ECLI:CZ:NS:2005:7.TDO.340.2005.1
sp. zn. 7 Tdo 340/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 3. 2005 o dovolání obviněného J. K., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 8. 2004, sp. zn. 4 To 240/2004, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 8 T 260/2003 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 12. 1. 2004, sp. zn. 8 T 260/2003, byl obviněný J. K. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák.
Podle skutkových zjištění okresního soudu se jej dopustil tím, že dne 13. 1. 2002 kolem 20:00 hod. na počátku obce N., okres V., ve směru od B. u železničního přejezdu, poté co R. S. zastavil vozidlo taxi řízené A. K., vezoucí směrem na N. R. B. a M. P., a násilím vyvlekl z vozidla R. B., tohoto společně s R. S. napadli údery pěstmi a dřevěnou tyčí, kterou jej bili po celém těle, přičemž vyhrožovali fyzickou likvidací, během napadení se R. B. počal bránit střelbou ze své plynové pistole nezjištěné značky s náboji s \"pepřovou\" náplní, zasáhl do levé části obličeje R. S., poté R. B. oba vtáhli do vozidla zn. Ford Sierra R. S., v němž J. K. dále R. B. fyzicky napadal, prohledal ho a odcizil mu finanční hotovost ve výši nejméně 200,- Kč, poté odjeli s poškozeným směrem k obci M., okres V., kde je po zastavení vyhodili na příjezdové cestě, několikrát jej napadli kopanci a ponechali na místě, následkem čehož R. B. utrpěl tržně zhmožděnou ránu pravého obočí v délce 3 cm, četné pohmožděniny a krevní výrony v oblasti krku, zad a bederní krajiny s pracovní neschopností od 14. 1. 2002 do 8. 2. 2002 s citelným omezením v obvyklém způsobu života po dobu 3 týdnů a škodu poškozením oblečení.
Obviněnému J. K. byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let. Současně bylo rozhodnuto o uplatněném nároku na náhradu škody.
K odvolání obviněného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. 8. 2004, sp. zn. 4 To 240/2004, zrušil napadený rozsudek pouze ve výroku o náhradě škody. V této části nově rozhodl tak, že obviněnému uložil povinnost nahradit poškozené VZP V. společně a nerozdílně s R. S. škodu ve výši 1.794,- Kč.
II.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. J. V. dovolání, a to proti všem výroků napadeného rozsudku. Dovolání opřel jednak o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť má za to, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, jednak o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí podle něj spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V úvodu odůvodnění dovolání obviněný konstatuje, že ačkoliv podal odvolání proti všem výrokům rozsudku prvního stupně, odvolací soud změnil pouze část rozsudku nalézacího soudu týkající se výroku o náhradě škody, aniž by podle obviněného bylo z jeho rozhodnutí patrno, jak rozhodl o ostatních výrocích rozsudku okresního soudu.
Podle dovolatele je dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. naplněn tím, že existují důvodné pochybnosti o podjatosti předsedy senátu nalézacího soudu Mgr. K. M., a to s ohledem na skutečnost, že ten již v minulosti rozhodoval v trestní věci proti odsouzenému R. S., kde se jednalo o totožný skutek. Obviněný poukázal na to, že tuto okolnost již neúspěšně namítal před soudem prvního stupně. Podle mínění dovolatele byl tento soudce ovlivněn vlastním předchozím rozhodnutím do té míry, že již nemohl pro svůj poměr k věci rozhodovat objektivně a nestranně. Obviněný je přesvědčen, že zaujatost soudce se projevila i ve způsobu vedení řízení, když odmítl provést navržené důkazy a za stěžejní důkaz považoval to, že R. S. byl pro totožný skutek odsouzen.
K dovolacímu důvodu uvedenému v §256b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítal, že rozsudek prvního stupně byl podle jeho přesvědčení vydán na základě nedostatečného zjištění skutkových okolností, v rozporné důkazní situaci a důkazní nouzi. Obviněný v podstatě opakoval svou obhajobu, zejména poukazoval na skutkové okolnosti případu a nesouhlasil se zamítnutím jeho návrhů na doplnění dokazování. Opakoval svou obhajobu, podle níž se do konfliktu zapojil až ve chvíli, kdy R. B. zaútočil pistolí na R. S., kterému přišel obviněný podle jeho tvrzení toliko na pomoc. Vyzdvihuje, že zatímco R. B. byl ozbrojen pistolí, on sám ozbrojen nebyl. Zatímco jednání R. B. hodnotí dovolatel jako nepřiměřené, jeho jednání mělo být podle něj posouzeno jako nutná obrana ve smyslu §13 tr. zák. Za nejzávažnější pochybení považuje dovolatel to, že jeho jednání bylo soudy posouzeno jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., ačkoli pro takový závěr podle názoru dovolatele chybí potřebné důkazy. Výpověď R. B. hodnotí dovolatel v tomto směru jako zcela nevěrohodnou a ani ostatní důkazy podle něj nesvědčí pro závěr, že R. B. byl oloupen. Obviněný má za to, že postupem soudů byl porušen zákon v jeho neprospěch a bylo mu upřeno právo na spravedlivý proces.
Závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek krajského soudu zrušil a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání do data konání neveřejného zasedání Nejvyššího soudu podle §265h odst. 2 tr. ř. nevyjádřila.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Poté se zaměřil na to, zda obviněným uplatněné námitky lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán, tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Důvody pro vyloučení soudce jsou uvedeny v ustanovení §30 tr. ř. Podle §30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce, u něhož lze mít pochybnost, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo pro poměr k jinému orgánu činném v trestním řízení, nemůže nestranně rozhodovat. Podle §30 odst. 2 tr. ř. je soudce dále vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného. Po podání obžaloby je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku, vydal příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na níž byla podána obžaloba.
Na tomto místě je nutné připomenout, že o námitce podjatosti vznesené obviněným J. K. rozhodl Okresní soud ve Vyškově usnesením ze dne 27. 4. 2004, č. j. 8 T 260/2003-112, tak, že předseda senátu Mgr. K. M. není vyloučen z vykonávaní úkonů trestního řízení v předmětné věci. Stížnost obviněného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 10. 8. 2004 podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl jako nedůvodnou.
Na základě shora uvedeného lze mít za to, že dovolatel splnil podmínku namítnutí vyloučení orgánu činného v trestním řízení do stanovené doby.
Nejvyšší soud však shledal námitku dovolatele jako zjevně neopodstatněnou, neboť rozhodnutí krajského soudu netrpí vadou, která by se dala podřadit pod dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Je zcela nepochybné, že v daném případě nebyl dán žádný důvod pro vyloučení předsedy senátu Mgr. K. M. podle §30 tr. ř. z vykonávání úkonů v trestní věci obviněného J. K.
Je evidentní, že v posuzovaném případě nepřichází v úvahu aplikace §30 odst. 2 tr. ř., neboť předseda senátu nebyl v projednávané věci činný v žádném z postavení v tomto ustanovení uvedených.
Obviněný se zjevně domáhal vyloučení předsedy senátu ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř. vzhledem k jeho údajnému poměru k projednávané věci vyplývajícího podle něj ze skutečnosti, že rozhodoval trestní věc obviněného R. S., v důsledku čehož podle obviněného pak nemohl v jeho trestní věci nestranně rozhodovat.
K tomu však Nejvyšší soud uvádí, že to, že předseda senátu již rozhodoval o jednom ze spolupachatelů téhož skutku v předcházejícím odděleném trestním řízení, samo o sobě nezakládá důvod pro vyloučení předsedy senátu ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř. To lze dovodit již z toho, že trestní řád takový postup nejenže nevylučuje, ale naopak s ním v zájmu urychlení řízení počítá (§23 odst. 1 tr. ř.) včetně toho, že příslušnost soudu i soudce (předsedy senátu) k projednání se (až na změnu věcné příslušnosti soudu, která nezahrnuje posuzovaný případ) nemění.
O vyloučení předsedy senátu by bylo možno uvažovat pouze za situace, kdy by v průběhu prvního z obou řízení, resp. v průběhu druhého z nich ještě před vyhlášením rozsudku projevil kategorický názor ve vztahu k vině druhého spolupachatele a porušil tak zásadu tzv. presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř.). Nic takového však Nejvyšší soud v postupu předsedy senátu Mgr. K. M. v průběhu obou řízení neshledal. Z obsahu spisového materiálu vyplývá, že obviněný vystupoval v trestním řízení proti obviněnému R.S. v procesním postavení svědka. Ve výroku o vině rozsudku okresního soudu týkajícího se R. S. se uvádí, že se jej dopustil \"spolu s dalším neustanoveným mužem\", obviněný J. K. zde výslovně jmenován není. Ani v dalším postupu předsedy senátu Mgr. M. neshledal Nejvyšší soud nic, co by bylo možno vykládat jako známky jeho podjatosti ve vztahu k obviněnému J. K. Trestní stíhání proti obviněnému J. K. pak, jak je zřejmé z přípisu na č. l. 1, inicioval na podkladě dokazování provedeného v hlavním líčení v trestní věci proti obviněnému R. S. nikoli předseda senátu Mgr. K. M., ale okresní státní zástupce.
Lze proto uzavřít, že námitka obviněného nebyla shledána opodstatněnou, neboť z obsahu spisu nevyplývá, že by předseda senátu Mgr. K. M. jednal v posuzované trestní věci vůči obviněnému J. K. zaujatě a neobjektivně.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný dovolání opřel také o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za nezbytné zdůraznit, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění, nesprávnost hodnocení provedených důkazů ani neúplnost provedeného dokazování (shodně viz nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, II. ÚS 651/02, III.ÚS 282/03).
Nejvyšší soud jako soud dovolací proto nemohl přihlédnout k těm námitkám obviněného J. K., které oponovaly tomu, jak soudy hodnotily provedené důkazy, jaký význam každému z nich přikládaly a jaké skutkové závěry z nich vyvodily.
Naproti tomu jako relevantní z pohledu uplatněného dovolacího důvodu se jevila námitka, podle níž mělo být jednání obviněného posouzeno jako jednání v nutné obraně podle §13 tr. zák. a tudíž jednání beztrestné.
Podle §13 tr. zák. čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný tímto zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
Znovu je však nutno zopakovat, že východiskem pro právní posouzení jednání obviněného je skutek, jak jej z provedených důkazů zjistily okresní a krajský soud. Podle těchto zjištění zahájil útok proti poškozenému R. S., přičemž použití plynové pistole s \"pepřovou náplní\" M. je soudy důvodně hodnoceno jako nutná obrana poškozeného proti tomuto útoku. Ani použití pistole však podle skutkových zjištění soudů k definitivnímu odvrácení útoku nestačilo a to zejména proto, že se v tomto stádiu konfliktu zjevně za účelem překonání odporu poškozeného do něj zapojil obviněný J. K., který se připojil k R. S. a pomohl poškozeného odtáhnout do auta R. S.. Zde to byl podle zjištění soudů obviněný J. K., kdo pokračoval v napadení poškozeného R. B. a po překonání jeho odporu jej prohledal a odcizil mu finanční hotovost ve výši 200,? Kč.
Jednání obviněného J. K. proto nelze posuzovat jako nutnou obranu podle §13 tr. zák., neboť naopak směřovalo k překonání nutné obrany poškozeného R. B.. V této souvislosti Nejvyšší soud ve shodě se skutkovými zjištěními soudů zdůrazňuje, že obviněný znal záměry R. S. v době, kdy tento zastavil vůz poškozeného, a měl možnost sledovat konflikt od jeho samotného počátku, takže musel vědět, že si přidává na stranu útočníka.
Pokud pak obviněný v další části svých námitek zpochybňoval právní posouzení jeho jednání jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., nešlo o námitky proti právnímu posouzení, ale opět o námitky proti skutkovým zjištěním, neboť obviněný v nich zpochybňoval závěr soudů, že poškozenému odcizil uvedenou hotovost. K této námitce proto Nejvyšší soud z důvodů rozvedených shora opět nemohl přihlédnout.
IV.
Lze proto shrnout, že dovolání obviněného J. K., pokud jde o oba uplatněné dovolací důvody, shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněným, a jako takové je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. března 2005
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr