ECLI:CZ:NS:2005:7.TDO.955.2004.1
sp. zn. 7 Tdo 955/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 5. ledna 2005 v neveřejném zasedání v Brně o dovolání obviněného Ing. P. V., trvale bytem Z., K., které podal proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 4. 2004, sp. zn. 2 To 24/2004, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 T 14/97, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 10. 2003, sp. zn. 43 T 14/97, byl obviněný Ing. P. V. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., za který byl podle §250 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře 2 (dvou) let, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 písm. a) a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) let. Obviněnému byl dále podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu funkce statutárního orgánu u obchodních společností a družstev na dobu 5 (pěti) let.
Proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, z jehož podnětu byl rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 4. 2004, sp. zn. 2 To 24/2004, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušen v celém výroku o trestu s tím, že odvolací soud v rozsahu zrušení podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že se obviněný Ing. P. V. odsuzuje i za sbíhající se trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., kterým byl uznán vinným pravomocným rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 18 T 133/99, podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 písm. a) a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) let. Obviněnému byl dále podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech s předmětem podnikání koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, galvanizace kovů, stavba strojů s mechanickým pohonem, výroba nástrojů, zámečnictví, kovoobrábění a výroba a opravy ostatních motorových dopravních prostředků na dobu 5 (pěti) let.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný nesprávné hmotně právní posouzení spatřuje v tom, že odvolací soud chybně a nesprávně hodnotil důkazy, argumenty a vývody uvedené v jeho odvolání proti rozsudku nalézacího soudu. Podle obviněného se odvolací soud mýlí, když uvedl, že smlouvou ze dne 9. 6. 1995 došlo primárně k převodu nemovitostí. Vrchní soud opomněl, že v čl. VIII této smlouvy uzavřené mezi P.f. jako prodávajícím a STS O. jako kupujícím je uvedeno, že kupující se zavazuje, že \"nepřevede žádnou z nemovitostí převáděných touto smlouvou na třetí osobu … do okamžiku, než bude uhrazena kupní cena …\". Podle obviněného jde o to, zda kupující T., spol. s r.o., je třetí osobou či nikoli. Z označení či pojmenování společnosti by se mohlo zdát, že o třetí osobu jde. Rozhodujícím faktem je ale \"vnitřní substrát\" společnosti. Tím je opět obviněný a jeho otec, tedy stejné subjekty. Není v rozporu s právem, aby obviněný figuroval v roli jednatele ve dvou společnostech, a to ve společnosti prodávající a ve společnosti kupující. V takovém případě se u T. nemohlo jednat o třetí osobu. Jednalo se stále o jeden a tentýž osobnostní subjekt, byť v zevní podobě jiné společnosti, personálně totožné s prodávajícím. Obviněný se dále domnívá, že smlouvou ze dne 9. 6. 1995 k převodu nemovitostí nedošlo, protože nebyl učiněn návrh na vklad nového vlastnického práva do katastru nemovitostí, předmětné nemovitosti do katastru nemovitostí zapsány nebyly. Protože vlastnictví k nemovitostem přechází až okamžikem právních účinků vkladu do katastru, k převodu nemovitostí nedošlo a ani nemohlo dojít. Jednání obviněného, že proto neodpovídá hypotéze skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák a oba soudy se tak dopustily chybného právního hodnocení.
V závěru svého mimořádného opravného prostředku obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud ČR zrušil rozsudek odvolacího i nalézacího soudu a aby jej v plném rozsahu zprostil obžaloby.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolatelova argumentace není způsobilá zvrátit správnost právního posouzení jeho jednání, neboť soudy obou stupňů správně vyhodnotily legitimitu všech dovolatelových právních úkonů, které měly vytvářet dojem legálnosti jeho postupu při odčerpání finančních prostředků poškozené firmy právě v návaznosti na povahu jeho právního vztahu k této firmě. Ten byl od prvopočátku založen privatizační kupní smlouvou ze dne 22. 11. 1994 mezi P. f. a firmou STS O., s.r.o., jejíž podmínky co do dalšího nakládání s odkupovanými nemovitostmi dovolatel jako jednatel kupujícího nedodržel, když ve sjednané lhůtě 90 dnů nedoplatil zbytek dohodnuté kupní ceny, což bylo důvodem následného odstoupení P. f. od kupní smlouvy. Už z tohoto důvodu lze konstatovat, že se firma STS O., s.r.o., nikdy nestala vlastníkem nemovitostí bývalého státního podniku STS O., a proto dovolatel nebyl oprávněn při uzavírání kupní smlouvy ze dne 9. 6. 1995 vystupovat na straně prodávajícího s právem převádět na firmu T., spol. s.r.o., tam oceněné nemovitosti společně s technologiemi, které navíc v rozporu se svým závazkem vůči P. f. převáděl bez jeho souhlasu na třetí osobu. Přitom nelze přijmout dovolatelův způsob výkladu právního významu tohoto pojmu, kdy se za pomoci závěru o totožnosti \"vnitřního substrátu\" prodávající a kupující společnosti pokusil dovodit, že posledně uvedený závazek vůči P.f. dodržel. Podle státní zástupkyně není sporu o tom, že STS O., s.r.o., a T., spol. s.r.o., byly dvě rozdílné obchodní společnosti, které se zcela zřetelně ve smyslu §10 obchodního zákoníku lišily svým obchodním jménem a sídlem, a že tedy firma T., spol. s.r.o., měla v poměru vztahu P. f a STS O., s.r.o., postavení třetí (právnické) osoby. Pokud se tedy dovolatel z uvedených důvodů nedostal do postavení vlastníka nemovitostí bývalého státního podniku STS O., nemohl s nimi jakkoli smluvně nakládat. Přesto tak učinil kupní smlouvou o prodeji nemovitostí a technologie, a to za účelem vytvoření základního jmění nově vzniklé obchodní společnosti T., spol. s.r.o., aby tak mohla při následném uzavření smlouvy o bezúplatném převodu dodavatelsko odběratelských vztahů a výrobního programu figurovat na straně postupníka a inkasovat finanční plnění namísto oprávněného postupitele. Za takto popsaného vývoje právního stavu věci zůstává rozhodným, že dovolatel vědom si těchto skutečností a tedy zcela programově jednal i přes popsané právní překážky za účelem vyvolání omylu na straně švédského odběratele tak, aby takto vytvořený právní titul pro úhradu jeho závazku jinému než dodavatelskému subjektu vzbuzoval dojem právní legitimity. K naplnění jeho podvodného záměru popsané \"právní aktivity\" plně postačovaly a proto zůstává nerozhodným, že vlastnické právo k nemovitostem převáděným na T., spol. s.r.o., smlouvou ze dne 9. 6. 1995 nebylo ve prospěch této společnosti vyznačeno v příslušné evidenci.
Protože podle státní zástupkyně dovolatel za uvedených okolností svým jednáním skutkovou podstatu trestného činu podvodu, resp. jeho pokusu naplnil, navrhla, aby Nejvyšší soud ČR dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, a aby takto rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Jak vyplývá z obsahu dovolání obviněný v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje nesprávné hmotně právní posouzení v nesprávném závěru odvolacího soudu, že smlouvou ze dne 9. 6. 1995 jednak došlo k převodu nemovitostí z obchodní společnosti STS O., s. r. o., na obchodní společnost T., spol. s r.o. (dále jen smlouva z 9. 6. 1995), jednak, že se tak stalo na třetí osobu, tj. v rozporu s privatizační smlouvou č. 10/94, ze dne 22. 11. 1994, uzavřenou mezi P. f. a STS O., s. r. o. (dále jen smlouva ze dne 22. 11. 1994).
Předně je nutno uvést, že dovoláním napadeným rozhodnutím odvolacího soudu, resp. jemu předcházejícím rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 10. 2003, sp. zn. 43 T 14/97, nebyl obviněný uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., jak uvádí v dovolání a jeho námitka, že jeho jednání neodpovídá hypotéze skutkové podstaty tohoto trestného činu, je tedy bezpředmětná.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se obviněný podle zjištění soudu I. stupně dopustil tím, že dne 6. 9. 1995 jako jednatel firmy T., spol. s r.o. dal neoprávněně písemný pokyn firmě R., aby veškeré faktury za odebrané zboží od firmy STS O. na základě objednávek byly hrazeny na nový bankovní účet u banky C., a na základě tohoto pokynu firma R. dne 6. 9. 1995 prostřednictvím F. proplatila fakturu firmy STS O. na uvedený účet a tato částka byla dne 15.9.1995 jako zahraniční platba na běžný účet u banky C. převedena ve prospěch firmy T., spol. s r.o. Z., ačkoliv měla být proplacena firmě STS O. a tuto částku použil ing. P. V. pro svou potřebu, následně měly být na základě uvedeného neoprávněného písemného pokynu na účet firmě T. s.r.o. Z. proplaceny i další faktury vystavené za odebrané zboží u firmy STS O., k čemuž však již nedošlo na základě jednání ing. J. K., zástupce firmy STS O.
Podstata jednání obviněného tedy spočívá v tom, že dal neoprávněně písemný pokyn k tomu, aby platby za zboží odebrané firmou R. L. od firmy STS O., nebyly hrazeny na účet této firmy, ale na jiný bankovní účet, z kterého měly být (a v jednom případě také byly) převedeny ve prospěch jiné firmy, a to T., spol. s r.o., které byl jednatelem. Námitky obviněného, že se nejednalo o třetí osobu a nedošlo k převodu nemovitosti, tak ve své podstatě směřují proti závěru soudu, že smlouva ze dne 9. 6. 1995 byla neplatná (absolutně, nikoli jen relativně) a v konečném důsledku proti zjištění, že písemný pokyn k hrazení faktur za odebrané zboží byl jím dán neoprávněně. Neoprávněnost tohoto pokynu soudy primárně dovodily z neplatnosti smlouvy z 9. 6. 1995 a z toho důvodu i následné smlouvy o bezúplatném převodu odběratelských obchodních vztahů a výrobního programu uzavřené dne 12. 6. 1995 rovněž mezi STS O., s. r. o., jako předávajícím a T, spol. s r.o., jako přebírajícím (dále jen smlouva ze dne 12. 6. 1995). Právě v čl. I. smlouvy ze dne 12. 6. 1995 je pak uvedeno, že přebírající (tj. fy. T.) má právo m.j. vyžadovat platby za dodané zboží na svůj bankovní účet, a to i v takovém případě, kdy jednotlivý obchodní případ byl započat předávajícím (tj. fy. STS O.).
Uzavření smlouvy je právním úkonem, který je upraven především v ustanoveních §34 až §42 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen ObčZ). Tato ustanovení platí také pro obchodní závazkové vztahy s výjimkou neplatnosti právního úkonu uvedenou v §267 odst. 1 ObchZ.
Podle §39 ObčZ je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází, anebo se příčí dobrým mravům. Neplatnost právního úkonu podle §39 ObčZ je vždy absolutní neplatností a není tedy ani rozhodné, zda účastníci smlouvy o důvodu její neplatnosti věděli.
Soudy obou stupňů dospěly ke shodnému závěru, že smlouva ze dne 9. 6. 1995 je neplatná. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu pak vyplývá, že jde o neplatnost absolutní. Bližší konkretizaci důvodu neplatnosti s ohledem na ustanovení ObčZ soudy neuvádí, ale shodně vychází ze zjištění, že smlouva ze dne 9. 6. 1995 je v rozporu s čl. VIII. smlouvy ze dne 22. 11. 1994, podle kterého se kupující zavazuje, že \"nepřevede žádnou z nemovitostí převáděných touto smlouvou na třetí osobu s výjimkou prodávajícího do okamžiku než bude uhrazena kupní cena…\" (soud I. stupně zde nesprávně uvedl, že \"bez souhlasu P. f., který nemusí být písemný\", protože tento závazek se vztahoval pouze na zatížení nemovitostí věcnými břemeny, zástavním nebo předkupním právem). Ustanovení čl. VIII. smlouvy ze dne 22.11. 1994 je ale pouze smluvním ujednáním a jeho porušení nemůže být důvodem neplatnosti podle §39 ObčZ proto, že smlouva svým obsahem nebo účelem neodporuje zákonu ani jej neobchází. V úvahu tedy, ač to soudy blíže nekonkretizovaly, přichází pouze neplatnost smlouvy proto, že se příčí dobrým mravům, když jiné důvody neplatnosti právního úkonu (smlouvy) nejen podle §39 ObčZ, ale ani např. podle §38 a §40 ObčZ, nepřichází v úvahu. Ale výkon práva odpovídající zákonu nemusí být zároveň i v souladu s dobrými mravy.
Podle §3 odst. 1 ObčZ výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů (vzhledem k ustanovení §1 odst. 2 ObčZ a k obecné platnosti ustanovení ObčZ o právních úkonech, tedy i obchodních vztahů) nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Podle §3 odst. 2 ObčZ fyzické a právnické osoby, státní orgány a orgány místní samosprávy dbají o to, aby nedocházelo k ohrožování a porušování práv z občanskoprávních vztahů a aby případné rozpory mezi účastníky byly odstraněny především jejich dohodou.
Podle §265 ObchZ výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany. V tomto ustanovení zmíněné zásady plní v obchodněprávním styku specifickou úlohu dobrých mravů. Vztahuje se ale na méně závažné případy porušování zásad poctivého obchodního styku, kdy pouze není poskytnuta právní ochrana takového výkonu práv, tj. nelze se ho domoci žalobou u soudu, ale ještě neznamená absolutní neplatnost daného právního úkonu.
V daném případě si byl obviněný jednoznačně vědom omezení převodu předmětných nemovitostí podle čl. VIII. bodu 1. a 2. smlouvy ze dne 22. 11. 1994 a také neschopnosti STS O., s.r.o., zaplatit prodávajícímu P. f. kupní cenu pro nedostatek finančních prostředků. Sám opětovně žádal dne 27.4.1995 PF ČR o další odklad splatnosti kupní ceny pro negativní přístup bankovních společností k poskytnutí úvěru. Přesto v rozporu s uvedeným čl. VIII. smlouvy ze dne 22. 11. 1994 uzavřel jako jednatel v obou společnostech dne 9. 6. 1995 smlouvu o prodeji předmětných nemovitostí prodávajícím STS O., s.r.o., kupujícímu T., spol. s r. o.
Nelze přitom přisvědčit dovolací námitce obviněného, že se nejednalo o převod na třetí osobu, protože tzv. \"vnitřní substrát\" obou obchodních společností byl stejný, když vystupoval jako jednatel jak na straně prodávajícího, tak i kupujícího. Ze znění §2 odst. 2 ObchZ je zřejmé, že se obchodní zákoník vztahuje jak na fyzické, tak i právnické osoby. Tento zákon uvedené pojmy neupravuje, ale činí tak ObčZ, ohledně právnických osob pak zejména v ustanoveních §18, §19a a §20, které přiznávají právnické osobě jak způsobilost mít práva a povinnosti, tak i způsobilost nabývat práva a zavazovat se k povinnostem vlastními právními úkony. Z ustanovení §56 ObchZ pak vyplývá, že také společnost s ručením omezeným je jako obchodní společnost právnickou osobou. Bez ohledu na dané osobní propojení byly proto obě obchodní společnosti jako smluvní strany při uzavření smlouvy ze dne 9. 6. 1995 zcela samostatnými subjekty a předmětem smlouvy tak byl převod vlastnictví na třetí osobu.
Obviněný přitom uzavřel smlouvu ze dne 9. 6. 1995, včetně závazku na hrazení kupní smlouvy, jménem prodávajícího na bankovní účet PF ČR (ve splátkách do 14 měsíců), ač si byl vědom, že ani firma T., spol s r. o. nemá potřebné finanční prostředky a vycházel pouze z jím tvrzené, ale ničím nepodložené \"reálné možnosti\" firmy T., spol. s r. o., získat úvěr na doplacení kupní ceny. O nepravdivosti tohoto tvrzení obviněného svědčí jeho následná výpověď, že kupní cena nebyla PF ČR uhrazena proto, že Ing. J. K. přestal plnit podmínky smlouvy (čl. 293 tr. sp.). Pokud by ale obviněný měl skutečně v úmyslu uhradit PF ČR kupní cenu, nemohlo mít ani případné neplnění podmínek smlouvy ze strany Ing. J.K. žádný vliv na pokračování v jednání o poskytnutí úvěru firmě T., spol. s r.o. Obviněný však v přípravném řízení sám vypověděl, že vzhledem k chování Ing. J. K. pozastavili jednání o vyřizování úvěru (čl. 125 tr. sp.). Toto jednání přitom mělo probíhat v měsíci červnu 1995, kdy jednateli v obou obchodních společnostech byl pouze obviněný, resp. obviněný a jeho otec. Samotný Ing. J. K. byl pouze ve funkci hlavního ekonoma (ředitele ekon. oddělení) firmy STS O., s. r. o., a jednatelem této obchodní společnosti s konstitutivními účinky (§13 odst. 2 in fine ObchZ) se stal až 24. 7. 1995. Samotná smlouva ze dne 9. 6. 1995 byla pak Ing. J. K. předána až dne 29. 9. 1995 (č. l. 33 tr. sp.) a až po tomto datu, kdy se seznámil s obsahem této smlouvy, vznesl vůči ní námitky pro její rozpor s čl. VIII. smlouvy ze dne 22. 11. 1994. To ostatně vyplývá i z listinného důkazu na č. l. 25 tr. spisu.
Obviněný tedy uzavřel smlouvu ze dne 9. 6. 1995 zcela vědomě nejen v rozporu s čl. VIII. smlouvy ze dne 22. 11. 1994, tj. aniž byla kupní cena PF ČR již uhrazena, ale také s vědomím, že ani do budoucna vůbec není její zaplacení zajištěno. Jednoznačně tak porušoval právo PF ČR jako účastníka obchodněprávních vztahů, jednal ve zlém úmyslu a tedy v rozporu s dobrými mravy. Závěr soudů o tom, že smlouva ze dne 9. 6. 1995 je absolutně neplatná, je tedy správný. Skutečnost, zda na základě této smlouvy došlo nebo nedošlo k převodu nemovitostí, pak není pro právní kvalifikaci jednání obviněného podstatná. Obviněný totiž nebyl uznán vinným tím, že danou smlouvou převedl vlastnictví k předmětným nemovitostem, ale tím, že 6. 9. 1995 dal neoprávněný písemný pokyn k úkonům popsaným ve skutkové větě výroku rozsudku soudu I. stupně. Protože smlouva ze dne 9. 6. 1995 byla neplatná, jsou neplatné také další následné, na ni navazující smlouvy, které obviněný, resp. obviněný a jeho otec, mezi sebou vzájemně uzavřeli, a jak je soud I. stupně uvádí na str. 7 odůvodnění rozsudku. Obviněný se svým otcem jako jednatelé v obou předmětných společnostech uzavřeli výslovně vzhledem ke smlouvě ze dne 9. 6. 1995 následně smlouvu o bezúplatném převodu odběratelských obchodních vztahů a výrobního programu dne 12. 6. 1995 a následně i smlouvu o postoupení pohledávky dne 20. 7. 1995. Poté co si takto zajistili vyvedení majetku z STS O., s. r. o., do firmy T., spol. s r. o., dne 24. 7. 1995 ukončili ve firmě STS O., s. r. o., svoji činnost.
Samotná smlouva o postoupení pohledávky ze dne 20. 7. 1995 se přitom navíc týká postoupení pohledávky pouze ohledně objednávky v ceně 1.050.432,? Kč. Pokyn obviněného k proplacení ve prospěch firmy T., spol. s r. o., se ale týkal i dalších faktur uvedených ve výrokové části rozsudku soudu I. stupně. Soudy obou stupňů proto dospěly ke správnému závěru, že obžalovaný jako jednatel firmy T., spol. s r. o., nebyl oprávněn dát švédské firmě R. L. písemný pokyn, aby faktury za odebrané zboží od firmy STS O., s. r. o., byly hrazeny na bankovní účet firmy T., spol. s r.o., protože ve firmě STS O., s. r. o., v době těchto pokynů již neměl žádné postavení.
Protože na základě uvedených důvodů shledal Nejvyšší soud námitky obviněného zjevně neopodstatněnými, bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. ledna 2005
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš