ECLI:CZ:NS:2005:7.TDO.29.2005.1
sp. zn. 7 Tdo 29/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 25. 1. 2005 dovolání obviněného J. M., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 4 To 20/2004, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 5 T 50/2001 a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř se zrušují usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 4 To 20/2004, a rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 5. 8. 2003, sp. zn. 5 T 50/2001.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Novém Jičíně přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 5. 8. 2003, sp. zn. 5 T 50/2001, byl obviněný J. M. uznán vinným trestným činem poškozování věřitele dílem dokonaným podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. a odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody na tři měsíce se zkušební dobou stanovenou na jeden rok a čtyři měsíce. Výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř. pak bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody.
Podkladem odsuzujícího výroku se stalo zjištění, že obviněný dne 30. 11. 1999 v N. J. uzavřel dohodu o vypořádání společného jmění manželů se svou manželkou, do jejíhož výlučného vlastnictví tak bylo ze společného jmění manželů převedeno nejméně deset věcí, které mohly být předmětem výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí, v celkové hodnotě 81.700,- Kč, a byl přitom srozuměn s tím, že jako soukromý podnikatel a dlužník je povinen uhradit splatné závazky vůči nejméně šestnácti věřitelům, uvedeným i s výší jejich pohledávek ve výroku o vině, přičemž ve vztahu k obchodní společnosti Ing. R. V., s. r. o., se sídlem v R., které dlužil 375.377,40 Kč s příslušenstvím, takto jednal v situaci, kdy tato společnost může proti němu podle dohody o uznání závazku se svolením k vykonatelnosti notářského zápisu ze dne 10. 3. 1999 vést další výkon rozhodnutí. Podle zjištění Okresního soudu v Novém Jičíně uzavření dohody o vypořádání společného jmění manželů směřovalo k tomu, aby ze společného jmění manželů byly vyňaty věci, které by mohly být postiženy případným dalším výkonem rozhodnutí prodejem movitých věcí ze strany obchodní společnosti Ing. R. V., s. r. o., se sídlem v R., aby byl tento věřitel neoprávněně zčásti zkrácen při uspokojování své pohledávky a aby byli částečně zkrácení i ostatní věřitelé obviněného.
Odvolání obviněného bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 4 To 20/2004, zamítnuto podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, a to v celém rozsahu. Dovolání podal s odkazem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vytkl nesprávné hmotně právní posouzení dohody o vypořádání společného jmění manželů. Namítl, že soudy nerespektovaly právní názor Nejvyššího soudu vyslovený v této věci v usnesení ze dne 13. 3. 2003, sp. zn. 7 Tdo 271/2003. Popřel, že by dohoda o vypořádání společného jmění byla koncipována účelově a zcela záměrně tak, aby byly minimalizovány důsledky případné exekuce vůči jeho osobě. Uvedl, že soudy se zaměřily jen na otázku existence a výši jeho dluhů a na probíhající či skončené občanskoprávní spory či exekuce, ale nedostatečně se zabývaly otázkou, jaké věci každý z účastníků dohody získal a zda výsledné podíly obou účastníků jsou v rovnováze podle zásad ustanovení §149 obč. zák. Zdůraznil, že předmětem celého vypořádání, tj. nikoli jen písemné dohody, byly zejména věci, které sloužily k jeho podnikání, a zařízení domácnosti a že podíly účastníků z toho vzešlé jsou srovnatelné, resp. jeho podíl je naopak vyšší. Podle obviněného nebylo možné po jeho manželce požadovat, aby do svého výlučného vlastnictví převzala věci sloužící k jeho podnikání, např. dopravní prostředky, a bylo jen logické, že do jejího výlučného vlastnictví připadly věci představující zařízení domácnosti, zvláště když v její péči zůstal nezletilý syn. Obviněný konstatoval, že dohodou o vypořádání společného jmění manželů nebyla a ani nemohla být narušena rovnováha mezi zájmy jeho manželky a jeho věřitelů. Své úvahy doplnil tím, že stanovisko obou soudů důsledně vzato vylučuje, aby mohl jakoukoli dohodu o vypořádání společného jmění manželů uzavřít, a že i kdyby žádnou dohodu neuzavřel, nastala by právní domněnka uvedená v §150 odst. 4 obč. zák. a věci užívané oběma společně by se ocitly v podílovém spoluvlastnictví, zatímco věci, které mu připadly v rámci vypořádání, by mu připadly do jeho výlučného vlastnictví i naplněním uvedené právní domněnky. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a aby ho zprostil obžaloby.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §265i odst. 3, 4 tr. ř. napadené usnesení i předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné.
Poté, co byla usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2003, sp. zn. 7 Tdo 271/2003, zrušena předchozí rozhodnutí obou soudů v této věci, doplnil Okresní soud v Novém Jičíně dokazování způsobem, z něhož vyplynula závažná zjištění ukazující na to, že dohoda o vypořádání společného jmění manželů byla koncipována tak, aby do výlučného vlastnictví manželky obviněného připadly věci, které by jinak mohly být předmětem exekuce vedené za účelem uspokojení pohledávek směřujících proti obviněnému, zejména pohledávek obchodní společnosti Ing. R. V., s. r. o. Tato společnost měla s obviněným uzavřenu dohodu ve formě notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti a měla tedy exekuční titul. Tím, že se tyto věci spadající až dosud do společného jmění manželů staly na podkladě dohody o vypořádání společného jmění manželů výlučným vlastnictvím manželky obviněného, obviněný skutečně dosáhl toho, že se ocitly mimo dosah ustanovení §262a odst. 1 o. s. ř., podle něhož výkon rozhodnutí na majetek patřící do společného jmění manželů lze nařídit také tehdy, jde-li o vydobytí závazku, který vznikl za trvání manželství jednomu z manželů, tj. obviněnému. Tento účel dohody o vypořádání společného jmění manželů je zřejmý z toho, že dohoda o tom, které věci připadají do výlučného vlastnictví manželky obviněného, byla omezena jen na tyto věci a zcela ponechávala stranou věci, o kterých účastníci dohody mohli reálně očekávat, že se nemohou stát předmětem exekuce z důvodů uvedených v §322 odst. 2 písm. a), odst. 3 o. s. ř. K tomu přistupuje zjištění, že součástí společného jmění manželů byla i garáž, která nebyla do dohody o vypořádání vůbec pojata, ačkoli šlo o podstatnou majetkovou hodnotu (oceněnou znalcem na 110.690,- Kč), což evidentně souviselo se skutečností, že 29. 11. 1999, tj. dne před uzavřením posuzované dohody o vypořádání společného jmění manželů, uzavřela manželka obviněného se svým bratrem jako svým věřitelem k zajištění jeho pohledávky ve výši 50.000,- Kč dohodu o zřízení jeho zástavního práva k této garáži, a tím se garáž fakticky ocitla mimo bezprostřední možnosti věřitelů obviněného dosáhnout z ní uspokojení svých nároků.
Lze konstatovat, že dohodou o vypořádání společného jmění manželů za okolností, za jakých byla uzavřena, a způsobem, jak byla koncipována, byl vytvořen stav, kdy se mimo bezprostřední dosah možností věřitelů obviněného, zejména obchodní společnosti Ing. R. V., s. r. o., ocitly věci, z kterých předtím reálně přicházelo toto uspokojení v úvahu.
Dohoda o vypořádání společného jmění manželů tedy znamenala porušení ustanovení §150 odst. 2 obč. zák., podle něhož práva věřitelů nesmí být dohodou manželů dotčena. Nezbytná rovnováha v poměru mezi zájmy věřitelů obviněného a zájmy manželky obviněného byla narušena v neprospěch věřitelů, neboť do sféry majetku obviněného, z něhož by mohli uspokojit své nároky, nepřipadlo v podstatě nic, zatímco všechny věci, které jinak mohly k tomuto účelu sloužit, připadly manželce obviněného.
Z tohoto charakteru dohody o vypořádání společného jmění manželů soudy dovodily naplnění znaků trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák., přičemž zdůraznily zejména to, že dohodou byla znemožněna exekuce na tyto věci za účelem uspokojení nároků věřitelů obviněného. Právní úvahy soudů byly orientovány tak, jako by šlo o trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 2 písm. a) tr. zák., který spočívá v tom, že pachatel zmaří nebo podstatně ztíží výkon rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu mimo jiné tím, že zcizí nebo odstraní věc, které se takové rozhodnutí týká. Znaky trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. však jsou jiné.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně je zřejmé, že obviněný byl uznán vinným naplněním těch znaků trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák., které spočívají v tom, že „částečně zmařil uspokojení svého věřitele tím, že zcizil část svého majetku“, resp. naplněním znaků pokusu tohoto trestného činu.
Ze zmíněného charakteru dohody o vypořádání společného jmění manželů vyplývalo nikoli naplnění všech zákonných znaků trestného činu poškozování věřitele, ale jen toho z nich, který spočívá v tom, že obviněný „částečně zmařil uspokojení svého věřitele“.
V usnesení ze dne 13. 3. 2003, sp. zn. 7 Tdo 271/2003, které bylo publikováno pod č. 56/2003 Sb. rozh. tr., Nejvyšší soud vyložil, za jakých předpokladů lze uzavření dohody o vypořádání společného jmění manželů považovat za jednání, jímž pachatel „zcizí část svého majetku“. V tomto ohledu Nejvyšší soud zdůraznil, že to přichází v úvahu tehdy, jestliže dohoda o vypořádání společného jmění manželů nápadně jednostranně a z hlediska zásad stanovených v §149 odst. 2, 3 obč. zák. neodůvodněně znevýhodní toho z manželů, který je dlužníkem třetích osob. Jinak řečeno, za „zcizení části svého majetku“ je možné z hlediska pachatele považovat stav, kdy do výlučného vlastnictví druhého z manželů připadnou na podkladě dohody věci, které by při dodržení zásad stanovených v §149 odst. 2, 3 obč. zák. správně měly připadnout do výlučného vlastnictví pachatele, tedy neměly by připadnout do výlučného vlastnictví druhého z manželů.
I když se Okresní soud v Novém Jičíně v odůvodnění rozsudku věcí zabýval velmi obšírně, nevypořádal se nakonec s podstatou věci, pokud jde o naplnění znaku, že pachatel „zcizí část svého majetku“, z hlediska rozporu posuzované dohody s hledisky uvedenými v §149 odst. 2, 3 obč. zák., a omezil se jen na závěry umožňující usoudit, že dohodou byla v rozporu s ustanovením §150 odst. 2 obč. zák., dotčena práva věřitelů. Nutnost, aby se soud vypořádal i s otázkou, zda a případně nakolik byla dohoda v rozporu s ustanoveními §149 odst. 2, 3 obč. zák., vyplývá z toho, že odporuje-li dohoda ustanovení §150 odst. 2 obč. zák., neznamená to bez dalšího zároveň i to, že ze strany obviněného šlo o „zcizení části svého majetku“ v tom smyslu, že přistoupil na to, aby do výlučného vlastnictví manželky připadly věci, které správně měly připadnout do jeho výlučného vlastnictví. I taková dohoda, která respektuje zásady stanovené v §149 odst. 2, 3 obč. zák., totiž může znamenat porušení ustanovení §150 odst. 2 obč. zák. To znamená, že i když se každému z účastníků dohody dostane do výlučného vlastnictví to, co odpovídá hlediskům uvedeným v §149 odst. 2, 3 obč. zák., mohou být takovou dohodou dotčeny zájmy věřitelů. Ti pak mají možnost domáhat se toho, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči nim právně neúčinné (§42a odst. 1 obč. zák.), jak toho v daném případě dosáhla obchodní společnost Ing. R. V., s. r. o., ve věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 18 C 270/2000. Z druhé strany vzato, rozpor dohody o vypořádání společného jmění manželů s ustanovením §150 odst. 2 obč. zák. v sobě bez dalšího logicky nezahrnuje to, že dohoda byla v rozporu také s ustanoveními §149 odst. 2, 3 obč. zák. a že některému z účastníků dohody připadlo něco, co mu podle těchto ustanovení připadnout nemělo.
Na podkladě výsledků řízení, které bylo provedeno před Okresním soudem v Novém Jičíně po zrušení předchozích rozhodnutí obou soudů Nejvyšším soudem, je zřejmé, že společné jmění manželů netvořily jen věci výslovně uvedené v posuzované dohodě ze dne 30. 11. 1999 jako věci, které připadly do výlučného vlastnictví manželky obviněného. Pro posouzení otázky, zda tato dohoda byla v rozporu s ustanoveními §149 odst. 2, 3 obč. zák., je proto významné její hodnocení v kontextu celkového vypořádání veškerého společného jmění manželů, jak k němu došlo i mimo okruh věcí výslovně uvedených v této dohodě. V tomto směru je podstatné především zjištění, co všechno spadalo do společného jmění manželů, co z toho připadlo obviněnému a co jeho manželce, případně jaká část společného jmění zůstala nevypořádána. Dále je důležité i zjištění, jaká byla hodnota věcí, které připadly obviněnému, dále věcí, které připadly jeho manželce, a konečně věcí, které případně zůstaly nevypořádány. Význam má také zjištění, jaká byla skladba souboru věcí, které připadly obviněnému, a souboru věcí, které připadly jeho manželce. Bez těchto zjištění není možné učinit spolehlivý a přesvědčivě zdůvodněný závěr o tom, zda dohoda o vypořádání společného jmění manželů odporovala zásadám stanoveným v §149 odst. 2, 3 obč. zák. a zda znamenala tak jednostranné zvýhodnění manželky obviněného o věci, které správně měly připadnout obviněnému, aby byl namístě úsudek, že obviněný „zcizil část svého majetku“.
Bez těchto zjištění není možné vyvrátit námitku obviněného, že jeho podíl a podíl jeho manželky z vypořádání společného jmění, pojímaného vcelku, byly srovnatelné a že jeho podíl byl dokonce vyšší. Bez naznačených zjištění nelze vyvrátit ani námitku, že pokud na podkladě posuzované dohody připadly jeho manželce věci, které svou povahou byly vybavením domácnosti, bylo to v souvislosti s tím, že v její péči zůstal nezletilý syn, a že těžko přicházelo v úvahu, aby do svého výlučného vlastnictví převzala věci sloužící jinak k jeho podnikání, např. dopravní prostředky.
V otázce, jaké věci tvořily celé společné jmění manželů a jaká motorová vozidla do tohoto rámce spadala, jsou zjištění soudů nadále velmi nejasná. Např. pokud jde o automobily, rozcházejí se údaje, které Okresní soud v Novém Jičíně uvedl v odůvodnění rozsudku s odkazem na zprávu dopravního inspektorátu policie s údaji, které uvedl s odkazem na výpovědi obviněného a jeho manželky a na soudní rozhodnutí v občanskoprávním řízení. Předmětem zjištění ceny přitom byly s odkazem na znalecký posudek pouze dva automobily, ačkoli z dalších souvislostí se naznačuje, že automobilů bylo více.
Výrok o vině při těch zjištěních, která soudy zatím učinily, nemůže obstát. Pokud soudy dospěly jen k tomu, že dohodou o vypořádání společného jmění manželů byly dotčeny zájmy věřitelů obviněného, což je v rozporu s ustanovením §150 odst. 2 obč. zák., znamená výrok o vině kriminalizaci již samotné odporovatelnosti uvedeného právního úkonu (§42a obč. zák.). Pochybením soudů je to, že z porušení §150 odst. 2 obč. zák., ke kterému dohodou došlo, bez dalšího dovodily i porušení §149 odst. 2, 3 obč. zák., které z toho ale nevyplývá, pokud nebylo zjištěno, že do výlučného vlastnictví manželky obviněného připadlo něco, co správně, tj. při respektování ustanovení §149 odst. 2, 3 obč. zák., mělo připadnout do výlučného vlastnictví obviněného. Soudy tudíž zatím nezjistily takové skutkové okolnosti, které by naplňovaly zákonný znak trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. spočívající v tom, že obviněný „zcizil část svého majetku“.
Rozhodnutí soudů jsou vadná, neboť spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, tak jak byl jimi až dosud zjištěn, ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud proto znovu zrušil jak napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě, tak rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím pozbyla podkladu, a přikázal Okresnímu soudu v Novém Jičíně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný .
V Brně dne 25. ledna 2005
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec