ECLI:CZ:NS:2005:7.TDO.830.2005.1
sp. zn. 7 Tdo 830/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 26. července 2005 v neveřejném zasedání v Brně o dovolání obviněné D. G., roz. P. které podala proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 6 To 228/2004, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 10 T 757/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 20. 7. 2004, sp. zn. 10 T 757/2003, byla obviněná D. G. uznána vinnou trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. Za tento trestný čin jí byl podle §248 odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody ve výměře 1 (jednoho) roku, jehož výkon jí byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu 3 (tří) let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost k náhradě škody ve výši 400.000,- Kč vůči poškozené J. Z.
Shora uvedený rozsudek soudu I. stupně, a to ve všech jeho výrocích, obviněná napadla odvoláním, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 6 To 228/2004, zamítnuto podle §256 tr. ř.
Proti usnesení odvolacího soudu podala obviněná řádně a včas dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), k) a l) tr. ř.
K dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněná uvedla, že se domnívá, že odvolacím soudem bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání, přestože v předcházejícím řízení byl dán důvod dovolání uvedený v písm. g) §265b odst. 1 tr. ř. Naplnění tohoto dovolacího důvodu obviněná spatřuje v tom, že se ani rozhodnutí soudu I. stupně, ani rozhodnutí soudu odvolacího nezabývaly otázkou formy zavinění. Soud I. stupně v odůvodnění rozsudku pouze konstatoval, že obviněná jednala s úmyslem nepřímým, aniž by toto konstatování blíže rozvedl a uvedl důvody, ze kterých lze na úmyslnou formu zavinění usuzovat; odvolací soud se otázkou formy zavinění nezabýval vůbec. Obviněná je toho názoru, že za situace, kdy svou vinu odmítá, je zcela namístě, aby zavinění ve formě úmyslu bylo soudy spolehlivě zjištěno a aby forma zavinění byla výslovně vyjádřena ve výroku rozsudku s tím, že v odůvodnění rozsudku pak musí být uvedeno, jakými právními úvahami se soud řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu (§125 odst. 1 tr. ř.). Obviněná dále uvedla, že nesouhlasí s názorem soudu I. stupně, že její jednání bylo úmyslné, a že z popisu skutku rozsudku soudu I. stupně nelze úmyslné zavinění jednoznačně dovodit, když by se stejného jednání mohla dopustit i v důsledku nedbalosti podle §5 písm. a) tr. zák. Protože tuto možnost nelze v daném případě vyloučit, rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Podle obviněné mělo být v daném případě prokázáno a ve výroku rozsudku vyjádřeno, že si finanční prostředky skutečně přisvojila, tedy nejen, že je postupně z vkladní knížky vybrala, ale především, že tak učinila s úmyslem ponechat si tyto finanční prostředky a poškozené je nevydat. Skutečnost, že finanční prostředky nebyly od určitého okamžiku na vkladní knížce, nutně neznamená, že nebyla schopna příslušnou částku poškozené vyplatit. V jednání obviněné proto není možné spatřovat naplnění znaku skutkové podstaty zpronevěry spočívajícího v přisvojení si cizí věci. V této souvislosti není rozhodné, zda poškozené v důsledku předmětného jednání obviněné vznikla škoda či nikoli. Rozhodné je, zda úmysl obviněné skutečně zahrnuje všechny znaky trestného činu zpronevěry. Soud se nezabýval tím, zda si obviněná finanční prostředky skutečně přisvojila. Pokud tak neučinila úmyslně, ale pouze z nedbalosti, protože bez přiměřených důvodů spoléhala, že bude schopna poškozené finanční prostředky vyplatit, bude-li o to poškozenou požádána, nemohla se dopustit trestného činu zpronevěry. Nesprávné právní posouzení skutku tedy podle obviněné spočívá v tom, že z jeho popisu ve výroku nelze jednoznačně dovodit konkrétní formu zavinění.
Obviněná je dále toho názoru, že výrok o vině je neúplný, neboť ve výroku rozsudku soudu I. stupně není uvedena forma zavinění a z odůvodnění rozsudku není patrné, na základě jakých úvah soud dospěl k závěru, že jednala úmyslně. Těmito námitkami odůvodnila důvod dovolání podle §265i odst. 1 písm. k) tr. ř.
V závěru svého mimořádného opravného prostředku obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil jak usnesení odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu nalézacího a aby přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
Podáním doručeným soudu I. stupně dne 18. 5. 2005 obviněná vyjádřila svůj souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání /§265r odst. 1 písm. c) tr. ř./.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolatelce není možno přisvědčit v názoru, že nebyla-li ve výroku o vině expressis verbis vyjádřena forma zavinění, zůstal tento výrok neúplný. Takové vyjádření subjektivní stránky je nezbytné v těch případech, kdy je možno delikt spáchat jak úmyslně, tak i z nedbalosti; v ostatních případech, kdy je skutková podstata formulována v otázce zavinění jednoznačně a příslušný trestný čin může být spáchán výlučně úmyslně (nebo výlučně z nedbalosti), by výslovné vyjadřování formy zavinění bylo nadbytečné, lze-li subjektivní stránku spolehlivě vyvodit z popisu skutku, což podle státního zástupce v daném případě lze, když je ve skutkové větě uvedeno, že obviněná částku 400 tisíc Kč určenou původně pro poškozenou použila pro vlastní potřebu. Státní zástupce je toho názoru, že nelze přijmout konstrukci, že by obviněná částku vybrala z vkladní knížky z nedbalosti, neboť takový úkon je vždy zcela vědomý a cílený. Závěr o úmyslném zpronevěřování svěřených peněz nemůže nijak ohrozit ani údajný předpoklad obviněné, že si peníze jen „půjčí“ a pak je vrátí, když obviněná se svěřenou částkou nakládala jako s vlastní a poškozené z ní ani později nevyplatila ničeho. Obviněná ovšem předmětný delikt dokonala nikoli tím, že peníze nevrátila, nýbrž již tím, že je v rozporu se svým pověřením z vkladní knížky vybrala a užila pro své potřeby. Proto je nutno námitky dovolatelky označit za zcela liché a důvody, o něž bylo opřeno dovolání, nabídnutou argumentací naplněny nebyly.
V závěru vyjádření k dovolání státní zástupce konstatoval, že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo potřeba napravit cestou dovolání, a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a to za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Státní zástupce dále na základě §265h odst. 2 tr. ř. vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí /§265r odst. 1 písm. c) tr. ř./.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, ž e skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Jako námitky hmotně právní povahy věcně odpovídající uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze posuzovat tvrzení obviněné, že z popisu skutku rozsudku soudu I. stupně nelze jednoznačně dovodit úmyslné zavinění a že v jejím jednání není možné spatřovat naplnění znaku skutkové podstaty trestného činu zpronevěry spočívajícího v přisvojení si cizí věci. Dovolací soud se těmito námitkami zabýval a dospěl k závěru, že jsou zjevně neopodstatněné.
Podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. se trestného činu zpronevěry dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou.
Okresní soud v Uherském Hradišti popsal posuzovaný skutek obviněné právně kvalifikovaný jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. tak, že „v přesně nezjištěné době na počátku roku 1997 byla“ obviněná „pověřena svojí sestrou J. Z., která byla v té době ve výkonu trestu odnětí svobody, aby převedla na nového nabyvatele členská práva a povinnosti a právo nájmu k družstevnímu bytu č. 31, o velikosti 2 + 1, v domě v U. B. okr. U. H., na ulici P., s tím, aby tento byt byl převeden na nového nabyvatele za finanční částku nejméně 450.000,- Kč a z této, aby J. Z. měla ponechánu finanční částku nejméně 400.000,- Kč, když J. Z. byla v té době členkou bytového družstva a nájemkyní předmětného bytu, přičemž obviněná D. G. na základě plné moci ze dne 28. 1. 1997 udělené J. Z., smlouvou ze dne 29. 1. 1997, uzavřenou v U. B., převedla členská práva a povinnosti včetně práva nájmu bytu na nabyvatele P. H., přičemž téhož dne v U. B., okr. U. H., v budově městského úřadu převzala obviněná D. G. od P. H. v hotovosti bez písemného potvrzení finanční částku 600.000,- Kč jako úplatu za převod práv a povinností a práva nájmu k bytu, přičemž část finanční hotovosti vyplacené za tento převod, a to ve výši 430.000,- Kč, vložila obviněná D. G. na vkladní knížku založenou v pobočce Č. s., a. s., U. B., a přestože finanční prostředky ve výši nejméně 400.000,- Kč měla odevzdat své sestře J. Z., přesto v období od 29. 1. 1997 do 12. 11. 2002 z této vkladní knížky postupně vybrala všechny finanční prostředky a tyto použila pro vlastní potřebu, čímž své sestře J. Z. způsobila škodu ve výši nejméně 400.000,- Kč“.
Jak již bylo uvedeno, obviněná ve svém dovolání uplatnila zjevně neopodstatněnou hmotně právní námitku, podle níž v jejím jednání není možné spatřovat naplnění znaku skutkové podstaty trestného činu zpronevěry spočívajícího v „přisvojení si cizí věci“.
Pachatel si přisvojí věc, která mu byla svěřena, jestliže s ní naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření, a přitom sobě nebo jinému obstará z věci trvalý prospěch. Přisvojením cizí věci ve smyslu §248 tr. zák. se tedy rozumí získání možnosti trvalé dispozice s cizí věcí na straně pachatele a současně vyloučení vlastníka nebo faktického držitele z držení, užívání a nakládání s věcí, přičemž není rozhodné, jak pachatel s cizí věcí poté, co si ji přisvojí, skutečně nakládá.
Z této definice jednoho ze zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. a citované skutkové věty výroku o vině je zřejmé, že obviněné nelze přisvědčit, že její jednání nenaplňuje zákonný znak spočívající v „přisvojení si cizí věci“. Ve skutkové větě je totiž uvedeno, že obviněná finanční prostředky, které jí byly její sestrou svěřeny a které uložila na vkladní knížce, postupně z vkladní knížky vybrala a „použila pro vlastní potřebu“. Nalézacím soudem použitá formulace, že obviněná finanční prostředky „použila pro vlastní potřebu“ vyjadřuje právě tu skutečnost, že obviněná s předmětnými finančními prostředky, které jí byly její sestrou svěřeny, naložila v rozporu s účelem jejich opatrování, neboť tyto, a to v minimální výši 400.000,- Kč, měly zůstat ve vlastnictví sestry obviněné a posloužit jí k tomu, aby po návratu z výkonu trestu odnětí svobody mohla vést normální život a začlenit se do sociálního prostředí. Tím, že obviněná svěřené finanční prostředky „použila pro vlastní potřebu“, trvale vyloučila poškozenou J. Z. z jejich držení, užívání a nakládání s nimi, tj. naložila s nimi způsobem, který zmařil základní účel jejich svěření. Lze tedy dospět k závěru, že jednání obviněné tak, jak je popsáno již v tzv. skutkové větě, naplňuje zákonný znak skutkové podstaty trestného činu zpronevěry spočívající v „přisvojení si cizí věci“.
Dovolací soud poznamenává, že o tom, že obviněná svým jednáním posuzovaný zákonný znak spočívající v „přisvojení si cizí věci“ naplnila, svědčí i další, byť ve skutkové větě neuvedené skutkové zjištění soudů nižších stupňů, podle něhož obviněná předmětné finanční prostředky odmítla vydat jak zmocněnci poškozené, svědkovi Z. S., tak posléze i samotné poškozené. Zákonný znak trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. spočívající v „přisvojení si cizí věci“ je totiž naplněn vždy, pokud pachatel odmítl věc svěřiteli vrátit, popř. vydat.
Obviněná v souvislosti s námitkou zpochybňující naplnění posuzovaného zákonného znaku dále uvedla, že „skutečnost, že finanční prostředky nebyly od určitého okamžiku na vkladní knížce, … neznamená, že … nebyla schopna příslušnou částku poškozené vyplatit“, když „vzhledem k dobré sociální situaci obžalované a jejího manžela nelze takový závěr učinit“, a že „není rozhodné, zda poškozené v důsledku takového jednání vznikla škoda či nikoli“ (str. 3 dovolání obviněné). K těmto dílčím námitkám nelze než uvést následující. Trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. je dokonán v okamžiku naplnění všech zákonných znaků tohoto trestného činu, přičemž jedním z nich je zákonný znak spočívající ve „způsobení na cizím majetku škody nikoli malé“ (§89 odst. 1 tr. zák. - nejméně 25.000,- Kč). Z tohoto důvodu pro založení trestní odpovědnosti za předmětný trestný čin je rozhodující, zda pachatel svým jednáním škodu způsobil či nikoli, příp. komu a v jaké výši; ze stejného důvodu, tzn. vzhledem k tomu, že trestný čin zpronevěry je dokonán již v okamžiku naplnění všech jeho zákonných znaků, je následné vyplacení přisvojených finančních prostředků možno považovat toliko za náhradu způsobené škody. K tvrzení obviněné, že s ohledem na svou dobrou sociální situaci byla schopna příslušnou částku poškozené vyplatit, které je v podstatě námitkou skutkové povahy, dovolací soud toliko poznamenává, že toto nemá v soudy nižších stupňů provedených důkazech oporu, neboť těmito soudy bylo zjištěno, že v době spáchání trestného činu byli „obžalovaná i její manžel … pouze příjemci důchodu (str. 5 rozsudku soudu I. stupně), a když např. v dopise založeném na č. l. 33 tr. spisu obviněná uvedla, že vybere „tech 30. tisíc. Musím já, už nemám z čeho čerpat“.
Pokud jde o hmotně právní námitku, kterou obviněná zpochybňuje správnost závěru soudu druhého stupně o naplnění subjektivní stránky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., je třeba nejprve uvést, že právní závěr o naplnění subjektivního znaku trestného činu se zakládá na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování a že z tohoto důvodu nemůže být zjištěná forma zavinění (např. v nepřímém úmyslu) uvedena ve skutkové větě přímo, resp. výslovně, jak se toho ve svém mimořádném opravném prostředku dožaduje obviněná, ale jednání v ní popsané musí obsahovat skutečnosti, které tento závěr prokazují.
Ze skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu I. stupně je zřejmé, že obviněné nelze přisvědčit, že z popisu skutku není možné její úmyslné zavinění jednoznačně dovodit, resp. že skutková věta neobsahuje konkrétní skutečnosti její úmyslné zavinění prokazující. Podle dovolacího soudu lze úmyslné zavinění obviněné jednoznačně dovodit ze skutkových zjištění, podle nichž obviněná, která byla pověřena svojí sestrou J. Z., aby na základě udělené plné moci převedla členská práva a povinnosti (včetně práva nájmu k družstevnímu bytu) J. Z. na nového nabyvatele za finanční částku nejméně 450.000,- Kč a aby z této částky své sestře ponechala nejméně 400.000,- Kč, a která za převod členských práv a povinností obdržela částku 600.000,- Kč, vložila část těchto finančních prostředků ve výši 430.000,- Kč na vkladní knížku a tyto finanční prostředky postupně z vkladní knížky vybrala a použila pro vlastní potřebu, čímž své sestře způsobila škodu ve výši nejméně 400.000,- Kč. Věděla-li totiž obviněná, že svěřené finanční prostředky ve výši nejméně 400.000,- Kč, které vybrala z vkladní knížky, jsou ve vlastnictví její sestry a že je má své sestře vydat, a přesto si tyto přisvojila (viz výše) a k žádosti poškozené je této nevydala (což vyplývá z toho, že jí svým jednáním způsobila škodu v uvedené výši), musela se posuzovaného jednání dopustit v nepřímém úmyslu /§4 písm. b) tr. zák./. Předmětná skutková věta tedy skutečnosti prokazující úmyslné zavinění obviněné obsahuje, přičemž konkrétní forma zavinění, která byla soudy dříve činnými ve věci obviněné zjištěna, a to zavinění ve formě nepřímého úmyslu, potom vyplývá z dalších skutečností uvedených v odůvodnění rozsudku soudu I. stupně. Tento, jak již bylo uvedeno, dospěl ke skutkovému zjištění, že obviněná a její manžel byli pouze příjemci důchodu a že tedy jejich finanční situace nebyla tak dobrá, aby obviněná mohla finanční prostředky kdykoli k žádosti poškozené vydat. Pokud obviněná použila finanční prostředky poškozené pro svoji potřebu s vědomím, že může nastat situace, že ji poškozená požádá o vydání svěřených peněz a ona tak vzhledem ke své finanční situaci nebude moci učinit, přičemž tato situace také nastala, pak jednala s vědomím, že svým jednáním může porušit zájem chráněný trestním zákonem v ustanovení §248, a pro případ, že dojde k takovému porušení, byla s tím srozuměna /§4 písm. b) tr. zák./. Skutečnost, že úmysl obviněné vydat peníze byl závislý na nejisté budoucí události a že obviněná chtěla pomocí peněz své sestry překlenout nepříznivou finanční situaci, je podle dovolacího soudu zřejmá nejen ze skutkového zjištění týkajícího se příjmů obviněné a jejího manžela či z dopisu obviněné založeného na č. l. 33 tr. spisu, jehož část byla citována výše, ale taktéž z další již uvedené skutečnosti, že obviněná odmítla svěřené finanční prostředky vydat nejen zmocněnci poškozené, svědkovi Z. S., ale taktéž samotné poškozené, která ji v roce 1999 v době přerušení výkonu trestu odnětí svobody právě za účelem vydání svěřených peněz navštívila. Z výpisu obratů z vkladní knížky, na níž byly uloženy svěřené finanční prostředky a který je založen pod č. l. 70 tr. spisu, je zřejmé, že obviněná k 31. 12. 1999 vybrala z vkladní knížky celkem 133.460,60 Kč a že zůstatek na vkladní knížce k tomuto datu činil 378.666,- Kč včetně úroků. S ohledem na tyto skutečnosti nelze pochybovat o tom, že obviněná již v době návštěvy poškozené musela mít úmysl částku, která se do té doby na vkladní knížce nacházela, popř. její část, použít pro svoji potřebu, a takto použité finanční prostředky vydat jejich majitelce až po případném zlepšení finanční situace své rodiny, a že i zákonný znak skutkové podstaty trestného činu zpronevěry spočívající v „přisvojení si cizí věci“, a to i pokud jde o finanční prostředky, které obviněná použila pro svoji potřebu před návštěvou poškozené, byl zahrnut nepřímým úmyslem obviněné.
S ohledem na shora uvedené dovolací soud dospěl k závěru, že obě hmotně právní námitky, které obviněná ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnila, jsou zjevně neopodstatněné, a proto dovolání obviněné v rozsahu opírajícím se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Obviněná ve svém mimořádném opravném prostředku dále uvedla, že jej podává i z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., podle něhož dovolání lze podat, pokud v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
Z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněná o tento dovolací důvod opřela námitku, podle níž je neúplný výrok o vině rozsudku soudu I. stupně, a to z toho důvodu, že v něm není uvedena forma zavinění a z odůvodnění rozsudku není patrné, na základě jakých úvah soud dospěl k závěru, že jednala úmyslně. Námitka poukazující na nedostatečné vymezení okolností naplňujících subjektivní stránku trestného činu či na absenci výslovného vyjádření formy zavinění ve výroku o vině je ovšem hmotně právní námitkou věcně odpovídající nikoli dovolacímu důvodu podle písm. k) §265b odst. 1 tr. ř., ale dovolacímu důvodu podle písm. g) téhož zákonného ustanovení, námitka směřující proti odůvodnění rozhodnutí soudu neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř. a s ohledem na ustanovení §265a odst. 4 tr. ř. není v dovolání přípustná. Namítá-li obviněná, že výrok o vině je neúplný neobsahuje-li formu zavinění, je třeba uvést, jak bylo již výše naznačeno, že závěr o formě zavinění jako závěr právní se zakládá na skutkových zjištěních. Proto se výslovně ve skutkové větě neuvádí a pouze v případě tzv. alternativního zavinění musí být uveden v právní, ale nikoli skutkové větě výroku o vině. Výrok o vině tedy není neúplný, jak tvrdí obviněná a ohledně důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. bylo dovolání rovněž odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Konečně obviněná své dovolání opřela i o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s tím, že „odvolacím soudem bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání …, přičemž v řízení předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenu g) §265b odst. 1 tr. ř.“, z čehož je zřejmé, že uplatnila druhou variantu důvodu dovolání uvedeného v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., podle níž lze dovolání podat, pokud v řízení předcházejícím rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) §265b odst. 1 tr. ř.
Protože její odvolání v rozsahu opírajícím se o důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř. bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněné v části opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. taktéž odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. července 2005
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš