Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 09.03.2005, sp. zn. 7 Tdo 1513/2004 [ rozsudek / výz-CD ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2005:7.TDO.1513.2004.1

sp. zn. 7 Tdo 1513/2004 USNESENÍ Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném ve dnech 8. a 9. března 2005 dovolání obviněných J. S. , a D. S. , roz. B. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 7 To 89/2004, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 4 T 2/2004 a rozhodl takto: Podle §265j tr. ř. se dovolání obviněných J. S. a D. S. z a m í t a j í . Odůvodnění: I. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 4. 2004, sp. zn. 4 T 2/2004, byli obvinění uznáni vinnými následujícími trestnými činy: - pod bodem 1 výroku oba obvinění pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1, §219 odst. 1, 2 písm. b), h) tr. zák., trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., - pod bodem 2 obviněný J. S. trestnými činy vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. c), h) tr. zák., loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. a pokusem trestného činu poškozování cizí věci podle §8 odst. 1, §257 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., obviněná D. S. pomocí k trestnému činu loupeže podle §10 odst. 1 písm. c), §234 odst. 1 tr. zák., - pod bodem 3 oba obvinění trestnými činy vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. b), c), h) tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2, 3 tr. zák., - pod bodem 4 oba obvinění trestnými činy vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. a), b), c), h) tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zák., - pod bodem 5 oba obvinění trestnými činy vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. b), c), h) tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zák., - pod bodem 6 oba obvinění trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. b), c), h) tr. zák. dílem dokonaným, dílem nedokonaným podle §8 odst. 1 tr. zák., a trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2, 3 tr. zák., - pod bodem 7 oba obvinění přípravou k trestnému činu vraždy podle §7 odst. 1, §219 odst. 1, 2 písm. c), h) tr. zák., - pod bodem 8 obviněná D. S. trestnými činy vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. b), c), h) tr. zák. a krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák., - pod bodem 9 obviněný J. S. trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zák. Za to byl oběma obviněným shodně uložen podle §219 odst. 2 a §29 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák. trest odnětí svobody na doživotí, pro jehož výkon byli oba zařazeni podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně bylo podle §29 odst. 1 tr. zák. rozhodnuto, že ani jednomu z obviněných se doba výkonu trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou nezapočítává do doby výkonu trestu pro účely podmíněného propuštění. Obviněnému J. S. byl trest uložen jako úhrnný podle §35 odst. 1 tr. zák., obviněné D. S. jako souhrnný podle §35 odst. 2 tr. zák. za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 30. 5. 2003, sp. zn. 2 T 51/2003, ve znění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. 10 To 236/2003, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento zrušený výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Současně bylo rozsudkem rozhodnuto i o povinnosti obviněných k náhradě škody. II. Proti tomuto rozsudku podali oba obvinění odvolání. Z podnětu jejich odvolání Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 7 To 89/2004, podle §258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. rozsudek krajského soudu částečně zrušil, a to ve výroku o vině pod body 1 - 8, ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak sám rozhodl tak, že uznal obviněné vinnými následujícími trestnými činy: - pod bodem 1 výroku oba obviněné trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., - pod bodem 2 obviněného J. S. trestnými činy vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák., porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. a pokusem trestného činu poškozování cizí věci podle §8 odst. 1, §257 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., obviněnou D. S. pomocí k trestnému činu loupeže podle §10 odst. 1 písm. c), §234 odst. 1 tr. zák., - pod bodem 3 obviněného J. S. trestnými činy vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. b), c), h) tr. zák., obviněnou D. S. trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. b), h) tr. zák., oba obviněné trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2, 3 tr. zák., - pod bodem 4 oba obviněné trestnými činy vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. b), c), h) tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zák., - pod bodem 5 oba obviněné trestnými činy vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. b), c), h) tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zák., - pod bodem 6 oba obviněné trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. a), b), c), h) tr. zák. dílem dokonaným, dílem nedokonaným podle §8 odst. 1 tr. zák., a trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2, 3 tr. zák., - pod bodem 7 oba obviněné přípravou k trestnému činu vraždy podle §7 odst. 1, §219 odst. 1, 2 písm. c), h) tr. zák., - pod bodem 8 obviněnou D. S. trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. b), c), h) tr. zák. Podle zjištění vrchního soudu se obvinění shora uvedených trestných činů dopustili tím, že: 1/ oba obvinění společně dne 30. 9. 2001 okolo 23:30 hod. v Ch. , okres K. H. , v úmyslu získat peníze, maskováni kuklami na hlavách a s rukavicemi, po přelezení oplocení vnikli na pozemek domu čp. .... majitele A. M. , poté rozbili skleněnou výplň vchodových dveří domu, čímž způsobili škodu nejméně 290,- Kč, vzniklým otvorem pomocí klíče v zámku zevnitř odemkli a vnikli do prostoru kuchyně, kde fyzicky napadli A. M. tak, že ho povalili na zem, svázali mu ruce za záda a dále nohy okolo kotníků, poté dům prohledali a odcizili částku nejméně 160.000,- Kč, při svém odchodu A. M. ponechali na místě ležet svázaného, přestože si byli vědomi toho, že poškozený žije sám a ponechání ho bez pomoci může vést k jeho smrti, když k úmrtí poškozeného selháním základních životních funkcí v důsledku nepříznivé život ohrožující polohy nedošlo proto, že byl následně nalezen svými sousedy dne 2. 10. 2001 okolo 11:00 hod., a poté byl odvezen k lékařskému ošetření do nemocnice, 2/ obviněný J. S. a obviněná D. S. dne 16. 11. 2001 v přesně nezjištěnou dobu v ranních hodinách ve S. , okres K. H. , v úmyslu získat peníze, po předchozí dohodě D. S. poskytla J. S. k zamaskování dámskou punčochu a paruku a v místě svého bydliště hlídáním zajišťovala to, že J. S. , maskován způsobem uvedeným výše, neuzamčenými dveřmi vnikl do domu majitele S. Š. , kde se schoval za závěs, avšak byl zde odhalen poškozeným, a proto ho fyzicky napadl, srazil ho na zem a nutil ho k vydání peněz a věcí, což poškozený učinil a vydal mu částku 40.000,- Kč, protože však při zápasu obžalovanému strhl maskování, J. S. ho následně opět napadl, srazil ho na zem, kde ho škrtil oběma rukama a způsobil mu tak zlomeninu obou velkých rohů jazylky a obou horních rohů štítné chrupavky a tržné rány o délce 1 cm v obličeji a temenní části hlavy, v důsledku čehož poškozený S. Š. na místě zemřel, poté dům prohledal a odcizil elektrickou vrtačku zn. Narex EV 410 s příslušenstvím, motorovou pilu STIHL, 2 ks nákupních tašek, plastovou misku, nejméně 1 ks lahve tvrdého alkoholu nezjištěné značky, nejméně 4 ks lahví vína nezjištěné značky a nejméně 1 ks masové konzervy, vše v hodnotě nejméně 3.235,- Kč a poté dům opustil, když před tím tělo poškozeného uložil do postele a zapálil okolo něj nejméně 4 svíčky v úmyslu způsobit požár a zakrýt tak po sobě stopy, a v důsledku jeho jednání došlo k požáru zařízení ložnice a ke vzniku škody nejméně 1.500,- Kč, když požár byl likvidován přivolanou výjezdovou skupinou hasičského záchranného sboru a uvedeným požárem byl ohrožen celý dům poškozeného v hodnotě nejméně 661.370,- Kč, 3/ oba obvinění společně dne 28. 11. 2001 ve S. , okres K. H. , v přesně nezjištěnou dobu ve večerních hodinách po vzájemné dohodě v úmyslu získat peníze a usmrtit R. S. , s rukavicemi na rukou, po přelezení plotu vnikli na pozemek domu čp. .... majitelky R. S. , pomocí železné tyče rozbili skleněnou výplň vchodových dveří, na kterých vznikla škoda nejméně 90,- Kč, klíčem v zámku zevnitř odemkli a vnikli do kuchyně, kde fyzicky napadli R. S. tak, že J. S. ji udeřil tyčí do hlavy, ležící ji pak pomocí šátků svázali na rukou a nohou a nutili ji k vydání peněz, následně ji pak J. S. škrtil oběma rukama, čímž jí způsobil zlomeniny jazylky a štítné chrupavky vlevo a krevní výron ve sliznici hrtanu vpravo, v důsledku čehož poškozenou usmrtil, poté společně dům prohledali a odcizili nejméně 50.000,- Kč, přesně nezjištěné zlaté šperky v hodnotě nejméně 5.500,- Kč, 6 ks povlečení, 4 ks balíčků utěrek, 6 ks balíčků kapesníků, elektrický kávomlýnek, osobní mechanickou váhu, napařovací žehličku nezjištěné značky, žehličku zn. ETA, 3 kg prášku na praní, vše v hodnotě nejméně 2.210,- Kč, tělo poškozené R. S. pak odnesli do zahrady domu, kde vykopali jámu, a tělo poškozené do ní uložili a zakryli zeminou, když před tím do jámy naházeli i osobní věci poškozené jako např. bundu, tašku, doklady, brýle, v úmyslu vyvolat dojem, že poškozená odjela mimo domov, dále v domě spálili věci poškozené, které byly od její krve, a způsobili tak škodu nejméně 800,- Kč, J. S. zalepil rozbitou skleněnou výplň dveří, dům zamkli a klíče od něj zahodili, přičemž tělo poškozené bylo náhodně nalezeno dne 4. 5. 2002, a uvedeného jednání se obviněný J. S. dopustil přesto, že se před tím dopustil jednání popsaného v bodě 2 výroku tohoto rozsudku, 4/ oba obvinění společně v přesně neurčenou dobu od 28. 7. 2002 do 30. 7. 2002 v M. , okres K. H. , po předchozí vzájemné dohodě a natipování místa v úmyslu získat peníze a usmrtit poškozené, otevřenou brankou vnikli na pozemek poškozených manželů A. K. , a M. K. , kde poté v kůlně u domu fyzicky napadli A. K. bitím do různých částí těla, poté ho společně odvedli do kuchyně domu, kde jak A. K. , tak M. K. svázali na rukou a nohou, požadovali po nich vydání peněz a když jim M. K. vydala částku 10.000,- Kč, J. S. pomocí odříznutého kabelu od lampičky škrcením usmrtil A. K. a poté stejným způsobem usmrtil i M. K. , následně dům prohledali a odcizili nejméně 5 ks videokazet, videorekordér zn. Schneider, mobilní telefon Alcatel 303 s nabíječkou, elektrický holicí strojek, nejméně 3 ks náramkových hodinek nezjištěných značek, malorážní bubínkový revolver Alfa model 641, rádio zn. Vega a další drobnosti vše v hodnotě nejméně 6.410,- Kč, před opuštěním domu tělo poškozeného A. K. umístili v ložnici na postel a tělo poškozené M. K. na gauč v kuchyni a v úmyslu navodit dojem nešťastné náhody či sebevraždy, otevřeli přívod plynu u plynového sporáku a poté dům opustili, a uvedeného jednání se dopustili přesto, že se obviněný J. S. před tím dopustil jednání popsaného v bodě 2, 3 výroku tohoto rozsudku a obviněná D. S. se před tím dopustila jednání popsaného v bodě 3 výroku tohoto rozsudku, 5/ oba obvinění společně v přesně nezjištěnou dobu od 27. 10. 2002 do 30. 10. 2002 ve S. , okres K. H. , po předchozí vzájemné domluvě v úmyslu získat peníze a usmrtit poškozeného, s rukavicemi na rukou, otevřenými dveřmi vnikli do domu čp. .... majitele J. M. , kterého fyzicky napadli a to údery rukou a kopy nohou do různých částí těla a hlavy, požadovali po něm vydání peněz, svázali ho na rukou a nohou, z kapes kalhot mu odcizili částku 400,- Kč a ze sklepa z krabice částku 60.000,- Kč, dále dalekohled, příruční kovový trezorek a kapesní svítilnu, vše v hodnotě nejméně 740,- Kč, když následně ho J. S. bil pěstmi do různých částí těla a polštářem mu zakrýval dýchací otvory, v důsledku čehož došlo ke ztrátě vědomí poškozeného a ke způsobení zlomeniny 8. a 9. žebra vpravo, 7. a 9. žebra vlevo s krevními výrony v pohrudnici a mezižeberních svalech, ke krevním výronům ve spojivkách, ve sliznici hrtanu a průdušnice a otoku mozku, což vedlo k bezprostřední smrti poškozeného, dále pak obžalovaní v úmyslu fingovat sebevraždu poškozeného vytáhli jeho tělo na půdu domu, kde mu omotali okolo krku smyčku z prádelní šňůry a nejméně 2x se snažili tělo vytáhnout a pověsit na trám, což se jim však nepodařilo, neboť šňůra se opakovaně přetrhla, přičemž tímto jednáním pak na těle mrtvého J. M. způsobili odlomení horních rohů štítné chrupavky a odlomení malých rohů jazylky, tělo poškozeného ponechali na půdě a z místa odešli, a uvedeného jednání se dopustili přesto, že se obviněný J. S. před tím dopustil jednání popsaného v bodě 2 - 4 výroku tohoto rozsudku a obviněná D. S. se před tím dopustila jednání popsaného v bodě 3 a 4 výroku tohoto rozsudku, 6/ oba obvinění společně dne 2. 12. 2002 v pozdních nočních hodinách okolo 01:00 hod. v B. , okres S. , po předchozí vzájemné domluvě v úmyslu získat peníze a usmrtit poškozené, vnikli do bytu domu čp. ... majitelky B. C. , a to tak, že J. S. vnikl pootevřeným větracím oknem nad vstupními dveřmi ve výšce nejméně 2,5 m do bytu, zevnitř odemkl vchodové dveře a umožnil tak vstup D. S. , poté fyzicky napadli dcery majitelky bytu D. W. , a H. C. , které obě nejprve svázali na rukou a nohou, poté J. S. pomocí šátku použitého jako škrtidla škrtil D. W. , čímž jí způsobil zlomeniny obou horních rohů štítné chrupavky a obou velkých rohů jazylky, což vedlo k bezprostřední smrti poškozené, a dále pak poškozené H. C. bitím rukama do různých částí těla způsobili krevní výrony v měkkých lebních pokrývkách hlavy a tím, že ji J. S. škrtil oběma rukama, pak tupé poranění na krku, spočívající ve zlomenině levého horního rohu štítné chrupavky a v krevních výronech měkkých tkání krku a tečkovitých krevních výroncích na sliznici hrtanu, což vedlo k rozvoji úrazového šoku a bezprostřední smrti poškozené H. C. , dále J. S. fyzicky napadl i poškozenou B. C. , která ležela v posteli, a to tím způsobem, že jí přes obličej přehodil deku, kterou přitiskl polštář, o který se opíral celou svojí vahou a zakrytím dýchacích otvorů po dobu několika minut jí přivodil stav bezprostředně ohrožující život, v důsledku čehož došlo u poškozené k duševní poruše přechodného charakteru, tranzistornímu stavu zmatenosti na bázi mozkové arteriosklerózy s dezorientací, přičemž během fyzického útoku i po něm J. S. a D. S. prohledávali byt a odcizili zde finanční hotovost ve výši nejméně 10.000,- Kč, 3 ks vkladních knížek České spořitelny, pobočka K. H. , na jméno H. C. a občanský průkaz H. C. , před odchodem z bytu vše zinscenovali tak, jako by se jednalo o rodinnou tragédii, když tělo poškozené B. C. ponechali na posteli v kuchyni, tělo D. W. ponechali v posteli v obývacím pokoji a tělo poškozené H. C. umístili do vany v koupelně, kde jí za použití kuchyňského nože způsobili řezné rány na zápěstí levé paže zasahující do kůže a podkoží, předstíraje její sebevraždu, byt poté opustili a téhož dne v odpoledních hodinách pak v K. H. v České spořitelně z odcizených vkladních knížek vybrali částku 39.500,- Kč, kterou později použili pro svoji potřebu, a uvedeného jednání se dopustili přesto, že se před tím obviněný J. S. dopustil jednání popsaného v bodě 2 – 5 výroku tohoto rozsudku a obviněná D. S. se před tím dopustila jednání popsaného v bodě 3 - 5 výroku tohoto rozsudku, 7/ oba obvinění společně v přesně nezjištěnou dobu koncem měsíce ledna 2003 v odpoledních hodinách, v obci O. , okres K. H. , po vzájemné domluvě v úmyslu získat peníze a usmrtit B. M. , vybaveni rukavicemi, hledali bydliště poškozené, což se jim však i přes dotazy u místních obyvatel nepodařilo, a proto v obavě před svým prozrazením z obce odešli rozhodnuti poškozenou vyhledat opakovaně, v čemž jim však bylo zabráněno jejich zadržením orgány Policie ČR dne 4. 2. 2003, a uvedeného jednání se dopustili přesto, že se obviněný J. S. před tím dopustil jednání popsaného v bodě 2 - 6 výroku tohoto rozsudku a obviněná D. S. se před tím dopustila jednání popsaného v bodě 3 - 6 výroku tohoto rozsudku, 8/ obviněná D. S. v přesně nezjištěnou dobu od 15. 8. 2002 do 17. 8. 2002 v K. Ř. , okr. J. H. , v H. , v rodinném domku M. Č. , kde byla přechodně ubytována, fyzicky napadla majitelku domu M. Č. poté, kdy ji jmenovaná přistihla při prohledávání jejího domu v úmyslu najít a odcizit peníze, a to tím způsobem, že ji svázala na rukou a nohou, pomocí pásky ji škrtila a nutila ji k vydání peněz, následně poškozenou 2x udeřila dřevěným válečkem do temenní části hlavy, čímž jí způsobila tržně zhmožděnou ránu v krajině temenní, látkovými pásky jí přivázala ruce k opěrkám křesla, do úst jí upevnila látkový roubík a opětovným škrcením látkovými pásky na krku jí způsobila povrchové oděrky krku, a když jí poškozená odmítla vydat peníze, z kuchyně domu vzala nůž o délce čepele 21 cm, kterým poškozenou M. Č. nejméně 4x bodla do oblasti hrudníku a způsobila jí tak bodná poranění levé plíce a srdce s vykrvácením do dutiny hrudní, což vedlo k bezprostřední smrti poškozené, následně z domu odcizila finanční částku nejméně 20.000,- Kč, dům opustila, uzamkla a klíče zahodila, a uvedeného jednání se dopustila přesto, že se před tím dopustila jednání popsaného v bodě 3 - 4 výroku tohoto rozsudku. Za tyto trestné činy a trestné činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zák., jimiž byl obviněný J. S. uznán vinným pod bodem 9 výroku krajského soudu a obviněná D. S. rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 30. 5. 2003, sp. zn. 2 T 51/2003, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. 10 To 236/2003, byl oběma obviněným opětovně uložen podle §219 odst. 2 a §29 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák. výjimečný trest odnětí svobody na doživotí, pro jehož výkon byli oba zařazení podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. do věznice s ostrahou. Současně bylo podle §29 odst. 1 tr. zák. rozhodnuto, že ani jednomu z obviněných se doba výkonu trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou nezapočítává pro účely podmíněného propuštění do doby výkonu trestu. Obviněnému J. S. byl trest uložen jako úhrnný podle §35 odst. 1 tr. zák., obviněné D. S. jako souhrnný podle §35 odst. 2 tr. zák. za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 30. 5. 2003, sp. zn. 2 T 51/2003, ve znění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. 10 To 236/2003, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento zrušený výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Současně bylo rozsudkem rozhodnuto i o povinnosti obviněných k náhradě škody. III. Proti tomuto rozsudku podali oba obvinění dovolání. Obviněný J. S. podal dovolání prostřednictvím svého obhájce JUDr. Františka Derika. Rozsudek vrchního soudu napadl ve výroku o vině pod body 1, 6 a 7 a ve výroku o trestu . Dovolání opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť má za to, že rozhodnutí obou soudů spočívají na nesprávném hmotně právním posouzení skutku a byl mu uložen trest, který zákon nepřipouští . Ve vztahu ke skutku pod bodem 1 výroku napadeného rozsudku obviněný namítal, že jeho jednání mělo být posouzeno pouze jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. V této souvislosti zdůraznil, že neměli v úmyslu poškozeného A. M. usmrtit. Vyzdvihoval, že poškozenému nezpůsobili žádná zranění, zanechali ho ležet na posteli přikrytého přikrývkou v poloze, která podle obviněného nebyla kritickou, přičemž předpokládali, že sousedi poškozeného najdou, což se také stalo. Obviněný připouští, že poškozený se sám mohl dostat do situace, která se mu mohla stát nebezpečnou, avšak podle názoru dovolatele tento stav již nebyl v příčinné souvislosti s jednáním obviněných. Ve vztahu ke skutku pod bodem 6 (poškozená B. C. ) obviněný namítá, že tuto poškozenou neměl v žádném případě v úmyslu usmrtit. Přikrytí poškozené polštářem podle jeho mínění nedosáhlo takové intenzity, aby se musela bránit. Podle obviněného v době jeho odchodu poškozená byla živá a hovořila. Jednání vůči této poškozené proto podle něj nemělo být posouzeno jako pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1, §219 tr. zák. Za nesprávnou označoval dovolatel i právní kvalifikaci skutku pod bodem 7 (poškozená B. M. ). Závěr o přípravě k trestnému činu vraždy podle §7 odst. 1, §219 tr. zák. považuje za extenzivní a hypotetický. Namítá, že nebylo jisté, zda by poškozenou vůbec našli, a pokud ano, jak by se rozhodli. Soudům vytýká, že posuzovaly záměr obviněných paušálně s dalšími útoky, ačkoliv podle přesvědčení dovolatele nebylo vyloučeno, že by se v posuzovaném případě po obhlídce místa dopustili jen trestného činu loupeže podle §234 tr. zák. nebo krádeže podle §247 tr. zák. Za podstatné označuje dovolatel také to, že poté, co poškozenou nenašli, podle jeho tvrzení od záměru poškozenou navštívit upustili. Podle názoru obviněného jejich jednání nenaplňuje žádnou z forem přípravy ve smyslu §7 odst. 1 tr. zák., a to i z hlediska zákonem předpokládané intenzity takového jednání. Dovolání dále napadá i celý výrok o trestu. Dovolatel má za to, že znalci z odvětví psychiatrie a psychologie nevyloučili v zásadě možnost jeho resocializace, takže tím podle něj nelze vyloučit ani možnost jeho nápravy trestem sice výjimečným, ale v sazbě 15 až 25 let odnětí svobody. V této souvislosti by podle obviněného mělo být přihlédnuto k jeho úplnému doznání spáchané trestné činnosti, pomoci při jejím objasňování a jím projevené lítosti. Z provedeného dokazování podle něj plyne, že sám by se trestné činnosti takového charakteru nedopustil. Obviněný vyzdvihuje, že jak jeho zaměstnavatel, tak obyvatelé S. hodnotili jeho osobu kladně. Podle obviněného soudy neodůvodnily zákonné podmínky uložení výjimečného trestu na doživotí vyčerpávajícím způsobem, a to zejména ve vztahu k podmínce, že „není dána naděje na jeho nápravu trestem odnětí svobody na 15 až 25 let“. Obviněný je přesvědčen, že výjimečný trest na doživotí mu byl uložen v rozporu s ustanovením §29 odst. 3 písm. a), b) tr. zák. Za nedostatečně zdůvodněné považuje dovolatel i rozhodnutí o nezapočítání doby strávené ve věznici se zvýšenou ostrahou do doby výkonu trestu pro účely podmíněného propuštění. Toto rozhodnutí podle názoru obviněného jen umocňuje nesprávnost uložení výjimečného trestu na doživotí a činí jej nepřiměřeným. Závěrem dovolání obviněný J. S. navrhoval , aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí zrušil a přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby Nejvyšší soud ve shodě s uplatněnými námitkami rozhodl ve věci sám. Obviněná D. S. podala dovolání prostřednictvím svého obhájce JUDr. Vítězslava Menšíka. Dovoláním napadla výrok o vině bod bodem 7 a dále výrok o trestu . Výrok o vině napadla podle dovolacího důvodu stanoveného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť právní posouzení skutku pod bodem 7 výroku nepovažuje za správné. V této souvislosti namítá, že poškozenou B. M. neměli v úmyslu usmrtit, uvažovali pouze o jejím oloupení. Do O. odjeli v úmyslu zjistit, kde se nachází její dům a teprve po zjištění konkrétní situace by se rozhodli, zda přistoupit k realizaci jejich záměru. Její dům však nenašli a protože se obávali, že při hledání jejího domu vzbudili v O. jistou pozornost, od realizace záměru podle tvrzení dovolatelky fakticky dobrovolně ustoupili. Dovolatelka v tomto směru poukazuje i na původní výpověď spoluobviněného, než tuto výpověď změnil. Pokud pak soudy podle jejího mínění bez náležitého vyhodnocení obou výpovědí vyšly z této změněné výpovědi obviněného, dospěly v důsledku toho podle ní k nesprávnému hmotně právnímu posouzení zjištěného skutku. Jednání spočívající v hledání domu poškozené bylo podle obviněné velmi neurčité a natolik vzdálené od případné realizace úvah o oloupení poškozené, že podle ní nemělo být posouzeno jako příprava k trestnému činu podle §7 odst. 1 tr. zák., tím méně jako příprava k trestnému činu vraždy, když obvinění uvažovali jen o možnosti oloupení poškozené. Za důkaz o úmyslu poškozenou usmrtit pak podle dovolatelky nemůže být považován ani fakt, že byli vybaveni rukavicemi, neboť to zcela odpovídalo chladnému zimnímu počasí, které tehdy panovalo. Podle dovolatelky však dovolání směřuje především proti výroku o uložení výjimečného trestu na doživotí, a to s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 2 tr. ř. Na podporu této části svých námitek obviněná poukazovala na skutečnost, že s výjimkou skutku pod bodem 8 výroku o vině (poškozená M. Č. ) nebyla vlastní vykonavatelkou vražd. Na spáchaných skutcích měla podle svého přesvědčení menší podíl viny, což se podle ní mělo odrazit i v uložení mírnějšího trestu, než který byl uložen obviněnému J. S. Obviněná se rovněž neztotožnila se závěry soudů, že uložením trestu odnětí svobody v sazbě na 15 až 25 let nelze u ní dosáhnout potřebné nápravy. Obviněná má za to, že nebyla hodnocena jako osoba s výrazně negativními rysy. Upozorňuje dále na to, že jí je 34 let, takže závěr o vyloučení možností její nápravy by prakticky zpochybňoval převýchovnou úlohu dlouhodobého trestu odnětí svobody. Závěry znalců z odvětví psychiatrie a psychologie o téměř nulové možnosti její resocializace hodnotí obviněná jako nadnesené. Soudy podle ní nezaujaly k těmto závěrům odpovídající stanovisko, nekriticky je převzaly a rozhodnutí o výjimečném trestu na doživotí tak v důsledku toho podle obviněné nelze považovat za objektivní a správné. Zcela shodně hodnotí obviněná i rozhodnutí o nezapočítání doby výkonu trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou do doby výkonu trestu pro účely podmíněného propuštění, čímž se doba potřebná pro její podmíněné propuštění fakticky prodlužuje o 10 let. Tím by byl podle dovolatelky její návrat do společnosti a k její rodině prakticky vyloučen, což by podle jejího názoru bylo v rozporu s požadavky generální i individuální prevence. Závěrem svého dovolání navrhovala, aby Nejvyšší soud vzhledem k uplatněným námitkám zrušil výrok o vině pod bodem 7 a současně zrušil také celý výrok o uložení výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí a sám rozhodl v souladu s jejími námitkami. Nejvyšší státní zástupkyně se k podaným dovoláním vyjádřila písemně v souladu s ust. §265h odst. 2 tr. ř. V úvodu svého vyjádření konstatuje, že obě dovolání lze označit za přípustná. Ve vztahu ke skutku pod bodem 1 (poškozený A. M. ) považuje výrok o vině za správný s tím, že obvinění zanechali poškozeného v poloze, v níž následně trpěl mučivými útrapami. V této souvislosti upozorňuje na to, že poškozený byl nalezen až po dvou dnech, přičemž jeho snaha dostat se z pozice, ve které ho obvinění znehybnili, byla bezúspěšná. To, že nedošlo ke smrti poškozeného, bylo podle nejvyšší státní zástupkyně důsledkem toliko nahodilých skutečností. Ve vztahu ke skutku pod bodem 6 (poškozená B. C. ) má nejvyšší státní zástupkyně za to, že znaleckým posudkem z odvětví soudního lékařství bylo prokázáno, že přiložení polštáře na dýchací otvory poškozené obviněným J. S. bylo způsobilé přivodit smrtelný následek, když k dokonání záměru obviněných poškozenou usmrtit podle názoru nejvyšší státní zástupkyně nedošlo jen shodou náhod na jejich vůli nezávislých. I stran této poškozené tedy považuje právní kvalifikaci za zcela přiléhavou. Pokud jde o právní posouzení skutku pod bodem 7 (poškozená B. M. ), i zde považuje závěr soudů, že obvinění měli v úmyslu tuto poškozenou usmrtit a oloupit stejně jako poškozené v předchozích případech, za správný. Tím byly podle ní jednoznačně naplněny znaky přípravy k trestnému činu vraždy podle §7 odst. 1, §219 odst. 1, 2 písm. c), h) tr. zák. Pokud obvinění vznášejí námitky proti uložení výjimečného trestu na doživotí, nejvyšší státní zástupkyně naopak dovozuje, že zákonné podmínky uvedené v §29 tr. zák. pro jeho uložení byly v jejich případě splněny. Na podporu tohoto závěru poukazuje nejvyšší státní zástupkyně na charakteristiku a hodnocení osob obou obviněných a pesimistickou prognózu možností jejich resocializace, tak jak podle ní vyplynuly ze závěrů znaleckých posudků o vyšetření duševního stavu obviněných. Podle nejvyšší státní zástupkyně byla pro jednání s neodčinitelným následkem nejdůležitější vzájemná podpora obou obviněných, takže nebylo natolik podstatné, kdo z obviněných přímo poškozené usmrtil. Navíc způsob provedení těchto činů je podle názoru nejvyšší státní zástupkyně projevem absolutní neúcty obviněných k hodnotě lidského života, když prioritou obviněných bylo získání majetkového prospěchu. Indikátorem nemožnosti resocializace obviněných je podle ní i jejich pohrdání základními společenskými hodnotami, jejich lhostejný postoj ke způsobenému následku, neochota zbavit se svých škodlivých návyků a hrozba opakování trestné činnosti v případě jejich propuštění na svobodu. Nejvyšší státní zástupkyně se přitom ztotožnila i se závěrem vrchního soudu, že nové zkoumání duševního stavu obviněné D. S. , kterého se obviněná domáhala, je bezpředmětné a nadbytečné, neboť o úplnosti a správnosti vypracovaných znaleckých posudku nelze podle nejvyšší státní zástupkyně pochybovat. Z výše uvedených důvodů hodnotí dovolání obou obviněných jako zjevně neopodstatněná a jako taková je navrhovala odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. V rámci veřejného zasedání pak zástupce nejvyšší státní zástupkyně vyslovil nad rámec písemného vyjádření názor, že ze stanoviska znalců k možnostem resocializace obviněných lze usuzovat, že tato není zcela vyloučena, takže by bylo možno uvažovat o zrušení výroku, podle něhož se doba výkonu trestu odnětí svobody ve věznici se zvýšenou ostrahou oběma obviněným nezapočítává do doby výkonu trestu pro účely podmíněného propuštění, a proto Nejvyššímu soudu navrhl, aby tento výrok zrušil. IV. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, zda dovolání jsou přípustná , byla podána oprávněnými osobami , v zákonné lhůtě a na předepsaném místě . Poté se zaměřil na to, zda obviněnými uplatněné námitky lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř. K dovolání obviněného J. S. Obviněný podal dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. S odvoláním na ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, napadal obviněný výrok o vině pod body 1, 6 a 7 z rozsudku Vrchního soudu v Praze. Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za nezbytné zdůraznit, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění, nesprávnost hodnocení provedených důkazů ani neúplnost provedeného dokazování (shodně viz nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, II. ÚS 651/02, III. ÚS 282/03). Ve vztahu ke skutku pod bodem 1 obviněný v dovolání namítal, že skutek měl být posouzen jen jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., neboť poškozený byl sice spoután, ale nebyl zraněn a obvinění spoléhali na to, že ho sousedi objeví a rozvážou. Nejvyšší soud v této souvislosti konstatuje, že Krajský soud v Hradci Králové původně posoudil skutek ke škodě poškozeného A. M. pod bodem 1 výroku jako pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1, §219 odst. 1, 2 písm. b), h) tr. zák. spáchaný ve vícečinném souběhu s trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. Vrchní soud v Praze pak k dovolání obviněného výrok o vině zrušil mimo jiné i ohledně výroku o vině pod bodem 1 a sám uznal obviněného vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. Přitom v podstatě převzal skutková zjištění krajského soudu, když uzavřel, že oba obvinění společně „dne 30.9.2001 okolo 23.30 hod. v Ch. , okres K. H. , v úmyslu získat peníze, maskováni kuklami na hlavách a s rukavicemi, po přelezení oplocení vnikli na pozemek domu čp. ... majitele A. M. , , poté rozbili skleněnou výplň vchodových dveří domu, čímž způsobili škodu nejméně 290,- Kč, vzniklým otvorem pomocí klíče v zámku zevnitř odemkli a vnikli do prostoru kuchyně, kde fyzicky napadli A. M. tak, že ho povalili na zem, svázali mu ruce za záda a dále nohy okolo kotníků, poté dům prohledali a odcizili částku nejméně 160.000,- Kč, při svém odchodu A. M. ponechali na místě ležet svázaného, přestože si byli vědomi toho, že poškozený žije sám a ponechání ho bez pomoci může vést k jeho smrti, když k úmrtí poškozeného selháním základních životních funkcí v důsledku nepříznivé život ohrožující polohy nedošlo proto, že byl následně nalezen svými sousedy dne 2.10.2001 okolo 11.00 hod., a poté byl odvezen k lékařskému ošetření do nemocnice“. Vrchní soud přitom po přezkoumání námitek obou obviněných dospěl k závěru, že se nalézací soud důsledně nevypořádal se subjektivní stránkou dotčených trestných činů i s problematikou souběhu, dal zde za pravdu odvolání obou obviněných, že se nepodařilo bezpečně prokázat, že se obžalovaní ve vztahu k poškozenému A. M. dopustili vedle trestného činu loupeže i pokusu trestného činu vraždy. Konstatoval, že obvinění sice ponechali poškozeného A. M. svázaného na rukou a nohou, nicméně v posteli na boku, přikrytého peřinou jen po hruď, přičemž v době, kdy byl poškozený nalezen, neměl již svázané nohy a nacházel se na podlaze od postele již částečně vzdálen. Podle vrchního soudu bylo nutno vzít v úvahu i to, že se dům poškozeného nacházel v obci a obžalovaní zahodili klíče od domu na dvorek, takže se mohli důvodně domnívat, že poškozenému, nepřivolá-li si pomoc sám, poskytnou pomoc sousedi, popř. jiní obyvatelé vsi. Poškozený A. M. se podle vrchního soudu jevil jako osoba soběstačná a nebyl ani s ohledem na jeho věk výrazněji handicapován. Nebylo zjištěno, že by mu obvinění způsobili zranění, které by omezovalo jeho životní funkce. Odvolací soud zaujal názor, že úmysl obžalovaných, spočívající v jejich srozumění s tím, že poškozený při a po jejich jednání mohl i zemřít, nebyl v jejich vůli obsažen a že případný fatální následek mohl být zahrnut pouze ve formě vědomé nedbalosti, tj. že obžalovaní bez přiměřených důvodů spoléhali, že tento následek nezpůsobí. Nedbalostní usmrcení jiného však podle vrchního soudu není slučitelné s pokusem trestného činu, neboť pokus je možný jen u trestných činů úmyslných. Vzhledem k tomu, že znalci z odvětví soudního lékařství i znalci z odvětví psychiatrie, kteří podávali znalecký posudek na poškozeného A. M. , dospěli k závěru, že jmenovaný utrpěl psychické i fyzické mučivé útrapy , vrchní soud bez jakékoli změny skutkových zjištění tento skutek kvalifikoval jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. s tím, že nepříznivá, život ohrožující poloha poškozeného reprezentuje v souvislosti s předchozím jednáním obžalovaných, těžkou újmu na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 písm. h) tr. zák. ve formě těchto útrap. Nejvyšší soud napadený výrok přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř., avšak shledal právní posouzení tohoto skutku v souladu se zákonem. Za těžkou újmu v podobě mučivých útrap /§89 odst. 7 písm. h) tr. zák./ se v souladu s respektovanou judikaturou považují mimořádné, vystupňované nebo prodlužované bolesti tělesné nebo duševní, které jsou na hranici snesitelnosti, byť i jen kratší dobu trvající, nebo sice bolesti snesitelné, ale déle trvající, které velmi citelně zasahují celou osobnost postiženého. Při posuzování charakteru útrap je nutno brát v potaz i věk a zdravotní stav konkrétního poškozeného po stránce fyzické i psychické. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že podle zjištění obou soudů poškozený v důsledku jednání obviněných téměř dva dny trpěl hladem a žízní, bylo mu znemožněno vykonávat normálním způsobem základní tělesné potřeby, v důsledku těsného svázání na rukou došlo k omezení průtoku krve v těchto partiích. Poškozený byl nalezen dehydratován, s počínajícími proleženinami, psychicky značně traumatizován. Závěr o vysoké intenzitě fyzických i psychických útrap poškozeného A. M. pak lze jednoznačně dovodit i z faktu, že mu v době činu bylo 77 let a doba ukončení jeho útrap a záchrana jeho života byly závislé na zcela náhodných skutečnostech, které poškozený nemohl nijak ovlivnit. Tento následek je ze strany obou obviněných pokryt zaviněním přinejmenším ve formě úmyslu nepřímého, protože věk poškozeného znali, svázali ho způsobem, který prakticky vylučoval, aby si sám pomohl, a byli srozuměni s tím, že k poskytnutí pomoci poškozenému sousedy může dojít až po několika dnech, jak se to také stalo. Vrchnímu soudu lze proto v této souvislosti vytknout jedině to, že zjištěný skutek mohl v souvislosti se změnou jeho právního posouzení popsat přiléhavěji tak, aby co nejúplněji charakterizoval všechny útrapy, kterými poškozený v důsledku jednání obviněných trpěl. Vrchní soud totiž při překvalifikaci skutku převzal v nezměněné podobě jeho popis z výroku rozsudku krajského soudu. Tento popis se primárně soustředil na popis ohrožení života poškozeného, přičemž podstatné aspekty jednání obviněných naplňující znaky těžké újmy na zdraví podle §89 odst. 7 písm. h) tr. zák. sice rovněž obsahoval, avšak nikoli ve vyčerpávající míře. Nicméně Nejvyšší soud nepovažoval tuto skutečnost za natolik závažnou, aby jej to vedlo ke zrušení výroku o vině pod bodem 1 a jeho vyslovení v nové podobě. Právní posouzení tohoto jednání obviněných jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. shledal Nejvyšší soud v souladu se zákonem a dovolací námitky posoudil jako nedůvodné. (Právní posouzení tohoto skutku jako trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. dovoláním napadeno nebylo.) Ve vztahu ke skutku pod bodem 6 obviněný namítal, že jeho jednání vůči poškozené B. C. nemělo být posouzeno jako pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1, §219 odst. 1, 2 písm. a), b), c), h) tr. zák., neboť podle něj nešlo o intenzivní jednání a poškozená při jeho odchodu hovořila, tj. jevila známky života. Nejvyšší soud nemohl přihlížet k těm námitkám obviněného, které směřovaly výlučně proti skutkovým zjištěním krajského a vrchního soudu, neboť ty nemohou být napadány prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak to Nejvyšší soud rozvedl shora. Nejvyšší soud proto při přezkumu právního posouzení skutku pod bodem 6 vycházel ze zjištění soudů, podle nichž veškeré jednání obviněných vůči všem třem poškozeným, tj. D. W. , H. C. a B. C. bylo vedeno úmyslem „ získat peníze a poškozené usmrtit, … přičemž před odchodem z bytu vše zinscenovali tak, jako by se jednalo o rodinnou tragedii“ (jak se to výslovně uvádí ve výroku napadeného rozsudku). Ve výroku rozsudku se rovněž uvádí, že obviněný J. S. „napadl poškozenou B. C. tak, že jí přes obličej přehodil deku, kterou přitiskl polštář, o který se opíral celou svojí vahou, a zakrytím dýchacích otvorů po dobu několika minut jí přivodil stav bezprostředně ohrožující život“. Na str. 22 odůvodnění napadeného rozsudku se pak na podporu právního posouzení skutku uvádí, že použitý mechanismus byl způsobilý přivodit fatální následek, dokladuje úmysl poškozenou usmrtit, když k jeho dokonání nedošlo jen souhrou náhod na vůli obviněných nezávislých. Na podporu tohoto závěru může podle Nejvyššího soudu konečně sloužit i výpověď obviněného J. S. , podle níž v dušení poškozené ustal poté, co její tělo zůstalo v důsledku ztráty vědomí bezvládné, takže nabyl přesvědčení, že poškozená je mrtvá. Námitky uplatněné v dovolání obviněného J. S. shledává Nejvyšší soud důvodné pouze potud, že krajský ani vrchní soud se podrobněji nevypořádaly s tou částí výpovědi obviněného J. S. , kterou vyzdvihuje ve svém dovolání, podle níž poškozená B. C. v době, kdy obvinění z domu odcházeli, začala opět jevit určité známky života. Nicméně Nejvyšší soud konstatuje, že tato skutečnost nemá na správnost právního posouzení jednání obviněného J. S. a potažmo obou obviněných vliv. Ze strany obviněného se totiž jednalo o tzv. ukončený pokus , který trestněprávní nauka definuje jako situaci, kdy pachatel učiní vše, co považuje ze svého hlediska pro dokonání činu za potřebné. Pokud poté zjistí, jako tomu bylo v případě obviněného J. S. , že jeho jednání k zamýšlenému následku nevedlo, a útok již neopakuje, neznamená to, že by se jeho předchozí jednání stávalo beztrestným v důsledku dobrovolného upuštění od dokonání ve smyslu §8 odst. 3 písm. a) tr. zák. (k tomu viz č. 16/1979 Sb. rozh. trest.). Takže i když argumentaci vrchního soudu Nejvyšší soud ještě doplnil, nic to nemění na závěru, že zjištěné jednání obviněných pod bodem 6 výroku rozsudku ke škodě poškozené B. C. bylo zcela správně posouzeno jako pokus trestného činu vraždy a v důsledku toho celý skutek ke škodě všech tří poškozených jako trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. a), b), c), h) tr. zák. dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. (Právní posouzení téhož skutku jako trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 2, 3 tr. zák. dovoláním napadeno nebylo.) Ve vztahu k výroku o vině pod bodem 7 dovolatel namítal, že obvinění neměli v úmyslu poškozenou B. M. usmrtit, nýbrž jen oloupit, dále, že jejich jednání spočívající v hledání domu poškozené nedosáhlo mezí přípravy k trestnému činu podle §7 odst. 1 tr. zák., resp. že obvinění od dokonání činu dobrovolně upustili. Námitku ve vztahu k tomu, zda obvinění měli v úmyslu poškozenou B. M. usmrtit či ne, považuje Nejvyšší soud za námitku proti skutkovým zjištěním soudů, kterou nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. To, že soudy vyšly z výpovědi obviněného J. S. , v níž doznával úmysl obviněných poškozenou usmrtit, neboť ji v kontextu dalších důkazů vyhodnotily jako pravdivou, nepodléhalo přezkumu Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího. Naproti tomu zcela relevantní a odpovídající deklarovanému dovolacímu důvodu byla druhá část námitky, podle níž zjištěný skutek nevykazuje znaky trestného činu přípravy k trestnému činu vraždy podle §7 odst. 1, §219 odst. 1, 2 písm. c), h) tr. zák., resp. pokud by se o přípravu jednalo, její trestnost v důsledku dobrovolného upuštění od jejího dokonání zanikla podle §7 odst. 3 písm. a) tr. zák. Podle §7 odst. 1 tr. zák. se za přípravu k trestnému činu považuje jednání pro společnost nebezpečné, které záleží v organizování zvlášť závažného trestného činu, v opatřování nebo přizpůsobování prostředků nebo nástrojů k jeho spáchání, ve spolčení, srocení, v návodu nebo pomoci k takovému trestnému činu anebo v jiném úmyslném vytváření podmínek pro jeho spáchání, jestliže nedošlo k pokusu ani dokonání trestného činu. Podle právní věty výroku rozsudku vrchního soudu zjištěný skutek naplňoval alternativu §7 odst. 1 tr. zák. v podobě úmyslného vytváření podmínek pro spáchání činu, tj. pro to, aby jiného usmrtili, a to opětovně a v úmyslu získat majetkový prospěch. Nejvyšší soud v této souvislosti uvádí, že za „jiné úmyslné vytváření podmínek pro spáchání činu“ se podle respektované judikatury běžně považuje například obhlížení místa činu. Krajský a vrchní soud však vyhodnotily důkazy tak, že obvinění nešli dům poškozené B. M. jen obhlédnout, ale že pokud by jej našli, do domu by ihned vnikli a bezprostředně by přistoupili k realizaci svého záměru poškozenou usmrtit a oloupit jako v předchozích případech. Pokud obviněný oponuje těmto závěrům soudům, jde o výhrady proti skutkovým zjištěním, které předmětem dovolacího řízení samy o sobě být nemohou. Navazující námitka obviněného, že zjištěné jednání nedosáhlo stádia přípravy, je tedy při respektování uvedených skutkových zjištění zjevně lichá. Nejvyšší soud přitom na podporu správnosti závěru vrchního soudu, že zjištěný skutek vykazuje znaky přípravy trestného činu vraždy podle §7 odst. 1, §219 odst. 1, 2 písm. c), h) tr. zák. uvádí, že zjištěný skutek vedle „jiného úmyslného vytváření podmínek ke spáchání činu“ vykazuje též evidentní znaky další alternativy přípravy ve formě tzv. spolčení. Za to se považuje dohoda nejméně dvou osob o spáchání konkrétního trestného činu, například ve formě budoucího spolupachatelství. Existence takové dohody mezi obviněným J. S. a obviněnou D. S. přitom vyplývá ze skutkových závěrů vrchního soudu zcela jednoznačně. Soudy oprávněně dospěly k závěru, že trestnost této přípravy v případě obviněného J. S. (a zcela shodně i v případě obviněné D. S. ) nezanikla podle §7 odst. 3 písm. a) tr. zák., tj. za podmínky, že pachatel dobrovolně upustí od dalšího jednání směřujícího ke spáchání trestného činu a odstraní nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknuté přípravy. Oba soudy prakticky shodně konstatovaly, že obvinění neupustili od dokonání zamýšleného činu dobrovolně, nýbrž proto, že se jim přes opakované dotazy u obyvatel O. nepodařilo zjistit, kde se dům poškozené B. M. nalézá a od dalšího pátrání upustili z obavy ze svého prozrazení. Navíc od dokonání činu přitom podle zjištění soudu neupustili trvale, nýbrž jeho realizaci pouze odložili na příhodnější dobu, přičemž v jeho dokonání jim bylo zabráněno jejich zadržením orgány Policie ČR, k němuž vzápětí došlo. Lze proto shrnout, že námitky uplatněné v dovolání obviněným J. S. proti výroku o vině napadeného rozsudku shledal Nejvyšší soud dílem námitkami skutkovými, které deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňovaly, dílem námitkami, které jej sice obsahově naplnily, avšak nebyly důvodné. Druhá část námitek obviněného J. S. směřovala proti uložení výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí. Přestože obviněný tento výrok napadl formálně s odkazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , tj. že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným , který se zjevně na jeho případ nevztahoval, v textu svého dovolání prakticky doslovně parafrázoval odpovídající dovolací důvod podle §265b odst. 2 tr. ř. , tj. že dovolání lze podat též tehdy, byl-li uložen trest odnětí svobody na doživotí . Posléze uvedenému dovolacímu důvodu také plně odpovídala argumentace rozvedená v dovolání. Za této situace dospěl dovolací soud k závěru, že i vzhledem k výjimečnosti případu nutno tuto skutečnost vyložit ve prospěch obviněného tak, že i v jeho případě jsou splněny podmínky pro věcné přezkoumání výroku o uložení výjimečného trestu na doživotí ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. Obviněný proti jeho uložení především namítal, že podle jeho přesvědčení znalci z odvětví psychiatrie a psychologie nevyloučili zásadně možnost jeho resocializace, takže nelze vyloučit naději, že by ho bylo možno napravit trestem odnětí svobody sice výjimečným, ale v sazbě od 15 do 25 let odnětí svobody. V této souvislosti pak obviněný vyzdvihoval skutečnosti, které podle jeho názoru takový závěr podporují (úplné doznání a pomoc při objasňování trestné činnosti, jeho lítost nad jednáním, které se podle něj vymykalo jeho obvyklému chování). Za nedostatečně zdůvodněné považoval i rozhodnutí o nezapočítání doby strávené ve věznici se zvýšenou ostrahou do doby výkonu trestu. Nejvyšší soud považuje v této souvislosti za nezbytné znovu zopakovat zákonné podmínky pro uložení výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí, tak jak jsou stanoveny v §29 odst. 3 tr. zák. Lze jej uložit tomu, kdo jednak - spáchal trestný čin vraždy podle §219 odst. 2 tr. zák. (resp. alternativně některý z dalších zde vyjmenovaných trestných činů), a to za podmínek, že a) stupeň nebezpečnosti takového trestného činu pro společnost je mimořádně vysoký a to vzhledem k zavrženíhodnému způsobu provedení činu nebo k zvlášť zavrženíhodné pohnutce nebo k zvlášť těžkému a těžko napravitelnému následku. Vrchní soud shledal u obou obviněných naplnění všech tří uvedených alternativ, v jejichž důsledku je stupeň nebezpečnosti trestných činů obou obviněných mimořádně vysoký. Obviněný J. S. (ani obviněná D. S. ) tento závěr v dovolání nenapadli, takže Nejvyšší soud neměl důvod se naplněním těchto podmínek blíže zabývat a omezuje se na konstatování, že tyto závěry považuje za správné, v souladu se zákonem a zcela je sdílí. Zákon ovšem pro uložení výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí předpokládá splnění další podmínky a sice, že b) uložení takového trestu vyžaduje účinná ochrana společnosti nebo není naděje, že by pachatele bylo možno napravit trestem nad 15 až do 25 let. Zde je třeba zdůraznit, že tyto dvě podmínky uvedené pod písm. b) ustanovení §29 odst. 3 tr. zák. jsou podmínkami alternativními , což znamená, že pro uložení výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí postačuje naplnění jediné z nich. Obviněný J. S. v dovolání výslovně napadl druhou z nich, neboť podle něj jeho resocializace není zcela vyloučena a lze jej proto podle jeho mínění napravit trestem odnětí svobody v sazbě od 15 do 25 let. Nicméně Nejvyšší soud i zde sdílí závěr vrchního soudu, že v případě obviněného J. S. jsou naplněny obě alternativní podmínky pro uložení výjimečného trestu na doživotí uvedené v §29 odst. 1 písm. b) tr. zák. Pokud se obviněný J. S. (a shodně to činila i obviněná D. S. ) v této souvislosti dovolával závěru znalců z odvětví psychiatrie a psychologie, kteří vyšetřovali jejich duševní stav, s tím, že tito jejich resocializaci kategoricky nevyloučili, posoudil Nejvyšší soud tuto námitku jako neopodstatněnou a to z následujících důvodů. Na podporu tohoto závěru lze uvést řadu argumentů, z nichž většina se týká nejen obviněného J. S. , ale i D. S. V první řadě je třeba zdůraznit, že znalci z oboru zdravotnictví, odvětvi psychiatrie a psychologie jsou kompetentní vyjádřit se k možnostem resocializace obviněných, nicméně závěr o tom, zda lze pachatele napravit trestem v rozmezí 15 až 25 let je závěrem právním , k němuž je příslušný výhradně soud. Stanovisko znalců k otázce resocializace obviněných je sice velice významným východiskem pro závěr soudu o odpovídajícím trestu, nicméně soud jej hodnotí, tak jak mu to ukládá §2 odst. 6 tr. ř., spolu s dalšími důkazy, které o možnostech nápravy obviněných vypovídají. Ve vztahu k závěru znalců je přitom nutno respektovat, že vzhledem k prostředkům, kterými psychiatrie a psychologie jako vědní disciplíny disponují, i vzhledem k objektům, se kterými pracují, nelze od nich očekávat tak kvantifikovatelné a kategorické závěry, jako jsou s to činit jiné vědní disciplíny. Pro závěr o splnění podmínek pro uložení výjimečného trestu na doživotí přitom nebylo směrodatné jen to, že znalci vyšetřující duševní stav obviněných J. a D. S. označili možnost jejich resocializace za „ prakticky nulovou“, resp. „krajně nepravděpodobnou“ , což se dovolatelé snažili vytržením tohoto závěru z kontextu dalších důkazů interpretovat jako závěr jejich nápravu připouštějící. Nejvyšší soud považuje v této souvislosti za velice významné, že podle zmíněných znalců nebyl zjištěn žádný pozitivní faktor , který by opravňoval soud alespoň k částečně optimistickému závěru, že veskrze negativní hodnocení možností nápravy obviněných se bude v budoucnu zlepšovat. Tento závěr znalců má přitom i podle Nejvyššího soudu oporu v dalších provedených důkazech. U obou obviněných byla zjištěna porucha osobnosti , medicínsky neovlivnitelná, s výraznými rysy bezcitnosti, agresivity a lhostejnosti k okolí. U obou byl vyšetřením duševního stavu shledán velmi nízký práh pro násilné jednání, když trýznění, hrubost a agresivitu vůči svým obětím používali jako účinný prostředek k uspokojení vlastních cílů. U obou obviněných bylo zjištěno, že tyto negativní rysy osobnosti jsou již fixovány , přičemž na tomto závěru znalci jednoznačně trvali i v případě obviněné D. S. , a to i přes poukaz obhajoby na její relativně nižší věk. Ani u jednoho z obviněných nebyly zjištěny výraznější pozitivní motivační faktory, na nichž by bylo možno založit optimističtější závěr o možnostech jejich nápravy (absence hodnotných zájmů, absence kvalitnějšího rodinného zázemí). Nejvyšší soud považuje za významný faktor negativně ovlivňující možností jejich nápravy i postoj obou obviněných ke spáchané trestné činnosti . Ten vyplývá již z jejich chování v průběhu páchání jejich dlouhodobé sériové trestné činnosti, ale i z chování po jejich zadržení. U obviněných nedošlo zjevně k nějaké sebekritické reflexi po spáchání prvního či druhého útoku. V páchání trestné činnosti bez zábran pokračovali osvědčeným způsobem, její intenzita, brutalita a počet obětí narůstaly. Obvinění průběžně zdokonalovali metody zahlazování stop trestné činnosti a vše svědčí pro závěr, že nebýt jejich zadržení policií, pokračovali by v ní i nadále. I když obviněný J. S. trestnou činnost doznával, skutečnou kritičnost ve vztahu k vlastnímu jednání neprojevil. Lze jen souhlasit se závěry znalců z odvětví psychiatrie a psychologie, že trestnou činnost měl tendenci spíše bagatelizovat a omlouvat ji jako jednání, kterého se dopustil na přání své manželky. Ve vztahu k obhajobě obou obviněných vrchní soud důvodně poukázal na závěry znalců z odvětví psychiatrie a psychologie, které jsou podporovány důkazy dokumentujícími přípravu a průběh jednotlivých útoků, z nichž plyne, že byť oba přisuzovali dominantní roli při páchání trestné činnosti druhému z nich, fakticky i psychicky se vzájemně podporovali a doplňovali, neboť se u obou jedná o velmi podobnou osobnostní strukturu. Nelze v této souvislosti přehlížet ani to, že obviněná D. S. realizovala útok pod bodem 8 výroku (poškozená M. Č. ) zcela samostatně, obviněný J. S. obdobně útok pod bodem 2 (poškozený S. Š. ), sice s pomocí obviněné D. S. , která však na místě útoku osobně přítomna nebyla. Výjimečně vysoká míra narušení obou obviněných, která rovněž svědčí pro naplnění zákonných podmínek pro uložení výjimečného trestu na doživotí v případě obou obviněných, plyne i z dalších skutečností, které byly krajským a vrchním soudem v odůvodnění jejich rozhodnutí vesměs zmíněny, takže Nejvyšší soud je jen opakuje. Bylo prokázáno, že motivací trestné činnosti obviněných bylo vylepšení vlastního životního standardu, ačkoli obvinění nebyli v situaci, kdy by snad trpěli zjevnou nouzí. Jako své oběti si obvinění zcela cíleně vytipovávali lidi vysokého věku, neschopné se účinněji bránit. Při plánování trestné činnosti se až na výjimky nepokusili získat prostředky jen za použití pohrůžky násilí. Vůbec pak neuvažovali o možnosti získat hotovost a cennosti poškozených například vloupáním v době jejich nepřítomnosti. Naopak v naprosté většině případů s přítomností poškozených kalkulovali a po překonání jejich odporu je často i za použití fyzického násilí a hrozeb nutili, aby jim prozradili, kde mají cennosti ukryty a usnadnili jim tak jejich nalezení. Neváhali přitom poškozeným slíbit, že pokud jim prozradí úkryt cenností, nechají je žít, ale jakmile jim požadovanou informaci sdělili, chladnokrevně je usmrtili. O bezcitnosti obviněných svědčí například to, jak byli schopni opakovaně manipulovat s tělem poškozeného J. M. při předstírání jeho sebevraždy oběšením a to i poté, co se jeho tělo utrhlo a spadlo z půdy domku dolů. Obviněná D. S. byla s to chvíli po zavraždění poškozené R. S. zvednout telefon a v rozhovoru s dcerou poškozené imitovat hlas zemřelé. Obvinění neměli zábrany darovat některé z předmětů odcizených v domech obětí svým blízkým jako dárky. Pokud pak oba obvinění poukazovali na některé okolnosti, které jim svědčily ku prospěchu, v případě obviněného J. S. šlo například o jeho doznání, které nesporně přispělo k úplnému objasnění trestné činnosti obviněných, jde o skutečnosti, které nezůstaly stranou pozornosti krajského a vrchního soudu při vyhodnocení kritérií rozhodných pro ukládání trestu. Podle zjištění Nejvyššího soudu hodnotily krajský i vrchní soud všechny rozhodné skutečnosti objektivně a komplexně, přičemž oprávněně dospěly k závěru, že význam okolností přitěžujících je natolik dominantní , že uložení trestu odnětí svobody na doživotí, a to včetně jeho zpřísnění nezapočítáním doby výkonu trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou pro účely podmíněného propuštění, je v případě obou obviněných zcela namístě. Takový trest respektuje i požadavek účinné ochrany společnosti, který plyne ze zjištění velké pravděpodobnosti opakování trestné činnosti v případě propuštění obviněných na svobodu, jak vyplynul ze znaleckého posudku o vyšetření jejich duševního stavu. Ze všech shora rozvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného J. S. není důvodné , a proto je zamítl podle §265j tr. ř. K dovolání obviněné D. S. Obviněná D. S. napadala rozsudek vrchního soudu v první řadě prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ve výroku o vině pod bodem 7 (poškozená B. M. ). Její námitky byly shodné s námitkami uplatněnými dovolatelem J. S. , když tvrdila, že o usmrcení poškozené neuvažovali, rukavice měli s sebou nikoli za účelem přepadení, nýbrž s ohledem na stávající počasí, k případné realizaci by se rozhodli až po obhlídce konkrétní situace na místě. Tyto námitky posoudil Nejvyšší soud shodně jako v případě obviněného J. S. jako námitky směřující proti skutkovým zjištěním napadeného rozhodnutí, tedy námitky, k nimž nelze přihlédnout, neboť nenaplňují deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Druhá část námitek uplatněných obviněnou proti výroku o vině pod bodem 7, a sice, že šlo o jednání velmi vzdálené přípravě ve smyslu §7 odst. 1 tr. zák., resp. že její trestnost zanikla dobrovolným upuštěním od dalšího jednání směřujícího k dokonání činu ve smyslu §7 odst. 3 písm. a) tr. zák. sice deklarovaný dovolací důvod naplňovala, avšak Nejvyšší soud je shledal shodně jako v případě námitek J. S. nedůvodnými. Vzhledem k tomu, že jde o námitky zcela totožné s námitkami obviněného J. S. , lze pokud jde o důvody tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu plně odkázat na pasáž na str. 14 - 15 tohoto usnesení týkající se dovolání tohoto obviněného. Obviněná dále napadla rozsudek vrchního soudu ve výroku o trestu s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 2 tr. ř., tj. že dovolání lze podat také tehdy, byl-li uložen trest odnětí svobody na doživotí. Obviněná označila za velmi závažnou okolnost to, že s výjimkou skutku pod bodem 8 (poškozená M. Č. ) podle zjištění soudů nebyla vlastní vykonavatelkou spáchaných vražd. Právě tato skutečnost ji podle jejího názoru odlišuje od spoluobviněného J. S. , kterého dovolatelka označuje v dovolání za „skutečného iniciátora a realizátora vražd a autora jejich zahlazení“. Vzhledem k menšímu podílu na spáchaných skutcích nelze podle ní považovat stupeň nebezpečnosti jejího jednání za mimořádně vysoký, jak to podle ní nesprávně učinily oba soudy. Obviněná oponuje i závěru soudů, že její nápravy nelze dosáhnout trestem odnětí svobody ve výměře do 25 let. Nepovažuje se za osobu s tak negativními rysy, aby u ní nebyly určité možnosti nápravy a to si s ohledem na její věk 34 let. Závěry znalců z odvětví psychiatrie a psychologie o takřka nulové možnosti její resocializace považuje za nadnesené. Navíc podle ní nebyly výsledkem všestranného a pečlivého vyšetření a zhodnocení její osobnosti, což namítala ve svém odvolání, avšak vrchní soud tyto závěry podle jejího názoru nekriticky převzal, aniž by zaujal k jejím výhradám odpovídající stanovisko. Z uvedených důvodů považuje za nesprávné, nespravedlivé a nedostatečně zdůvodněné i rozhodnutí o tom, že doba ve výkonu trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou se jí nezapočítává do doby výkonu trestu pro účely podmíněného propuštění. Takový trest podle přesvědčení obviněné odporuje zásadám generální i individuální prevence. Nejvyšší soud neshledal tyto námitky obviněné důvodnými. Pokud jde o poukaz obviněné na její podíl na spáchané trestné činnosti, již krajský soud se velmi podrobně zabýval podílem obou obviněných na spáchané trestné činnosti. Uzavřel, že i když to byl takřka výhradně obviněný J. S. , kdo realizoval usmrcení obětí jejich společné trestné činnosti, úloha obviněné D. S. byla neméně významná, když plně participovala nejen na přípravě a plánování, ale i na realizaci jednotlivých útoků. Krajský soud přitom výstižně vyzdvihl (blíže viz str. 70 odůvodnění rozsudku), že rozhodujícím elementem sériové trestné činnosti páchané obviněnými byla jejich vzájemná podpora, a to jak v podobě co nejefektivnější dělby úkolů při realizaci samotných útoků, tak podpora psychická při přípravě dalších útoků, ale i ve formě schvalování útoků již realizovaných. Vrchní soud se pak (blíže viz str. 26 rozsudku) se závěry krajského soudu v tomto směru ztotožnil a znovu zdůraznil, že jakákoli diferenciace trestu mezi oběma obviněnými není namístě. Tyto závěry jsou podle Nejvyššího soudu v souladu se zákonem, neboť samotná skutečnost, že obviněná D. S. nebyla ve většině případů tím, kdo realizoval usmrcení obětí, nemění nic na tom, že jak vzhledem ke zvlášť zavrženíhodnému způsobu provedení činu, ke zvlášť zavrženíhodné pohnutce jejího jednání i vzhledem ke zvlášť těžkému a těžko napravitelnému následku je stupeň společenské nebezpečnosti trestných činů, jichž se dopustila, mimořádně vysoký ve smyslu §29 odst. 3 písm. a) tr. zák. Pokud jde o námitky obviněné směřující proti závěru soudů o možnostech její nápravy trestem v sazbě od 15 do 25 let, ani ty neshledal Nejvyšší soud důvodné. Jak to již Nejvyšší soud zmínil shora na str. 17 - 19 odůvodnění tohoto usnesení, závěr soudů o tom, že není naděje, že by obviněnou bylo možno napravit trestem odnětí svobody v rozmezí 15 až 25 let, má plnou oporu v závěrech znaleckých posudků o vyšetření jejího duševního stavu. Nelze souhlasit s námitkou obviněné, že se vrchní soud nezabýval jejími výhradami proti závěrům posudků o vyšetření jejího duševního stavu. Na str. 19 odůvodnění rozsudku vrchní soud přesvědčivě vysvětlil, proč shledává vypracované posudky za jasné, objektivní a úplné, a v důsledku toho požadavek obviněné na nové zkoumání jejího duševního stavu za bezpředmětný a nadbytečný. Na podkladě závěrů znalců z odvětví psychiatrie a psychologie, ale i na podkladě dalších důkazů charakterizujících míru narušení obviněné D. S. a perspektivy možností její nápravy dospěl vrchní soud k opodstatněnému závěru, že také podmínka pro uložení výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí uvedená v §29 odst. 3 písm. b) tr. zák., tj. že není naděje, že by pachatele bylo možno napravit trestem odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let, je v jejím případě splněna. V souladu s ryze negativním hodnocením možností nápravy obviněné a v souladu se závěrem o vysokém riziku možnosti opakování trestné činnosti v případě jejího propuštění na svobodu je pak i rozhodnutí o nezapočítání doby ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici se zvýšenou ostrahou do doby výkonu trestu pro účely podmíněného propuštění. Důvody pro takový závěr, které byly společné pro oba obviněné, již Nejvyšší soud rozvedl shora (blíže viz str. 18 - 19). Specificky k samotné obviněné lze jen dodat, že v jejím případě se jako faktor negativně ovlivňující možnosti její nápravy jevilo i nekritické stanovisko obviněné ke spáchané trestné činnosti, tendence stavět se účelově do role osoby, která s usmrcováním obětí nesouhlasila a byla spoluobviněným J. S. nucena na páchání trestné činnosti participovat. Provedené dokazování však prokázalo, že právě obviněná byla silnější osobností než obviněný J. S. , trestnou činnost nepáchala pod jeho nátlakem, naopak byla sama schopna s obviněným manipulovat. I námitky obviněné proti výroku o trestu proto shledal Nejvyšší soud nedůvodnými. Z důvodů podrobně rozvedených shora proto Nejvyšší soud dovolání obviněné D. S. rovněž zamítl podle §265j tr. ř. , neboť shledal, že není důvodné. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.). V Brně dne 9. března 2005 Předseda senátu: JUDr. Robert Fremr