ECLI:CZ:NS:2005:7.TDO.35.2005.1
sp. zn. 7 Tdo 35/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 1. 2005 o dovolání obviněného R. T., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 4 To 478/2004, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 31 T 166/2002 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného R. T. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 3. 2004, sp. zn. 31 T 166/2002, byl obviněný R. T. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák (bod 1 výroku) a trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák (bod 2 výroku).
Trestného činu podvodu se podle zjištění okresního soudu dopustil obviněný tím, že jako jednatel firmy R., s. r. o., rekonstrukce staveb, vybraný na základě výběrového řízení vyhlášeného V. u. a s. s. (dále jen VUSS) uzavřel dne 3. 7. 2000 v Č. B. smlouvu o dílo s M. o. ČR, zastoupeným náčelníkem VUSS mjr. P. V. , jejímž předmětem bylo provedení demolice objektů v objektu posádkového komplexu J. k. v celkovém finančním objemu s maximální cenou 2.037.000,- Kč, přičemž po provedení prací ze dne 26. 7. 2000 vyfakturoval daňovým dokladem VUSS mimo jiné i náklady za odvoz do větších vzdáleností a náklady za uskladnění odpadu na řízených skládkách, ačkoliv odpad pocházející z demolice nechal zčásti uložit na nepovolenou skládku v bezprostřední blízkosti vojenského objektu na levém břehu řeky V., čímž způsobil VUSS škodu ve výši nejméně 91.982,10 Kč.
Trestného činu ublížení na zdraví se podle zjištění okresního soudu dopustil tím, že dne 6. 5. 2002 mezi 15:05 hod. a 15:15 hod. v Č. B. na pěší zóně u O. d. P. jako řidič osobního automobilu Toyota, v rozporu s ustanovením §4 písm. a), §5 odst. 1 písm. b) a zejména s ustanovením §26 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích při vystupování ze svého vozidla, při otevírání levých předních dveří ohrozil bezpečnost jiného účastníka silničního provozu a srazil z jízdního kola cyklistku M. P., jedoucí ve směru do ulice N. k ulici J., v důsledku čehož tato utrpěla podkožní krevní výron levé temenní krajiny hlavy, podkožní krevní výron na levém lokti, zlomeninu hlavičky levé vřetenní kosti s minimálním posunem a zlomeninu dolního raménka stydké kosti vlevo, tedy poranění s obvyklou dobou léčení kolem 8 až 10 týdnů.
Obviněnému R. T. byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v délce dvaceti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří roků. Bylo též rozhodnuto o uplatněném nároku na náhradu škody.
Odvolání obviněného proti rozsudku bylo usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 4 To 478/2004, zamítnuto jako nedůvodné podle §256 tr. ř.
II.
Proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích podal obviněný R. T. prostřednictvím svého obhájce JUDr. T. S. dovolání.
Dovolání podal proti zamítavému výroku tohoto usnesení z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí podle něj spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a dále z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť má za to, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
V odůvodnění dovolání obviněný k prvnímu skutku (§250 odst. 1, 2 tr. zák.) namítá, že pokud byl odsouzen, že jako jednatel firmy R., s. r. o., obohatil sebe, je takové tvrzení nelogické. Příjem společnosti R., s. r. o., není možné automaticky označit za jeho vlastní příjem. Podle dovolatele je nutno odlišovat jeho jako osobu fyzickou a společnost R. jako osobu právnickou. Podle obviněného by takto nemohl obohatit sebe a pokud ano, nebylo zjišťováno, jakou měrou. Dovolatel rovněž poukazuje na skutečnost, že soud nesprávně označil společnost R., jejímž byl jednatelem, když její správný název je R. CB, spol. s r.o.
Dále namítá, že podle popisu skutku k dokonání trestného čin podvodu nedošlo, neboť nebyl naplněn znak obohacení, přesto jej soud prvního stupně uznal vinným dokonaným trestným činem. Ve výroku okresního soudu se pouze uvádí, že obviněný VUSS vyfakturoval práce podle smlouvy o dílo, nicméně popis skutku již neuvádí, že neoprávněně vyfakturovaná částka byla společnosti R., s. r. o., skutečně proplacena. Je to sice zmíněno v odůvodnění rozsudku, vina je však podle obviněného konstituována pouze výrokem. Z výroku rozsudku není podle dovolatele patrné ani to, že měl jednat v úmyslu uvést někoho v omyl. Obviněný také vyjadřuje nesouhlas s tím, že ve výroku není jednoznačně stanoveno, která fyzická osoba jednající za poškozenou organizaci měla být obviněným uvedena v omyl. Má za to, že osoba jednající za VUSS mohla být srozuměna s tím, že odpad je odvážen na jiné než ve smlouvě uvedené místo. V omyl mohla být ale uvedena i osoba, která fakturu proplácela. Podle obviněného by však muselo být objasněno, zda tato osoba nebyla obeznámena s tím, kam byl odpad odvezen. Obviněný se tak domnívá, že jednání popsané v bodě 1 výroku o vině nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr.zák.
Obviněný vznáší výhrady i proti právnímu posouzení druhého skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. Namítá, že v místě, kde je pěší zóna, nemohl předpokládat při otevírání dveří vozidla možnost pohybu dalších účastníků silničního provozu. V této souvislosti pak doplňuje, že i kdyby měl možnost střet s jiným účastníkem silničního provozu předpokládat, potom nevěděl, vědět nemusel a ani nemohl, že by svým jednáním mohl jinému přivodit těžkou újmu na zdraví. Podle jeho mínění, pokud by cyklistka jedoucí po pěší zóně jela „rozumnou rychlostí“, nemohla by po nárazu do dveří vozu utrpět těžkou újmu na zdraví. Navíc je podle něj nepochybné, že nedodržela dostatečný boční odstup, čímž podle jeho názoru nehodu spoluzavinila. Konečně soudům vytýká, že provedené důkazy byly podle jeho přesvědčení interpretovány v rozporu se zásadou „in dubio pro reo“. Má proto za to, že skutkem popsaným pod bodem 2 výroku nemohl naplnit skutkovou podstatu trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák.
V závěru dovolání obviněný navrhoval zrušit napadené rozhodnutí i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, aniž by navrhl, jak postupovat dále.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání písemně vyjádřila podle §265h odst. 2 tr. ř. Podle jejího názoru je možné s dovolatelem souhlasit v tom, že popis skutku v bodě 1 výroku o vině není zcela přesný, neboť nezahrnuje všechny rozhodné skutečnosti, jež vyplynuly z dokazování. Podle skutkové věty rozsudku obviněný odběrateli vyfakturoval navýšenou cenu prací, čímž mu způsobil škodu. Odůvodnění rozsudku pak výslovně uvádí, že společnosti R., s. r. o., bylo skutečně vyplaceno o téměř 92.000,- Kč více, než ji skutečně náleželo. Podle nejvyšší státní zástupkyně škoda tedy prokazatelně vznikla a nemohlo se jednat pouze o pokus trestného činu. Nejvyšší státní zástupkyně také připustila, že vyplacením částky nebyl obohacen bezprostředně obviněný, nýbrž obchodní společnost, jejímž byl jediným společníkem, tedy subjekt od obviněného odlišný. V této části považuje námitky dovolatele za důvodné.
Nicméně má za to, že i v případě, kdy by bylo znění skutkové věty v bodě 1 rozsudku opraveno v souladu s odůvodněním rozsudku, a kdyby byla upřesněna právní věta v tom smyslu, že obviněný obohatil jiného a nikoliv sebe, neměly by tyto zásahy do znění rozsudku zásadní význam pro postavení obviněného, především by nemohly vést ke změně rozhodnutí o jeho vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. Dovolání obviněného by proto podle jejího názoru mělo být odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř.
Zbývajícím námitkám dovolatele podle ní přisvědčit nelze. Nejvyšší státní zástupkyně považuje za irelevantní, která fyzická osoba jednající za VUSS byla uvedena v omyl, neboť jednání obviněného podle ní směřovalo proti poškozené organizaci jako celku.
Pokud jde o skutek pod bodem 2, obviněný podle jejího názoru měl a mohl předpokládat, že v pěší zóně se mohou pohybovat i další účastníci silničního provozu, přičemž o poškozené věděl. Mohl proto podle nejvyšší státní zástupkyně rovněž předpokládat, že pokud jedoucí cyklistce otevře nečekaně do cesty dveře vozidla a ta do nich narazí, může jí tak způsobit i velmi vážné zranění, a to v závislosti na věku, jízdních dovednostech, rychlosti jízdy i technickém stavu bicyklu. V této části proto považuje dovolání za nedůvodné.
Závěrem svého vyjádření navrhla, aby dovolání obviněného R. T.bylo podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítnuto.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě. Poté se zaměřil na to, zda obviněným uplatňované námitky lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že uplatněnými námitkami obviněný naplnil deklarované dovolací důvody podle §265b odst. l písm. g), l) tr. ř., a přezkoumal proto podle §265i odst. 3 tr. ř. napadené usnesení i předcházející řízení. Dospěl poté k následujícím závěrům.
Pokud jde o námitky dovolatele proti výroku o vině pod bodem 1, kterým byl uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr.zák, jeví se některé z nich částečně důvodné.
Zatímco právní věta konstatuje, že obviněný obohatil sebe, skutková věta uzavírá, že „jako jednatel firmy R. s.r.o. … vyfakturoval …“. Podle toho, jakož i z celého kontextu výroku je zřejmé, že plnění z faktury bylo poukázáno jmenované společnosti, nikoli osobně obviněnému. Dovolateli tedy nutno přisvědčit v tom, že i když byl jednatelem a jediným vlastníkem společnosti, nelze bez dalšího obohacení společnosti považovat za jeho obohacení, neboť po právní stránce se jedná o dva samostatné subjekty. Správně tedy mělo být v právní větě uvedeno, že obohatil jiného. Na právním posouzení skutku jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. se tím však nic nemění, neboť jde o dvě rovnocenné alternativy téže skutkové podstaty (sebe nebo jiného obohatí …). Rozdíl nelze spatřovat ani v materiálním naplnění skutkové podstaty, protože navýšení příjmů společnosti, jejímž byl jediným vlastníkem, zprostředkovaně vedlo ke zvýšení eventuálního zisku společnosti, který by byl plně v dispozici obviněného.
Pokud jde o další námitku, podle které není zřejmé, zda zjištěné jednání obviněného nezůstalo jen ve stádiu pokusu, Nejvyšší soud konstatuje, že dokonání činu lze logicky dovodit ze závěru skutkové věty, podle něhož obviněný popsaným jednáním způsobil škodu ve výši 91.982,10 Kč. Z toho je zřejmé, že fakturovaná částka byla proplacena včetně neoprávněného navýšení. Je možno souhlasit s tím, že tato skutečnost mohla být ve skutkové větě vyjádřena výslovně, nicméně znění skutkové věty konstatující vznik škody logicky vylučuje možnost, že by faktura proplacena nebyla a šlo by tedy jen o pokus trestného činu podle §8 odst. 1, §250 odst. 1, 2 tr. zák.
Důvodnou shledává Nejvyšší soud námitku poukazující na nesprávné označení společnosti, která práce prováděla. Zatímco rozsudek uvádí, že šlo o R., s. r. o., správný název společnosti je R. CB, spol. s r. o. I když jde o pochybení, nemělo za následek pochybnosti o identitě společnosti, neboť další údaje sloužící k její identifikaci - adresa i IČ již byly uváděny správně. Nebezpečí záměny s jiným podnikatelským subjektem tedy zjevně nehrozilo, na právní posouzení skutku toto dílčí pochybení nemělo žádný vliv.
Další námitku obviněného brojící proti údajně nedostatečnému vyjádření subjektivní stránky jeho jednání Nejvyšší soud neshledává důvodnou. Ze znění skutkové věty „… vyfakturoval mimo jiné i náklady za odvoz do větších vzdáleností a náklady za uskladnění odpadu na řízených skládkách, ačkoli odpad pocházející z demolice nechal zčásti uložit na nepovolenou skládku v bezprostřední blízkosti vojenského objektu, čímž způsobil VUSS škodu …“ zřetelně plyne, že obviněný bez vědomí objednatele fakturoval i náklady, které v rozporu se zadáním zakázky nevynaložil, tedy uvedl jej v tomto ohledu v omyl a způsobil mu tak škodu.
Neopodstatněná je i námitka, že ve skutkové větě nejsou specifikovány osoby, které obviněný uvedl v omyl. Z popisu zjištěného skutku je zřejmé, že podvod byl spáchán ke škodě V. u. a s. s. Č. B., tedy ke škodě právnické osoby. Právnické osoby jednají v omylu, jedná-li v omylu jejich příslušný pracovník, který je oprávněn za ně činit příslušný právní úkon. V tomto případě to tedy byla osoba či osoby oprávněné schválit proplacení předmětné faktury, neboť byly uvedeny v omyl v tom, že veškerý odpad byl odvezen na řízené skládky, jak tomu odpovídala smlouva o dílo a předpokládaný rozpočet. Podle čl. 6.5. smlouvy o dílo mezi R. CB, spol. s r. o., a VUSS Č. B. „Práce, které nebudou po dohodě provedeny, nebudou fakturovány a cena za tyto práce bude od celkové ceny odečtena“. Podle čl. 6.6. smlouvy „Pokud se v průběhu demolice ukáží objemy prací dle nabídkového rozpočtu zhotovitele ve skutečnosti nižší, budou fakturovány ve skutečně provedených objemech“. To, že obviněný dal pokyn ke složení části odpadu na bližších a „divokých“ skládkách, snížilo podle zjištění soudů předpokládané náklady o nejméně 91.982,10 Kč, o čemž však obviněný objednatele neinformoval a vyfakturoval mu cenu, jako by veškerý odpad byl uložen na vzdálenější, řízené a tudíž zpoplatňované skládky.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že skutková zjištění soudů reprodukovaná ve výroku rozsudku pod bodem 1 odpovídají znakům skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. Jediné pochybení spočívající v užití nesprávné alternativy právní věty by sice bylo možno v dalším řízení napravit nahrazením alternativy „obohatil sebe“ alternativou „obohatil jiného“, což by však na právní posouzení zjištěného jednání, ukládaný trest ani postavení obviněného nemělo žádný dopad. Ani po právní stránce nešlo o otázku zásadního významu /§265i odst. 1 písm. f) tr. ř./.
IV.
Námitky ve vztahu ke skutku ad 2 výroku pak shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné. Námitka obviněného, že nemohl v pěší zóně předpokládat výskyt poškozené na kole, neobstojí. Pěší zóna není oblastí, kde by platil zákaz vjezdu všech vozidel, vjezd je sem povolen omezeně vozidlům uvedeným ve spodní části dopravní značky, která zónu vymezuje (viz §39 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích ve znění předpisů následujících). Obviněný nikdy netvrdil, že by sám vlastnil povolení k vjezdu do pěší zóny, poškozená k tomu dotazována v průběhu svého výslechu nebyla. Nicméně ani eventuální jízda poškozené pěší zónou bez povolení by sama o sobě nebyla skutečností, která by vylučovala odpovědnost obviněného za porušení povinností uložených mu podle §4 písm. a), §5 odst. 1 písm. b) a zejména podle §26 odst. 1 cit. zák. (Otevírat dveře, jakož i nastupovat nebo vystupovat z vozidla se smí jen tehdy, není-li tím ohrožena bezpečnost nastupujících nebo vystupujících nebo jiných účastníků provozu).
Soudy dospěly k jednoznačnému skutkovému závěru, že příčinou pádu poškozené s kolem bylo nečekané otevření dveří obviněným (byly vyloučeny skutkové verze, že by poškozená spadla sama bez cizího přičinění). V této souvislosti třeba zdůraznit, že podle zjištění soudů poškozená nenarazila do otevřených dveří vozu obviněného (v takovém případě by bylo možno uvažovat o tom, zda nemohla střetu zabránit včasným zastavením či objetím překážky), nýbrž byla sražena dveřmi právě v momentě, kdy je míjela. V takovém případě nelze akceptovat námitku obviněného, že nemohl předpokládat, že by takto mohl způsobit poškozené zranění charakteru těžké újmy na zdraví podle §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. Soudy důvodně uzavřely, že zranění, které poškozená utrpěla, se vzhledem k jejímu věku a pádu s kolem za jízdy na tvrdý povrch jeví jako nijak výjimečný následek, což potvrdily i závěry znaleckého posudku z odvětví soudního lékařství. Podle skutkových závěrů soudů nejela poškozená vyšší rychlostí a její boční odstup od vozu obviněného byl adekvátní stísněným podmínkám, které vytvořil právě obviněný zastavením svého vozu v pěší zóně. Nelze pomíjet ani to, že vůz obviněného stál, měl vypnutý motor a nic nenaznačovalo, že by se měl vůz rozjet nebo že obviněný hodlá z vozu vystoupit.
V.
Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání obviněného R. T. odmítl podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Dovolání obviněného opřené o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. bylo z důvodů podrobně rozvedených v pasáži pod bodem III odůvodnění tohoto usnesení shledáno Nejvyšším soudem částečně opodstatněným. Nicméně zjištěná pochybení byla zcela podružného charakteru, a tak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného, a otázka, která měla být z podnětu dovolání řešena, není po stránce právní zásadního významu. V souladu s ustanovením §265r odst.1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný
V Brně dne 26. ledna 2005
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr