ECLI:CZ:NS:2005:7.TDO.64.2005.1
sp. zn. 7 Tdo 64/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 25. 1. 2005 o dovolání obviněného M. L., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2004, sp. zn. 61 To 277/2004, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 5 T 23/2004 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. L. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. 5 T 23/2004, byl obviněný M. L. uznán vinným trestným činem poškození a zneužití záznamu na nosiči informací podle §257a odst. 1 písm. a), c) tr. zák. a odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody na šest měsíců se zkušební dobou stanovenou na osmnáct měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto, že obviněný je povinen zaplatit obchodní společnosti P. S., s. r. o., částku 145.731,- Kč.
Jako trestný čin byl posouzen skutek, který podle zjištění Obvodního soudu pro Prahu 4 spočíval v tom, že obviněný v době od 1. 2. 2003 do 27. 2. 2003 prostřednictvím technického zařízení umístěného na nemovitosti v P., neoprávněně užíval IP adresu jednoho z klientů obchodní společnosti P. S., s. r. o., k získávání a užívání informací z internetové sítě a tímto jednáním způsobil obchodní společnosti P. S., s. r. o., škodu ve výši 145.731,- Kč.
O odvolání obviněného bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2004, sp. zn. 61 To 277/2004. Podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 zrušen ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obchodní společnost P. S. , s. r. o., byla podle §229 odst. 1 tr. ř. s nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 nedotčen.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze, a to v rozsahu odpovídajícím výroku o vině a výroku o trestu. Namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, takže tím uplatnil důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Domáhal se toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Z námitek, které obviněný uvedl v dovolání, svým obsahem odpovídá zákonnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pouze námitka, že soudy „nebraly v úvahu míru společenské nebezpečnosti jeho jednání, pakliže bylo shledáno delikventním ve smyslu trestního zákona“. Touto námitkou obviněný zpochybnil naplnění materiální podmínky trestnosti činu.
Další námitky obviněného se odvíjely od jeho tvrzení, že nebylo jednoznačně prokázáno, že by to byl on, kdo manipuloval s počítačem tak, aby bylo možné dovozovat, že dochází k jakékoli manipulaci či připojení k technickému či programovému vybavení jakéhokoli počítačového či telekomunikačního zařízení. Obviněný v této souvislosti vytkl, že v postupu soudů spatřuje porušení povinnosti zjišťovat okolnosti směřující jak v jeho prospěch, tak v jeho neprospěch, a jako neúplnost dokazování namítl, že nebyla vyslechnuta jeho manželka, která se v bytě, kde se nacházel počítač, nepřetržitě zdržovala a mohla se vyjádřit k tomu, kdo a za jakým účelem ho používal. Obviněný uvedl, že podle jeho názoru nebylo prokázáno, že by zneužil data uložená na jakémkoli nosiči informací, a že by to učinil úmyslně.
Námitky obviněného reprodukované v předchozím odstavci jsou námitkami ryze skutkovými, neboť směřují proti zjištění soudů o tom, jakého jednání se dopustil, a proti tomu, že nebyl proveden důkaz výslechem jeho manželky jako svědkyně. Tyto námitky obsahově nekorespondují se zákonným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr .ř., jímž je nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Z citovaného ustanovení vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení, to znamená podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Podstatné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistil soud. Dovoláním je proto možné namítat, že skutkový stav zjištěný soudem nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, ale není možné namítat, že skutkový stav byl zjištěn nesprávně, že důkazy byly hodnoceny vadně, že dokazování bylo provedeno neúplně apod. Jinak řečeno, v dovolání lze uvádět jen p r á v n í námitky proti kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudem, avšak nelze uvádět s k u t k o v é námitky směřující ke změně skutkového stavu zjištěného soudem a teprve v návaznosti na to i k jinému právnímu posouzení.
V posuzovaném případě obviněný neuplatnil žádné námitky v tom směru, že by skutkový stav zjištěný Obvodním soudem pro Prahu 4 nenaplňoval formální znaky trestného činu, kterým byl uznán vinným, a neuvedl, který z těchto znaků případně nebyl naplněn. Obviněný své námitky orientoval proti samotným skutkovým zjištěním a proti rozsahu provedeného dokazování. Touto částí dovolání se ovšem ocitl mimo rámec zákonného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud proto k uvedené části jeho dovolání jinak nepřihlížel, a to ani pokud obviněný popíral úmyslné zavinění, protože tuto námitku nevázal na skutková zjištění Obvodního soudu pro Prahu 4, nýbrž na svou, tj. odlišnou, verzi skutkového stavu.
Meritorně se Nejvyšší soud zabýval pouze tou částí dovolání, v níž obviněný namítl, že nebyla splněna materiální podmínka trestnosti činu, tj. potřebný stupeň jeho nebezpečnosti pro společnost. V tomto směru Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Obviněný uplatnil námitku ohledně nedostatku materiální podmínky trestnosti činu zcela nekonkrétně bez bližšího uvedení jakýchkoli okolností, o kterých se domnívá, že by měly být důvodem pro závěr, že nebezpečnost posuzovaného činu pro společnost nedosahuje vyššího než nepatrného stupně. Z materiálního hlediska by trestnost činu byla vyloučena za předpokladu, že by šlo o čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.). V této souvislosti je třeba poznamenat, že již stanovením formálních znaků skutkové podstaty každého trestného činu zákon vyjadřuje předpoklad, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Z toho vyplývá, že pásmo nepatrného stupně nebezpečnosti činu pro společnost se nachází v úrovni, která v konkrétním posuzovaném případě nedosahuje dolní hranice typové nebezpečnosti činu pro společnost, to znamená že neodpovídá ani těm nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu dané skutkové podstaty (k tomu viz č. 43/1996 Sb. rozh. tr.).
Konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a pohnutkou (§3 odst. 4 tr. zák.). Nejvyšší soud nenalezl v posuzovaném případě mezi hledisky rozhodnými pro určení stupně nebezpečnosti posuzovaného činu nic, co by odůvodňovalo závěr, že stupeň nebezpečnosti tohoto činu je jen nepatrný. Obviněný ostatně v dovolání žádnou konkrétní okolnost, byť případně i v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. výslovně nezmíněnou, ani neuvedl a námitku ohledně nedostatku materiální podmínky trestnosti uplatnil jen paušálně. Celkově lze uzavřít, že se posuzovaný případ z hledisek rozhodných pro určení stupně nebezpečnosti činu pro společnost evidentně nevyznačuje ničím, co by se vymykalo z rámce typové nebezpečnosti dané skutkové podstaty natolik, aby byl namístě závěr o nepatrném stupni nebezpečnosti činu pro společnost ve smyslu nedostatku materiální podmínky jeho trestnosti.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Obviněný do svého dovolání pojal také námitku, že uložený trest je nepřiměřený. Touto námitkou se Nejvyšší soud nezabýval. Výrok o trestu lze dovoláním napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. proto, že byl uložen nepřípustný druh trestu nebo trest ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Nic takového obviněný nenamítal, takže jeho dovolání nebylo podkladem pro přezkum výroku o trestu za situace, kdy výrok o vině zůstal beze změny. Byl-li uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby, nelze výrok o trestu dovoláním napadat z důvodu jeho nepřiměřenosti, a to ani prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Pro úplnost považuje Nejvyšší soud za vhodné dodat, že pokud státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k podanému dovolání uvedla, že ve skutkové části výroku o vině není popsán ten ze zákonných znaků trestného činu, který spočívá v tom, že obviněný učinil zásah do technického vybavení telekomunikačního zařízení, a že výrok o vině je proto vadný, vyjádřila se tím ve skutečnosti k rozhodnutí soudu a nikoli k dovolání obviněného, který nic takového nenamítal. Z toho důvodu se Nejvyšší soud nezabýval otázkou, zda je výrok o vině z tohoto hlediska vadný či nikoli.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. ledna 2005
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec