivní stránky trestného činu se již zabývaly soudy nižších stupňů a že obviněný i přes dostatečné odůvodnění jejich rozhodnutí nadále setrvává na svém právním posouzení skutku.
Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. prosince 2005
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš