ECLI:CZ:NS:2005:7.TDO.60.2005.1
sp. zn. 7 Tdo 60/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. l. 2005 o dovolání obviněného J. S., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 6. 2004, sp. zn. 1 To 32/2004, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci pod sp. zn. 29 T 1/2000 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. S. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 24. 10. 2003, sp. zn. 29 T 1/2000, byl obviněný J. S. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák.
Podle zjištění krajského soudu se tohoto trestného činu dopustil tím, že
jako soukromý podnikatel pod obchodním jménem J. S. – I. odebíral masné produkty na faktury, ačkoliv s ohledem na špatnou finanční situaci svou a své firmy již při odběrech zboží musel být nejméně srozuměn s tím, že odebrané zboží nebude schopen řádně a včas zaplatit, resp. v některých případech zaplatil část dlužných částek až po lhůtě splatnosti faktur, čímž způsobil
- Z. d. Z. za masné produkty odebrané v průběhu března a dubna 1992 celkovou škodu ve výši 90.017,- Kč (blíže viz bod I, 1 - 3 výroku rozsudku),
- M. H., s. p., za masné produkty odebrané v průběhu března až června 1993 celkovou škodu ve výši 579.834,- Kč (blíže viz bod V, 1 - 6 výroku rozsudku),
- M. N. a. s., za masné produkty odebrané v průběhu května a června 1993 celkovou škodu ve výši 704.871,20 Kč (blíže viz bod VI, 1 - 3 výroku rozsudku),
- S. M., a. s., za masné produkty odebrané v průběhu září až října 1993 celkovou škodu ve výši 2.679.870,40 Kč (blíže viz bod VII, 1 - 5 výroku rozsudku),
- S. P. m. p., a. s., za masné produkty odebrané v září 1993 celkovou škodu ve výši 207.472,50 Kč (blíže viz bod VIII výroku rozsudku),
- M. R., a. s., za masné produkty odebrané v průběhu listopadu a prosince 1993 celkovou škodu ve výši 2.647.315,- Kč (blíže viz bod IX, 1 - 7 výroku rozsudku),
dále tím, že
dne 7. 8 1992 v O., s I. b., a. s., zastoupenou Ing. S. B.,ředitelem oblastní pobočky uzavřel pod obchodním jménem I. – J. S., smlouvu o úvěru na základě které mu byl poskytnut krátkodobý úvěr ve výši 35.000.000,- Kč na nákup potravinářského zboží, který měl vrátit třemi splátkami - dne 26. 10. 1992 ve výši 15.000.000,- Kč, dne 15. 11. 1992 ve výši 10.000.000,- Kč a dne 25. 11. 1992 ve výši 10.000.000,- Kč, a takto jednal, ačkoliv věděl, že půjčené peníze předá A. H., která je údajně měla zhodnotit obchodem s alkoholickými nápoji, což skutečně učinil dne 13. 8. 1992, přičemž věděl, že existující dluh není schopen uhradit z jiných prostředků než z peněz, které mu měla vrátit A. H., neboť se sám nacházel ve špatné finanční situaci, okolnosti a podmínky obchodu, který měla realizovat A. H. nijak neprověřoval, takže musel být nejméně srozuměn s tím, že pokud mu A. H. peníze nevrátí, nebude schopen sám vrátit řádně a včas poskytnutý úvěr, což se i stalo, když ve lhůtě splatnosti, tzn. dne 25. 10. 1992 I. b., a. s., zaplatil pouze první splátku v dohodnuté výši 15.000.000,- Kč a zbytek dluhu neuhradil ani ve lhůtách uvedených ve smlouvě o úvěru, ani ve lhůtě do 23. 12. 1992 stanovené dodatkem smlouvy o úvěru ze dne 11. 11. 1992, ani ve lhůtě do 31. 1. 1993 stanovené dodatkem II. smlouvy o úvěru ze dne 30. 12. 1992, ani později, takže I. b., a. s., způsobil škodu ve výši nejméně 20.000.000,- Kč (bod II výroku),
dále tím, že
ve dnech 18. 11. a 18. 12. 1992 v J., ve dvou případech, po částkách 500.000,- Kč si od A. K. půjčil celkovou částku ve výši 1.000.000,- Kč, kterou měl vrátit do 20. 2. 1993, a takto jednal, ačkoliv s ohledem na špatnou finanční situaci svou a své firmy musel být nejméně srozuměn s tím, že půjčené peníze nebude schopen řádně a včas vrátit, což se i stalo, když půjčku použil a A. K. ve stanovené lhůtě nic nevrátil, čímž mu způsobil škodu ve výši 1.000.000,- Kč (bod III),
shodného jednání se dopustil v dubnu 1993 vůči poškozené A. J., které takto způsobil škodu ve výši 550.000,- Kč (blíže pod bodem IV výroku rozsudku).
Obviněnému byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Obviněnému byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu soukromého podnikání s předmětem činnosti nákup a prodej zboží za účelem jeho dalšího prodeje v trvání šesti roků. Bylo též rozhodnuto o uplatněném nároku na náhradu škody.
K odvolání obviněného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 24. 6. 2004, sp. zn. 1 To 32/2004, rozsudek krajského soudu částečně zrušil, a to ve výroku o trestu odnětí svobody, a obviněnému uložil podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
II.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný J. S. prostřednictvím svého obhájce JUDr. T. Š. dovolání, a to v rozsahu výroku o vině i trestu. Toto rozhodnutí napadl z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Podle názoru obviněného krajský i vrchní soud pochybily, když v jeho trestní věci odmítly aplikovat rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. 8 Tz 164/1999. Poukazuje přitom na to, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu (zejména u skutku popsaného pod bodem II rozsudku krajského soudu), neboť nelze učinit závěr o jeho úmyslu finanční prostředky nevrátit nebo je nevrátit ve smluvené době, když za poskytnutý úvěr byla poskytnuta zástava, jejíž hodnota stanovená znaleckým posudkem značně převyšovala hodnotu úvěrem poskytnutých finančních prostředků.
Ve vztahu k ostatním skutkům dovolatel namítá, že nebyla naplněna skutková podstata trestného činu, neboť uvedená jednání souvisí s půjčkou A. H., která mu poskytnuté finanční prostředky nikdy nevrátila, za což byla Krajským soudem v Ostravě také odsouzena (sp. zn. 31 T 21/1995). Podle obviněného oba soudy nesprávně zvolily právní kvalifikaci a měly jej obžaloby zprostit podle §226 písm b) tr. ř.
Závěrem dovolání obviněný navrhoval, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Olomouci zrušil a přikázal věc Krajskému soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání do data konání neveřejného zasedání podle §265h odst. 2 tr. ř. písemně nevyjádřila.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Poté se zaměřil na to, zda obviněným uplatňované námitky lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že v případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze v jeho rámci namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění, nesprávnost hodnocení provedených důkazů ani neúplnost provedeného dokazování.
Nejvyšší soud přitom konstatoval, že obviněný J. S.svými dovolacími námitkami uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. materiálně naplnil, neboť napadal to, jak soudy zjištěný skutek posoudily po právní stránce. Zpochybňoval přitom zejména naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., jímž byl napadeným rozhodnutím uznán vinným.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. se podle závěru soudů dopustil obviněný tím, že ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil takovým činem škodu velkého rozsahu.
Nejvyšší soud shledal, že závěr o úmyslném zavinění obviněného soudy je přiléhavě vyjádřen především ve výroku rozsudku krajského soudu, a to způsobem specifikovaným pro jednotlivé skupiny dílčích skutků.
V případě nákupu masných výrobků, které obviněný v dohodnutých lhůtách buď vůbec nebo zčásti nezaplatil (body I, V, VI, VII,VIII, IX výroku) krajský soud ve výroku výslovně uvedl, že „odebíral masné produkty na faktury, ačkoli s ohledem na špatnou finanční situaci svou a své firmy, již při odběrech zboží musel být nejméně srozuměn s tím, že odebrané masné výrobky nebude schopen řádně a včas zaplatit, což se i stalo, čímž způsobil škodu …“.
V případě vylákaného úvěru (bod II) od I. b., a. s., krajský soud uvedl, že „uzavřel smlouvu o úvěru, ačkoli věděl, že půjčené peníze předá A. H. , která je údajně měla zhodnotit obchodem s alkoholickými nápoji, přičemž věděl, že existující dluh není schopen uhradit z jiných prostředků, než z peněz, které mu měla vrátit A. H. , neboť sám se nacházel ve špatné finanční situaci, okolnosti a podmínky obchodu, které měla realizovat A. H., nijak neprověřoval, takže nejméně musel být srozuměn s tím, že pokud mu A. H. peníze nevrátí, nebude schopen sám řádně a včas vrátit poskytnutý úvěr, což se i stalo“.
Konečně v případě půjček od soukromých osob (body III a IV) krajský soud výslovně uvedl, že obviněný si „půjčil částku, ačkoli již s ohledem na špatnou finanční situaci svou a své firmy musel být nejméně srozuměn s tím, že půjčené peníze nebude schopen řádně a včas vrátit“.
Podle respektované judikatury (viz např. č. 54/1967-I Sb. rozh. trest.) skutečnost, že dlužník nesplnil svůj závazek k vrácení peněz (resp. k uhrazení ceny zboží či služby) ve sjednané lhůtě ještě nedokazuje, že uvedl věřitele v omyl, aby se k jeho škodě obohatil. K naplnění zákonných znaků subjektivní stránky trestného činu podvodu se vyžaduje, aby bylo prokázáno, že již v době uzavírání transakce jednal v úmyslu vypůjčené peníze vůbec nevrátit (resp. za poskytnutou službu či zboží vůbec nezaplatit) nebo nevrátit je či nezaplatit ve smluvené lhůtě s vědomím, že tak uvádí věřitele v omyl a ke škodě jeho majetku se obohacuje. Shodně je nutno posuzovat i ty případy, kde pachatel váže návratnost zapůjčených finančních prostředků na realizaci dalších transakci se zcela nejistým výsledkem nebo výsledkem nezávislým na vůli pachatele, takže je zde vysoká pravděpodobnost, že zapůjčené prostředky nebudou řádně a včas vráceny, s čímž je pachatel srozuměn. Podle závěru soudů se v případě zjištěných skutků spáchaných obviněným J. S. jednalo právě o tuto situaci, což je také jednoznačně vyjádřeno ve výroku rozsudku krajského soudu.
Tyto okolnosti ostatně soudy navíc podrobně rozebraly včetně všech souvislostí v odůvodnění svých rozhodnutí. Krajský soud podrobně popsal nepříznivou ekonomickou situaci obviněného v době uzavírání inkriminovaných transakcí a to již v době dílčího skutku pod bodem I. Protože se jeho situace postupně již jen zhoršovala, tím spíše lze uvedený závěr vztáhnout i na transakce pod body II - IX, které následovaly. Soudy dospěly k závěru, že obhajoba obviněného, podle níž mohl v dohledné době reálně očekávat pronikavé zlepšení své situace, byla jednoznačně vyvrácena. Tento závěr vztáhly i na úvěr od I. b., a. s., který obviněný použil k nákupu alkoholu prostřednictvím A. H. Soudy uzavřely, že přestože s jednalo o vysoce rizikovou transakci se zcela nejistým výsledkem, obviněný tato rizika nijak neprověřoval, nesnažil se proti nim zajistit, takže z toho soudy důvodně dovodily, že musel být srozuměn s reálnou možností vzniku škody nesplacením úvěru ve výši a lhůtě, k nimž se zavázal.
Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že tento úvěr byl zajištěn zástavou. Obviněný v této souvislosti poukazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tz 164/1999, podle něhož je-li úvěr zajištěn zástavou, jejíž hodnota postačuje k tomu, aby byl jejím prodejem úvěr splacen, nepůjde o trestný čin podvodu, ani když pachatel neměl od počátku v úmyslu úvěr splácet. V této souvislosti Nejvyšší soud konstatuje, že rozhodovací praxe nebyla při řešení obdobných případů jednotná, avšak postupně převládl jednoznačně právní názor, obsažený v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 51/2004, které bylo v listopadu 2004 schváleno trestním kolegiem k publikaci ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího soudu. Podle něho byl trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. spáchaný vylákáním úvěru v době do 31. 12. 1997 z hlediska vzniku škody na cizím majetku dokonán již tím, že banka vyplatila pachateli úvěr na podkladě nepravdivých nebo zamlčených skutečností, přestože pachatel poskytl bance za účelem zajištění svého závazku z úvěrové smlouvy zástavu, jejíž hodnota byla přinejmenším stejná, nebo i vyšší než výše poskytnutého úvěru. Trestný čin podvodu je totiž dokonán již vyplacením úvěru, takže případné zpeněžení zástavy již plní pouze funkci náhrady škody. Tento právní názor vychází z faktu, že zatímco zajišťovací funkce zástavy se projeví vždy, její uhrazovací funkce však nastupuje pouze tehdy, pokud dlužník nesplní svůj závazek včas nebo řádně. Nelze proto se zajištěním závazku takovouto zástavou spojovat závěr o absenci podvodného úmyslu pachatele, neboť realizace zástavního práva zpeněžením zástavy není svým charakterem dobrovolnou úhradou úvěru, k jejímuž zajištění sloužila.
V tomto směru tedy Nejvyšší soud shledává názor krajského i vrchního soudu v souladu se zákonem. Platí to i o závěru, že posouzení dílčího skutku pod bodem II jako samostatného skutku kvalifikovaného jako trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 5 tr. zák. není při respektování ust. §16 odst. 1 tr. zák. na místě.
Podle §16 odst. 1 tr. zák. se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Jednání obviněného pod bodem II výroku sice vykazuje znaky trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 5 tr. zák. účinného od 1. 1. 1998, který je k ustanovení o trestném činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. ve vztahu tzv. speciality, avšak použití této právní kvalifikace by nebylo pro obviněného příznivější.
Při posouzení skutku pod bodem II jako dílčího skutku pokračujícího trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. v aktuálním znění je namístě jednání obviněného posoudit jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., přičemž celková způsobená škoda činí 28.459.380,- Kč. Znak skutkové podstaty podle §250 odst. 4 tr. zák. „způsobí takovým činem škodu velkého rozsahu“ je přitom naplněn v souladu s §89 odst. 11 tr. zák. způsobením škody ve výši nejméně 5.000.000,- Kč.
V případě druhé varianty, tj. při posouzení skutku pod bodem II jako samostatného skutku, by byl kvalifikován jako trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 5 tr. zák., neboť škoda ve výši 20.000.000,- Kč způsobená tímto skutkem jednoznačně převyšuje hranici škody velkého rozsahu ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák. Ostatní dílčí skutky by pak byly posouzeny jako pokračující trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., neboť i zde by způsobená škoda ve výši 8.459.380,- Kč zcela jednoznačně přesáhla hranici tzv. škody velkého rozsahu podle §89 odst. 11 tr. zák.
Zatímco v případě prvé varianty je tedy jednání obviněného kvalifikováno jako jediný trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., v případě druhé varianty by byl uznán vinným jak trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. (byť s celkovou nižší způsobenou škodou), tak ale současně dalším trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 5 tr. zák. se stejnou trestní sazbou od 5 do 12 let odnětí svobody. Krajský soud proto oprávněně dospěl k závěru, byť na podkladě poněkud odlišné argumentace, že druhá varianta by pro obviněného nebyla příznivější.
IV.
Lze proto shrnout, že Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného zjevně neopodstatněné, a jako takové je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Toto rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. ledna 2005
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr