ECLI:CZ:NS:2005:7.TDO.463.2005.1
sp. zn. 7 Tdo 463/2005
USNESENÍ
Nevyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 19. 4. 2005 dovolání obviněného V. V., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 5. 2003, sp. zn. 10 To 54/2003, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 34 T 16/2001 a rozhodl takto: Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. V. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 1. 2003, sp. zn. 34 T 16/2001, byl obviněný V. V. uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a), 4 písm. c) tr. zák.
Podle skutkových zjištění krajského soudu se jej dopustil tím, že
1) společně s obviněnými F. A. a X. M poté, co obviněný X. M. opatřil od nezjištěné osoby heroin, jenž je zařazen v seznamu IV podle Jednotné úmluvy o omamných látkách přílohy číslo 3 k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, jako omamná látka, předal obviněnému V. V. nejméně 4 kg heroinové směsi s tím, aby je dopravil příjemci v zahraničí, jehož totožnost se nepodařilo zjistit, a obviněný V. V. dne 1. února 2000 ve společnosti svědka P. S. odvezl zásilku do L., ale příjemce odmítl zásilku převzít, poté obviněný X. M. po dohodě s obviněným F. A. vydal obviněnému V. V. pokyn k doručení zásilky příjemci do T. ve S. r. N. (dále jen SRN), kam ji obviněný V. V. dopravil dne 2. února 2000 a v době mezi 10:00 – 10:30 hod. u benzinové stanice E. u města T. předal svědkovi I. K. a převzal od něho přesně nezjištěnou částku v řádu tisíců DM, kterou dopravil do Č. r. a předal ji obviněnému X. M..
Dále společně s X. M poté, co obviněný X. M opatřil od nezjištěné osoby heroin, jenž je zařazen v seznamu IV podle Jednotné úmluvy o omamných látkách přílohy číslo 3 k zákonu č. 167/1998 Sb. o návykových látkách a o změně některých zákonů jako omamná látka, předal obviněnému V. V. v níže uvedených případech
2) nejméně 2 kg heroinové směsi s tím, aby ji dopravil do SRN, a obviněný V. V. ve společnosti obviněné R. V. a svědka J. Š. dne 14. února 2000 zásilku odvezl do SRN a kolem 22:00 hodin po setkání u benzínové čerpací stanice E. v T. ji předal na parkovišti u B. v K. svědkovi I. K. a převzal od něho nezjištěnou částku v řádu tisíců DM, kterou dopravil do České republiky a předal ji obviněnému X. M.,
3.) nejméně 1 kg heroinové směsi s tím, aby ji dopravil do S. r. N., a obviněný V. V. ve společnosti obviněné R. V. dne 28. února 2000 zásilku odvezl do S. r. N. a kolem 22:00 hodin po setkání u benzínové čerpací stanice E. v T. jí předal v blízkosti statku E. svědkovi I. K. a převzal od něho nezjištěnou částku v řádu tisíců DM, kterou dopravil do Č. r. a předal ji obviněnému X. M.,
4.) předal dne 26. března 2000 ve večerních hodinách v P. obviněnému V. V. dva balíčky s obsahem 968 gramu látky s obsahem 99,221 gramů čisté báze heroinu s tím, aby ji dopravil na předem určené místo u města T. ve S. r. N. a předal ji tam dohodnutým příjemcům, obviněný V. V. ve společnosti obviněné R. V. se dne 27. března 2000 v době kolem 12:30 hodin pokusili vozidlem tovární značky Škoda Garde, překročit přes hraniční přechod L., okres D., státní hranici do SRN, když omamnou látku vyváželi ukrytou za zadním sedačkami v prostoru pod autobaterií, kde byla nalezena pracovníky celní správy při kontrole provedené na hraničním přechodu.
Obviněnému V. V. byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání jedenácti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
Z podnětu odvolání obviněného V. V. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 5. 2003, sp. zn. 10 To 54/2003, zrušil rozsudek krajského soudu ve vztahu k obviněnému V. V. pouze ve výroku o trestu, ostatní části rozsudku ponechal beze změny. Nově mu pak uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl ohledně obviněného V. V. zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 25. 5. 2001, č. j. 1 T 11/2001-39, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. D. H. dovolání, a to z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění dovolání obviněný konstatoval, že na podkladě provedených důkazů nelze dovodit, že se vytýkaného jednání dopustil ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. Zdůraznil, že v projednávaných případech působil toliko jako řidič plnící pokyny dalších osob a převážel věci, o nichž blíže nic nevěděl. Navíc poukázal na to, že ke konání těchto cest byl i nucen pohrůžkou násilí.
Obviněný dále nesouhlasí s výší majetkového prospěchu, která je mu přičítána. Podle jeho tvrzení získal 600 DM, což s ohledem na tehdejší směnný kurz bylo maximálně 12.000,- Kč. Je přesvědčen, že tato okolnost je významná z hlediska použití vyšší trestní sazby ve smyslu ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. Vzhledem k uvedenému má za to, že jeho jednání mělo být správně kvalifikováno pouze podle §187 odst. 2 písm. a) tr. zák., nikoliv jako trestný čin podle §187 odst. 1, 2 písm. a), 4 písm. c) tr. zák. Podle obviněného nebyla soudem vyvrácena jeho obhajoba, neboť podle jeho přesvědčení v průběhu celého trestního řízení nebyly provedeny důkazy, na základě kterých by bylo možné učinit závěr o jeho vině v uvedeném rozsahu.
Závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek vrchního soudu i jemu předcházející rozsudek krajského soudu a věc vrátil Krajskému soudu v Plzni k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání podle §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila.
V odůvodnění vyjádření konstatovala, že dovolání obviněného se formálně opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně svými námitkami se ve skutečnosti pokouší o zásah do skutkového stavu věci, což v dovolacím řízení možné není.
Dovolání obviněného podle ní deklarovaný dovolací důvod nenaplňuje, neboť se svými námitkami pohybuje nejen mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu, ale neodpovídá ani žádnému z dalších dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř. Závěrem svého vyjádření nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného V. V. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve zkoumal, zda dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě. Podle §265e odst. 1 tr. ř. se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje. Podle §265e odst. 2 tr. ř., jestliže se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději.
V posuzovaném případě byl rozsudek vrchního soudu ze dne 26. 5. 2003, sp. zn. 10 To 54/2003, doručen obviněnému V. V. dne 18. 6. 2003, a jeho obhájci JUDr. M. H. dne 18. 6. 2003 (viz dodejky na č. l. 8053 spisu).
Z tohoto plyne, že dvouměsíční lhůta určená k podání dovolání by uplynula se zřetelem k §60 tr. ř. dne 18. 8. 2003.
Obhájce obviněného JUDr. M. H. odmítl přes výslovnou žádost obviněného podat v jeho trestní věci dovolání (viz přípis jmenovaného obhájce na č. l. 8269 spisu). Obviněný svým dopisem datovaným dnem 24. 6. 2003 (viz č. l. 8269 spisu) požádal krajský soud o ustanovení nového obhájce. Na obálce tohoto podání adresovaného obviněným Krajskému soudu v Plzni je však podací razítko pošty s datem 14. 8. 2003 (č. l. 8270 spisu).
Nejvyšší soud při prvním předložení spisu sp. zn. 34 T 16/2001 k rozhodnutí o dovolání podaného obviněným V. V. vrátil věc krajskému soudu bez věcného vyřízení. Účelem bylo, aby okresní soud odstranil pochybnosti, zda dovolání bylo obviněným podáno v zákonné lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), resp. zda obviněnému nebylo odepřeno právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). V souladu s §265o odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud při vrácení věci uložil Krajskému soudu v Plzni provést šetření k objasnění časové diference mezi datem, kterým opatřil své podání obviněný (24. 6. 2003) a podacím razítkem pošty (14. 8. 2003) na obálce, ve které bylo toto podání zasláno. V rámci toho bylo krajskému soudu uloženo, aby dotazem na V. V. ověřil, kdy bylo předmětné podání obviněného předáno k odeslání orgánům věznice, resp. jak lze vysvětlit shora uvedenou téměř 7 týdenní časovou diferenci.
Obviněný V. V. se v rámci šetření provedeného krajským soudem k časové diferenci vyjádřil tak, že své podání psal dne 24. 6. 2003 a odeslal jej následující den 25. 6. 2003. Neuměl si vysvětlit, proč bylo krajskému soudu doručeno až dne 15. 8. 2003. Poukázal na to, že po odevzdání podání orgánům věznice nemá o jejím dalším pohybu přehled (č. l. 8443 spisu).
Z vyjádření pověřeného pracovníka V. V. pak vyplynulo, že v období od 24. 6. 2003 do 14. 8. 2003 nebyla v evidenční kartě osobní korespondence vedené věznicí evidována žádná korespondence odeslaná obviněným V. V. (č. l. 8597). Tato skutečnost je doložena příslušnou evidenční kartou (č. l. 8598 spisu).
Na podkladě provedeného šetření Nejvyšší soud konstatoval, že původní obhájce obviněného JUDr. M. H. v rozporu se svými zákonnými i etickými povinnostmi odmítl za obviněného V. V. podat dovolání, ač jej o to obviněný výslovně požádal. Nezajistil za sebe ani jiného obhájce, takže obviněný, který byl v té době ve výkonu trestu odnětí svobody, obratem požádal o ustanovení obhájce nového. Vzhledem k tomu, že provedené šetření neprokázalo, že by několikatýdenní prodlení doručení této žádosti soudu způsobil obviněný, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že při respektování ústavních práv obviněného (např. práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) je nutno v tomto zcela specifickém případě počítat lhůtu k podání dovolání ve smyslu §265e odst. 1 tr. ř. od doručení rozhodnutí vrchního soudu nově ustanovenému obhájci JUDr. D. H., k němuž došlo dne 26. 8. 2003. Dovolání podané nově ustanoveným obhájcem dne 24. 10. 2003 je tedy nutno považovat za dovolání podané v zákonné dvouměsíční lhůtě.
Poté, co Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě, zaměřil se na to, zda obviněným uplatněné námitky lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Obviněný dovolání opřel o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za nezbytné zdůraznit, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod ale neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění, nesprávnost hodnocení provedených důkazů ani neúplnost provedeného dokazování.
Obviněný V. V. brojil částí svých námitek proti tomu, jak krajský a vrchní soud hodnotily provedené důkazy, které z nich posoudily jako věrohodné a jaké skutkové závěry na jejich podkladě postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. vyvodily. Zpochybňoval dobrovolnost své spolupráce s dalšími obviněnými, jakož i to, že by byl plně informován o tom, jaké věci převáží, resp. o tom, že se takto podílel na jednání prováděné organizovanou skupinou působící ve více státech.
Tyto námitky podle závěru Nejvyššího soudu deklarovaný dovolací důvod nenaplnily, neboť primárně směřovaly proti skutkovým zjištěním soudů o tom, že obviněný si byl všech shora uvedených skutečností vědom. Teprve prostřednictvím změny těchto skutkových zjištění se domáhal i odlišného právního posouzení skutku. Dovolací soud k nim tudíž při svém rozhodování nepřihlížel a věcně se jimi nezabýval.
Deklarovaný dovolací důvod obviněný naplnil pouze námitkou, jejímž prostřednictvím se domáhal, aby jeho jednání bylo posouzeno pouze podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., tedy nikoli podle kvalifikované skutkové podstaty §187 odst. 4 písm. c) tr. zák., tj. jako čin spáchaný ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. Vedle skutkových námitek proti této kvalifikaci, k nimž jakž již bylo uvedeno shora, Nejvyšší soud nemohl přihlížet, obviněný uplatnil i námitku proti právnímu posouzení, a sice, že vzhledem k tomu, že byl toliko řidičem a jeho prospěch činil pouze 600 DM, nejsou splněny materiální podmínky z hlediska §88 odst. 1 tr. zák. pro použití vyšší trestní sazby podle §187 odst. 4 písm. c) tr. zák.
Nejvyšší soud při přezkumu této námitky shledal, že jde o opakování obhajoby, s níž se krajský soud a zejména vrchní soud podrobně zabývaly, a v odůvodnění svých rozhodnutí se s ní přesvědčivým způsobem a v souladu se zákonem vypořádaly.
Za organizovanou skupinu působící ve více státech se v souladu s respektovanou judikaturou považuje sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob, jejichž vzájemná součinnost na realizované trestné činnosti vykazuje takovou míru plánovitosti jejího průběhu a tomu odpovídající rozdělení a koordinaci úloh jednotlivých účastníků, že tyto okolnosti zvyšují pravděpodobnost úspěšného provedení činu a tím i jeho nebezpečnost pro společnost (viz např. č. 45/1986 Sb. rozh. trest.), působící v nejméně dvou státech, z nichž jedním z nich může být Česká republika.
Podle §88 odst. 1 tr. zák. se k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
Podle respektované judikatury (viz např. č. 4/1965, 39/1980-II Sb. rozh. trest.) je nutno při zkoumání, zda v konkrétním případě byla splněna tzv. materiální podmínka uvedená v §88 odst. 1 tr. zák., vycházet z komplexního hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost. Již stanovením takové okolnosti zákon předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen. K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se proto nepřihlédne jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici zvýšené trestní sazby, tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu dané kvalifikované skutkové podstaty.
Krajský soud v tomto ohledu zdůraznil (blíže viz str. 53 - 54 odůvodnění rozsudku) především fakt, že v posuzovaném případě šlo o distribuci heroinu, tedy drogy řazené mezi tzv. „tvrdé drogy“, s vysokým stupněm návykovosti a výraznými destruktivními účinky na lidské zdraví, a to ve velkém množství v řádu kilogramů. Tyto okolnosti vedly krajský soud k závěru, že konkrétně v případě obviněného V. V. je materiální podmínka podle §88 odst. 1 tr. zák. pro posouzení jeho jednání i podle kvalifikované skutkové podstaty podle §187 odst. 4 písm. c) tr. zák. splněna, a to na rozdíl od obviněného F. A., v jehož případě dospěl k závěru opačnému. Tyto závěry krajského soudu shledává Nejvyšší soud věcně správné, avšak hodnocení naplnění podmínek uvedených v §88 odst. 1 tr. zák. krajským soudem nepovažuje za vyčerpávající.
Toto dílčí pochybení však bezezbytku odstranil Vrchní soud v Praze, který se i z podnětu odvolacích námitek obviněného V. V. otázkou naplnění kritérií §88 odst. 1 tr. zák. podrobně zabýval a své úvahy v tomto směru rozvedl na str. 12 odůvodnění rozsudku. Poukázal zde na druh drogy, její množství, když z každé dodávky, jejíž cena se pohybovala v řádech statisíců Kč, bylo možno vyrobit stovky smrtících dávek, způsob jejího transportu i celkovou propracovanost trestné činnosti.
Tuto argumentaci shledává Nejvyšší soud zcela správnou a plně ji sdílí. K námitkám obviněného pak dodává, že jeho úloha při realizaci plánu nebyla nijak podřadná, naopak byla důležitým prvkem pojatého plánu, který byl realizován poměrně kvalifikovaně, obviněný se na jeho realizaci podílel opakovaně a vše svědčí pro závěr, že nebýt jeho zadržení policií, pokračoval by v ní i nadále. Výše odměny udávané obviněným se sice v porovnání s cenou jím převážené drogy jeví jako nízká, nicméně tato skutečnost nijak výrazněji nesnižuje stupeň nebezpečnosti jednání obviněného pro společnost, neboť ta je významně zvyšována především okolnostmi zmíněnými shora v souvislosti s naplněním podmínek ust. §88 odst. 1 tr. zák. K těm nutno přičíst i fakt, že obviněný byl v minulosti opakovaně trestán pro různorodou trestnou činnost, avšak z této skutečnosti pro sebe zjevně nevyvodil žádné ponaučení.
IV.
Ze všech těchto důvodů proto Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného V. V. zjevně neopodstatněné a jako takové je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. dubna 2005
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr