ECLI:CZ:NS:2005:7.TDO.171.2005.1
sp. zn. 7 Tdo 171/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 16. 2. 2005 o dovolání obviněného J. Š., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. 9 To 114/2004, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 4 T 121/2003 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 4 T 121/2003, byl obviněný J. Š. uznán vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák., §222 odst. 1 tr. zák. a trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §222 odst. 1 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na tři roky a šest měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. V dalším bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného J. Š. k náhradě škody výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. Kromě toho bylo rozsudkem Okresního soudu v Příbrami rozhodnuto i ohledně obviněného T. T.
Proti rozsudku podali odvolání obvinění J. Š. a T. T. a státní zástupce v neprospěch obviněného J. Š. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. 9 To 114/2004, byla odvolání obviněných a státního zástupce podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Obviněný J. Š. podal prostřednictvím obhájců JUDr. P. Č. a Mgr. J. D. dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze v rozsahu výroku, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání. Dovolání podal s odkazem na důvody stanovené v §265b odst. 1 písm. g), k), l) tr. ř. Namítl nesprávné právní posouzení skutku a v rámci tohoto dovolacího důvodu vytkl, že byl nesprávně uznán vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák., §222 odst. 1 tr. zák., protože zranění poškozeného nelze klasifikovat jako těžkou újmu na zdraví a protože neměl takové odborné znalosti z oboru lékařství, aby byl srozuměn s tím, že by poškozenému mohl způsobit těžkou újmu na zdraví. Dále namítl, že výrok o vině je neúplný, protože v něm nejsou uvedeny okolnosti vystihující to, jak se skutek opravdu stal. Konečně uvedl, že odvolací soud zamítl jeho odvolání, ačkoli v předcházejícím řízení byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil napadené usnesení a aby Krajskému soudu v Praze přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného J. Š. je zjevně neopodstatněné.
Jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák., §222 odst. 1 tr. zák. a trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. byl posouzen skutek, který podle zjištění Okresního soudu v Příbrami, z nichž v napadeném usnesení vycházel i Krajský soud v Praze, spočíval v tom, že dne 18. 1. 2003 kolem 01:15 hodin při odchodu z restaurace U. v obci L., nejprve obviněný J. Š. úmyslně nohou vykopl skleněnou výplň vchodových dveří restaurace, čímž provozovateli způsobil škodu cca 1.600,- Kč, poté společně s obviněným T. T. chtěl z místa odjet osobním vozidlem, v čemž se jim snažili zabránit hosté restaurace, kteří byli přivoláni obsluhou restaurace a vyšli před restauraci, zde se oba obvinění dostali s hosty restaurace do slovního konfliktu, při kterém obviněný J. Š. fyzicky zaútočil na poškozeného M. H. a v úmyslu způsobit mu závažné poranění jej bodl hrotnatým předmětem připomínajícím nůž do oblasti levého třísla, čímž mu způsobil bodnou ránu levého třísla dlouhou asi 2 cm, která těsně nezasáhla nervově cévní svazek končetiny, a uvedené zranění si vyžádalo hospitalizaci poškozeného od 18. 1. 2003 do 22. 1. 2003 a další dobu léčení od 20. 2. 2003.
Námitka obviněného J. Š., že zranění poškozeného nelze klasifikovat jako těžkou újmu na zdraví, nemá žádný význam v tom smyslu, že by z ní vyplývalo zpochybnění té právní kvalifikace, kterou zvolily soudy. Soudy totiž nekvalifikovaly skutek jako dokonaný trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., který spočívá v tom že pachatel jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví, ale jako pokus tohoto trestného činu podle §8 odst. 1 tr. zák., a tím vyjádřily ve sféře právního posouzení skutku okolnost, že zranění obviněného objektivně nemělo charakter těžké újmy na zdraví (§89 odst. 7 tr. zák.). Jinak řečeno, soudy samy nekvalifikovaly zranění poškozeného jako těžkou újmu na zdraví a to bylo důvodem, pro který neposoudily skutek jako dokonaný trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák.
Naproti tomu zjištění, že obviněný J. Š. bodl poškozeného v úmyslu způsobit mu z á v a ž n é poranění, soudy spojily se závěrem, že jednání obviněného bezprostředně směřovalo k tomu, aby poškozenému úmyslně způsobil těžkou újmu na zdraví, a proto kvalifikovaly skutek jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák., §222 odst. 1 tr. zák. Správnost této právní kvalifikace nemůže být v žádném případě zpochybněna námitkami obviněného v tom smyslu, že jeho jednání nebylo vedeno úmyslem způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví. Z tohoto hlediska je podstatné to, co Okresní soud v Příbrami zjistil ohledně způsobu a okolností útoku obviněného a co vyjádřil jak ve skutkové části výroku o vině, tak v odůvodnění rozsudku. Významné je zejména to, že obviněný zaútočil proti poškozenému hrotnatým předmětem typu nože, tedy s použitím velmi nebezpečné zbraně. Účinnost této zbraně obviněný zvýraznil tím, že útok vedl energickou silou. Větší intenzita posuzovaného útoku se projevila tím, že použitý hrotnatý předmět zanechal na těle poškozeného ránu dlouhou asi 2 cm a pronikl do těla poškozeného do hloubky nejméně 5 cm, a to při současném proniknutí i jeho oděvem, který tvořily mimo jiné kalhoty s podšívkou. Obviněný nezasáhl poškozeného nijak nahodile, nýbrž ranou cíleně vedenou do spodní části jeho těla, která je velmi citlivá a v které ho zasáhl do rozkroku v oblasti třísel. Bez významu není ani to, že čin obviněného byl motivován jeho zlostnou a agresivní reakcí na dosavadní průběh konfliktu se skupinou ostatních hostů, kteří se mu poté, co poškodil zařízení restaurace, snažili zabránit v odjezdu z místa a z nichž jeden, nikoli však poškozený, odtrhl z vozidla obviněného tabulku registrační značky. Útok obviněného proti poškozenému byl výrazem holé agrese, což se projevilo i tím, že obviněný tento útok provázel výhrůžkou zabitím a vulgární nadávkou na adresu poškozeného. Přitom sám poškozený se ve skupině přítomných osob ocitl až ve stadiu, kdy slovní konflikt již probíhal a celá skupina se přesunula tam, kde měl zaparkované své vozidlo. Ze souhrnu všech těchto skutečností je evidentní, že útok obviněného byl nesen úmyslem způsobit poškozenému zranění, které svou závažností odpovídá těžké újmě na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 tr. zák. Takové zranění z útoku obviněného také reálně hrozilo, zvláště pokud by obviněný zasáhl nervově cévní svazek dolní končetiny poškozeného, k čemuž jen těsně a v podstatě náhodně nedošlo. Naznačený následek odpovídal těžké újmě na zdraví podle §89 odst. 7 písm. e) tr. zák., tj. poškození důležitého orgánu, případně podle §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák., tj. delší dobu trvající poruše zdraví (uváží-li se, že i bez zasažení nervově cévního svazku končetiny trvalo léčení poškozeného více než měsíc). Zranění, které v případě zasažení nervově cévního svazku končetiny hrozilo a mělo povahu těžké újmy na zdraví, bylo vcelku adekvátním následkem podniknutého útoku, svou povahou ani závažností se jinak nevymykalo charakteru tohoto útoku a bylo pro obviněného snadno předvídatelné i bez odborných lékařských znalostí.
Výrok o vině obviněného J. Š. evidentně není neúplný, neboť obsahuje vše, co vyžaduje ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. Výrok o vině má skutkovou část, v níž jsou uvedeny rozhodné skutkové okolnosti. Má i tzv. právní větu, v níž jsou uvedeny zákonné znaky trestného činu, resp. jeho pokusu, které soud ve zjištěném skutkovém stavu spatřoval. Trestný čin, resp. jeho pokus, je ve výroku o vině označen i zákonným pojmenováním a uvedením příslušných zákonných ustanovení. Za neúplnost výroku o vině rozhodně nelze považovat to, že v něm nejsou uvedeny skutkové okolnosti odlišné od toho, co zjistil soud, tj. skutkové okolnosti, které z dokazování vyplývaly podle názoru obviněného na rozdíl od závěrů soudu.
Vzhledem k zjevné neopodstatněnosti dovolání obviněného J. Š., pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř., je zjevně neopodstatněné jeho dovolání i v části opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť tento dovolací důvod se může v posuzovaném případě, kdy odvolání obviněného bylo zamítnuto jako nedůvodné podle §256 tr. ř. po přezkoumání rozsudku odvolacím soudem podle §254 odst. 1 tr. ř, uplatnit jen ve spojení s některým z dalších dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného J. Š. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Pro úplnost považuje Nejvyšší soud za vhodné dodat, že nijak nepřihlížel k té části dovolání, v níž obviněný J. Š. zpochybňoval správnost skutkových zjištění soudů, jejich způsob hodnocení důkazů apod. V této části dovolání obviněný uplatnil ryze skutkové námitky, které nespadají pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů, na které obviněný jinak odkázal. Tyto námitky zejména nespadají pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jímž je to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z citovaného ustanovení vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení (viz dikci „... nebo jiném hmotně právním ...“). Jde tedy o podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Podstatné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistil soud. V dovolání proto je možné vytýkat, že skutková zjištění soudu nenaplňují znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, ale není možné vytýkat, že soud zjistil skutkový stav nesprávně, že důkazy hodnotil vadně apod. Lze tedy namítat jen p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu, jak ho zjistil soud, avšak nelze namítat s k u t k o v é vady s cílem dosáhnout primárně změny ve skutkových zjištěních soudu a teprve v návaznosti na to i jiného právního posouzení. Proto se Nejvyšší soud nezabýval námitkami, jejichž základem bylo tvrzení obviněného, že skutek se stal jinak, než zjistily soudy, že poškozeného nebodl ani ho jinak nenapadl apod. Také námitka, že jednal v nutné obraně, měla povahu skutkové námitky, protože obviněný nedovozoval nutnou obranu ze skutkových zjištění, která učinily soudy, nýbrž ze své vlastní skutkové verze, jejíhož uznání se domáhal. Lze uzavřít, že obviněný sice formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak v uvedené části dovolání uplatnil námitky, které s tím obsahově nijak nekorespondovaly.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. února 2005
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec