ECLI:CZ:NS:2005:7.TDO.430.2005.1
sp. zn. 7 Tdo 430/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 13. 4. 2005 dovolání obviněného P. S., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. 8 To 693/2004, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 8 T 107/2003 a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného P. S. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 3. 2. 2004, sp. zn. 8 T 107/2003, byl obviněný P. S. uznán vinným trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1, 2 tr. zák.
Podle zjištění okresního soudu se jej dopustil tím, že „dne 11. 3. 2002 ve večerních hodinách odvezl z .K. poškozenou A. Š., , do penzionu A. v N., okres K. V., po příjezdu do penzionu ji pozval na pokoj, začal ji osahávat na těle a po výzvě, aby svého jednání zanechal, poškozenou svlékl, přes její odpor s ní provozoval orální praktiky a následně i přes její aktivní obranu na ní vykonal pohlavní styk a následně ji odvezl zpět do místa bydliště“.
Obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podle §60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř roků za současného vyslovení dohledu nad obviněným.
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 7. 4. 2004, sp. zn. 8 To 174/2004, odvolání obviněného zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Proti tomuto usnesení podal obviněný dovolání. Z jeho podnětu Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 7 Tdo 867/2004, napadené usnesení a rozsudek okresního soudu podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal okresnímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V odůvodnění usnesení Nejvyšší soud zdůraznil, že skutková zjištění okresního soudu obsažená ve výroku rozsudku a částečně rozvedená i v odůvodnění usnesení krajského soudu nevyjadřují jednoznačně a přesvědčivě znaky skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1, 2 tr. zák.
Nejvyšší soud uložil okresnímu soudu, aby doplnil a konkretizoval svá zjištění týkající se konkrétní podoby odporu, který měla poškozená postupně projevit vůči snahám obviněného přimět ji k souloži či jinému obdobnému pohlavnímu styku. Zejména poukázal na to, že bude nutné učinit konkrétní zjištění v tom směru, zda obviněný použil k překonání takového odporu násilí, resp. v jaké formě a intenzitě. Konečně zdůraznil, že je třeba zjistit, jestli poškozená kladla obviněnému odpor, zda jej obviněný mohl či musel registrovat a zda jej vzhledem k jeho charakteru mohl či musel považovat za vážně míněný.
Okresní soud v Karlových Varech poté opětovně projednal trestní věc obviněného a rozhodl rozsudkem ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. 8 T 107/2003, tak, že obviněného P. S. uznal vinným trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1, 2 tr. zák.
Podle jeho skutkových zjištění se jej dopustil tím, že „dne 11. 3. 2002 ve večerních hodinách odvezl z K. poškozenou A. Š., do penzionu A. v N., okres K. V., po příjezdu do penzionu jí pozval na pokoj, kde ji začal osahávat na těle, přes výzvu poškozené, aby svého jednání zanechal, tuto svlékl, čemuž se poškozená aktivně bránila tak, že obviněného odstrkovala, poté ji položil na postel, držel poškozené ruce a provozoval s ní orální sexuální praktiky a následně za využití své hmotnostní převahy a držení rukou na ní vykonal pohlavní styk a následně ji odvezl zpět do místa bydliště“.
Obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podle §60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu tří roků za současného vyslovení dohledu nad obviněným.
Odvolání obviněného Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. 8 To 693/2004, zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
II.
Proti tomuto usnesení krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. J. K. dovolání, které opřel o důvod uvedený v §256b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právní posouzení.
V odůvodnění dovolání obviněný okresnímu soudu vytýká, že aniž by jakkoliv doplnil svá skutková zjištění, znovu jej uznal vinným trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1, 2 tr. zák. V této souvislosti vyzdvihuje, že krajský soud sice v odůvodnění svého usnesení připustil, že okresní soud se při formulaci skutkové věty rozsudku dopustil chyb, přesto však jeho rozhodnutí považoval za správné. Z toho dovolatel dovozuje, že okresní i krajský soud neměly snahu domoci se objektivní pravdy. Podle přesvědčení obviněného nebylo z provedených důkazů zjištěno, že by z chování poškozené mohl usuzovat na to, že se souloží nesouhlasí.
Závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí okresního i krajského soudu zrušil a sám rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby.
Nejvyšší státní zástupkyně se do data konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného podle §265h odst. 2 tr. ř. písemně nevyjádřila.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Poté se zaměřil na to, zda obviněným uplatněné námitky lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Nejvyšší soud v této souvislosti konstatuje, že v případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze v jeho rámci namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění, nesprávnost hodnocení provedených důkazů ani neúplnost provedeného dokazování.
V posuzovaném případě obviněný uplatnil výhrady, které shora uvedeným požadavkům odpovídaly, když namítal, že zjištěný skutek nevykazuje znaky trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1, 2 tr. zák., zejména pokud jde o subjektivní stránku činu, neboť považoval pohlavní styk ze strany poškozené za dobrovolný.
Nejvyšší soud shledal, že touto otázkou se okresní i krajský soud po zrušení původních rozhodnutí a vrácení věci k novému projednání podrobně zabývaly plně v intencích pokynů obsažených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31 .8. 2004, sp. zn. 7 Tdo 867/2004, a dospěly při jejím řešení ke správnému závěru.
Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že okresnímu soudu uložil konkretizovat jeho skutková zjištění ve shora uvedeném směru, aniž by jako předpoklad této konkretizace uložil jakkoli doplňovat již provedené dokazování. To i podle názoru Nejvyššího soudu skýtalo dostatečný podklad pro potřebnou specifikaci skutkových závěrů a tomu odpovídající ujasnění právní kvalifikace jednání obviněného. V tomto směru jsou tedy námitky dovolatele zcela neopodstatněné. Okresní soud pak zcela ve shodě s pokyny Nejvyššího soudu konkretizoval svá původní skutková zjištění především ve výroku rozsudku, přičemž tyto závěry detailně rozvedl v jeho odůvodnění (viz str. 5 dole a str. 6). Dospěl přitom k závěru, že poškozená poté, co ji obviněný začal osahávat, jej vyzývala, aby svého jednání zanechal, když ovšem neustal a začal ji svlékat, odstrkovala jej, čemuž obviněný čelil tím, že jí držel ruce, a poté na ní realizoval orální sex. Následně na ni nalehl, čímž ji znehybnil a znemožnil odpor, a za držení jejích rukou s využitím své hmotnostní převahy na ní vykonal i klasický pohlavní styk. Okresní soud současně uzavřel, že poškozená po celou dobu projevovala s jednáním obviněného zřetelně nesouhlas a snažila se mu verbálně i fyzicky bránit způsobem, který podle závěru soudu obviněný musel registrovat a neměl přitom žádný důvod pochybovat o tom, že jde o odpor vážně míněný. Okresní soud se v duchu pokynů Nejvyššího soudu zabýval i tím, zda nedošlo ke změně stanoviska poškozené ohledně možnosti pohlavního styku (viz třetí odstavec na str. 6) a dovodil, že poškozená nikdy ani náznakem souhlas s pohlavním stykem s obviněným neprojevila, pouze zpočátku netušila záměr obviněného, neboť večeři považovala za pracovní, ovšem jakmile záměr obviněného pochopila, dávala mu zřetelně najevo svůj nesouhlas.
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že okresní soud konkretizoval skutková zjištění v uloženém směru, přičemž jednání obviněného, popsané ve skutkové větě výroku o vině, nyní odpovídá znakům skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1, 2 tr. zák., tj. že násilím donutil jiného k souloži a jinému pohlavnímu styku a uvedený čin spáchal na osobě mladší osmnácti let.
Krajský soud se pak se skutkovými závěry okresního soudu ztotožnil s jedinou výjimkou. Podle krajského soudu obviněný při orálních praktikách nedržel poškozené ruce, jak to měl za zjištěné okresní soud, avšak poškozená se v této situaci obviněného pokoušela neúspěšně odstrkovat rukama (viz str. 5 odůvodnění usnesení krajského soudu ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. 8 To 693/2004). Krajský soud rovněž označil za spekulativní ty úvahy okresního soudu, na jejich podkladě dovozoval, proč poškozená neopustila penzión dříve, než obviněný započal s posuzovaným jednáním. I přes tyto dílčí diference však krajský soud uzavřel, že právní posouzení skutku obviněného jako trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1, 2 tr. zák. odpovídá zákonu.
Ve vztahu k tomu Nejvyšší soud uvádí, že krajský soud jako soud odvolací, postupoval v souladu se zákonem, pokud konstatoval, že se ne zcela ztotožnil s argumentací uvedenou v odůvodnění rozsudku okresního soudu, nicméně jeho stěžejní argumenty považuje za logické a správné. To, že závěry okresního soudu ohledně důvodů, proč poškozená neopustila penzión dříve, posoudil jako spekulativní, jej nevedlo k odlišnému závěru, pokud jde o postoj poškozené k možnosti pohlavního styku s obviněným. Na posouzení dobrovolnosti tohoto styku a tím i právní posouzení jednání obviněného tedy tento odlišný závěr neměl vliv.
Při důsledném požadavku na to, aby skutková zjištění uvedená ve výroku rozsudku odpovídala provedeným důkazům, měl však krajský soud sám provést precizaci výroku o vině v souladu s §259 odst. 3 tr. ř. ve shodě s vlastními skutkovými závěry týkajícími se chování poškozené v té fázi útoku obviněného, kdy na ní vykonal orální sex. Podle závěrů krajského soudu plynoucího z dokazování, které bylo před ním provedeno, poškozená se orálnímu sexu neúspěšně bránila odstrkováním obviněného. Obviněný tedy nepřekonával její odpor v této fázi držením jejích rukou, jak to měl za prokázané okresní soud.
V této části se tedy jeví dovolání obviněného opodstatněné. Nicméně Nejvyšší soud v tomto ohledu uzavřel, že nejde o pochybení, které by mělo vliv na věcnou správnost právního posouzení jednání obviněného či ukládaný trest. Při důsledném respektování §2 odst. 5 tr. ř. a §259 odst. 3 tr. ř. by odvolací soud při precizaci skutkové věty výroku rozsudku okresního soudu pouze zaměnil jednu formu překonávání odporu poškozené druhou. Šlo by sice o formu vykazující známky násilí poněkud menší intenzity, i nadále by se však jednalo o násilí ve smyslu §241 odst. 1 tr. zák. Současně při hodnocení dopadu tohoto dílčího pochybení je nutno mít na zřeteli, že případné upřesnění popisu skutku by se týkalo jen jedné z fází útoku obviněného, když zjištění týkající se fáze předcházející i následující nejzávažnější fáze by zůstala nezměněna.
Nejvyšší soud tedy shledal, že i po případném upřesnění skutkové věty rozsudku okresního soudu by jednání obviněného vykazovalo jednoznačně znaky trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1, 2 tr. zák. Uvedené upřesnění by přitom nevedlo ani k přehodnocení kritérií uvedených v §31 až 34 tr. zák. a nezakládalo by tudíž ani důvod ke změně uloženého trestu.
IV.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného P. S. odmítl podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť bylo zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. dubna 2005
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr