ECLI:CZ:NS:2005:7.TDO.483.2005.1
sp. zn. 7 Tdo 483/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 19. dubna 2005 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného I. B., které bylo podáno proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 17. 12. 2004, sp. zn. 2 To 1270/2004, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 3 T 73/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 23. 9. 2004, sp. zn. 3 T 73/2004, byl obviněný v řízení proti uprchlému podle §302 a násl. tr. ř. uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že v období od 1. 3. 2003 do 12. 3. 2004 v P. ani nikde jinde ničím nepřispíval na výživu svých dětí D. B., a D. B., ačkoli mu tato povinnost vyplývá ze zákona o rodině a její výše mu byla upravena pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 16. 3. 1999, sp. zn. 15 Nc 34/99, kterým byla schválena dohoda rodičů nezletilých, v níž se otec I. B.zavázal platit na jejich výživu částky 4.000,- Kč měsíčně na nezletilou D. a 3.000,- Kč měsíčně na nezletilého D. splatné vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám jejich matky J. B., trvale bytem P., M. D., které tak za uvedené období dluží částku 84.000,- Kč, kdy takto jednal v době, kdy pobýval na neznámém místě ve Spojených arabských emirátech, kam utekl na přelomu roku 1999 a 2000, tedy těsně poté, co shora zmíněný rozsudek nabyl právní moci, dosud se do ČR nevrátil a na výživu svých nezletilých dětí ničím nepřispěl. Za to byl odsouzen podle §213 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na sedm měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byl zařazen podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. do věznice s dozorem.
Usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 17. 12. 2004, sp. zn. 2 To 1270/2004, bylo odvolání obviněného zamítnuto podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesprávné právní posouzení skutku spatřuje v tom, že pokud podle §85 odst. 2 zák. č. 94/1963 Sb., o rodině, rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, nelze u obviněného, který o sobě od r. 2000 nepodal žádnou zprávu a není zřejmé, zda vůbec žije, z ničeho dovodit jeho nynější majetkové a výdělkové schopnosti a možnosti. Při důsledném respektování zásady „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, nelze proto dospět k závěru, že obviněný mohl za dané období na výživu nezletilých dětí vůbec nějakou částkou přispívat a rozhodující pro danou právní kvalifikaci nemůže být existence předchozí dohody o výši výživného. Navrhl proto, aby bylo usnesení odvolacího soudu zrušeno a tomuto přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že dokazování přes snahu soudu zůstalo neúplné, protože se nepodařilo zjistit pobyt obviněného v cizině. Z tohoto důvodu je vadné stávající hodnocení důkazů soudem, neboť nemohly být uváženy všechny okolnosti případu a nebyla učiněna ani potřebná zjištění pro konání řízení proti uprchlému. Tyto nedostatky řízení podle §2 odst. 5, 6 a §302 tr. ř., ani dovolací námitky, ale nemůžou materiálně naplnit použitý důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiný důvod podle §265b tr. ř. Navrhla proto, aby bylo dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto, protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a to v neveřejném zasedání.
V dovolání uplatněný důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obhájce obviněného uplatnil tento důvod dovolání s tím, že rozhodující pro právní kvalifikaci jednání jako trestný čin zanedbání povinné výživy není existence předchozí dohody o výši výživného, ale současné schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného.
O trestný čin podle §213 odst. 1 tr. zák. může jít jen při zaviněném neplnění zákonné vyživovací povinnosti. Zpochybňuje-li obhájce obviněného jeho schopnosti přispívat v dané době „na výživu nezletilých dětí vůbec nějakou částkou“, namítá tím nenaplnění subjektivní stránky jednání obviněného, tj. existenci jeho úmyslného zavinění, jako obligatorního znaku skutkové podstaty trestného činu podle §213 tr. zák. Tuto námitku ale Nejvyšší soud považuje za zjevně neopodstatněnou.
Při posuzování otázky, v jaké výši byl obviněný v dané době schopen plnit vyživovací povinnost, musí soud přihlížet ke všem rozhodným hlediskům. V daném případě je věc ale specifická tím, že obviněný měl na základě soudem schválené dohody rodičů s účinností od 1. 4. 1999 povinnost přispívat na výživu svých nezletilých dětí částkou 3.000,- Kč, resp. 4.000,- Kč, krátce poté ale na přelomu roku 1999 a 2000 odjel na neznámé místo ve Spojených arabských emirátech a dosud se do ČR nevrátil, přičemž o sobě nepodal ani žádnou zprávu. Jak uvedl odvolací soud, ověření výdělečných a majetkových poměrů je za této situace fakticky neproveditelné. Správně proto za této situace vycházel z názoru, že obviněný si při opuštění území ČR musel být nepochybně vědom rozsahu vyživovací povinnosti ke svým dětem, ale k této zákonné povinnosti zůstal zcela netečný a neučinil v tomto směru žádné opatření. Podle §96 odst. 1 zák. č. 94/1963 Sb., při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného zkoumá soud, zda se povinný nevzdal bez důležitých důvodů výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. Pokud obviněný podle zjištění soudu I. stupně, sám vzhledem ke svým majetkovým poměrům přistoupil na výše uvedené výživné, je zřejmé, že v době uzavření předmětné dohody a jejího schválení soudem byly jeho schopnosti, možnosti a majetkové poměry odpovídající výši jeho příspěvku na výživu nezletilých dětí. Jeho následný odjezd do ciziny a dlouhodobý pobyt bez jakéhokoliv kontaktu je tedy třeba z hlediska §85 odst. 2 zák. č. 94/1963 Sb. hodnotit podle §96 odst. 1 zák. č. 94/1963 Sb. jako vzdání se výdělečné činnosti, která byla u něj jako podnikatele velmi dobrá, a to bez důležitých důvodů. Bez ohledu na případnou neschopnost obviněného platit v rozhodné době výživné v uvedené výši se tedy svým jednáním sám vzdal této možnosti a zaviněně ve formě nepřímého úmyslu, tak neplnil svou zákonnou povinnost vyživovat jiného. Skutková podstata trestného činu podle §213 odst. 1 tr. zák. byla proto jednáním obviněného v namítané subjektivní stránce naplněna a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není ve věci dán.
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. dubna 2005
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš