ECLI:CZ:NS:2005:7.TDO.513.2005.1
sp. zn. 7 Tdo 513/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 14. 6. 2005 dovolání obviněného P. B., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 1. 2005, sp. zn. 4 To 703/2004, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 4 T 199/2003 a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 1. 2005, sp. zn. 4 To 703/2004.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Českých Budějovicích přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 4. 2004, sp. zn. 4 T 199/2003, byl obviněný P. B. uznán vinným jednak trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 3 tr. zák., jednak trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 písm. d) tr. zák.
Podle skutkových zjištění okresního soudu se jich dopustil tím, že dne 1. 2. 2003 v době kolem 9:00 hodin v Č. B., jako řidič osobního automobilu tovární značky Peugeot 405, při jízdě po ulici S. ve směru k sídlišti V., maje v krvi nejméně 0,88 g/kg alkoholu a 0,03 mg/l metamfetaminu, v prostoru před novým mostem v důsledku nepřiměřené rychlosti jízdy a v důsledku ovlivnění alkoholem a drogou nezvládl řízení vozidla, dostal smyk, ve kterém přejel přes souvislou dvojitou čáru do protisměru, kde se střetl s protijedoucím automobilem tovární značky Škoda Favorit, řízeným R. K., která při nehodě utrpěla otřes mozku, podvrtnutí krční páteře, tržnou ránu dolního rtu vlevo délky 4 cm, tržnou ránu uzdičky jazyka, mírné zhmoždění hrudní stěny vlevo, zhmoždění a oděrku levého kolene, zhmoždění a krevní výron levého bérce a zevního kotníku levého hlezna, ztrátu 1. až 5. zubu vpravo nahoře a zlomeninu alveolárního výběžku horní čelisti vpravo, když takové zranění si vyžádalo následnou dobu léčení a pracovní neschopnost v trvání pěti týdnů, její spolujezdec J. K. utrpěl svislou tržnou ránu na čele mírně vlevo délky 25 mm, zlomeninu obou kostí pravého předloktí v dolní třetině s posunem, zlomeninu dlouhé části pravé stehenní kosti na přechodu horní a střední třetiny a subarachnoidální krevní výron v týlní krajině, když takové zranění si vyžádalo následnou dobu léčení v trvání dvou měsíců, dále utrpěli zranění spolujezdci ve vozidle obviněného, a to J. B., krevní výron horního víčka, řezné povrchové ranky horního víčka vpravo, čela vpravo, pravé líce v pravé polovině nosu, podvrtnutí krční a bederní páteře a natržení vnitřní krkavice vlevo s trombotickým uzávěrem střední mozkové tepny vlevo, tedy poškození důležitého orgánu, když takové zranění si vyžádalo následnou dobu léčení do současné doby, L. P., tržnou ránu horního rtu délky 15 mm, tržnou ránu hřbetu nosu a čela délky 25 mm, zlomeninu kosti křížové a sedací vpravo, když takové zranění si vyžádalo následnou dobu léčení a pracovní neschopnosti v trvání tří měsíců, a D. W., otřes mozku, podvrtnutí krční páteře, tržnou ránu levého obočí délky 2,5 cm, oděrky levého hlezna a levého kolena, když takové zranění si vyžádalo následnou dobu léčení v trvání kolem tří týdnů.
Obviněnému P. B. byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem.
Odvolání obviněného proti tomuto rozsudku bylo usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 1. 2005, sp. zn. 4 To 703/2004, zamítnuto podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
II.
Proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích podal obviněný P. B. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, a to z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., tj. že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku okresního soudu, ačkoliv v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění dovolání obviněný namítl, že skutek, jehož spácháním byl uznán vinným, nevykazuje podle jeho názoru všechny znaky trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 3 tr. zák. Má za to, že jeho družka J. B. nebyla ve smyslu §100 odst. 1 tr. ř. (správně §100 odst. 2 tr. ř.) dostatečně poučena a svůj souhlas s jeho trestním stíháním vzala zpět ještě před vynesením pravomocného rozhodnutí ve věci a to písemně dne 25. 6. 2004 podáním u Okresního soudu v Českých Budějovicích. Vzhledem k tomu je podle jeho přesvědčení možno ve stíhaném skutku spatřovat toliko trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., za jehož spáchání trestní zákon umožňuje uložit podstatně mírnější trest, než jaký mu byl uložen za trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 3 tr. zák. Obviněný tvrdil, že na tyto nedostatky upozornil krajský soud, který však na ně adekvátně nereagoval.
Závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení krajského soudu a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí, která obsahově na citované usnesení navazují. Obviněný učinil v dovolání také alternativní návrh, aby poté Nejvyšší soud buď podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích věc k novému projednání a rozhodnutí se závazným právním názorem, aby stíhaný skutek byl posouzen jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., nebo aby Nejvyšší soud podle §265m odst. 1 tr. ř. v tomto smyslu sám rozhodl.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání vyjádřila písemně podle §265h odst. 2 tr.ř.
Ve svém vyjádření uvedla, že důvody, o které obviněný opíral dovolání, byly uvedeny již v rámci jeho řádného opravného prostředku. Soud druhého stupně se jimi podle mínění nejvyšší státní zástupkyně důkladně zabýval a podle jejího názoru důvodně uzavřel, že při objasňování skutkových okolností případu nevyšlo najevo nic, z čeho by mohl plynout takový vztah mezi obviněným a poškozenou J. B., který je definován v ustanovení §100 odst. 2 tr. ř. Proto nejvyšší stání zástupkyně zastává názor, že výhrady obviněného je nutné označit za zjevně neopodstatněné. Závěrem vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného P. B. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Poté se zaměřil na to, zda obviněným uplatněné námitky lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v sobě obsahuje dvě alternativy dovolacího důvodu.
První alternativa je naplněna tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. V těchto případech je řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů. Tak tomu je v případě zamítnutí odvolání podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí, nebo tehdy, bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz §253 odst. 4 tr. ř.). Jinými slovy, tento dovolací důvod je naplněn tehdy, pokud odvolací soud měl odvolání přezkoumat po věcné stránce (meritorně), avšak namísto toho je bez věcného přezkoumání zamítl nebo odmítl z formálních důvodů (např. jako opožděně podané), ačkoli zákonné podmínky pro takový postup nebyly splněny. Prostřednictvím dovolání podaného z tohoto důvodu se lze proto domáhat věcného přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně v řádném opravném řízení, které soud druhého stupně v rozporu se zákonem neprovedl.
Druhou alternativou je, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku a v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). V tomto případě nezáleží na tom, z jakých důvodů byl řádný opravný prostředek zamítnut či odmítnut, rozhodné je, že řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadou, která naplňuje některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Z obsahu dovolání obviněného P. B. lze dovodit, že se opírá o druhou z uvedených alternativ, neboť Krajskému soudu v Českých Budějovicích vytýká, že rozhodl o zamítnutí odvolání podle §256 tr. ř., ačkoliv v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že v případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze v jeho rámci namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění, nesprávnost hodnocení provedených důkazů ani neúplnost provedeného dokazování.
Nejvyšší soud v tomto ohledu konstatoval, že zmíněné podmínky ve smyslu §265b odst. 1 písm. l), resp. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel naplnil, když napadal závěr soudů o právním posouzení zjištěného skutku, který podle jeho názoru měl být posouzen pouze jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák.
Trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 3 tr. zák. pachatel spáchá, jestliže z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt více osob proto, že hrubě porušil předpisy o ochraně životního prostředí nebo předpisy o bezpečnosti práce nebo dopravy anebo hygienické předpisy.
Znaky trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 3 tr. zák. naplnil obviněný P. B. podle závěru soudů tím, že z nedbalosti způsobil těžkou újmu na zdraví více osob proto, že hrubě porušil předpisy dopravy.
Podle Nejvyššího soudu soudy důvodně dospěly k závěru, že obviněný porušil dopravní předpisy hrubým způsobem, tak jak předpokládá ustanovení §224 odst. 3 tr. zák., když nepřizpůsobil rychlost jízdy povětrnostním podmínkám, počasí a stavu komunikace, měl předpokládat existenci námrazy pod sněhem a tomu odpovídajícím způsobem přizpůsobit řízení motorového vozidla, což neučinil, když navíc řídil vůz se zbytkovým alkoholem v krvi a v daném úseku jel vyšší než povolenou rychlostí. Tuto skutečnost ostatně obviněný v dovolání ani nenapadal.
Sporným se však z pohledu Nejvyššího soudu jeví závěr o naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty spočívající ve způsobení těžké újmy na zdraví více osobám. Podle respektované judikatury se pod pojmem více osob rozumí v případě ustanovení §224 odst. 3 tr. zák. nejméně tři osoby. V posuzovaném případě sice došlo v důsledku dopravní nehody zaviněné obviněným ke zranění celkem 5 osob, znaky těžké újmy na zdraví však podle zjištění soudů vykazovala pouze zranění tří z nich (L. P., J. K. a J. B.).
Obviněný ovšem namítal, že v případě poškozené J. B. šlo o jeho družku, která nebyla řádně poučena o možnosti odepřít výpověď, resp. o nutnosti dát souhlas s jeho trestním stíháním podle §163 tr. ř., tento posléze vzala zpět, takže bylo namístě jej stíhat jen pro způsobení těžké újmy dvěma osobám, což by mělo za následek zmírnění právní kvalifikace zjištěného skutku z §224 odst. 3 tr. zák. na mírněji trestný §224 odst. 1 tr. zák.
Nejvyšší soud se zřetelem k námitkám dovolatele připomíná, že podle §100 odst. 2 tr. ř. je svědek oprávněn odepřít vypovídat, jestliže by výpovědí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě, svému příbuznému v pokolení přímém, svému sourozenci, osvojiteli, osvojenci, manželu nebo druhu anebo jiným osobám v poměru rodinném nebo obdobném, jejichž újmu by právem pociťoval jako újmu vlastní.
Trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 3 tr. zák. patří do kategorie trestných činů uvedených v ustanovení §163 odst. 1 tr. ř., podle něhož pachatele vyjmenovaných trestných činů, který je ve vztahu k poškozenému osobou, vůči níž by měl poškozený jako svědek právo odepřít výpověď (§100 odst. 2 tr. ř.), lze zahájit a v již zahájeném trestním stíhání pokračovat pouze se souhlasem poškozeného (mimo výjimky uvedené v §163a tr. ř., které na případ poškozené J. B. nedopadají).
Okresní soud se otázkou případného souhlasu poškozené J. B. podle §163 tr. ř. nezabýval. V této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že je povinností orgánů činných v trestním řízení z vlastní iniciativy dotázat osobu oprávněnou k udělení souhlasu s trestním stíháním obviněného, zda takový souhlas dává, a pokud taková osoba písemně nebo ústně do protokolu takový souhlas ihned nebo v poskytnuté lhůtě nejvíce 30 dnů výslovně neudělí, po jejím uplynutí jej již dát nelze a trestní stíhání nelze zahájit, resp. nelze v něm pokračovat (§163a odst. 2 tr. ř.). Krajský soud při projednání odvolání obviněného považoval postup okresního soudu v souladu se zákonem ze dvou důvodů. Jednak podle závěru krajského soudu poškozená J. B. nebyla takovou přítelkyní, aby mohla být považována za osobu uvedenou v §100 odst. 2 tr. ř., jednak byla řádně poučena a připojila se s náhradou škody proti obviněnému.
Tyto argumenty Nejvyšší soud nesdílí. Ustanovení §100 odst. 2 tr. ř. dává možnost odepřít výpověď osobám v poměru druh – družka, resp. jiným osobám v poměru obdobném, jejichž újmu by taková osoba právem pociťovala jako újmu vlastní. Lze tedy nepochybně (a rozhodovací praxe soudů tak činí) vztáhnout uvedený režim i na osoby, které spolu udržují „vážnou známost“, a to i v případě, že jde o vztah, kdy tyto osoby spolu ještě nebydlí ve společné domácnosti, resp. neuhrazují společně náklady na vedení domácností.
Některé údaje poskytnuté obviněným, resp. poškozenou J. B. možnost takového vztahu mezi nimi naznačovaly, nicméně orgány činné v předmětné trestní věci to nevedlo k tomu, aby tuto skutečnost blíže prověřily a obviněného či poškozenou se na ně podrobněji dotázaly.
Tak například z výpovědi obviněného i poškozené shodně plyne, že obviněný u poškozené noc před nehodou přespal. Obviněný ve své výpovědi v hlavním líčení (viz č. l. 186) označoval poškozenou za svou přítelkyni. Poškozená ve své výpovědi v hlavním líčení uvedla, že „ s obviněným chodila rok a čtvrt, ale teď už s ním nechodí“ (viz č. l. 201). Okresní soud pominul, že judikatura běžně připouští, že újmu stíhané osoby jako osoby vlastní může pociťovat například i bývalý manžel či manželka. Především však zjevně nebral v úvahu fakt, že poměr poškozeného a toho, vůči němuž se stíhání vede, vynucující souhlas s trestním stíháním podle §163 tr. ř., musí existovat (kdykoli) v průběhu trestního stíhání. Z výpovědi poškozené se naznačovalo, že tu takový vztah mohl být, což však okresní soud nevedlo k tomu, aby bližší okolnosti vztahu poškozené J. B. a obviněného objasnil a zjistil, zda je, resp. bylo nutno, ji žádat o souhlas s vedením trestního stíhání obviněného podle §163 tr. ř. Nejvyšší soud v této souvislosti poukazuje na to, že takový souhlas musí být dán výslovně a nelze jej dovozovat implicitně, např. z postoje poškozeného v průběhu trestního řízení (viz č. 54/2003 Sb. rozh. trest.), tedy ani z faktu, že poškozená v rámci výpovědi v přípravném řízení uvedla, že se připojuje k trestnímu řízení s náhradou škody, kterou vyčíslí u soudu (což však neučinila). V této věci je navíc zřejmé, že poškozená J. B. nebyla dostatečně poučena o možnosti odepřít výpověď podle §100 odst. 2 tr. ř., neboť součástí řádného poučení je i výslovné vyjádření poučené osoby, zda této možnosti využívá.
Jakkoli lze ovšem připustit, že okolnosti bližšího vztahu této poškozené a obviněného nemusely být orgánům činným v trestním řízení zcela zřejmé, v průběhu odvolacího řízení tyto pochybnosti zcela odpadly, když obviněný v rámci písemného vyhotovení odvolání výslovně uvedl, že poškozená J. B. je momentálně jeho družkou. Za této situace bylo povinností odvolacího soudu toto tvrzení ověřit a v případě potvrzení této skutečnosti dotázat poškozenou, zda dává souhlas k trestnímu stíhání obviněného. Tato povinnost totiž trvá po celou dobu trestního řízení, včetně řízení odvolacího. Jak již bylo řečeno, postoj poškozeného nutno zjišťovat k okamžiku, kdy tato skutečnost nastane, pokud řízení ještě běží. Odvolací soud však nesprávně poškozenou nepředvolal, namísto toho provedl ve veřejném zasedání pouze důkaz dosavadním obsahem spisu se zaměřením na předchozí výpovědi poškozené, z nichž dovodil, že poškozená není k obviněnému v poměru uvedeném v §100 odst. 2 tr. ř. a její případný souhlas k trestnímu stíhání obviněného tedy není třeba.
Nejvyšší soud takový závěr shledává nedostatečně podložený, protože je založen jen na kusých sděleních, když žádný z orgánů činných v předchozích stádiích trestního řízení svou pozornost na důsledné objasnění vztahu obviněného a této poškozené nezaměřil. Nicméně závažnější pochybení odvolacího soudu spočívá v tom, že i kdyby takový závěr ve vztahu k předchozím stádiím trestního řízení byl správný, nevylučuje to, že aktuálně obviněný a poškozená mohou žít spolu jako druh a družka (tím spíše, že obsah spisu naznačuje jejich blízký vztah v minulosti). Tím, že krajský soud poškozenou J. B. nepředvolal a nezjistil, zda je tvrzení obviněného podložené, zásadním způsobem zpochybnil správnost právního posouzení skutku, kterým byl obviněný uznán vinným. V případě, že by souhlas poškozené byl ve smyslu §163 tr. ř. k pokračování v trestním stíhání nezbytný a tato jej nedala, bylo by v důsledku toho nutno posoudit jednání obviněného nikoli jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 3 tr. ř., ale jako výrazně mírněji trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., neboť znak způsobí tím těžkou újmu na zdraví více (tj. nejméně třem) osobám, by odpadl.
Dovolání obviněného proto shledal Nejvyšší soud ve shora uvedeném směru opodstatněným.
IV.
Nejvyšší soud poté podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích včetně rozhodnutí navazujících (§265k odst. 2 tr. ř.) a přikázal mu podle §265l odst. 1 tr. ř., aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Na krajském soudu bude, aby výslechem poškozené J. B. a obviněného zjistil, zda jejich vzájemný poměr v průběhu trestního stíhání, resp. nyní, naplňuje podmínky uvedené v §100 odst. 2 tr. ř. Není přitom vyloučeno prověřit výpovědi jmenovaných dalšími důkazy, pokud by se krajskému soudu jevilo, že jde o tvrzení účelová. Podle výsledku tohoto doplnění dokazování pak musí krajský soud dovodit, zda vztah předpokládaný ustanovením §100 odst. 2 tr. ř. zde existuje, resp. existoval v minulosti. V případě kladného závěru o existenci takového vztahu bude na krajském soudu, aby poškozenou dotázal, zda dává souhlas k trestnímu stíhání obviněného (byť jen ohledně té části skutku, spočívající ve způsobení těžké újmy této poškozené) a v závislosti na případném udělení či neudělení souhlasu uzavřít, jaká právní kvalifikace jednání obviněného je namístě. Krajský soud přitom bude ve smyslu §265s odst. 1 tr. ř. v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. června 2005
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr