ECLI:CZ:NS:2005:7.TDO.204.2005.1
sp. zn. 7 Tdo 204/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 24. 2. 2005 dovolání obviněných M. P. a P. P., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 26. 7. 2004, sp. zn. 2 To 333/2004, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 7 T 29/2001 a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř. se dovolání obviněného M. P. odmítá .
Podle §265j tr. ř. se dovolání obviněného P. P. z a m í t á .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 10. 1. 2003, sp. zn. 7 T 29/2001, byli obvinění M. P. a P. P. uznáni vinnými trestným činem zatajení věci podle §254 odst. 1 tr. zák.
Podle zjištění okresního soudu se jej dopustili tím, že jako společníci a zároveň jednatelé společnosti V. G., spol. s r. o., výlučně oprávnění za ni samostatně jednat, poté, co se nejpozději v březnu roku 2000 ve Š., v sídle firmy oba dozvěděli, že společnost P. H., a. s., na základě faktury, vystavené dne 14. 1. 1999, chybně zaplatila společnosti V. G., spol. s r. o., dne 17. 3. 1999 částku 100.250,- Kč jako plnění za dodané zboží, když toto zboží již bylo uhrazeno dne 19. 1. 1999, si takto získanou peněžní hotovost ve výši 100.250,- Kč ponechali ve své dispozici a přes opakované požadavky ji odmítli vrátit zpět jejímu oprávněnému majiteli společnosti P. H., a. s.
Oběma obviněným byl uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu patnácti měsíců.
K odvolání obviněných Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 2 To 434/2003, zrušil rozsudek okresního soudu pouze ve výroku o náhradě škody, ostatní části rozsudku ponechal beze změny.
Proti tomuto rozsudku podali oba obvinění dovolání. Z jejich podnětu Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 1. 2004, sp. zn. 11 Tdo 40/2004, napadený rozsudek podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal krajskému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V odůvodnění usnesení Nejvyšší soud zdůraznil, že trestného činu zatajení věci podle §254 odst. 1 tr. zák. se pachatel dopustí ve chvíli, kdy pozná, že jde o věc, která se dostala do jeho moci bez přivolení osoby oprávněné, a rozhodne si ji přisvojit. Stačí přitom, aby si ji ponechal, aniž by s ní dále nakládal, tj. i když s věcí dále nedisponuje, ale odmítá ji vydat oprávněné osobě. Podstatné je, že znemožňuje dispozici s ní oprávněné osobě a vylučuje ji z jejího držení a užívání. Pokud pak obvinění v podaném dovolání namítali, že nebyla naplněna subjektivní stránka uvedeného trestného činu, Nejvyšší soud shledal, že jde o námitky zpochybňující skutková zjištění soudů, tedy námitky, které nemohou naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud však současně zdůraznil, že předmětem trestného činu zatajení věci podle §254 odst. 1 tr. zák. je „cizí věc“. Cizí věcí přitom podle názoru Nejvyššího soudu rozvedeného v odůvodnění tohoto usnesení mohou být peníze na hotovosti, ale nikoli vklady na účtech. Ty podle názoru Nejvyššího soudu přecházejí do majetku banky, která s nimi může volně disponovat. Mezi vkladatelem a bankou za této situace vzniká závazkový právní vztah, na jehož základě má vkladatel vůči bance pohledávku. Ta je součástí jeho majetku, ale nikoli věcí. Představuje totiž specifické majetkové právo, které má určitou hodnotu, nelze ji však považovat za věc. Vzhledem k tomu nelze podle zde rozvedeného právního názoru Nejvyššího soudu peníze na účtu ani zatajit ve smyslu §254 tr. zák., ani zpronevěřit ve smyslu §248 tr. zák. či odcizit ve smyslu §247 tr. zák.
Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí dále uvedl, že shledává dovolání obviněných částečně důvodné v tom, že skutková zjištění okresního a krajského soudu nezahrnují všechny okolnosti rozhodné pro závěr o naplnění znaku „přisvojení si cizí věci“ ve smyslu §254 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud považoval za nezbytné zjistit, zda s „přeplatkem“, který byl obviněným omylem zaslán, bylo nakládáno v hotovosti. Krajskému soudu proto Nejvyšší soud uložil, aby zjistil a vyložil, zda obvinění s předmětnou částkou 100.250,- Kč disponovali v hotovosti a podle učiněných zjištění uzavřel, zda obvinění naplnili znaky trestného činu zatajení věci podle §254 odst. 1 tr. zák., trestného činu jiného či zda jejich jednání nemělo znaky žádného trestného činu.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci poté opětovně projednal odvolání obviněných a rozhodl ve věci usnesením ze dne 26. 7. 2004, sp. zn. 2 To 333/2004, tak, že zrušil rozsudek Okresního soudu v Olomouci pouze ve výroku o náhradě škody, takže výrok o vině a trestu obviněných zůstaly nedotčeny.
II.
Proti tomuto usnesení krajského soudu podali obvinění prostřednictvím svého společného obhájce JUDr. T. V. dovolání, které opřeli o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění dovolání namítli, že krajský soud podle jejich názoru nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího soudu, pokud jde o hodnocení znaku přisvojení si cizí věci s tím, že za věc je možno považovat peníze na hotovosti, ale nikoliv vklady na účtech a vkladních knížkách. Podle dovolatelů ani z nových skutkových zjištění nevyplývá, že by manipulovali s penězi představujícími jejich bezdůvodné obohacení na hotovosti. Podle obviněných krajský soud nesprávně pochopil pokyn Nejvyššího soudu, když závěr o vině obviněných učinil s odkazem na bezhotovostní převody, které provedli. V žádném případě však nešlo o hotovost ve výše uvedeném smyslu.
Obvinění jsou proto přesvědčeni, že pokud krajský soud znovu dospěl k závěru, že naplnili skutkovou podstatu trestného činu zatajení věci podle §254 odst. 1 tr. zák., nesprávně vyhodnotil předmět útoku jako „věc“, neboť pro takový závěr nesvědčilo žádné skutkové zjištění.
Závěrem dovolání navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení krajského soudu i rozsudek okresního soudu a rozhodl sám ve věci tak, že obviněné zprošťuje obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněných podle §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila. Ve svém vyjádření zastává názor, že dovolání obviněných je třeba přisvědčit. Podle ní krajský soud v rámci nového projednání věci nevyjasnil otázku, zda obvinění měli, kdykoli po bezdůvodném obohacení o částku 100.250,- Kč, tyto peněžní prostředky k dispozici na hotovosti. Tato skutečnost podle jejich tvrzení nebyla prokázána a navzdory tomu byl rozsudek soudu prvního stupně ponechán beze změny výroku o vině. Vzhledem k tomu navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci a ve smyslu §265l odst. 1 tr. ř. mu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve zkoumal, zda dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Zatímco v případě dovolání podaného P. P. nezjistil nic, co by bránilo projednání dovolání, v případě dovolání M. P. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že bylo podáno opožděně.
Podle §265e odst. 1 tr. ř. se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje. Podle §265e odst. 2 tr. ř. jestliže se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak jeho obhájci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději.
V posuzovaném případě bylo usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 26. 7. 2004 doručeno obviněnému P. P. dne 1. 11. 2004, obviněnému M. P. dne 14. 10. 2004 a jejich společnému obhájci JUDr. Tomáši Vymazalovi dne 14. 10. 2004 (viz dodejky č. l. 266 spisu). Z toho plyne, že dvouměsíční lhůta určená k podání dovolání uplynula se zřetelem k §60 tr. ř. obviněnému P. P. dne 3. 1. 2005, obviněnému M. P. dne 14. 12. 2004. Dovolání obviněných bylo jejich obhájcem adresováno Okresnímu soudu v Olomouci a podáno na poštu dne 22. 12. 2004 (viz obálka č. l. 280), v případě obviněného M. P. tedy jednoznačně po lhůtě.
Dovolání obviněného M. P. tedy bylo podáno opožděně a jako takové je Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř.
Pokud jde o řádně a včas podané dovolání obviněného P. P., zaměřil se Nejvyšší soud na to, zda obviněným uplatněné námitky lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
V posuzovaném případě obviněný P. P. uplatnil námitky, které uvedeným požadavkům odpovídaly, když namítal, že krajský soud řádně nehodnotil všechny podmínky trestnosti trestného činu zatajení věci podle §254 odst. 1 tr. zák., a to především naplnění znaku „přisvojení si cizí věci“.
Nejvyšší soud konstatoval, že krajský soud poté, co mu byla věc vrácena, doplnil dokazování v uloženém směru, když vyžádal a provedl ve veřejném zasedání důkaz výpisy z účtu společnosti V. G., spol. s r. o. Z obsahu odůvodnění usnesení krajského soudu ze dne 26. 7. 2004, sp. zn. 2 To 333/2004, kterým ve věci znovu rozhodl, je jen částečně zřejmé, jaké závěry na podkladě doplnění dokazování učinil. Z výroku usnesení a jeho odůvodnění je patrné, že krajský soud shledal výrok o vině a trestu z rozsudku okresního soudu bez závad, takže jej zrušil a změnil toliko ve výroku o povinnosti obviněných k náhradě škody. Z odůvodnění tohoto usnesení Nejvyšší soud zjistil, že krajský soud opřel závěr o vině obviněných trestným činem zatajení věci podle §254 odst. 1 tr. zák. o zjištění, že obvinění v období od zjištění opakované platby v březnu 2000 do zrušení účtu dne 1. 6. 2000 dali pokyn k bezhotovostním úhradám z účtu V. G., spol. s r.o. ve výši 9.975,- Kč a dále ve výši 190.000,- Kč. Krajský soud se však blíže nezabýval pokynem Nejvyššího soudu, aby zjistil, zda obvinění z předmětného účtu činili i výběry v hotovosti.
Nejvyšší soud proto v neveřejném zasedání, které bylo konáno za souhlasu nejvyšší státní zástupkyně i obviněného bez jejich účasti v souladu s §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., doplnil dokazování přečtením zmíněných výpisů z bankovního účtu společnosti V. G., spol. s r. o. Vycházeje ze skutkových zjištění okresního a krajského soudu, podle kterých se obvinění o opakované platbě dozvěděli nejpozději v březnu 2000, zjistil Nejvyšší soud prostřednictvím takto doplněného dokazování, že oba obvinění jen za duben 2000 provedli nejméně 6 výběrů hotovosti v celkové výši 90.000,- Kč a za květen 2000 nejméně 8 výběrů v celkové výši 48.000,- Kč, tj. za oba měsíce vybrali v hotovosti částku 138.000,-Kč, která převyšuje předmětnou částku 100.250,- Kč, jež obvinění neoprávněně zadržovali.
Výrok o vině trestným činem zatajení věci podle §254 odst. 1 tr. zák. je proto i z pohledu kritérií uvedených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2004, sp. zn. 11 Tdo 40/2004, v souladu se zákonem. Senát Nejvyššího soudu 7 Tdo proto shledal, že dovolání obviněného M. P. není důvodné a podle §265j tr. ř. je zamítl.
IV.
Pouze na doplnění senát 7 Tdo uvádí, že se neztotožnil s právním názorem, že peníze na účtu nelze považovat za věc ve smyslu §254 odst. 1 tr. zák. V této souvislosti konstatuje, že na uvedenou otázku existují v rozhodovací praxi soudů i odlišné názory. Podle nich peníze na účtu lze považovat za věc ve smyslu §254 odst. 1 tr. zák. (obdobně i podle §248 odst. 1 tr. zák), neboť pokud se za věc považují peníze v jejich hmotné podobě, nemohou tuto povahu ztratit při dočasném převedení do nehmotné podoby, když stále existuje jejich hmotný ekvivalent. Přitom si drží základní pojmové vlastnosti věci v právním smyslu a sice jejich užitnou hodnotu a ovladatelnost.
Vzhledem k tomu, že závěr o vině obviněného M. P. trestným činem zatajení věci podle §254 odst. 1 tr. zák. je v souladu s oběma uvedenými právními názory a při respektování toho, že právní názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 40/2004 je pro obviněného M. P. příznivější a obviněný se jím logicky řídil při přípravě své obhajoby, neshledal senát Nejvyššího soudu 7 Tdo důvodu na existenci těchto dvou rozdílných právních názorů reagovat jinak, než touto zmínkou v odůvodnění svého rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. února 2005
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr