ECLI:CZ:NS:2005:7.TDO.455.2005.1
sp. zn. 7 Tdo 455/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 13. 4. 2005 dovolání obviněného O. B., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2004, sp. zn. 9 To 253/2004, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 1 T 4/2004 takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2004, sp. zn. 9 To 253/2004, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 6. 4. 2004, sp. zn. 1 T 4/2004.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 9 přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 6. 4. 2004, sp. zn. 1 T 4/2004, byl obviněný O. B. uznán vinným trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na šest měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu osmnácti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto, že obviněný je povinen zaplatit obchodní společnosti S., s. r. o., P., N. V., částku 6.171,- Kč.
O odvolání obviněného bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2004, sp. zn. 9 To 253/2004. Podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 v celém rozsahu zrušen a podle §259 odst. 3 tr. ř. byl obviněný znovu uznán vinným trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na šest měsíců a podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu osmnácti měsíců. O náhradě škody bylo rozhodnuto tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. je obviněný povinen zaplatit obchodní společnosti S., s. r. o., P. N. V., částku 5.058,- Kč. Se zbytkem nároku na náhradu škody byl poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Jako trestné činy posoudil Městský soud v Praze skutek, který podle jeho zjištění spočíval v tom, že obviněný dne 25. 8. 2003 kolem 10:45 hodin v P. na křižovatce ulic S. a Č. v průběhu vzájemné rozepře za přítomnosti dalších osob fyzicky napadl Ing. J. L. tím způsobem, že ho udeřil pěstí do oblasti pravého oka, přičemž ho strkal a tlačil na něj, následně kopnutím ulomil zpětné zrcátko na levé straně jeho služebního vozidla zn. Volkswagen Passat, čímž majiteli vozidla obchodní společnosti S., s. r. o., způsobil škodu ve výši nejméně 5.058,- Kč.
Městský soud v Praze vycházel z těch skutkových zjištění, která učinil již Obvodní soud pro Prahu 9, až na zjištění ohledně výše způsobené škody, která podle Obvodního soudu pro Prahu 9 byla 6.171,- Kč.
Obviněný O. B. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze. Tento rozsudek napadl v celém rozsahu. Dovolání opřel o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vytkl nesprávné právní posouzení skutku. S odkazem na rozhodnutí publikované pod č. 40/1977 Sb. rozh. tr. a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 7 Tdo 224/2002, namítl, že z jeho strany nešlo o výtržnost ve smyslu §202 odst. 1 tr. zák. Vyjádřil názor, že soudy nechaly bez povšimnutí otázku jeho zavinění. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 7 Tz 103/2001, který byl publikován pod č. 39/2002 Sb. rozh. tr., namítl, že škoda ve smyslu §257 odst. 1 tr. zák. nebyla zjištěna v souladu s ustanovením §89 odst. 12 tr. zák. jako rozdíl mezi cenou, za kterou se v době a místě činu obvykle prodávalo nepoškozené vozidlo, a cenou, za kterou se v době a místě činu obvykle prodávalo poškozené vozidlo. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 a aby ho zprostil obžaloby.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §265i odst. 3, 4 tr. ř. napadený rozsudek i předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné.
Trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti, zejména tím, že napadne jiného, hanobí historickou nebo kulturní památku, hrob nebo jiné pietní místo anebo hrubým způsobem ruší shromáždění nebo obřad občanů. Z tzv. právní věty výroku o vině je zřejmé, že Městský soud v Praze (a před ním i Obvodní soud pro Prahu 9) považoval uvedený trestný čin za spáchaný tím, že obviněný „dopustil se veřejně a na místě veřejnosti přístupném výtržnosti“.
Žádný z obou soudů přesvědčivě nevysvětlil, proč je třeba jednání obviněného považovat za „výtržnost“ ve smyslu §202 odst. 1 tr. zák. Městský soud v Praze v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že „... k předmětnému incidentu došlo na místě veřejnosti přístupném a obviněný nejen fyzicky napadl poškozeného, ale poškodil i zpětné zrcátko na vozidle poškozeného, a uvedené jednání je třeba posuzovat jako výtržnost“. Citované zdůvodnění působí dojmem, jako by jednání obviněného bylo Městským soudem v Praze považováno za výtržnost jen proto, že obviněný napadl poškozeného a poškodil jeho vůz jednáním, ke kterému došlo veřejně, resp. na místě veřejnosti přístupném. To však k naplnění zákonných znaků trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. nestačí. Spočívá-li tento trestný čin v tom, že pachatel „se dopustí ... výtržnosti ... tím, že napadne jiného“, je nutnou podmínkou odpovědnosti pachatele za uvedený trestný čin to, že napadení jiného mělo povahu výtržnosti. Jestliže by tento požadavek neměl platit, byly by znaky trestného činu v zákoně formulovány jen tak, že pachatel „napadne jiného“. Z toho logicky vyplývá, že ne každé napadení, byť k němu dojde veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, je bez dalšího výtržností ve smyslu §202 odst. 1 tr. zák. (k tomu viz č. 40/1977 Sb. rozh. tr.).
Z hlediska systematiky trestního zákona patří trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. mezi trestné činy hrubě narušující občanské soužití (hlava pátá zvláštní části trestního zákona). Za výtržnost je proto možné považovat jen takové jednání, které narušuje občanské soužití h r u b ě , tj. ve zvýšené míře, která již významně překračuje hranice běžných či obvyklých projevů rušení tohoto soužití. O hrubé narušení občanského soužití jde zejména tehdy, jestliže posuzované jednání má charakter zjevné svévole, arogance, bezohlednosti a také jisté vyhraněné jednostrannosti v tom, že pachatel prosazuje dosažení svého cíle, který je obecně neakceptovatelný, na úkor zájmů ostatních občanů. Objektem trestného činu výtržnictví je občanské soužití, což mimo jiné znamená, že primárně nejsou předmětem ochrany individuální zájmy jednotlivých občanů, např. jejich zdraví, čest, osobní integrita, majetek apod., nýbrž širší komplex vztahů, na nichž je založeno soužití pospolitosti lidí v nějakém místě, územním obvodu apod. Z povahy chráněného zájmu vyplývá, že má-li být jednání považováno za výtržnost, musí se určitým výraznějším způsobem dotýkat v e ř e j n é h o pořádku jako hodnoty, která přesahuje individuální zájmy občanů.
Při aplikaci těchto zásad na skutkový stav, jak ho zjistily oba soudy, je zřejmé, že vyvstávají vážné pochybnosti o tom, zda skutek naplňuje znaky trestného činu výtržnictví. Tyto pochybnosti vyplývají z toho, že podle výroku o vině se obviněný dopustil posuzovaného jednání „v průběhu vzájemné rozepře“. Městský soud v Praze v odůvodnění napadeného rozsudku doplnil toto zjištění ještě tím, že „... důkazy bylo prokázáno, že po předchozím slovním konfliktu došlo mezi oběma aktéry i k fyzickému kontaktu“. Pokud byly okolnosti posuzovaného činu charakterizovány tím, že k němu došlo „v průběhu vzájemné rozepře“, „po předchozím slovním konfliktu“ a v podobě „fyzického kontaktu mezi aktéry“, nutně nastupuje otázka, jak který z účastníků incidentu přispěl k jeho vzniku a k tomu, že nabyl podoby fyzického napadení. To, jak je skutek popsán ve výroku a odůvodnění napadeného rozsudku, totiž připouští i takovou variantu, že na vzniku a průběhu incidentu se aktivně podílel sám poškozený tím, že ho např. nějak vyprovokoval, což by do určité nezanedbatelné míry stíralo charakter jednání obviněného jako jednání zjevně svévolného, vyloženě arogantního a jednostranně útočného. Z okolností případu je zřejmé, že incident následoval bezprostředně poté, co mezi vozidly obviněného a poškozeného došlo při odbočování na křižovatce ke kolizi, po které nejprve zastavil poškozený a za ním obviněný, aniž k tomu byl zjevný důvod, protože nedošlo k žádnému byť sebemenšímu dotyku či dokonce nárazu vozidel. Návaznost posuzovaného jednání na předchozí kolizi vozidel v silničním provozu ukazuje na to, že oba účastníci zastavili a vystoupili ze svých vozidel proto, aby určitým způsobem reagovali na tuto situaci. Reakce obviněného spočívající v napadení poškozeného a v poškození jeho vozidla je sice neomluvitelná a nepřijatelná, avšak pokud ji soudy ve výroku o vině a Městský soud v Praze i v odůvodnění napadeného rozsudku zasadily do kontextu „vzájemné rozepře“, „předchozího slovního konfliktu“ a „fyzického kontaktu mezi oběma aktéry“, nevyznívá přesvědčivě závěr, že ze strany obviněného šlo o výtržnost ve smyslu §202 odst. 1 tr. zák., jak byl vyložen v předchozích částech odůvodnění tohoto usnesení Nejvyššího soudu. K tomu přistupuje také celková povaha incidentu, který byl omezen jen na osoby obou účastníků, přičemž z ničeho není patrno, zda a jak se případně dotkl veřejného pořádku na místě, kde proběhl.
Na druhé straně považuje Nejvyšší soud za nutné připomenout, jak průběh incidentu popsal Obvodní soud pro Prahu 9 ve skutkových zjištěních, která rozvedl v odůvodnění svého rozsudku. Obvodní soud pro Prahu 9 uvedl: „Poškozený ... vystoupil a šel směrem k zadní části svého vozidla toto ohledat. Zcela neočekávaně však k němu přistoupil obviněný, který taktéž vystoupil z automobilu, a udeřil ho pěstí do obličeje v oblasti pravého oka. Ihned poté obviněný počal poškozeného strkat, až ho natlačil na jeho automobil Volkswagen Passat. Tomuto jednání se poškozený bránil, přičemž posléze se mu podařilo nastoupit do svého auta ve snaze zamezit dalším útokům obviněného. Na to reagoval obviněný tak, že kopl do zpětného zrcátka ... a toto ulomil.“ Tato zjištění se vyznačují absencí čehokoli, co by korespondovalo s tím, že k činu obviněného došlo „v průběhu v z á j e m n é rozepře“ (viz výrok rozsudků obou soudů), resp. s tím, že k němu došlo „po předchozím slovním konfliktu“ a že šlo o „fyzický kontakt mezi o b ě m a aktéry“ (viz odůvodnění napadeného rozsudku Městského soudu v Praze). To, jak je skutek popsán v odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9, je tedy v evidentním rozporu s výrokem o vině. Zatímco odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 popisuje jednání obviněného jako náhlé, jednostranné a nevyprovokované napadení, které se jevilo jako akt holé agrese, arogance a svévole, výrok o vině v rozsudcích obou soudů a odůvodnění napadeného rozsudku Městského soudu v Praze popisuje jednání obviněného jen jako součást vzájemné rozepře, přičemž v odůvodnění napadeného rozsudku je zdůrazněna návaznost na předchozí slovní konflikt a konstatován fyzický kontakt mezi oběma aktéry, tedy jako součást incidentu s podílem samotného poškozeného. Tyto dvě varianty skutkového stavu jsou rozporné v okolnostech, které jsou rozhodné pro posouzení otázky, zda jednání obviněného bylo či nebylo „výtržností“ ve smyslu §202 odst. 1 tr. zák. Přitom ve výroku o vině je uvedena ta z obou variant, kterou nelze považovat za podklad právního závěru, že šlo o „výtržnictví“ ve smyslu citovaného ustanovení. Proto nemůže výrok o vině trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. obstát.
Výrok o vině je vadný také z hlediska právního posouzení skutku jako trestného činu poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. Tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo zničí, poškodí nebo učiní neupotřebitelnou cizí věc a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Z tzv. právní věty výroku o vině je patrno, že Městský soud v Praze (a před ním i Obvodní soud pro Prahu 9) považoval uvedený trestný čin za spáchaný tím, že obviněný „poškodil cizí věc a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou“.
Z napadeného rozsudku není jasné, zda Městský soud v Praze považoval za věc, která byla poškozena, automobil zn. Volkswagen Passat nebo zpětné zrcátko. V odůvodnění napadeného rozsudku totiž konstatoval jednak to, že obviněný „poškodil zpětné zrcátko na vozidle“, ale zároveň i to, že „výše škody na zpětném zrcátku činí 5.058,- Kč“. Přitom v odůvodnění Obvodního soudu pro Prahu 9 je výslovně uvedeno, že „výše způsobené škody na vozidle Volkswagen Passat“ vyplývá ze znaleckého posudku. Znalecký posudek pak je označen jako znalecký posudek „o stanovení výše škody na vozidle“.
Jasný závěr o tom, co bylo předmětem útoku, má význam pro aplikaci ustanovení §89 odst. 12 tr. zák., podle něhož je nutné stanovit výši škody, pokud škoda na věci je zákonným znakem trestného činu. Podle citovaného ustanovení při stanovení výše škody se vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává, a nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení v předešlý stav. Prioritu tedy má stanovení výše škody podle ceny věci. Stanovení výše škody podle účelně vynaložených nákladů je subsidiárním hlediskem použitelným tam, kde výši škody nelze zjistit podle ceny věci. V případě poškození motorového vozidla znamená použití prioritního hlediska při stanovení výše škody tolik, že škodou je rozdíl mezi cenou vozidla před poškozením a cenou vozidla po poškození. Je tedy třeba zjistit, jakou cenu vozidlo mělo, než na něm byla způsobena škoda, dále cenu, jakou mělo poškozené vozidlo, a rozdíl těchto dvou cen je škodou ve smyslu §89 odst. 12 tr. zák., §257 odst. 1 tr. zák. Vycházet pro účely stanovení škody ve smyslu těchto ustanovení z hlediska účelně vynaložených nákladů, v daném případě nákladů na opravu spočívající v dodání a montáži nového zpětného zrcátka, je podmíněno zjištěním, že škodu podle hlediska ceny nelze zjistit. Takovému zjištění by bránilo v podstatě jen to, že poškozená věc není způsobilá být předmětem obchodu, to znamená, že po poškození nepřichází v úvahu, aby byla prodána a koupena. Naznačený závěr je v případě motorových vozidel pochybný, protože vozidla s nejrůznější povahou i stupněm poškození běžně jsou předmětem obchodu, tj. prodávají a kupují se. V posuzované věci soudy zjistily výši škody na podkladě znaleckého posudku, který byl zpracován tak, že v něm byly vyčísleny účelně vynaložené náklady na opravu vozidla. Soudy tudíž stanovily výši škody podle subsidiárního hlediska uvedeného v §89 odst. 12 tr. zák., aniž pro to měly oporu v závěru, že výši škody nelze zjistit podle hlediska ceny věci, které má prioritu. Nejvyšší soud tím nemíní zpochybňovat právo poškozeného na náhradu škody odpovídající výši účelně vynaložených nákladů na opravu (§442 odst. 1 obč. zák.), avšak trvá na tom, že má-li být výše škody zjištěna jako zákonný znak trestného činu, musí se tak stát způsobem, který odpovídá ustanovení §89 odst. 12 tr. zák. (k tomu viz č. 32/1994, č. 39/2002 Sb. rozh. tr.).
Avšak i kdyby soudy měly skutečný důvod, který by z hlediska ustanovení §89 odst. 12 tr. zák. opodstatňoval zjistit výši škody podle účelně vynaložených nákladů na opravu, musely by přihlédnout také k stáří a míře opotřebení věci v době jejího poškození, tj. k amortizaci, a škodu stanovit tak, že součet ceny nových dílů nutných k opravě a ceny práce na opravě by snížily o amortizaci korespondující s rozsahem opotřebení věci v době jejího poškození. Pouze tak by účelně vynaložené náklady na opravu vyjadřovaly, jaká výše prostředků byla nutná k obnovení původního majetkového stavu na straně poškozeného při současném zajištění toho, aby do tohoto rámce nebylo zahrnuto i zhodnocení věci vyplývající jinak z dodání nových dílů (k tomu viz č. 54/2003 Sb. rozh. obč.). Soudy tímto způsobem v daném případě nepostupovaly, takže jejich závěry o výši škody nemohou obstát. Jde o pochybení, které je o to závažnější, že dolní hranicí škody nikoli nepatrné a tedy minimálním předpokladem trestnosti činu jako trestného činu poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. je částka 5.000,- Kč (§89 odst. 11 tr. zák.). V tomto případě, kdy se škoda i podle dosavadních zjištění soudů pohybuje těsně u této hranice, je náležité stanovení její výše velmi významné.
Napadený rozsudek Městského soudu v Praze i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 jako součást řízení předcházejícího napadenému rozsudku tedy spočívají na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak byl obviněným uplatněn. Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného zrušil rozsudky obou soudů, zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 9, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Obvodní soud pro Prahu 9 odstraní vady vytknuté tímto usnesením Nejvyššího soudu a znovu ve věci rozhodne.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. dubna 2005
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec