ECLI:CZ:NS:2005:7.TDO.384.2005.1
sp. zn. 7 Tdo 384/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 4. 2005 o dovolání obviněného Ing. L. V., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 4 To 88/2004, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 2 T 9/2002 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. L. V. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 9. 2003, sp. zn. 2 T 9/2002, byl obviněný Ing. L. V. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák.
Podle zjištění krajského soudu se jej dopustil tím, že v přesně nezjištěné době v roce 1996 do 10. 10. 1997 jako předseda představenstva společnosti A., a. s., s původním sídlem R. J., nyní L. H., a. s., P, J., v konkursu, převzal částečně z pokladny společnosti A., a. s., prostřednictvím členky představenstva a současně osoby, která vedla účetnictví, Ing. L. Š., a částečně nepředal jmenované finanční prostředky z majetku společnosti A., a. s., v celkové částce 14.000.000,- Kč, které použil nezjištěným způsobem, když nakládání s touto částkou nebylo z jeho strany žádným způsobem účetně zdokladováno a až dne 10. 10. 1997 na výzvu Ing. L. Š. podepsal potvrzení, ze kterého vyplynulo převzetí částky 14.000.000,- Kč jako platby za budoucí převod akcií společnosti G. K., a. s., se sídlem Ž. M nám., okres Ú.n.O., společnosti A., a. s., když k převodu těchto akcií z jeho strany nikdy nedošlo a částka 14.000.000,- Kč nebyla společnosti A., a. s., nikdy vrácena, ani jí nebylo poskytnuto jiné adekvátní plnění.
Obviněnému byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem.
Odvolání obviněného Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 4 To 85/2003, zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný dovolání. Z jeho podnětu Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 11 Tdo 509/2004, napadené usnesení podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle §256l odst. 1 tr. ř. přikázal vrchnímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud, aniž by přistoupil k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí, konstatoval, že předcházející řízení před odvolacím soudem trpělo vadou spočívající v tom, že veřejné zasedání bylo konáno v rozporu se zákonem v nepřítomnosti obviněného.
Vrchní soud v Praze poté odvolání obviněného Ing. L. V. opětovně projednal a usnesením ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 4 To 88/2004, je zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
II.
Proti tomuto usnesení vrchního soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Z. N. dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění dovolání namítl, že skutková zjištění, která vyvodily soudy obou stupňů z provedených důkazů, nezakládají podle jeho mínění právní posouzení skutku jako trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák. Podle obviněného nebyl naplněn znak skutkové podstaty tohoto trestného činu \"přisvojení cizí věci\", který předpokládá, že pachatel by k takovému jednání nesměl být oprávněn a musel by tak učinit proti vůli vlastníka.
V této souvislosti obviněný v dovolání zdůraznil, že pokud soudy obou stupňů vzaly za prokázané, že peněžní částku ve výši 14.000.000.,- Kč od společnosti převzal jako \"platby za budoucí převod akcií společnosti G. K., a.s.\", pak jediným právním důvodem tohoto plnění mohla být smlouva o uzavření budoucí smlouvy o převodu cenných papírů (dále jen \"smlouva\"), kterou uzavřel dne 10. 10. 1997. Proto se podle něj krajský i vrchní soud měly podrobně zabývat obsahem smlouvy, z něhož by zjistily, že vyplácení a přijetí částky 14.000.000,- Kč bylo řádně ujednáno a mělo povahu zálohy na kupní cenu akcií. Připomíná, že z hlediska hmotně právního posouzení jeho jednání je důležité zjistit, za jakých podmínek mělo k uzavření budoucí smlouvy o převodu cenných papírů dojít. Podle ustanovení čl. 3 smlouvy se tak mělo stát nejpozději do deseti pracovních dnů poté, kdy budou akcie na zvýšené základní jmění emitovány a jemu předány, a kdy příslušný orgán společnosti G. K., a. s., vysloví souhlas s převodem akcií. Podle čl. 5 smlouvy povinnost vracet zálohu mu nevznikla v případě, že by k převodu akcií nedošlo bez jeho zavinění. Soudům v této souvislosti vytýká, že se nezabývaly podmínkami, za nichž k převodu akcií mělo dojít, ani tím, zda byl převod skutečně zmařen jeho zaviněním, resp. v čem bylo takové zavinění spatřováno.
Závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí v celém rozsahu zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněného podle §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila. Ve svém vyjádření citovala ustanovení obchodního zákoníku týkající se vedení akciové společnosti. Zejména poukázala na §194 odst. 5 obch. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2000, podle něhož členové představenstva akciové společnosti byli povinni vykonávat svou působnost s náležitou péčí. Podle nejvyšší státní zástupkyně se toto ustanovení týkalo především jejich působnosti při obchodním vedení společnosti, do jehož rámce spadá i správa majetku společnosti. Je dále přesvědčena, že akcionáře nelze považovat za podílové spoluvlastníky majetku, který je ve vlastnictví akciové společnosti jako právnické osoby.
Má rovněž za to, že obviněný se nemůže dovolávat smlouvy o smlouvě budoucí, neboť ta byla absolutně neplatná. Poukazuje přitom na §37 obč. zák., podle něhož právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně, jinak je neplatný. Podle nejvyšší státní zástupkyně tento právní úkon nebyl učiněn vážně, neboť obviněný evidentně neuzavíral smlouvu o smlouvě budoucí se záměrem skutečně koupit akcie, nýbrž za účelem zastření skutečnosti, že ze společnosti A., a. s., neoprávněně odčerpal 14.000.000,- Kč. Podle jejího názoru proto soudy správně posoudily jednání obviněného jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák.
Závěrem svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Poté se zaměřil na to, zda obviněným uplatněné námitky lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Nejvyšší soud v této souvislosti konstatuje, že v případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze v jeho rámci namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění, nesprávnost hodnocení provedených důkazů ani neúplnost provedeného dokazování.
Nejvyšší soud především shledal, že byť stěžejní námitka obviněného poukazující na obsah smlouvy o smlouvě budoucí je námitkou právní, fakticky ignoruje skutkové závěry soudů, vztahující se k jednání obviněného před 10. 10. 1997, které sepsání této smlouvy předcházelo. Tyto závěry totiž mají zásadní dopad i na hodnocení významu samotné smlouvy.
Dovolatel zjevně pomíjí závěry soudů, k nimž dospěly vyhodnocením provedených důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Podle nich obviněný již v době několika měsíců před 10. 10. 1997 prostřednictvím členky představenstva A., a. s., zodpovědné za účetnictví Ing. L. Š. nechával vybírat z účtu částky na hotovosti, které nepoužil ve prospěch společnosti, a současně ačkoli osobně inkasoval finanční prostředky od investorů do požitkových listů, tyto prostředky jí nepředával a rovněž je nepoužil ve prospěch společnosti. Celkem si takto přisvojil částku 14.000.000,- Kč. Počínal si tedy jednoznačně v rozporu s tehdy platným ustanovením §194 odst. 5 obch. zák., které mu jako členu představenstva společnosti ukládalo povinnost vykonávat svou působnost s náležitou péčí, tj. počínat si při obchodním vedení společnosti tak, aby na jejím majetku nevznikla škoda. Tento závěr plyne ze skutkových závěrů soudů, k nimž dospěly vyhodnocením provedených důkazů, když uvěřily výpovědi svědkyně Ing. L. Š., kterou byla podle nich, spolu s dalšími provedenými důkazy, obhajoba obviněného vyvrácena. Tyto skutkové závěry přezkumu Nejvyššího soudu v rámci dovolacího důvodu z titulu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nepodléhaly (k tomu viz č. 36/2004 Sb. rozh. trest.) .
Tyto skutkové závěry však, jak již bylo řečeno výše, měly určující vliv i na hodnocení obsahu a platnosti smlouvy o smlouvě budoucí z 10. 10. 1997. Soudy důvodně poukázaly při hodnocení obhajoby obviněného na ustanovení §37 odst. 1 obč. zák., podle něhož právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně, jinak je neplatný. Podle právní nauky právní úkon není učiněn vážně, je?li podle objektivních okolností konkrétního případu zřejmé, že jednající nechtěl svým projevem vůle způsobit právní účinky, které s takovým projevem jsou spojeny. Následkem je pak absolutní neplatnost právního úkonu. V souladu s hodnocením provedených důkazů soudy jednoznačně uzavřely, že obviněný nikdy neměl v úmyslu zmíněnou smlouvu plnit, naopak tato sloužila pouze k zakrytí jím spáchané trestné činnosti poté, co svědkyně Ing. L. Š. již považovala situaci za neúnosnou a žádala obviněného, aby dal věci účetně do pořádku. Z průvodních okolností, jimiž se soudy podrobně zabývaly, pak důvodně dovodily, že smlouva byla obviněným zcela záměrně koncipována tak, aby jej do budoucna vyvinila z povinnosti zodpovídat se ze zpronevěření částky 14.000.000,- Kč. Správnost tohoto závěru potvrzuje řada logických rozporů v jejím textu, týkajících se dat a částek v ní uvedených, přičemž i z jednání obviněného po činu plyne, že mu o skutečné naplnění jejího textu nikdy nešlo. Z těchto skutkových závěrů pak soudy správně dovodily, že tato smlouva byla od počátku ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. neplatným právním úkonem, trestný čin zpronevěry byl dokonán již před sepsáním této smlouvy, takže námitky dovolatele, že soudy se nedostatečně zabývaly jejím obsahem, jsou ve světle tohoto závěru zcela neopodstatněné.
IV.
Lze proto uzavřít, že právní posouzení zjištěného jednání obviněného jako trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák. shledal Nejvyšší soud v souladu se zákonem.
Proto dovolání obviněného Ing. L. V. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. dubna 2005
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr