ECLI:CZ:NS:2005:7.TDO.261.2005.1
sp. zn. 7 Tdo 261/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 5. května 2005 v neveřejném zasedání v Brně o dovolání nejvyšší státní zástupkyně, které bylo podáno v neprospěch obviněného L. B., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2004, sp. zn. 6 To 386/2004, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 29 T 142/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyšší státní zástupkyně odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 31. 10. 2003, sp. zn. 29 T 142/2003, byl obviněný L. B. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák. a podle §247 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 3 (tří) měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem, a to za současného zrušení výroku o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Kladně ze dne 18. 4. 2003, sp. zn. 4 T 73/2003, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, z jehož podnětu byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2004, sp. zn. 6 To 386/2004, napadený rozsudek podle §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. v celém rozsahu zrušen a věc byla podle §222 odst. 2 tr. ř. postoupena Úřadu Městské části Praha 5 k řízení pro přestupek.
Proti usnesení odvolacího soudu podala nejvyšší státní zástupkyně řádně a včas dovolání, a to v neprospěch obviněného L. B. a z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a f) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.
Podání mimořádného opravného prostředku nejvyšší státní zástupkyně odůvodnila tím, že nelze souhlasit s názorem odvolacího soudu, podle něhož v posuzovaném případě nebyla dána materiální stránka předmětného trestného činu. Podle nejvyšší státní zástupkyně je při aplikaci ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. třeba vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, tedy když nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty. Jednání uvedené v §247 odst. 1 písm. e) tr. zák. zákonodárce považuje za natolik společensky nebezpečné, že obecně při existenci daných okolností jde o trestný čin krádeže bez ohledu na výši způsobené škody. Zjištění o zanedbatelné hodnotě odcizené věci tedy samo o sobě neopravňuje k závěru o nepatrném stupni nebezpečnosti činu pro společnost. Odvolací soud shledal další konkrétní okolnost snižující stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v tom, že obviněný měl potraviny odcizit k zahnání hladu, a nikoli proto, aby získal finanční prostředky jejich prodejem. K tomu nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že v případech tzv. bagatelních krádeží je běžné, že pachatelé odcizují zboží pro vlastní potřebu, nikoli za účelem jeho dalšího prodeje. Skutečnost, že se pachatel dopustil trestné činnosti v mezní životní situaci, kdy si jiným způsobem nebyl schopen opatřit základní životní potřeby, by v obecné rovině mohla být skutečností snižující stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, ale nikoli v případě, kdy se pachatel do svízelné, resp. extrémně špatné hmotné, situace sám přivedl např. zahálčivým způsobem života. Odvolací soud však neučinil žádné skutkové zjištění o okolnostech, které obviněného vedly ke spáchání trestné činnosti, mj. nezjišťoval, zda obviněný vůbec měl nějaký legální zdroj příjmů nebo zda o získání takovéhoto zdroje alespoň usiloval. Soudy mimo zjištění, že obviněný byl v minulosti vícekrát soudně trestán a je speciálním recidivistou, žádné jiné zjištění k osobě obviněného neučinily, ačkoli osoba obviněného je v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. výslovně uvedeným kritériem pro určení stupně společenské nebezpečnosti činu. Za takovéto situace nelze skutečnost, že obviněný odcizil zboží pro vlastní okamžitou konzumaci, považovat za okolnost výrazně snižující stupeň nebezpečnosti činu pro společnost.
Podle nejvyšší státní zástupkyně se odvolací soud náležitě nevypořádal ani s otázkou, v jaké formě a s jakou intenzitou byly naplněny formální znaky trestného činu. Formální podmínka zpětnosti podle ustanovení §247 odst. 1 písm. e) tr. zák. je splněna tehdy, je-li splněn jeden z alternativně uvedených znaků, tj. byl-li pachatel „odsouzen“ nebo „potrestán“. V případě, že v konkrétní trestní věci jsou splněny obě podmínky současně, je třeba přihlížet pouze k podmínce „potrestání“, která je svým významem rozhodující, neboť pachatel se dopustil stejné trestné činnosti přes to, že na něho bylo výchovně působeno ne pouze samotným odsouzením, ale přímo výkonem trestu. Již rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. 12. 2000, sp. zn. 29 T 139/2000 (ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 9 To 82/2001), který je uveden v tzv. skutkové větě a kterým byl obviněný odsouzen pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 tr. zák., byl obviněnému uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Z opisu rejstříku trestů obviněného navíc vyplývá, že tento byl dalším odsuzujícím rozsudkem, a to rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 9. 5. 2001, sp. zn. 15 T 111/2000, uznán vinným trestnými činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání sedmnácti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Tento trest byl uložen jako trest souhrnný za současného zrušení výroku o trestu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. 12. 2000, sp. zn. 29 T 139/2000. Odvolací soud se nezabýval otázkou, zda obviněný tento trest zcela nebo zčásti vykonal, popř. kdy byl z jeho výkonu propuštěn.
Nejvyšší státní zástupkyně je toho názoru, že ze skutečností uvedených v jejím mimořádném opravném prostředku vyplývá, že nebyly zjištěny žádné konkrétní okolnosti umožňující závěr o absenci materiálního znaku předmětného trestného činu. Pokud tedy Městský soud v Praze dospěl k závěru, že jednání obviněného by pro nepatrný stupeň společenské nebezpečnosti mohlo být posouzeno pouze jako přestupek a postoupil věc k projednání jinému orgánu, spočívalo jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku a bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Proto nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2004, sp. zn. 6 To 386/2004, podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl a aby v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. o dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Nejvyšší státní zástupkyně dále pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu vyslovila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání /§265r odst. 1 písm. c) tr. ř./.
Obviněný L. B., kterému bylo dovolání nejvyšší státní zástupkyně doručeno dne 27. 12. 2004, do dne vydání rozhodnutí dovolacího soudu svého práva vyjádřit se k podanému dovolání nevyužil (§265h odst. 2 tr. ř.).
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným, v dovolání podaném v neprospěch obviněného lze také např. namítat, že skutek nebyl správně právně posouzen jako trestný čin, ale toliko jako přestupek, a to z důvodu nedostatku materiální podmínky trestnosti činu. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně, vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
S ohledem na shora uvedené se dovolací soud nezabýval námitkou, podle níž se „odvolací soud … náležitě nevypořádal ani s otázkou, v jaké formě a s jakou intenzitou byly naplněny formální znaky trestného činu“. Nejvyšší státní zástupkyně totiž uvedené pochybení soudu druhého stupně spatřuje v tom, že se tento nezabýval otázkou, zda obviněný zcela, anebo zčásti vykonal nepodmíněný trest odnětí svobody, který mu byl jako trest souhrnný uložen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 9. 5. 2001, sp. zn. 15 T 111/2000, s tím, že v případě, že by byly splněny oba alternativní zákonné znaky zakotvené v ustanovení §247 odst. 1 písm. e) tr. zák., tzn. jak „odsouzení“, tak „potrestání“, bylo by třeba přihlížet pouze k podmínce „potrestání“. Předmětnou námitkou nejvyšší státní zástupkyně nenapadá správnost hmotně právního posouzení jednání obviněného popsaného v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, ale úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. a provedeného dokazování podle §2 odst. 6 tr. ř., a domáhá se doplnění dokazování za účelem zjištění, zda v posuzovaném případě byly dány skutečnosti naplňující i zákonný znak skutkové podstaty trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák. spočívající v „potrestání za takový čin v posledních třech letech“ před spácháním předmětného jednání.
Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. věcně odpovídá námitka, která směřuje proti správnosti právního posouzení stupně nebezpečnosti posuzovaného jednání obviněného L. B. pro společnost a podle které „zjištění o zanedbatelné hodnotě odcizené věci … samo o sobě neopravňuje k závěru o nepatrném stupni nebezpečnosti činu pro společnost“. Dovolací soud se touto hmotně právní námitkou zabýval a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
Podle §3 odst. 1 tr. zák. je trestným činem pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v tomto zákoně. Podle §3 odst. 2 tr. zák. čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Právní posouzení skutku tedy spočívá nejprve v úvaze soudu, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté, zda skutek vykazuje takový stupeň společenské nebezpečnosti, který je materiální podmínkou trestnosti.
Podle skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se obviněný posuzovaného skutku dopustil tím, že „dne 27. 5. 2003 kolem 9.45 hod. v P., v prodejně C. N. S., odcizil z volného prodeje potraviny v hodnotě 51,90 Kč, které přímo v prodejně zkonzumoval s tím, že neměl na jejich zaplacení, a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. 12. 2000, sp. zn. 29 T 139/2000, odsouzen pro trestný čin krádeže dle §247 odst. 1, 2 tr. zák.“. Oba soudy nižších stupňů dospěly ke správnému závěru, že tento skutkový stav naplňuje formální znaky skutkové podstaty trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák. Pokud jde o závěr týkající se materiálního znaku tohoto trestného činu, podle nalézacího soudu byl skutkovými zjištěními tento znak naplněn, zatímco podle soudu odvolacího materiální podmínka trestnosti činu dána nebyla, přičemž odvolací soud tento svůj závěr odůvodnil tím, že s ohledem na skutečnost, že obviněný odcizené potravinářské zboží v hodnotě 51,90 Kč na místě zkonzumoval, je „zřejmé, že takto jednal ve snaze zahnat hlad a nikoli získat finanční prostředky dalším prodejem tohoto zboží“, a že skutečnost, „že obviněný má řadu záznamů v rejstříku trestů, a to i pro trestné činy krádeže podle §247 tr. zákona … sama o sobě nemůže převážit nad ostatními okolnostmi případu, tj. kromě způsobu provedení a následků činu, zejména výší způsobené škody, která stěží přesahuje částku padesát korun“ (str. 3 usnesení odvolacího soudu). Soud druhého stupně dále konstatoval, že „především výše způsobené škody“ jej vede „k přesvědčení, že formální stránka žalovaného trestného činu naplněna byla, není však dána stránka materiální, tedy potřebný stupeň společenské nebezpečnosti jednání obviněného“ (tamtéž).
Dovolací soud se ztotožnil s právním závěrem odvolacího soudu, že v posuzovaném případě nebyla dána materiální stránka trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák.
Ustanovení §247 odst. 1 tr. zák. o trestném činu krádeže je alternativní skutkovou podstatou, přičemž typová společenská nebezpečnost všech alternativ trestného jednání uvedených pod písmeny a) - e) tohoto paragrafu je zásadně shodná. Jestliže však např. alternativa sub a) předpokládá způsobení „škody nikoli nepatrné“, tj. podle §89 odst. 11 tr. zák. nejméně 5.000 Kč, pak při neexistenci dalších okolností podstatně podle §3 odst. 4 tr. zák. zvyšujících stupeň nebezpečnosti spáchaného činu se jeví jako nepřiměřené, aby za typově stejný trestný čin bylo považováno odcizení zboží v hodnotě přibližně jedné setiny uvedené částky (51,90 Kč). I u majetkových trestných činů, u nichž je dolní hranice způsobené škody nahrazena pachatelovou recidivou /jako je ustanovení §247 odst. 1 písm. e) tr. zák./, hraje roli nejen osoba obviněného, nýbrž i objektivní závažnost jím spáchaného činu. Jinými slovy, přestože u trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) až e) tr. zák. není výše způsobené škody jeho zákonným znakem, není hodnota pachatelem odcizené věci pro posouzení trestnosti takového činu zcela bezvýznamná a při zjištění zanedbatelné hodnoty odcizené věci a při současné neexistenci jiných okolností zvyšujících stupeň nebezpečnosti činu pro společnost lze učinit závěr, že není splněna materiální podmínka trestnosti činu ve smyslu ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 1998, sp. zn. 3 Tz 76/98, publikovaný pod č. 25/1999/II SbRt.).
V posuzované věci již soud prvního stupně učinil skutkové zjištění, že obviněný byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. 12. 2000, sp. zn. 29 T 139/2000, odsouzen pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák., tj. že je speciálním recidivistou, a tuto skutečnost posoudil jako okolnost naplňující zákonný znak trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák. spočívající v „odsouzení za takový čin v posledních třech letech“. Odvolání proti rozsudku soudu I. stupně přitom podal pouze obviněný, takže při absenci odvolání v neprospěch obviněného by zjišťování, zda nebyl obviněný toliko odsouzen, ale zda nebyl naplněn zákonný znak „potrestán“ skutkové podstaty trestného činu, jak se namítá v dovolání, bylo v rozporu se zákazem změny k horšímu. Soud prvního stupně dále na základě provedeného dokazování zjistil, že obviněný „byl desetkrát soudně trestán i pro trestnou činnost stejného charakteru“ (str. 4 rozsudku soudu prvního stupně), přičemž tuto okolnost hodnotil toliko při úvaze o druhu a výši trestu. Soud druhého stupně skutečnost, že „obviněný má řadu záznamů v rejstříku trestů, a to i pro trestné činy krádeže podle §247 tr. zák.“ (str. 3 usnesení odvolacího soudu) hodnotil i v souvislosti s právním posouzením materiální podmínky trestnosti činu obviněného. Kromě shora uvedené skutečnosti, že obviněný je s ohledem na výše specifikovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 speciálním recidivistou, která naplňuje jak formální, tak obecně (tj. při nezohlednění dalších okolností případu a tedy i výše způsobené škody) i materiální znak skutkové podstaty trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák., a obecného zjištění, že obviněný byl několikráte soudně trestán, a to i pro trestné činy krádeže, soudy nižších stupňů neučinily žádná konkrétní skutková zjištění, která by byla způsobilá stupeň nebezpečnosti jednání obviněného pro společnost ovlivnit. Proto lze za situace, kdy byla jednáním obviněného spočívajícím v odcizení potravin v hodnotě 51,90 Kč způsobena škoda v zanedbatelné výši a nebyly zjištěny žádné konkrétní okolnosti podstatně zvyšující stupeň nebezpečnosti jednání obviněného pro společnost, dospět k závěru, že není dána materiální podmínka trestnosti činu ve smyslu ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. Z tohoto důvodu dovolací soud, vycházeje přitom ze skutkových zjištění soudů dříve činných v posuzované věci, odmítl hmotně právní námitku nejvyšší státní zástupkyně týkající se nesprávného právního posouzení materiálního znaku předmětného trestného činu podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněnou.
Nejvyšší státní zástupkyně podané dovolání opřela i o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. s tím, že odvolacím soudem bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.
Uplatněná varianta dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. spočívá v tom, že nebyly splněny zákonné podmínky pro to, aby soud druhého stupně učinil rozhodnutí uvedené v §265a odst. 1, 2 písm. d) tr. ř., tj. aby rozhodl o postoupení věci jinému orgánu k rozhodnutí o přestupku, jiném správním deliktu či kárném provinění, protože se jedná o trestný čin, nebo v době rozhodování odvolacího soudu již nelze jednání jako přestupek, jiný správní delikt či kárné provinění projednat, neboť uplynula zákonná lhůta a soud měl obviněného zprostit obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř.
Protože, jak bylo shora uvedeno, odvolací soud dospěl ke správnému právnímu závěru o nenaplnění materiálního znaku trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák. a tedy o tom, že posuzované jednání není trestným činem, byly pro jeho rozhodnutí o postoupení věci obviněného L. B. k rozhodnutí o přestupku podle §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. zákonné podmínky splněny. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud dovolání nejvyšší státní zástupkyně v rozsahu opírajícím se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. rovněž odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. května 2005
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš