ECLI:CZ:NS:2005:7.TDO.68.2005.1
sp. zn. 7 Tdo 68/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 16. února 2005 v neveřejném zasedání v Brně o dovolání obviněného M. P., které podal proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 8. 2004, sp. zn. 5 To 314/2004, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 2 T 15/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. 2 T 15/2004, byl obviněný M. P. uznán vinným trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. Za tento trestný čin byl obviněnému uložen podle §197a odst. 1 tr. zák. za použití §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu držení střelných zbraní na dobu 2 (dvou) let a podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trest propadnutí věci, a to samonabíjecí pistole zn. ALFA COMBAT a jednoho zásobníku příslušejícího ke zbrani.
Shora uvedený rozsudek soudu prvního stupně byl napaden odvoláním obviněného, které bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. 8. 2004, sp. zn. 5 To 314/2004, zamítnuto podle §256 tr. ř.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že se nemůže ztotožnit s právním posouzením skutku a že se trestného činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil. Obviněný se domnívá, že Policie ČR pochybila, když nevzala v potaz jeho trestní oznámení na neznámé pachatele (personál a hosty bistra v počtu asi 5 - 6 osob) pro trestný čin ublížení na zdraví a pokusu o krádež a naopak vedla trestní stíhání proti jeho osobě. Obviněný dále uvedl, že na rozdíl od útočníků, kteří mu způsobili ublížení na zdraví, nebyl v podnapilém stavu a že má zato, že vstup do bistra s legálně drženou zbraní je zcela legitimní, tj. nikoli v rozporu se zákonem o zbraních a střelivu. Podle obviněného došlo ke zmíněnému incidentu při placení útraty, kdy po krátké slovní potyčce byly jeho společnice, svědkyně J. T. a L. J., fyzicky napadeny a sraženy na zem; protože se jich obviněný slovně zastal, útočníci zamířili svou agresi i vůči němu a on se rovněž ocitl na zemi. Zbraň vytáhl až poté, co se mu ji jeden z útočníků pokusil vytrhnout, a zamířil s ní ke stropu. Obviněný se zbraní na nikoho konkrétního nemířil a ani ji nenatahoval, zbraň byla v době incidentu bez zásobníku, který do ní obviněný vložil až po opuštění bistra cestou domů. Obviněný dále projevil nesouhlas s argumentací Městského soudu v Praze, že požíval větší množství alkoholu, než uvádí, a odmítl hodnocení věrohodnosti svědků, o kterých se soud zmiňuje jako o „zcela nezávislých“ s tím, že tito svědci mají mezi sebou buď příbuzenské, nebo dlouhodobé přátelské vztahy. Protože byl v době incidentu obviněný nucen chránit své zdraví a život, považuje jednání, kterého se dopustil a které bylo soudy kvalifikováno jako trestný čin, za zcela adekvátní situaci a nebezpečí, které hrozilo nejen jemu, ale i jeho dvěma společnicím.
V závěru svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadené usnesení soudu druhého stupně i rozsudek soudu stupně prvního zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ve vyjádření k dovolání uvedl, že námitky obviněného se soustředí na snahu přeformulovat skutková zjištění tak, aby jej zobrazovala nikoli v roli pachatele, nýbrž v pozici poškozeného, který sebe a své dvě společnice pouze bránil před násilím ze strany personálu a hostů bistra. Tyto námitky však směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění a v celém dovolání není uvedena žádná hmotně právní námitka, jež by reagovala na skutkový stav zjištěný soudem a vyjádřený ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně. Takováto argumentace se ovšem míjí s deklarovaným důvodem dovolání a nenaplňuje ani žádný jiný z důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř. S ohledem na tuto skutečnost státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného než zákonného důvodu, a to za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci tohoto dovolacího důvodu je možné namítat nesprávnou právní kvalifikaci skutku. Tím je míněn skutek, jak ho zjistil soud. Tento skutek je předmětem právního posouzení, přičemž jde o jeho hmotně právní posouzení. Právním posouzením skutku je ta část rozhodovací činnosti soudu, při které soud svá skutková zjištění podřazuje pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Z toho vyplývá, že uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídají jen takové námitky, jimiž je soudu vytýkáno, že svá skutková zjištění nesprávně podřadil pod určité ustanovení trestního zákona, resp. že soudem zjištěný skutek nenaplňuje zákonné znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. To znamená, že není možné uplatňovat námitky proti samotným skutkovým zjištěním, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, jak při dokazovaní postupoval apod. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové. Z tohoto důvodu se dovolací soud nezabýval námitkami obviněného, že se posuzovaného trestného činu nedopustil, že nebyl v podnapilém stavu, resp. že není pravdou, že by požíval větší množství alkoholu, že zbraň vytáhl až poté, co se mu ji jeden z útočníků pokusil vytrhnout, že s ní mířil ke stropu a nenatahoval ji, námitkami proti hodnocení věrohodnosti svědků apod. Tyto námitky, kterými obviněný napadá správnost učiněných skutkových zjištění a hodnocení důkazů a nikoli správnost posouzení skutkového stavu podle norem hmotného práva, uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. věcně neodpovídají a nejsou způsobilé naplnit ani jiný důvod dovolání uvedený v §265b tr. ř.
Obviněný ve svém dovolání uplatnil toliko jedinou námitku hmotně právní povahy, a to, že v době incidentu byl nucen chránit své zdraví a život a že posuzované jednání bylo zcela adekvátní situaci a nebezpečí, které hrozilo nejen jemu, ale i jeho dvěma společnicím, tj. že jeho jednání bylo nutnou obranou ve smyslu ustanovení §13 tr. zák., která nedovolenost (protiprávnost) jeho jednání i jeho nebezpečnost pro společnost vylučuje.
Podle §13 tr. zák. „Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný tímto zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku“. Jak vyplývá z dikce tohoto ustanovení, podmínkou oprávněného uplatnění nutné obrany je bezprostřední hrozba nebo trvání útoku. O nutnou obranu jde i tehdy, jestliže osoba činem jinak trestným odvrací přímo hrozící nebo trvající útok, který je namířen proti tělesné integritě jiné osoby (tzv. pomoc v nutné obraně).
Jak vyplývá ze skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně a odůvodnění tohoto rozhodnutí, obviněný „ohrožoval střelnou zbraní … obsluhu baru a přítomné hosty tím způsobem, že na ně mířil a vyhrožoval, že ze zbraně vystřelí, pistoli natáhl a závěr dal do zadní polohy, čímž mezi přítomnými vyvolal paniku“ poté, co mezi ním a jeho společníky na jedné straně a obsluhou baru na straně druhé došlo k drobné potyčce zapříčiněné sporem ohledně placení útraty, která i „přes prokázané facky a verbální napadání … nepřekročila meze běžné hospodské strkanice“ (str. 6 rozsudku soudu prvního stupně). Obviněný tedy svou zbraní ohrožoval osoby přítomné v baru, přestože „svědkyně T. a. J. i obžalovaný sám nebyli vystaveni cílenému útoku namířenému proti jejich osobám, jenž by svou intenzitou užití zbraně odůvodňoval“ (tamtéž). Zejména s ohledem na tato skutková zjištění soud prvního stupně dospěl k závěru, že „v žádném případě nebylo a nemohlo být … prokázané demonstrativní použití zbraně obžalovaným odůvodněno pomocí v nutné obraně, jak ji má na mysli §13 tr. zák.“ (tamtéž). Soud druhého stupně k námitce nutné obrany uplatněné v rámci odvolání obviněného na základě skutkových zjištění dále uvedl, že jelikož „z výslechu zcela nezávislých svědků je … zcela evidentní, že k incidentu, jak uvádí obžalovaný, sice došlo“ a že „v žádném případě se … nejednalo o nějaké závažné napadání ani ze strany obsluhujícího personálu, ani ze strany společnosti obžalovaného“ (str. 2 usnesení odvolacího soudu), nelze jednání obviněného posuzovat jako nutnou obranu. Dovolací soud se s právním závěrem soudů činných v předmětné trestní věci, že jednání obviněného nelze posoudit jako nutnou obranu či pomoc v nutné obraně podle §13 tr. zák., ztotožňuje. Ze shora a dále v odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů uvedených skutkových zjištění nepochybně vyplývá, že obviněný použil svou zbraň nikoli v reakci na útok na zdraví či život své osoby a svých dvou společnic, jak tvrdí ve svém dovolání, ale v reakci na hádku ohledně placení útraty a z ní vzniknuvší „strkanici“ mezi společníky obviněného a obsluhou baru, jenž jej k nutné obraně, resp. k pomoci v nutné obraně a tedy i použití zbraně rozhodně neopravňovala. Obviněný totiž použil svou zbraň v okamžiku, kdy mezi osobami slavícími příchod nového roku společně s obviněným a obsluhou baru probíhala drobná potyčka, tedy vzájemné, částečně verbální a částečně fyzické napadání, a nikoli obviněným tvrzený útok obsluhy baru na jeho osobu či jeho společnice. V posuzovaném případě by obranné jednání obviněného bylo možné akceptovat toliko v okamžiku, kdy svědkyně J. v bezprostřední návaznosti na hrubé urážky ze strany společnice obviněného, svědkyně J., dala této facku. I v tomto případě by ovšem obranu obviněného nebylo možné posuzovat jako nutnou obranu ve smyslu ustanovení §13 tr. zák., neboť obranné jednání spočívající ve vytažení zbraně, jejím natažení a v míření touto odjištěnou zbraní na svědkyni J. by bylo zcela zjevně nepřiměřené uvedenému způsobu útoku, tj. facce uštědřené svědkyni J. v úmyslu potrestat ji za její slovní urážky. Závěr dovolacího soudu, že jednání obviněného naplnilo všechny znaky trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák., se opírá i o skutečnost, že obviněný svou nabitou a odjištěnou zbraní mířil nejen na obsluhu baru, která se potyčky zúčastnila, ale i na ostatní osoby přítomné v bistru, a že tímto jednáním obviněný mezi přítomnými vyvolal paniku, resp. pocit ohrožení, a tedy i důvodnou obavu o svůj život a zdraví. Beztrestnosti podle §13 tr. zák. se totiž nemůže dovolávat ten, jehož obranné jednání směřovalo nejen proti útočníkovi, ale také proti třetím osobám. V případě zasažení zájmů třetích osob jednáním obránce by toto bylo beztrestné pouze tehdy, pokud by ohledně těchto třetích osob byly splněny podmínky krajní nouze ve smyslu §14 tr. zák., které však v posuzovaném případě splněny nebyly.
K námitce obviněného, že vstup do bistra s legálně drženou zbraní je zcela legitimní, dovolací soud pouze poznamenává, že tato námitka je zcela bezpředmětná, neboť obviněný by svým jednáním popsaným ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podle §197a odst. 1 tr. zák. naplnil i v případě, kdy by vstup se zbraní do bistra, v němž se koná veřejná oslava Silvestra, legitimní byl. Jinými slovy, neexistence zákonného zákazu v uvedeném smyslu by rozhodně obviněného neopravňovala k tomu, aby „ohrožoval střelnou zbraní … obsluhu baru a přítomné hosty tím způsobem, že na ně mířil a vyhrožoval, že ze zbraně vystřelí …“.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud České republiky dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti, kdy Nejvyšší soud České republiky shledal, že soudy správně posoudily jednání obviněného jako trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. a nikoli jako jednání v nutné obraně ve smyslu ustanovení §13 tr. zák., dovolací soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Zjevná neopodstatněnost dovolání obviněného vyplývá nejen ze skutečnosti, že obviněný přes dostatečné odůvodnění rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně nadále setrvává na svém právním posouzení skutku, ale taktéž z toho, že jeho hmotně právní námitka do značné míry vychází z námitek týkajících se nesprávně zjištěného skutkového stavu a hodnocení důkazů, tj. z námitek skutkových, které jsou v dovolacím řízení bez významu.
Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. února 2005
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš