ECLI:CZ:NS:2005:7.TDO.1462.2004.1
sp. zn. 7 Tdo 1462/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 8. února 2005 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. M., které podal proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 8. 2004, sp. zn. 3 To 275/2004, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 1 T 178/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 19. 5. 2004, sp. zn. 1 T 178/2003, byl obviněný uznán vinným celkem sedmi trestnými činy, a to: ad I. maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. d) tr. zák., ad II. – V. krádeže podle §247 odst. 1 spáchanými různými formami uvedenými pod písm. a), b) c) a e) tr. zák., v jednom případě dílem dokonaným a dílem nedokonaným podle §8 odst. 1 tr. zák., ad VI. ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., a poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. Za to byl odsouzen podle §222 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na 3 ½ roku, pro jehož výkon byl zařazen podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto také o uplatněných nárocích poškozených na náhradu škody. Podle §226 písm. c) tr. ř. byl pak obviněný zproštěn obžaloby pro skutky kvalifikované jako pokračující trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák.
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 4. 8. 2004, sp. zn. 3 To 275/2004, bylo odvolání obviněného proti celému výroku o vině, výroku o trestu i náhradě škody, zamítnuto podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání z důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., které směřuje toliko proti rozhodnutí o jeho vině trestným činem ublížení na zdraví ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 tr. zák. a v důsledku toho i do výroku o trestu. Namítá, že daný skutek nevykazuje zákonné znaky trestného činu jímž byl uznán vinným, a to pro neexistenci zavinění a hrozícího těžkého následku. Pokud jde o zavinění namítá, že automobil použil jedině k tomu, aby se z místa co nejdříve vzdálil a nikoliv jako zbraň k napadení poškozeného, který mu do dráhy rozjetého automobilu vběhl. Nelze proto učinit závěr o jeho srozumění s možným následkem /§4 písm. b) tr. zák./. V inkriminované době se soustředil pouze na svůj únik a jeho rozpoznávací schopnost byla podstatně snížena, což při posuzování míry zavinění nelze opomenout. Ze zjištěného skutkového stavu tak podle jeho názoru nevyplývá, že by jednal byť v nepřímém úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví třetí osobě. Současně, že z něj nelze jednoznačně odvozovat ani těžký následek bez dalšího pouze z jízdy automobilem, aniž by to bylo objektivizováno odborným posudkem. Navrhl proto, aby usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno, pokud jím byl ponechán nedotčený výrok o vině trestným činem těžkého ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 a §222 odst. 1 tr. zák. a výrok o trestu, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu I. stupně ve výroku o vině tímto trestným činem a ve výroku o trestu.
Státní zástupce Nejvyššího státní zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že námitky obviněného vychází z jeho verze skutkového děje, že mu poškozený neočekávaně vběhl do dráhy rozjetého vozu. Na základě této verze pak namítá absenci subjektivní stránky. Tyto námitky ale nespadají pod použitý důvod dovolání a jsou proto irelevantní ty námitky, které směřují výhradně proti nesprávnosti samotných skutkových zjištění. Protože obviněný nepochybně věděl, že v důsledku svého jednání může poškozeného srazit a způsobit mu vážná zranění, soudy správně dovodily, že jednal v nepřímém úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák. Navrhl proto, aby bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 tr. zák. se obviněný (stručně řečeno) dopustil podle rozsudku soudu I. stupně tím (bod VI.), že bezprostředně poté, co byl přistižen při krádeži, snažil se z místa utéci a odjet svým osobním automobilem zn. Opel Rekord, prudce se rozjel proti F. Z., který se ho snažil zastavit máváním rukama a hlasitým voláním, na což však nereagoval a ještě zrychlil jízdu čelně proti běžícímu F. Z., kterého by tak srazil na zem, a přestože tento uskočil, částečně jej odrazil přední částí vozidla na zem.
Soud I. stupně ohledně právní kvalifikace jednání obviněného z hlediska subjektivní stránky uvedl, že obviněný se zvyšující rychlostí rozjel přímo proti F. Z. a za situace, kdy už ani neměl možnost případnou srážku ovlivnit, přičemž k ní nedošlo v plné míře jen pro prudký obranný manévr poškozeného, a z toho, že i přesto došlo ke kontaktu vozidla s poškozeným, lze jasně dovodit, že možnost závažného střetu byla jen otázkou minimálních vzdáleností v centimetrech. Tyto skutkové okolnosti případu jednoznačně potvrzují správnost právního závěru soudu I. stupně, že obviněný jednal v nepřímém úmyslu způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví podle §4 písm. b) tr. zák., když musel být srozuměn s tím, že v případě sražení poškozeného automobilem tento může utrpět závažná poranění. Zvláště pak za situace, kdy se obviněný prudce rozjel proti poškozeném a navíc ještě zvýšil rychlost jízdy čelně proti němu. Ač tedy přímým úmyslem obviněného bylo uniknout z místa kde byl přistižen při trestné činnosti, snažil se tento svůj cíl zrealizovat i za cenu toho, že poškozeného s vozidlem srazí a způsobí mu těžká zranění, přičemž mu bylo zcela lhostejné, zda takovýto následek způsobí nebo nezpůsobí. Za dané situace také soud odvolací správně dospěl k závěru o srozumění obviněného s tím, že poškozeného srazí vozidlem a může mu tak způsobit těžké poranění.
Nelze se také ztotožnit s tvrzením obviněného, že jeho rozpoznávací schopnost byla podstatně snížena a tím, i míra jeho zavinění. Jednak takovémuto závěru nic ve věci nenasvědčuje a nejsou v tomto směru žádné pochybnosti, přičemž z obsahu dovolání je zřejmé, že podle obviněného k snížení této jeho schopnosti mělo dojít v důsledku toho, že se soustředil pouze a jedině na svůj únik. Takováto skutečnost je ale z hlediska jeho příčetnosti bezvýznamná.
Totéž pak platí i o námitce, že nelze jednoznačně dovozovat ani těžký následek pouze z jízdy automobilem. Možnost vzniku těžkého ublížení na zdraví soudy správně dovodili z toho, že obviněný se jednak rozjel a pak ještě zrychlil jízdu čelně proti poškozenému. V takovémto případě, s ohledem na hmotnost a destrukční účinky vozidla, pokud by poškozený prudce neuskočil a došlo by k jeho sražení, je obecně známou skutečností možnost vzniku vážných zranění ohrožujících nejen jeho zdraví ale i život. Zjišťování možnosti takovéhoto následku proto nevyžaduje objektivizování odborným posudkem.
Protože již z rozsudku soudu I. stupně je zřejmé, že námitky obviněného jsou neopodstatněné a zabýval se jimi řádně již také soud odvolací, bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. února 2005
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš