ECLI:CZ:NS:2005:7.TDO.674.2005.1
sp. zn. 7 Tdo 674/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 8. 6. 2005 o dovolání obviněného O. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. 9 To 76/2004, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 2 T 31/2002 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného O. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 3. 2004, sp. zn. 2 T 31/2002, byli obvinění Ing. L. J. a O. K. uznáni vinnými trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Obviněnému Ing. L. J. byl za tento trestný čin a dále za trestný čin, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Děčíně ze dne 22. 4. 2002, sp. zn. 6 T 162/98, uložen souhrnný trest odnětí svobody na čtyři a půl roku se zařazením do věznice s ostrahou při současném zrušení výroku o trestu v trestním příkazu Okresního soudu v Děčíně a dalších obsahově navazujících rozhodnutí. Obviněnému O. K. byl uložen trest odnětí svobody na tři roky s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu dvou let při současném vyslovení dohledu nad obviněným. V dalším bylo rozhodnuto o náhradě škody.
O odvoláních obou obviněných bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. 9 To 76/2004. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem byl podle §258 odst. 1 písm. b), e) tr. ř. v celém rozsahu zrušen a podle §259 odst. 3 tr. ř. byli obvinění znovu uznáni vinnými trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a odsouzeni obviněný Ing. L. J. k souhrnnému trestu odnětí svobody na tři roky s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu pěti roků se stanovením dohledu a s povinností, aby podle svých sil nahradil škodu způsobenou trestným činem (§60a odst. 3 tr. zák.), při současném zrušení výroku o trestu v citovaném trestním příkazu Okresního soudu v Děčíně a dalších obsahově navazujících rozhodnutí a obviněný O. K. k trestu odnětí svobody na dva roky s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu dvou roků a s povinností, aby podle svých sil nahradil škodu způsobenou trestným činem (§59 odst. 2 tr. zák.). Kromě toho bylo také rozsudkem Vrchního soudu v Praze rozhodnuto o náhradě škody výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř.
Jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. byl posouzen skutek, který podle zjištění Vrchního soudu v Praze spočíval v tom, že obvinění Ing. L. J. a O. K. po vzájemné dohodě v úmyslu získat finanční prostředky pro obchodní společnost J., s. r. o., se sídlem v D., jíž byli oba společníky a jednateli, ač věděli, že není v jejich možnostech tyto prostředky vrátit, obviněný Ing. L. J. jako podnikatel – fyzická osoba požádal dne 1. 4. 1994 v pobočce I. a P. b., a. s., v D. o poskytnutí krátkodobého účelového úvěru ve výši 5.500.000,- Kč pod nepravdivou záminkou, kterou byl podnikatelský záměr deklarovaný jako obchod s nizozemskou společností P. O. e. Z. se sídlem v Z.-R., obviněný O. K. k této žádosti připojil prohlášení o souhlasu obchodní společnosti J., s. r. o., s poskytnutím nemovitostí z jejího majetku jako zástavy, dne 15. 4. 1994 obviněný Ing. L. J. podepsal smlouvu o úvěru na částku 5.500.000,- Kč se splatností do 15. 8. 1994 a dne 14. 4. 1994 zástavní smlouvu ohledně nemovitého majetku obchodní společnosti J., s. r. o., kterou dne 18. 4. 1994 podepsal i obviněný O. K., ač oba věděli, že jeho hodnota výše úvěru zdaleka nedosahuje, dne 19. 4. 1994, kdy byla částka poskytnutého úvěru ve výši 5.500.000,- Kč převedena na účet obviněného Ing. L. J. vedený u pobočky I. a P. b., a. s., v D., uzavřel obviněný Ing. L. J. s obviněným O. K. jednajícím za obchodní společnost J., s. r. o., dohodu o pronájmu těchto finančních prostředků, na základě které ve dnech 20. 4. a 21. 4. 1994 převedl obviněný Ing. L. J. částku 5.250.000,- Kč na obchodní společnost J., s. r. o., a použili ji na úhradu dluhů této společnosti, úvěr nesplatili a způsobili tak I. a p. B., a. s., škodu ve výši nejméně 2.813.822,- Kč.
Obviněný O. K. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze. Z obsahu dovolání je zřejmé, že napadl jeho se týkající výrok o vině. Dovolání podal s odkazem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a vytkl nesprávné právní posouzení skutku. Domáhal se toho, aby Nejvyšší soud zrušil ohledně něho rozsudky obou soudů.
Nejvyšší soud považuje za nutné konstatovat především to, že obviněný O. K. v dovolání uplatnil zčásti námitky, které nelze zahrnout pod deklarovaný zákonný dovolací důvod. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z citovaného ustanovení vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení (viz dikci „... nebo jiném nesprávném hmotně právním ...“). Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistil soud. V dovolání je možné namítat, že skutkový stav zjištěný soudem nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, ale není možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, jak postupoval při dokazování apod. Jinak řečeno, v dovolání lze vytýkat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu, který byl zjištěn soudem, avšak nelze vytýkat s k u t k o v é vady s cílem dosáhnout primárně změny ve skutkových zjištěních soudu, nahradit skutková zjištění soudu jinou verzí skutkového stavu a teprve v návaznosti na to se domáhat i jiného právního posouzení. V mezích zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou tedy jen takové námitky, jimiž dovolatel usiluje o změnu právního posouzení toho skutkového stavu, který byl zjištěn soudem, a nikoli o změnu skutkového stavu samotného. Nejvyšší soud proto nijak nepřihlížel k té části dovolání, v níž obviněný O. K. uplatnil skutkové námitky.
Zákonnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídala pouze ta část dovolání, v níž obviněný O. K. zpochybnil správnost závěru Vrchního soudu v Praze o spolupachatelství obou obviněných, a to pro nedostatek společného jednání, dále pro nedostatek příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a následkem a konečně pro nedostatek subjektivní stránky. Uvedenému dovolacímu důvodu odpovídala také námitka, že skutková podstata trestného činu podvodu nemůže být naplněna, jestliže je úvěr zajištěn zástavou takové hodnoty, která umožňuje věřiteli její realizací získat dlužnou částku zpět.
Nejvyšší soud se meritorně zabýval jen tou částí dovolání, v níž obviněný O. K. uplatnil námitky korespondující se zákonným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §9 odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Z tohoto vymezení spolupachatelství vyplývá, že jeho podmínkou je společné jednání a po subjektivní stránce úmysl k tomu směřující. Společné jednání neznamená nutně vždy to, že každý ze spolupachatelů osobně v celém rozsahu jedná způsobem popsaným ve znacích trestného činu, ale postačí, že jednotlivé akty jeho jednání, byť samy o sobě k závěru o naplnění znaků trestného činu nestačí, vytvářejí ve spojení s akty další jednající osoby nebo osob celek, který již znaky trestného činu naplňuje.
V posuzovaném případě spočíval trestný čin podvodu ve vylákání peněz ve formě bankovního úvěru, přičemž konečným příjemcem těchto prostředků byla obchodní společnost J., s. r. o., která jinak pro svou předluženost evidentně neměla reálnou možnost úspěšně se o úvěr ucházet. Za této situace smlouvu o úvěru s bankou formálně uzavřel obviněný Ing. L. J., který sice byl společníkem a jednatelem této obchodní společnosti, ale smlouvu uzavřel nikoli za tuto společnost, nýbrž jako podnikatel – fyzická osoba podnikající pod jménem „I. l. j. V. Z. O. “. Jednání obviněného O. K. sehrálo podstatnou roli postupně ve třech stadiích celé operace. V prvním stadiu obviněný O. K. dne 31. 3. 1994 podepsal listinu, která byla adresována bance a v které za obchodní společnost J., s. r. o., vyjádřil souhlas s tím, že úvěr poskytnutý bankou Ing. L. J. bude zajištěn zástavním právem banky k nemovitostem obchodní společnosti J., s. r. o. Tento akt byl významný potud, že banka podmiňovala poskytnutí úvěru obviněnému Ing. L. J. zřízením svého zástavního práva k nějaké nemovitosti. Lze konstatovat, že podpisem uvedené listiny, kterou spolupodepsal také další společník Ing. V. K., byl vytvořen reálný předpoklad pro to, aby banka akceptovala žádost obviněného Ing. L. J. o poskytnutí úvěru a uzavřela s ním smlouvu o úvěru. To se ve dnech 14. 4. a 15. 4. 1994 skutečně také stalo. Druhým stadiem, v němž obviněný O. K. zasáhl do průběhu posuzované operace, byl podpis smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem, která byla uzavřena mezi bankou a obchodní společností J., s. r. o. Tuto smlouvu, která byla sepsána ve stejnou dobu jako smlouva o úvěru, obviněný O. K. podepsal v postavení jednatele obchodní společnosti J., s. r. o., jako zástavce dne 18. 4. 1994 (pro úplnost je namístě dodat, že ji podepsali také obviněný Ing. L. J. a Ing. V. K. jako další jednatelé společnosti a obviněný Ing. L. J. i jako dlužník). Tím byly naplněny podmínky pro to, aby banka poskytla peněžní plnění ze smlouvy o úvěru. Došlo k tomu dne 19. 4. 1994, kdy banka převedla tyto prostředky na účet obviněného Ing. L. J. Nastoupilo třetí stadium, v němž obviněný O. K. ovlivnil průběh operace, a to stadium bezprostředně po převedení prostředků z úvěru na účet obviněného Ing. L. J. Téhož dne, tj. 19. 4. 1994, obviněný O. K. jednající za obchodní společnost J., s. r. o., podepsal dohodu o pronájmu peněžních prostředků, kterou na straně pronajímatele podepsal obviněný Ing. L. J. jako podnikatel – fyzická osoba. Tím byl vytvořen podklad pro to, aby se prostředky z úvěru, který byl formálně poskytnut obviněnému Ing. L. J. jako podnikateli - fyzické osobě, dostaly do sféry dispozice obchodní společnosti J., s. r. o., což se stalo ve dnech 20. 4. a 21. 4. 1994. Lze jen dodat, že dohodu o pronájmu peněžních prostředků za obchodní společnost J., s. r. o., jiný jednatel než obviněný O. K. nepodepsal.
Uváží-li se, že cílem celé operace bylo získat pro insolventní obchodní společnost J., s. r. o., peníze prostřednictvím úvěrového vztahu, v němž jako dlužník vůči bance formálně vystupoval obviněný Ing. L. J., pak je jasné, že popsané tři akty obviněného O. K. byly jednáním, které bylo pro dosažení uvedeného cíle velmi důležité a v podstatě nezastupitelné nebo jen obtížně nahraditelné. V souhrnu s těmi akty, které představovalo jednání obviněného Ing. L. J., jde o celek, který je plně podřaditelný pod pojem „společné jednání“ ve smyslu ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. o spolupachatelství.
Nezpochybnitelný je také příčinný význam jednání obviněného O. K. z hlediska vzniku následku, jímž bylo odčerpání peněz z banky a jejich převedení do dispozice obchodní společnosti J., s. r. o. Obviněný v dovolání namítal nedostatek příčinné souvislosti s odkazem na to, že bylo pouhou nahodilostí, že podepsal dohodu o pronájmu peněžních prostředků, neboť stejně tak mohl tento dokument podepsat Ing. V. K., který měl rovněž postavení jednatele.
Za obchodní společnost J., s. r. o., mohl jednat každý z jednatelů samostatně, takže z určitého hlediska lze označit za nahodilost, kdo z jednatelů v konkrétním případě jednal. To ovšem neznamená, že je možné za nahodilost označit také jednání takového jednatele, pokud jde o jeho obsah a příčinný význam ve vztahu ke změnám, které vyvolalo ve vnějším světě. Mezi těmito změnami a jednáním jednající osoby je příčinný vztah. Nahodilostí může být pouze identita jednajícího subjektu, avšak pokud tento subjekt jedná způsobem, který vyvolal určité změny, evidentně tu je mezi jeho jednáním a následkem příčinný vztah. Pokud to byl obviněný O. K., kdo za obchodní společnost J., s. r. o., podepsal dohodu o pronájmu peněžních prostředků, bylo jeho jednání příčinou stavu, kdy se tyto prostředky ocitly v dispozici této obchodní společnosti.
Nedostatek subjektivní stránky spolupachatelství trestného činu je podle námitek obviněného O. K. v tom, že nevěděl, že jednání obviněného Ing. L. J. ohledně získání úvěru je jednáním podvodným. Obviněný O. K. v tomto ohledu zdůrazňoval, že neměl důvodu nevěřit obviněnému Ing. L. J., že se uskuteční obchod s nizozemskou společností.
Již z takto formulované námitky je zřejmé, že obviněný O. K. věděl, že obviněný Ing. L. J. odůvodnil svou žádost o úvěr u banky podnikatelským záměrem týkajícím se obchodu s nizozemskou společností. Ze způsobu, jímž obviněný O. K. asistoval při uzavření smlouvy o úvěru, je jasné, že mu byl znám její obsah, zejména to, že účelem úvěru je financovat deklarovaný obchod s nizozemskou společností a že tento obchod má být také zdrojem prostředků, z nichž bude úvěr splacen. Podvodné jednání obviněného Ing. L. J. spočívalo v tom, že deklarovaný účel úvěru byl nepravdivý a byl jen předstíranou záminkou k žádosti o úvěr. To evidentně věděl i obviněný O. K. Takový závěr logicky plyne již ze samotného časového sledu jednotlivých aktů, které byly završeny přesunem prostředků z úvěru do dispozice obchodní společnosti J., s. r. o., zejména z jejich bezprostřední návaznosti bez jakéhokoli časového odstupu, v němž by byl reálný prostor pro uskutečnění obchodu s nizozemskou společností, z něhož by jen dodatečně sešlo v době po poskytnutí úvěru, resp. po uzavření úvěrové smlouvy. Smlouvu o úvěru strany, tj. banka a obviněný Ing. L. J. jako podnikatel – fyzická osoba, podepsaly ve dnech 14. 4. a 15. 4. 1994, podpis smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem obchodní společnosti J., s. r. o., následoval, pokud jde o jednatele obchodní společnosti J., s. r. o., dne 18. 4. 1994 (za banku byla smlouva podepsána již dne 14. 4. 1994), banka převedla prostředky na účet obviněného Ing. L. J. dne 19. 4. 1994 a téhož dne obviněný O. K. podepsal za obchodní společnost J., s. r. o., dohodu o pronájmu peněžních prostředků. Jestliže obviněný O. K. podepsal dne 18. 4. 1994 za obchodní společnost jako zástavce smlouvu o zřízení zástavního práva, přičemž bylo jasné, že bez toho banka úvěr neposkytne, a následujícího dne dohodu o pronájmu peněžních prostředků, na podkladě které byly prostředky z úvěru přesunuty do dispozice obchodní společnosti J., s. r. o., pak si v žádném případě nemohl myslet, že úvěr byl skutečně určen k financování obchodu obviněného Ing. L. J. jako podnikatele – fyzické osoby s nizozemskou společností. Posloupnost, logika, těsná časová návaznost a rychlost popsaných kroků evidentně odůvodňují úsudek, že obviněný O. K. nejenže věděl, že deklarovaný účel úvěru je nepravdivý a že obviněný Ing. L. J. jedná vůči bance v tomto ohledu podvodně, ale že i věděl, že celé jednání o úvěru směřuje k získání prostředků pro obchodní společnost J., s. r. o., s tím, že sám byl s tímto cílem posuzované operace ztotožněn a chtěl ho dosáhnout. Zjevné je také to, že když obviněný O. K. věděl o fingovaném účelu úvěru, věděl také to, že na straně obviněného Ing. L. J. jako dlužníka banky chybí jakýkoli reálný zdroj splacení úvěru. Obviněný O. K. jako společník a jednatel obchodní společnosti J., s. r. o., věděl, že tato společnost je insolventní a že není schopna vrátit prostředky získané na podkladě dohody o pronájmu finančních prostředků, zvláště když těchto prostředků použila na splacení jiných svých dluhů a nikoli na nějaké výdělečné aktivity. Úmyslným zaviněním obviněného O. K. je tudíž zahrnuto nejen společné jednání s obviněným Ing. L. J., ale i způsobený následek v podobě škody na straně banky a také příčinná souvislost mezi společným jednáním obou obviněných a tímto následkem.
Obviněný O. K. namítal nedostatek subjektivní stránky trestného činu rovněž s odkazem na to, že předpokládal, že hodnota nemovitostí, k nimž bylo zřízeno zástavní právo banky, je dostatečná k tomu, aby se banka mohla ze zástavy v plném rozsahu uspokojit, a že nevěděl, že hodnota těchto nemovitostí je ve skutečnosti nižší. Tato námitka úzce souvisí s tím, že obviněný v dovolání vycházel z právního názoru, že je-li úvěr zajištěn hodnotou zástavy, která umožňuje věřiteli dosáhnout její realizací získání dlužné částky zpět, nemůže být naplněna skutková podstata trestného činu podvodu ani objektivně.
Tento právní názor část soudní praxe po určitou dobu skutečně zastávala, avšak nakonec byla judikatura sjednocena tak, že trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. spáchaný vylákáním úvěru v úmyslu ho nesplatit byl dokonán již tím, že banka vyplatila úvěr na podkladě nepravdivých nebo zamlčených skutečností, přestože pachatel poskytl bance za účelem zajištění svého závazku z úvěrové smlouvy zástavu, jejíž hodnota byla stejná nebo dokonce i vyšší ve srovnání s výší poskytnutého úvěru (k tomu viz č. 9/2005 Sb. rozh. tr.).
Se zřetelem k právnímu názoru vyjádřenému v citovaném judikátu, od něhož nemá senát Nejvyššího soudu důvod se odchýlit, jsou bezpředmětné jakékoli námitky a úvahy o tom, zda obviněný O. K. věděl o tom, že bance jsou dávány do zástavy nadhodnocené nemovitosti, protože i kdyby šlo o nemovitosti, jejichž hodnota by s výší úvěru korespondovala nebo ji převyšovala, trestnost posuzovaného činu by tím nebyla dotčena.
Jinak považuje Nejvyšší soud za nutné poznamenat, že soudy vyčíslily výši způsobené škody tak, že od výše úvěru odečetly skutečnou hodnotu zástavy. Vycházely tedy z právního názoru, který Nejvyšší soud nesdílí a který již byl překonán.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného O. K. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. takto rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. června 2005
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec