ECLI:CZ:NS:2005:7.TDO.4.2005.1
sp. zn. 7 Tdo 4/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 25. 1. 2005 o dovolání obviněného Ing. P. P., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. 61 To 345/2004, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 37 T 68/2003 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. P. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 37 T 68/2003, byl obviněný Ing. P. P. uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. a odsouzen podle §235 odst. 2 tr. zák., §40 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na šest měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na jeden rok, podle §49 odst. 1 tr. zák. k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu držení a nošení střelné zbraně na deset let a podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. k trestu propadnutí věci, a to samonabíjecí pistole Glock 17, ráže 9 mm L., včetně zásobníku. Dále bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Jako trestný čin byl posouzen skutek, který podle zjištění Obvodního soudu pro Prahu 4 spočíval v tom, že obviněný dne 6. 8. 2002 v době kolem 01:30 hodin v P., pod pohrůžkou svou legálně drženou střelnou zbraní, samonabíjecí pistolí zn. Glock 17, ráže 9 mm L. , mířením touto zbraní na poškozené, výstřelem do vzduchu a slovními výzvami donutil nstržm. J. T. a stržm. A. H., příslušníky P. Č. r. – S. hl. m. P., P. m. j., lehnout si na zem, poté je nutil mířením na poškozené, dalšími třemi výstřely do vzduchu a slovními výzvami, aby vleže na zemi setrvali, a tímto jednáním způsobil poškozenému stržm. A. H. postižení sluchu, které si vyžádalo hospitalizaci v délce šesti dnů a pracovní neschopnost od 9. 8. 2002 do 28. 10. 2002.
O odvolání obviněného bylo rozhodnuto usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. 61 To 345/2004. Podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 zrušen ve výroku o trestu zákazu činnosti a trestu propadnutí věci. Jinak zůstal rozsudek nedotčen.
Obviněný Ing. P. P. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze, a to v rozsahu odpovídajícím výroku o vině. Dovolání podal z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vytkl nesprávné právní posouzení skutku. Namítl, že celý skutkový stav byl chybně rozdělen na dva samostatné skutky, z nichž první byl trestným činem policistů spáchaným proti němu a druhý byl jen jeho reakcí spočívající v tom, že policisty zadržel v souladu s ustanovením §76 odst. 2 tr. ř. Uvedl, že jeho jednání mělo být posouzeno jako nutná obrana podle §13 tr. zák., resp. jako krajní nouze podle §14 tr. zák. Na tomto podkladě uzavřel, že jeho jednání není trestným činem. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby přikázal Městskému soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Tou částí skutkového stavu, která předcházela posuzovanému jednání obviněného, bylo podle obhajoby obviněného to, že byl týmiž policisty zastaven již dříve na jiném místě v P., a že pak policisté ve svém vozidle s osobními doklady obviněného a obviněný ve svém vozidle společně přejeli na N. s tím, že obviněný měl z bankomatu vybrat peníze za účelem poskytnutí úplatku policistům. Oba soudy zaznamenaly, že verze policistů ohledně toho, co předcházelo samotnému jednání obviněného na N., byla od obhajoby obviněného podstatně odlišná, a došly k závěru, že není podklad pro spolehlivé zjištění, která z verzí je pravdivá. Neučinily proto v naznačeném ohledu žádné konečné zjištění.
Avšak i kdyby byla pravdivá verze obviněného, je jasné, že trestnost jeho činu na N. by tím nebyla dotčena.
Podle §76 odst. 2 tr. ř. osobní svobodu osoby, která byla přistižena při trestném činu nebo bezprostředně poté, smí omezit kdokoli, pokud je to nutné ke zjištění její totožnosti, k zamezení útěku nebo k zajištění důkazů.
Tyto předpoklady pro to, aby obviněný provedl zadržení policistů jako osob podezřelých z trestného činu, rozhodně nebyly splněny. Obviněný se během jízdy na N. mohl bez obtíží spojit prostřednictvím linky tísňového volání s operačním důstojníkem policie, oznámit, jakého jednání se policisté proti němu dopustili, označit jejich vozidlo, místo, kde se nacházejí a do kterého směřují, a sdělit, že mají u sebe jeho doklady, případně s jakou částkou peněz. Tím by policii umožnil jak identifikaci policistů z hlediska jejich totožnosti, tak jejich zadržení již během jízdy s vyloučením možnosti jejich útěku, a zároveň by tím navodil situaci příznivou i pro zajištění věcných důkazů, jimiž měly být zejména osobní doklady obviněného v držení policistů. Pokud se obviněný rozhodl zakročit proti policistům až na N. jednáním, ve kterém soudy spatřovaly trestný čin, šlo o jednání, které za daných okolností nebylo nutné ani pro zjištění totožnosti policistů, ani pro zamezení jejich útěku a nakonec ani pro zajištění důkazů. Ať už by se obviněný rozhodl namítaný úplatek poskytnout nebo odmítnout, měl reálnou možnost při následném oznámení věci policii identifikovat policisty např. již podle registrační značky jejich vozidla. Útěk policistů v tom smyslu, že by se zcela ocitli mimo dosah odpovídajících opatření policie, nijak reálně nehrozil a nelze ho zaměňovat za případný samotný odjezd policistů z N., tj. z místa činu. Pokud jde o důkazy, jimiž měly být jako věcné důkazy zejména osobní doklady obviněného v držení policistů, obviněný jejich zajištění svým jednáním naopak spíše znemožnil, protože vytvořil podmínky pro to, aby se jich policisté na N. zbavili. Navíc obviněnému muselo být jasné, že v konečném stadiu nemůže věc řešit jinak než navázáním kontaktu s policií. Přitom nejvhodnější podmínky pro navázání tohoto kontaktu obviněný měl během jízdy směrem na N., a nikoli až za situace, kdy výhrůžkami střelnou zbraní a střelbou do vzduchu zároveň držel policisty na zemi. Z toho všeho je zřejmé, že posuzované jednání obviněného proti policistům na N. bylo mimo meze zákonného zadržení podle §76 odst. 2 tr. ř.
Ze strany obviněného nešlo o nutnou obranu. Podle §13 tr. zák. čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Podle tohoto ustanovení nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
Obviněný v dovolání namítl nutnou obranu jen paušálně, aniž vysvětlil, v čem konkrétně měl spočívat útok policistů. Jestliže tímto útokem mělo být jejich korupční jednání, je třeba konstatovat, že obviněný zvolil jako obranu takové jednání, které bylo zcela zjevně nepřiměřené způsobu útoku. V tomto směru se nejedná jen o porovnání míry závažnosti tvrzeného jednání policistů s mírou závažnosti jednání obviněného, ale o to, že obě jednání se věcně zcela míjela, takže jedno nemohlo být prostředkem k odvrácení druhého. Uváží-li se způsob tvrzeného a v podstatě jen verbální jednání policistů, jímž mělo být korupční jednání, a porovná-li se se způsobem jednání obviněného, který za použití střelné zbraně přinutil policisty lehnout si a setrvat na zemi, je evidentní, že šlo o zcela neadekvátní reakci. Za předpokladu, že policisté požadovali po obviněném úplatek, mohli tohoto cíle dosáhnout jedině za součinnosti s obviněným, pokud by jim úplatek poskytl. Z toho je zřejmé, že z hlediska obviněného bylo adekvátním způsobem odvrácení útoku, který měl mít povahu požadování úplatku, prosté neposkytnutí naznačené součinnosti, případně její výslovné odmítnutí. Jednání, jímž obviněný za použití střelné zbraně přinutil policisty lehnout si a setrvat na zemi, by bylo věcně adekvátní reakcí, pokud by si policisté úplatek vynucovali např. přímým útokem proti jeho tělesné integritě, proti jeho osobní svobodě, proti jeho majetku apod. Do takové podoby jednání policistů ani podle tvrzení obviněného nedospělo a z ničeho nelze reálně usuzovat na to, že by z jejich strany podobný útok bezprostředně hrozil. Zcela evidentně je vyloučeno považovat posuzované jednání obviněného za nutnou obranu.
Obviněný ovšem nejednal ani v krajní nouzi. Podle §14 tr. zák. čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, není trestným činem. Podle tohoto ustanovení nejde o krajní nouzi, jestliže bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak anebo způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil.
Znakem krajní nouze je její subsidiarita, to znamená její použitelnost jen za předpokladu, že nebezpečí nebylo možné za daných okolností odvrátit jinak. Tento předpoklad v posuzované věci evidentně nebyl splněn, protože obviněný měl reálnou možnost ve stadiu jízdy směrem na N. spojit se s policií, oznámit jednání policistů, které považoval za nebezpečí přímo hrozící chráněnému zájmu, a tím umožnit zásah samotné policie. K tomu však je třeba dodat, že pokud obviněný chtěl posuzovaným jednáním odvracet korupční jednání policistů, tedy jejich trestný čin, nešlo o nebezpečí ve smyslu §14 tr. zák., nýbrž o útok, který jinak je podmínkou nutné obrany podle §13 tr. zák. Také proto zcela jasně nemohlo jít o krajní nouzi. Pro úplnost lze dodat, že posuzované jednání obviněného nevyhovovalo zákonným podmínkám krajní nouze ani z hlediska proporcionality, která má u krajní nouze tu podobu, že je přípustné zásadně jen způsobení méně závažného následku, než který z odvráceného nebezpečí hrozil. Porovná-li se následek, který hrozil z tvrzeného postupu policistů, s následkem, který obviněný způsobil zásahem do osobní svobody a integrity policistů, je porušení proporcionality zřejmé.
Ze všech těchto důvodu Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i dost. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. ledna 2005
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec