ECLI:CZ:NS:2005:7.TDO.297.2005.1
sp. zn. 7 Tdo 297/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 3. 2005 o dovolání obviněného Ing. K. Š., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. 1 To 56/2004, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 54 T 19/2001 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. K.Š. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 54 T 19/2001, byl obviněný Ing. K. Š. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák.
Podle zjištění krajského soudu se jej dopustil tím, že v období od měsíce ledna do měsíce června 1994, ve V. M., o. V., v úmyslu získání nemovitého a movitého majetku S.p.z.t., P.-V., odštěpný závod S.t.s. V. M., do výhradního vlastnictví společnosti C.K.S.S., spol. s r. o., se sídlem V., R., jíž byl jediným jednatelem a společníkem, využívaje existence neuspokojených pohledávek oprávněných osob z přiznaných restitučních nároků podle zákona č. 229/1991 Sb., za odňatý mrtvý inventář, v postavení jednatele společnosti C.K.S.S., spol. s r. o., shromažďoval tyto pohledávky tak, že uzavíral jménem této společnosti s oprávněnými restituenty smlouvy o postoupení těchto pohledávek ve prospěch společnosti C.K.S.S., spol. s r. o., se závazkem peněžní úhrady převáděných pohledávek v plné výši formou dílčích plateb ve stanovených termínech, přičemž si byl vědom skutečnosti, že společnost C.K.S.S., spol. s r. o., nemá dostatečných finančních prostředků k úhradě těchto závazků jednotlivým postupníkům, není schopna tyto finanční prostředky zajistit ani vyvíjet výrobní nebo jiné produktivní aktivity k jejich reálnému získání, což vedlo k tomu, že závazky k postupníkům nebyly splněny, kdy takto vylákal ke škodě 111 jmenovaných osob uvedené pohledávky (blíže výrok rozsudku), čímž způsobil škodu v celkové výši 11 890 643,- Kč, kdy následným uplatněním takto získaných pohledávek dosáhl uzavření dohod o poskytnutí náhrady podle §20 zákona č. 229/1991 Sb. a faktického převodu majetku do vlastnictví společnosti C.K.S.S., spol. s r. o.
Obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v délce trvání pěti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Obviněnému byl dále uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu působení ve statutárních orgánech společností založených a působících podle obchodního zákoníku, a to na dobu pěti roků. Bylo rovněž rozhodnuto o uplatněném nároku na náhradu škody a někteří poškození byly odkázáni se zbytkem svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Z podnětu odvolání obviněného, státního zástupce a poškozených M. B. a R. D. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. 1 To 56/2004, zrušil napadený rozsudek a nově uznal obviněného vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák.
Podle vrchního soudu se obviněný trestného činu dopustil tím, že v úmyslu získat pro společnost C.K.S.S., spol. s r. o., se sídlem V., R., jíž byl jediným jednatelem a společníkem, nabývající titul k uplatnění nároku na vydání nemovitého a movitého majetku S.p.z.t., P. - V., odštěpný závod S.t.s. V. M., v období od měsíce ledna do měsíce června 1994 jako jednatel společnosti C.K.S.S., spol. s r. o., uzavřel s celkem 111 oprávněnými restituenty smlouvy o postoupení pohledávky a práv s pohledávkou spojených, v nichž se zavázal uhradit jim v hotovosti jejich nároky vůči S. p. z. T. P.-V. a to ve výši 30% do 3 měsíců po zápisu do katastru nemovitostí u K. ú. ve V. M. a ve zbývajícím rozsahu v termínech ve smlouvách uvedených, ačkoliv si byl vědom skutečnosti, že společnost C.K.S.S., spol. s r. o., nemá dostatečných finančních prostředků k úhradě těchto závazků, není schopna tyto zajistit ani vyvíjet výrobní či jiné produktivní aktivity k jejich reálnému získání, zejména též proto, že podstatnou část později nabytého majetku již dne 2. 3. 1994 ve funkci ředitele S.t.s. V. M. zastavil u K. b., a. s., P., pobočka P. P. , jako záruku za úvěr poskytnutý firmě T. H. spol. s r. o., K., přičemž po nabytí převáděného majetku do vlastnictví společnosti C.K.S.S., spol. s r. o., se sídlem V., R., na základě dohod o poskytnutí náhrady podle §20 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ze dne 22. 3. 1994 a 30. 3. 1994, ani později, v rámci sjednaných termínů, postupníkům ničeho nezaplatil a způsobil jim tak celkovou škodu ve výši 11 890 643,- Kč, a to vždy v rozsahu vylákané pohledávky, a takto poškodil jmenované osoby (blíže výrok rozsudku).
Obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v délce trvání pěti a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Obviněnému byl také uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech po dobu pěti let. Současně bylo rozhodnuto o uplatněném nároku na náhradu škody s tím, že někteří poškození byli odkázáni se zbytkem svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání poškozených L. D. a V. P. vrchní soud podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. M. M. dovolání, a to v celém rozsahu. Toto rozhodnutí napadl z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění dovolání obviněný konstatuje, že soud druhého stupně přezkoumal jeho odvolání pouze formálně. Podle přesvědčení dovolatele se nelze ztotožnit se závěrem, že restituentům ničeho nezaplatil, když z provedeného dokazování vyplývá, že na pohledávky restituentů uhradil v období od roku 1994 do roku 2002 celkem částku 2.427.639,- Kč. Obviněný dále nesouhlasí s tím, že k dokonání trestného činu došlo již uzavřením smluv o postoupení pohledávek s konkrétními osobami. V této souvislosti poukazuje na to, že z provedených důkazů vyplývá, že k uzavírání prvních smluv o postoupení pohledávek došlo v měsíci lednu 1994, tedy ještě v čase, kdy nemovitý majetek S.t.s. V. M. zastaven ve prospěch třetí osoby ještě nebyl a obviněný tedy mohl spoléhat, že vydaný nemovitý majetek náležitě zabezpečí pohledávky restituentů. Obviněný dále namítá, že restituenty nijak neutvrzoval o své solventnosti a nijak nezakrýval skutečnost, že své závazky hodlá plnit z poskytnutého úvěru. Dále poukazuje na to, že neměl kapitál a začínal své podnikání bez přímého zajištění finančních prostředků. Připomíná rovněž, že nemohl naplnit zákonem požadovanou úmyslnou formu zavinění tohoto trestného činu, neboť ta nemá oporu v provedených důkazech. K záruce přistoupil se snahou snadnějšího získání úvěru a nemohl tušit, že firma T. H., spol. s r. o., nebude své závazky plnit a dojde k situaci, kdy nebude moci reálně získat úvěr na podnikatelské aktivity a dostát závazkům vůči restituentům. Podle obviněného lze jeho jednání považovat pouze za jednání nedbalostní. Na podporu tohoto tvrzení rozebírá koncepci jednotlivých forem zavinění a poukazuje na konkrétní okolnosti případu.
Závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek vrchního soudu zrušil a přikázal mu, aby věc znovu projednal a rozhodl, popř. aby Nejvyšší soud sám ve věci rozhodl tak, že ho podle §226 písm. b) tr. ř. zprošťuje obžaloby.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání podle §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila. Ve svém vyjádření konstatovala, že námitkami dovolatele se krajský i vrchní soud již ve svých rozhodnutích podrobně zabývaly. V této souvislosti připomíná, že obviněný před spácháním trestné činnosti působil jako ředitel privatizované S. t. s. V. M. a byl si lépe než kdo jiný vědom, že jde v zásadě o ekonomicky odumřelý podnik, u něhož jsou možnosti oživení velmi diskutabilní a v nejlepším případě by tento proces trval značně dlouhou dobu. Podle jejího přesvědčení si obviněný byl vědom, že společnost C.K.S.S., spol. s r. o., jejímž by jediným společníkem, nemá dostatek finančních prostředků. Nejvyšší státní zástupkyně je přesvědčena, že tedy jednal přinejmenším v eventuálním úmyslu nesplnit smlouvy uzavírané k převodu restitučních nároků. Závěrem svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Poté se zaměřil na to, zda obviněným uplatněné námitky lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V jeho rámci lze namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. žádného trestného činu neměl. Myslí se přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění, nesprávnost hodnocení provedených důkazů ani neúplnost provedeného dokazování.
Obviněný naplnil deklarovaný dovolací důvod, když brojil proti tomu, že nedošlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., a především subjektivní stránky v podobě úmyslného zavinění. K ostatním námitkám dovolatele zpochybňujícím skutkové závěry soudů Nejvyšší soud nepřihlížel, neboť svým obsahem nenaplňovaly deklarovaný dovolací důvod podle §256b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Již v samotném úvodu Nejvyšší soud konstatuje, že námitkami dovolatele se krajský i vrchní soud podrobně zabývaly, neboť tyto tvořily od počátku jádro obhajoby obviněného, přičemž se s touto obhajobou podle zjištění Nejvyššího soudu vypořádaly v souladu se zákonem. Nejvyšší soud jejich argumentaci sdílí a v detailech na ni odkazuje. Pouze pro přehlednost ji stručně rekapituluje.
Podle zjištění soudů naplnil obviněný Ing. K. Š. znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. tím, že ke škodě cizího majetku jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu.
Podle §3 odst. 3 tr. zák. je k trestnosti činu třeba úmyslného zavinění, nestanoví?li trestní zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti. Z uvedeného je zřejmé, že trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. je trestným činem úmyslným.
Trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. je dokonán, jakmile pachatel uvedl svým jednáním osobu v omyl, aby ji tak přiměl k jednání, kterou ji má poškodit (viz např. č. 237/1947 Sb. rozh. trest.).
Ve vztahu ke způsobené škodě je třeba zmínit, že došlo-li podvodným vylákáním peněz od poškozených již k dokonání trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., pak je způsobenou škodou celá tato peněžitá částka, bez ohledu na to, zda pachatel později část vrátí (č. 32/2004-II. Sb. rozh. trest.).
Zavinění je obligatorní znak subjektivní stránky trestného činu, skládající se ze složky vědomostní a složky volní.
Podle právní nauky vědomostní složka zavinění zahrnuje pachatelovo vnímání objektivního stavu věcí, jakož i představy o něm. Naopak volní složka zavinění vyjadřuje vůli pachatele opřenou o jeho zaměřenost na skutečnosti trestněprávně relevantní. Ta pak může mít formu chtění nebo srozumění.
Na podkladě učiněných skutkových zjištění soudy důvodně uzavřely, že ze strany obviněného byla naplněna subjektivní stránka trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., a to ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu. V daném případě tedy vědomostní složka měla pozitivní podobu a složka volní byla naplněna ve formě srozumění.
Ze skutkových závěrů soudů totiž zjevně vyplývá, že obviněný jako jediný jednatel a společník společnosti C.K.S.S., spol. s r. o., uzavřel smlouvy o postoupení pohledávek s restituenty a zavázal se tak k úhradě jejich závazků v konkrétních termínech, ačkoliv věděl, že tato společnost v rozhodné době nedisponovala dostatkem finančních prostředků a naděje na jejich získání je nereálná.
Obviněný si musel být vědom špatné finanční situace jmenované společnosti zejména s ohledem na její útlumovou pozici, a rovněž musel být srozuměn s tím, že závazkům vůči restituentům nemůže dostát. Nelze přisvědčit argumentaci obviněného, že počítal s tím, že dlužné částky budou uhrazeny prostřednictvím úvěru, který hodlal získat. V tomto směru nalézací soud správně uzavřel, že společnost C.K.S.S., spol. s r. o., nemohla případnému věřiteli prezentovat podnikatelský záměr schopný poskytnutou půjčku nebo úvěr pokrýt. Závažným argumentem pak jistě bylo i to, že majetek společnosti byl výrazně zatížen zástavním právem K. b., a. s., P., a to za úvěr vůči cizí soukromé společnosti T. H., spol. s r. o.
Obviněný jednal, jak je shora uvedeno, ačkoliv byl osobou kvalifikovanou a disponoval zkušenostmi v oboru, ale i detailními znalostmi ekonomicky neutěšené situace společnosti C.K.S.S., spol. s r. o, i STS V. M., která měla být takto privatizována.
Podrobnou analýzou všech aspektů transakce obviněného dospěly soudy k oprávněnému závěru, že obviněný musel vědět, že zde reálně hrozí, že nebude s to dostát závazkům, které s jednotlivými restituenty uzavřel, a pro takový případ s tím byl srozuměn. To se také v praxi stalo, aniž by byla zjištěna skutečnost, která by uvedený závěr soudů o zavinění obviněného ve formě přinejmenším nepřímého úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák. ve vztahu ke všem znakům skutkové podstaty trestného činu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. zpochybňovala
IV.
Lze proto uzavřít, že právní posouzení zjištěného jednání obviněného jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. shledal Nejvyšší soud v souladu se zákonem.
Proto dovolání obviněného Ing. K. Š. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. března 2005
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr