ECLI:CZ:NS:2005:7.TDO.356.2005.1
sp. zn. 7 Tdo 356/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 3. 2005 o dovolání obviněného P. V., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2004, sp. zn. 7 To 486/2004, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 1 T 73/2004 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. V. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 1 T 73/2004, byl obviněný P. V. uznán vinným jednak trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. ve znění zákona č. 134/2002 Sb., jednak trestným činem ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. b) tr. zák.
Podle skutkových zjištění obvodního soudu se jich dopustil tím, že v období od léta roku 2001 nejméně do září roku 2002, s výjimkou doby od 27. 8. 2001 do 2. 10. 2001 a od 6. 11. 2001 do 27. 11. 2001, kdy byl ve vazbě, v horní polovině V. n. přibližně 3x týdně předával za úplatu 1 - 2 plata léku Rohypnol, v tomto období převážnou dobu mladistvému T. K., přičemž Rohypnol obsahuje látku flunitrazepam, která je uvedena v příloze č. 6 zákona č. 167/1998 Sb., jako látka psychotropní.
Obviněnému P. V. byl uložen trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
Odvolání obviněného Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 11. 2004, sp. zn. 7 To 486/2004, zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
II.
Proti usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Z. K. dovolání. Toto rozhodnutí napadl v celém rozsahu z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění dovolání obviněný namítá, že soud neměl v provedených důkazech žádnou oporu pro závěr, že o skutečném věku T. K. nevěděl, ale vzhledem k okolnostem a svým poměrům o něm vědět měl a mohl. Obviněný opakuje svou obhajobu, že jeho věk neznal a nemohl na něj usuzovat ani z jiných okolností. V této souvislosti připomíná, že T. K. byl při schůzkách špinavý a zanedbaný, což mohlo překrýt jeho jinak možný mladistvý vzhled.
Ve vztahu k právní kvalifikaci podle §217 odst. 1 písm. b) tr. ř. obviněný namítal, že svým jednáním nemohl T. K. vydat nebezpečí zpustnutí, neboť se jednalo o osobu již zcela zpustlou.
V další části dovolání pak obviněný poukazuje na skutkové okolnosti případu. Podle jeho přesvědčení soud uvěřil výpovědi T. K., aniž by hodnotil jeho věrohodnost. Má za to, že soud měl postupovat podle §118 tr. ř. a vyšetřit duševní stav tohoto svědka. Dovolatel také namítá, že soud odmítl prověřit jeho obhajobou, že množství Rohypnolu, které měl T. K. prodat, sám nemohl získat. V neposlední řadě brojil proti provedené rekognici podle fotografie.
Závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení městského soudu i rozsudek obvodního soudu zrušil v celém rozsahu a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání podle §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila.
Ve svém vyjádření konstatovala, že obviněným uplatněný dovolací důvod obsahově naplňují jen námitky proti naplnění znaků skutkových podstat trestných činů, jimiž byl uznán vinným. V této souvislosti pak uvádí, že ve vztahu ke znaku, že trestný čin podle §187 odst. 1 tr. zák. byl spáchán vůči osobě mladší než osmnáct let, postačuje, že pachatel se zřetelem na okolnosti a svoje osobní poměry o této skutečnosti vědět měl a mohl, což bylo podle ní v případě obviněného P. V. prokázáno. Podle nejvyšší státní zástupkyně nelze přisvědčit ani námitce obviněného ve vztahu k údajnému zpustnutí T. K. v době předcházející spáchání skutku. To, že T. K. již dříve užíval různé drogy, nemůže podle jejího přesvědčení nic změnit na závěru o vině obviněného, neboť místo, aby se T. K. podrobil odvykací léčbě drogové závislosti či sám od dalšího užívání drog upustil, přebíral od obviněného za úplatu opakovaně a dlouhodobě Rohypnol.
Závěrem svého vyjádření navrhla, aby dovolání obviněného bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Poté se zaměřil na to, zda obviněným uplatněné námitky lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle 265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že v případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze v jeho rámci namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění, nesprávnost hodnocení provedených důkazů ani neúplnost provedeného dokazování.
Uvedené podmínky nesplňovala ta část námitek dovolatele, kterými vyjadřoval nesouhlas s rozsahem provedeného dokazování, s tím, jaký význam přikládaly soudy jednotlivým důkazům, jak je hodnotily a jaké skutkové závěry z nich vyvodily. Jednalo se o ty námitky, jejichž prostřednictvím dovolatel zpochybňoval věrohodnost výpovědi T. K. z přípravného řízení, navrhoval provést vyšetření jeho duševního stavu, napadal výsledky provedené rekognice a vyjadřoval nespokojenost se skutkovými zjištěními soudů ohledně množství prodaného Rohypnolu. Těmito námitkami zjevně vybočoval z rámce deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., takže Nejvyšší soud se jimi věcně nezabýval a při svém rozhodování k nim nepřihlížel.
Naproti tomu jako relevantní z pohledu uplatněného dovolacího důvodu shledal Nejvyšší soud námitky dovolatele zpochybňující závěr soudů o tom, že naplnil skutkovou podstatu trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., a trestného činu ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. b) tr. zák. vzhledem k absenci jeho zavinění ve vztahu k věku T. K. a vzhledem k tomu, že T. K. byl podle mínění obviněného v době činu již natolik narušenou osobou, že nebylo možno vydat ho nebezpečí zpustnutí ve smyslu §217 odst. 1 písm. b) tr. zák.
Trestného činu podle §187 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo neoprávněně vyrobí, proveze, nabízí, zprostředkuje, prodá nebo jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekurzor nebo jed a spáchá-li takový čin vůči osobě mladší osmnácti let.
Primární otázkou v posuzované věci, v souladu s uplatněnými námitkami, bylo zda obviněný naplnil znak kvalifikované skutkové podstaty výše zmíněného trestného činu.
Nejvyšší soud proto musel zkoumat, zda skutečnost, že čin byl spáchal vůči osobě mladší osmnácti let, byla pokryta zaviněním obviněného.
Okolnost, že trestný čin podle §187 odst. 1 tr. zák byl spáchán vůči osobě mladší než osmnáct let, je tzv. jinou skutečností ve smyslu §6 písm. b) tr. zák. Podle tohoto ustanovení se k této skutečnosti, která v posuzovaném případě představovala okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, přihlédne i tehdy, jestliže o ní pachatel nevěděl, ač o ní vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl.
Obvodní soud v odůvodnění svého rozsudku správně poukázal na fakt, že obviněnému muselo být zřejmé, že T. K. je osobou, která nemusela dosáhnout věku 18 let. Obviněný však tuto skutečnost blíže nezkoumal, o věk T. K. se nezajímal, nesnažil se zjistit k osobě T. K. nějaké bližší údaje, které by mu umožnily ujistit se, že již dosáhl věku 18 let. Proto závěr soudů o jeho zavinění ve formě tzv. nevědomé nedbalosti ve vztahu k věku T. K. je zcela opodstatněný, když podle Nejvyššího soudu by bylo možno reálně uvažovat i o vyšší formě zavinění. Shodný závěr pak možno učinit, pokud jde o zavinění obviněného ve vztahu k věku T. K. i v případě trestného činu ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. b) tr. zák. ve znění zák. č. 134/2002 Sb.
Pochybení neshledal Nejvyšší soud ani v závěru soudů, že obviněný svým jednáním vydal T. K. nebezpečí zpustnutí ve smyslu §217 odst. 1 písm. b) tr. zák. a to přesto, že jmenovaný byl zjevně konzumentem drog již předtím, než mu začal obviněný prodávat Rohypnol.
Podle respektované judikatury (viz např. č. 65/1999 Sb. rozh. trest.) totiž k naplnění objektivní stránky trestného činu ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. b) tr. zák. postačí, aby jednání pachatele vůči osobě mladší osmnácti let její negativní návyky utvrzovalo a posilovalo. V posuzovaném případě obviněný dlouhodobým dodáváním Rohypnolu užívaným konzumenty drog k posílení účinku jiných drog výrazně přispěl k utvrzování T. K. v konzumaci drog, což nesporně jednak ohrožovalo tělesné a duševní zdraví jmenovaného, jednak to mělo výrazný negativní dopad na jeho další mravní vývoj. Ve vztahu k zavinění obviněného Nejvyšší soud konečně poukazuje i na fakt, že obviněný byl v minulosti odsouzen pro zcela shodnou trestnou činnost (prodej Rohypnolu konzumentům drog na V. n. ).
IV.
Lze proto uzavřít, že právní posouzení zjištěného jednání obviněného jako trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. ve znění zákona č. 134/2002 Sb., a trestného činu ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. b) tr. zák., shledal Nejvyšší soud v souladu ze zákonem.
Proto dovolání obviněného P. V. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. března 2005
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr