ECLI:CZ:NS:2005:7.TDO.165.2005.1
sp. zn. 7 Tdo 165/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 22. 3. 2005 v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Fremra a soudců JUDr. Petra Hrachovce a JUDr. Vladimíra Veselého dovolání obviněného A. B., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 9. 2004, sp. zn. 3 To 815/2004, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 73 T 160/2004 a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 9. 2004, sp. zn. 3 To 815/2004, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 8. 2004, sp. zn. 73 T 160/2004.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265m odst. 1 tr. ř. se rozhoduje tak, že obviněný A. B.,
s e u z n á v á v i n n ý m , ž e
spolu s již pravomocně odsouzenými M. B. a O. B. dne 29. 4. 2004 kolem 23:30 hodin v O.-B.na ulici N. v prostoru baru V + W v úmyslu zmocnit se finančních prostředků, jež měl u sebe poškozený I. J., eventuálně přimět jej k financování jejich konzumace v baru, mu nejdříve bránili v odchodu z baru tím, že mu zastoupili vchodové dveře, odstrkali jej zpět k barovému pultu, zde jej prošacovali, následně jej srazili na zem, a když se poškozenému podařilo opustit bar, pronásledovali jej na ulici M., kde jej dostihli, z krku mu strhli řetízek s přívěskem ve tvaru křížku z bílého kovu v hodnotě 600,- Kč a následně jej kopli do zad do oblasti ledvin,
t e d y : proti jinému užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci,
č í m ž s p á c h a l
trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák.
a o d s u z u j e s e
za tento trestný čin a za trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), c), d) tr. zák., jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. 74 T 104/2004, podle §234 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 /pěti/ roků, pro jehož výkon se podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazuje do věznice s ostrahou.
Současně se podle §35 odst. 2 věta druhá tr. zák. zrušuje výrok o trestu, který byl obviněnému uložen trestním příkazem Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. 74 T 104/2004, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 8. 2004, sp. zn. 73 T 160/2004, byl obviněný A. B. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák.
Podle zjištění okresního soudu se jej dopustil tím, že spolu s obviněnými M. B. a O. B., dne 29. 4. 2004 v době kolem 23:30 hod. v O.-P. na ul. N. v prostoru baru V. v úmyslu zmocnit se finančních prostředků, jež měl u sebe poškozený I. J., eventuálně přimět poškozeného k financování jejich konzumace v baru, v podnapilém stavu tomuto zabránili v odchodu z baru s tím, že mu zastoupili vchodové dveře a odstrkali jej zpět k barovému pultu, kde jej prošacovali, následně jej shodili na zem a když se poškozenému podařilo opustit bar, tohoto pronásledovali na ulici M., kde jej dostihli a z krku mu strhli řetízek s přívěskem ve tvaru křížku z bílého kovu v hodnotě 600,- Kč a následně jej kopli do zad, do oblasti ledvin, kterýmžto jednáním shora uvedenému poškozenému způsobili škodu v deklarované výši, ačkoliv byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 4. 2001, sp. zn. 6 T 159/2000, odsouzen mimo jiné i pro trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let a 6 měsíců, který vykonal dne 17. 10. 2003.
Obviněnému byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání devíti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
K odvolání obviněného A. B. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. 9. 2004, sp. zn. 3 To 815/2004, zrušil ve vztahu k tomuto obviněnému výrok o souhrnném trestu a uložil mu nově podle §234 odst. 1 za použití §42 odst. 2 a §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi roků a osmi měsíců, pro jehož výkon byl zařazen podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 74 T 104/2004, který byl obviněnému doručen 10. 6. 2004, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně Mgr. D. J. dovolání, a to v rozsahu výroku o vině i trestu. Toto rozhodnutí napadl z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Za stěžejní námitku dovolání označil to, že intenzita společenské nebezpečnosti jeho jednání nebyla podle jeho přesvědčení natolik vysoká, aby u něj bylo možné dovodit naplnění materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy podle ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. Její naplnění nelze podle něj automaticky dovozovat v případě, kdy jsou splněny formální podmínky takového právního posouzení. Má za to, že soudy měly jak v případě jeho předchozího odsouzení, tak v případě nyní posuzovaného skutku více přihlédnout ke konkrétním okolnostem obou případů. V případě posledního odsouzení pro trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. obviněný vyzdvihuje, že osahával toliko dvě dívky a původně byl dokonce obžaloby zproštěn. Pokud jde o nyní posuzovaný skutek, obviněný má za to, že se jej účastnil zcela pasivně, nestrhl poškozenému řetízek ani jej nekopl. Obviněný dále vyzdvihuje, že je rád, že poškozenému nebyla způsobena žádná fyzická újma.
Závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek okresního i krajského soudu a sám rozhodl ve věci rozsudkem tak, že jej uznává vinným toliko trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a za to mu uložil mírnější trest.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání podle §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila. V úvodu svého vyjádření konstatovala, že argumentaci dovolatele je možné v zásadě přisvědčit. Je přesvědčena, že soudy nevěnovaly žádoucí pozornost hodnocení materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy. Podle jejího názoru jednání obviněného svou nebezpečností nijak zvlášť nevybočovalo z relativně mírných forem, jimiž lze tuto trestnou činnost páchat. Podle ní proto nemá závěr soudu o tom, že jednáním obviněného byla naplněna i materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák., dostatečnou oporu ve skutkových zjištění soudu a napadené rozhodnutí proto považuje za nesprávné.
Závěrem svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek krajského i okresního soudu zrušil a věc přikázal okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Poté se zaměřil na to, zda obviněným uplatněné námitky lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Nejvyšší soud v této souvislosti konstatuje, že v případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze v jeho rámci namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně právně posouzen nebo došlo v rozhodnutí k jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení. Nesprávným hmotně právním posouzením se rozumí i otázka, zda je pachatel trestného činu zvlášť nebezpečným recidivistou ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák. V posuzovaném případě tedy obviněný uplatnil námitky, které uvedeným požadavkům odpovídaly, když namítal, že soudy se nevypořádaly s naplněním materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák.
Podle §41 odst. 1 tr. zák., pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, považuje se za zvlášť nebezpečného recidivistu, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Ustanovení §41 odst. 2 tr. zák. pak označuje za zvlášť závažné trestné činy ty trestné činy, které jsou uvedeny v §62 tr. zák. a také ty úmyslné trestné činy, na než trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let.
Na základě uvedeného není pochyb o tom, že obviněný naplnil formální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 tr. zák., neboť poté, co vykonal trest odnětí svobody uložený mu mimo jiné i za trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. (trestní sazba 1 - 8 roků odnětí svobody), tj. za zvlášť závažný úmyslný trestný čin, spáchal trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. (trestní sazba 2 - 10 let), tedy spáchal další zvlášť závažný úmyslný trestný čin. O vině trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. nebylo pochyb a proti tomu také námitky dovolatele nesměřovaly.
Pokud však dovolatel brojil proti naplnění materiálních znaků zvlášť nebezpečné recidivy, shledal Nejvyšší soud tyto jeho námitky opodstatněnými.
Již samotný text ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. zdůrazňuje, že naplnění formálních znaků zvlášť nebezpečné recidivy samo o sobě nestačí, nýbrž že je třeba brát zřetel i na jejich závažnost, tj. intenzitu, s jakou jsou pachatelem naplněny (shodně viz č. I/1969 Sb. rozh. trest.). Příkladmo pak mezi kritérii rozhodnými pro posouzení materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy uvádí dobu, která uplynula od posledního odsouzení. Ta činila v případě obviněného A. B. necelých sedm měsíců a Nejvyšší soud proto v tomto ohledu sdílí závěr okresního i krajského soudu, že tato doba naplnění materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy nasvědčuje. Touto skutečností se ovšem kritéria rozhodná pro naplnění materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy zdaleka nevyčerpávají. Se závěry okresního a krajského soudu ve vztahu k dalším kritériím se však Nejvyšší soud neztotožnil, resp. shledal jejich argumentaci neúplnou a v důsledku toho nesprávnou.
Pokud jde o odsouzení obviněného rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 4. 2001, sp. zn. 6 T 159/2000, pro trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák., soudy sice na jedné straně správně poukázaly na okolnosti, které stupeň nebezpečnosti jednání obviněného zvyšovaly – tedy zejména věk poškozených, kterým bylo v době činu 10 let a na to, že se jednalo o dvě poškozené. Současně však pominul některé další skutečnosti významu opačného. Zde nutno zmínit především to, že nešlo o pohlavní zneužití formou soulože či jiného obdobného pohlavního styku, které je typově jistě nebezpečnější, ale o zneužití formou osahávání, v jednom z případů pouze přes spodní prádlo. Šlo o jednání krátkodobé, které poškozené fyzicky ani psychicky nijak výrazněji netraumatizovalo.
Ve vztahu k trestnému činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným napadeným rozhodnutím, Nejvyšší soud shledal hned několik skutečností, které buď zůstaly stranou pozornosti soudů nebo jim nebyl přikládán odpovídající význam. I když obviněnému na jedné straně přitěžovalo, že se účastnil trestného činu páchaného třemi osobami ke škodě jedné, kde právě převaha útočníků sehrála rozhodující roli při překonání případného odporu poškozeného, nelze přitom pomíjet, že obviněný sice naplnil svým jednáním znaky spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák., ale jeho podíl na realizaci činu byl méně významný. I když soudy neučinily téměř žádné konkretizující skutkové závěry ohledně podílu každého ze spolupachatelů na realizaci činu, obviněný A. B. podle těchto závěrů nebyl osobou, která poškozeného v závěru útoku kopla, a podle těchto závěrů ani nebylo prokázáno, že by byl tím, kdo poškozenému strhl z krku křížek z bílého kovu. Z toho lze dovodit, že se útoku sice účastnil, ale poměrně pasivně. Stupeň nebezpečnosti činu snižuje i zjištění, že nešlo o útok plánovaný, naopak tento se vyvinul situačně poté, co poškozený platil za obviněné a ti chtěli, aby v tom pokračoval. Nelze přehlížet, že útok byl realizován pouze za pohrůžky násilí a způsobená škoda byla minimální. Převahu okolností snižujících stupeň nebezpečnosti jednání obviněných pro společnost ostatně okresní soud vcelku výstižně vyjádřil i uložením trestů obviněným M. B. a O. B. v trvání dvou a půl, resp. tří roků odnětí svobody, navíc s podmíněně odloženým výkonem. Přestože podíl obviněného A. B. na realizaci činu byl nejméně významný, lze připustit, že právě s ohledem na jeho předchozí odsouzení by mu i tak měl být uložen trest přísnější než jeho dvěma spolupachatelům. Nicméně uložení trestu v trvání sedmi roků a osmi měsíců se jeví v porovnání s tresty dalších aktérů útoků trestem nepřiměřeně přísným. Již pouhým srovnáním těchto trestů lze dospět k závěru, že použití ustanovení o zpřísnění trestu za zvlášť nebezpečnou recidivu by se v tomto případě jevilo neadekvátní, popíralo by smysl tohoto ustanovení a tím, že by nemělo očekávaný individuálně preventivní ani generálně preventivní dopad, by ve svém důsledku působilo kontraproduktivně.
Lze proto uzavřít, že Nejvyšší soud shledal námitky obviněného uplatněné v dovolání opodstatněnými, neboť podle Nejvyššího soudu nelze dospět k závěru, že by se obviněný zjištěného jednání dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista ve smyslu §41 tr. zák.
IV.
Nejvyšší soud proto shledal, že dovolání je důvodné a podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek krajského i okresního soudu zrušil. V souladu s ustanovením §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Vzhledem k tomu, že skutková zjištění obou soudů však byla naprosto správná a jediné pochybení soudů spočívalo v nesprávném vyhodnocení materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy, mohl Nejvyšší soud rozhodnout ve věci ve veřejném zasedání, které za tím účelem nařídil, sám, aniž by jakkoli doplňoval dokazování. Nejvyšší soud pouze prostřednictvím důkazu aktuálním opisem rejstříku trestů obviněného ověřil, že v mezidobí nedošlo u něj ve výčtu jeho odsouzení k žádné změně, která by měla vliv na ukládání nového trestu.
Nejvyšší soud proto za splnění podmínek uvedených v §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl sám tak, že uznal obviněného na podkladě skutkových zjištění Okresního soudu v Ostravě znovu vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., avšak z důvodů podrobně rozvedených výše nikoli jako zvlášť nebezpečného recidivistu podle §41 odst. 1 tr. zák. To pak znamenalo, že trest byl obviněnému nově ukládán v rámci sazby §234 odst. 1 tr. zák. a nikoli postupem podle §42 odst. 1 tr. zák., jenž se uplatní jen v případě zvlášť nebezpečného recidivisty.
Při ukládání trestu přihlédl Nejvyšší soud ke kritériím uvedeným v §31 odst. 1 a §23 odst. 1 tr. zák. Jak již bylo řečeno podrobněji shora, stupeň nebezpečnosti jednání obviněného pro společnost zvyšovalo především to, že jde o osobu vícekrát trestanou za převážně majetkovou trestnou činnost, že se nyní posuzované trestné činnosti dopustil půl roku po propuštění z posledního výkonu trestu a že k trestné činnosti nezaujal sebekritické stanovisko. Na druhé straně jako okolnosti snižující stupeň nebezpečnosti tohoto činu pro společnost vyhodnotil Nejvyšší soud především méně významný podíl obviněného na realizaci činu, fakt, že šlo o čin nepřipravovaný, motivovaný situačně, bez použití zbraně či výraznějšího násilí, který u poškozeného neměl následky na jeho duševním či fyzickém zdraví ani na majetku. Nejvyšší soud vzal rovněž v potaz, že trest je ukládán jako souhrnný podle §35 odst. 2 tr. zák. a to i za trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), c), d) tr. zák., jímž byl obviněný uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. 74 T 104/2004. Zde však šlo o trestný čin menší nebezpečnosti, čemuž také odpovídal původně uložený trest obecně prospěšných prací ve výměře 400 hodin, s jehož výkonem nebylo započato.
S přihlédnutím ke všem těmto skutečnostem shledal Nejvyšší soud jako přiměřený trest odnětí svobody v trvání pěti roků, tj. při polovině trestní sazby, trest adekvátně vyšší, než byl uložen jeho spolupachatelům. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. pak byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou, když Nejvyšší soud neshledal důvod odchýlit se od tohoto ustanovení cestou aplikace §39a odst. 3 tr. zák.
Protože tento trest byl za splnění podmínek §35 odst. 2 tr. zák. ukládán jako trest souhrnný, bylo současně v souladu s větou druhou citovaného ustanovení rozhodnuto i o zrušení výroku o trestu uloženého obviněnému trestním příkazem Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 74 T 104/2004, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. března 2005
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr