ECLI:CZ:NS:2005:8.TDO.1247.2005.1
sp. zn. 8 Tdo 1247/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud jako soud pro mládež rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Kůrkové a soudců JUDr. Milady Šámalové a JUDr. Jana Bláhy v právní věci nezletilé R. V., zastoupené opatrovníkem JUDr. D. K., advokátkou se sídlem Ž. n. S., vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou jako soudu pro mládež pod sp. zn. 1 Rod 7/2004, o dovolání Okresního státního zastupitelství ve Žďáru nad Sázavou proti rozsudku Krajského soudu v Brně jako soudu pro mládež ze dne 25. 11. 2004, sp. zn. 4 Rodo 16/2004, takto:
I. Dovolání Okresního státního zastupitelství ve Žďáru nad Sázavou se odmítá .
II.Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní státní zastupitelství ve Žďáru nad Sázavou podalo v právní věci nezletilé R. V. návrh na uložení opatření podle §90 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), a to dohledu probačního úředníka. Návrh odůvodnilo tím, že nezletilá se dopustila činu jinak trestného skutkem spočívajícím v tom, že společně s nezletilou J. B. z mobilního telefonu zasílaly výhrůžné SMS zprávy. Tím u poškozené Š. P. vyvolaly nezletilé důvodnou obavu, že své výhrůžky uskuteční. Usnesením Policejního orgánu Policie ČR, Okresní ředitelství, SKPaV, OOK P. ze dne 2. 2. 2004, ČTS: ORPT–463/KPV-TČ-OK-2004, bylo trestní stíhání nezletilé R. V. pro trestný čin násilí proti skupině obyvatel a jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák., spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., podle §159a odst. 2, §11 odst. 1 písm. d) tr. ř. odloženo, neboť jde o osobu, která pro nedostatek věku není trestně odpovědná, a trestní stíhání je nepřípustné. Státní zastupitelství upozornilo, že chování nezletilé před spácháním tohoto činu jinak trestného nevykazovalo nedostatky, vyrůstá v úplné rodině, a proto se jako vhodné jeví uložení dohledu probačního úředníka podle §93 odst. 1 písm. a) zákona č. 218/2003 Sb.
Rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou jako soudu pro mládež ze dne 13. 7. 2004, sp. zn. 1 Rod 7/2004, byl návrh Okresního státního zastupitelství ve Žďáru nad Sázavou na uložení opatření podle §90 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. nezletilé R. V. zamítnut; v dalším bylo rozhodnuto o nákladech řízení - odměně a náhradě hotových výdajů ustanovenému opatrovníkovi. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že skutek vykazující znaky trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a tr. zák. měl být nezletilou spáchán do 1. 1. 2004, kdy nabyl účinnosti zákon č. 218/2003 Sb. Vyjádřil přesvědčení, že podání návrhu na uložení opatření ve smyslu §90 tohoto zákona odporuje zásadě nepřípustnosti zpětného působení zákona a je porušením základních práv nezletilé. Dodal ale, že účelu zákona č. 218/2003 Sb. bylo dosaženo, poněvadž projednání věci v přítomnosti nezletilé jistě výchovně přispěje k předcházení a zamezování páchání protiprávních činů.
Rozhodnutí soudu prvního stupně v části, v níž byl zamítnut návrh Okresního státního zastupitelství ve Žďáru nad Sázavou na uložení opatření podle §90 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. nezletilé, napadlo Okresní státní zastupitelství ve Žďáru nad Sázavou odvoláním. Rozsudkem Krajského soudu v Brně jako soudu pro mládež ze dne 25. 11. 2004, sp. zn. 4 Rodo 16/2004, bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno. Odvolací soud rozvedl, že dopustila-li se nezletilá činu před účinností zákona č. 218/2003 Sb. a protože jí nebylo možno za čin jinak trestný uložit v době jeho spáchání žádné opatření, jež by svojí povahou směřovalo k její nápravě a jež by odpovídalo opatřením stanoveným v §93 odst. 1 písm. a), b) zákona č. 218/2003 Sb. (podmínky pro uložení ochranné výchovy splněny nebyly), pak nepravá zpětná účinnost zákona č. 218/2003 Sb. nepřichází v úvahu. Z těchto důvodů nebylo možné státním zastupitelstvím navrhované opatření podle tohoto zákona uložit, a správně byl proto návrh zamítnut.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podalo Okresní státní zastupitelství ve Žďáru nad Sázavou dovolání. Dovolání je podle státního zastupitelství přípustné podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Dovolatel vytkl, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu ve vztahu k možné aplikaci zákona č. 218/2003 Sb. a vyjádřil názor, že jde o přípustnou nepravou retroaktivitu, poněvadž nový právní předpis se týká stejného institutu – dohledu. Vyložil, že ať již jde o dohled podle zákona č. 218/2003 Sb. nebo o dohled podle zákona č. 94/1963 Sb., jde o jeden a týž právní institut, který je stanoven nebo uložen soudem, je vykonáván podobným nebo stejným způsobem, přičemž jediné, čím se liší, je orgán, který jej vykonává; v jednom případě je prováděn probační a mediační službou, v ostatních případech především orgánem sociálně-právní ochrany dětí. Zdůraznil, že v daných souvislostech nelze argumentovat principem právní jistoty a předvídatelnosti práva, neboť k aplikaci tohoto principu v občanskoprávních vztazích dochází u právně dovoleného jednání a nikoliv naopak. Dovolatel poukázal i na absenci řádného poučení účastníků řízení o opravných prostředcích, neboť v daném případě není podle jeho přesvědčení dovolání zákonem vyloučeno.
Okresní státní zastupitelství ve Žďáru nad Sázavou navrhlo, aby dovolací soud podle §243b odst. 3 o. s. ř. zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Opatrovnice nezletilé R. V. ve vyjádření k dovolání Okresního státního zastupitelství ve Žďáru nad Sázavou uvedla, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou zákonná, a podané dovolání označila jako zjevně bezdůvodné. Navrhla, aby je dovolací soud zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.), se nejprve zabýval tím, zda v posuzovaném případě je dovolání přípustné; okolnost, že napadený rozsudek odvolacího soudu obsahuje poučení o tom, že dovolání přípustné není, je zde nerozhodná.
Není od věci připomenout, že ve věcech dětí mladších patnácti let v řízení o dovolání postupuje soud pro mládež podle předpisů upravujících občanské soudní řízení (§96 zákona č. 218/2003 Sb.). Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, která dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o s. ř.], a jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
V daných souvislostech bylo třeba zabývat se především otázkou, zda rozhodnutí o návrhu státního zastupitelství na uložení opatření podle §93 odst. 1 písm. b) zákona č. 218/2003 Sb. bylo rozhodnutím ve věci samé.
Pojem „věc sama“ je právní teorií i soudní praxí vykládána jako věc, která je tím předmětem, pro který se řízení vede. Rozhodnutím ve věci samé se pak rozumí rozhodnutí o předmětu řízení, a to ať už se o něm rozhodne pozitivně, či negativně.
Rozdíl mezi rozhodováním o věci samé a rozhodováním o jiných otázkách je v obecné rovině v občanském soudním řádu zdůrazněn též formální stránkou věci tím, že o věci samé soud rozhoduje rozsudkem (§152 odst. 1 věta první o. s. ř.); usnesením se rozhoduje ve věci samé, jen stanoví-li to zákon (§152 odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Podle §176 odst. 1 o. s. ř. ve věcech péče soudu o nezletilé se ve věci samé rozhoduje rozsudkem o výchově a výživě nezletilých dětí, o styku rodičů, prarodičů a sourozenců s nimi, o navrácení dítěte, o přiznání, omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti anebo o pozastavení jejího výkonu, o poručenství, o schválení důležitých úkonů nezletilého a o záležitostech, o nichž se rodiče nemohou dohodnout. Krom toho se rozhoduje rozsudkem o prodloužení ústavní výchovy po dosažení zletilosti a o zrušení takového opatření. Podle §176 odst. 2 o. s. ř. se o ostatních věcech rozhoduje usnesením.
Podle §93 odst. 8 zákona č. 218/2003 Sb. o uložení opatření soud pro mládež rozhoduje rozsudkem. Tím citované ustanovení rozšiřuje výčet těch věcí, v nichž se ve věcech péče soudu o nezletilé ve věci samé rozhoduje rozsudkem (§176 odst. 1 o. s. ř.).
V řízení ve věcech dětí mladších patnácti let podle hlavy třetí zákona č. 218/2003 Sb. jde o to, aby dítěti mladšímu patnácti let, dopustí-li se činu jinak trestného, bylo za splnění zákonných podmínek uloženo některé z taxativně vyjmenovaných opatření; tím je vymezena věc sama. Rozhodnutím ve věci samé pak logicky je rozhodnutí o uložení opatření, upuštění od uložení opatření, jakož i zamítnutí návrhu na uložení opatření. Ve všech těchto případech se postihuje sám předmět řízení, tj. soud se vyjadřuje k otázce, která mu byla k posouzení předložena.
Dovolatel napadl dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrzeno. Protože nepřichází v úvahu ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má (není založena např. již jen tím, že dovolatel tvrdí splnění této podmínky).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.
Právě o takovou situaci se v daném případě jedná.
Odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí – se zabýval právní otázkou, zda lze zákon č. 218/2003 Sb. aplikovat na čin jinak trestný, jehož se dopustilo dítě mladší patnácti let do účinnosti tohoto zákona, tj. do 1. 1. 2004), a to jmenovitě s ohledem na možnost ukládání dohledu probačního úředníka. Uzavřel, že zákon č. 218/2003 Sb. nelze aplikovat na čin jinak trestný, jehož se dopustilo dítě mladší patnácti let do účinnosti tohoto zákona, tj. do 1. 1. 2004, a nelze proto ani uložit opatření ve smyslu §93 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., v daném případě dohled probačního úředníka.
Nejvyšší soud se v minulosti k možnostem řešení této otázky opakovaně vyjádřil (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2004, sp. zn. 8 Tdo 1231/2004, 1232/2004, 1261/2004 aj.) a v rozsudku ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. 8 Tdo 751/2005, se takto otevřenou právní otázku meritorně zabýval a dospěl k následujícím závěrům:
Zdůraznil především, že nestanoví-li nový právní předpis, týkající se stejného právního institutu, že se jím řídí jen právní vztahy, které vznikly po jeho účinnosti, má obvykle vliv i na právní vztahy, které vznikly před jeho účinností (rozuměj vztahy již i dříve zákonem upravené); v takovém případě nastává tzv. zpětná účinnost (retroaktivita) nového právního předpisu. Zákon č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, přechodná ustanovení, že se jím řídí jen právní vztahy, které vznikly po jeho účinnosti, ve vztahu k jeho hlavě třetí (řízení ve věcech dětí mladších patnácti let) neobsahuje.
Právní teorie rozeznává zpětnou účinnost pravou a nepravou. O pravou zpětnou účinnost jde tehdy, jestliže se novým právním předpisem má řídit vznik právního vztahu a nároků z tohoto vztahu také v případě, kdy právní vztah nebo nároky z něj vyplývající by měly vzniknout před účinností nového právního předpisu. Nepravá zpětná účinnost znamená, že novým právním předpisem se sice mají řídit i právní vztahy, vzniklé před jeho účinností, avšak až ode dne jeho účinnosti; samotný vznik právních vztahů a nároky z těchto vztahů vzniklé před účinností nového právního předpisu se spravují dosavadní právní úpravou.
Pravá zpětná účinnost je nepřípustná; k definičním znakům právního státu patří princip právní jistoty a ochrany důvěry účastníků právních vztahů v právo. Součástí právní jistoty je také zákaz pravé retroaktivity právních předpisů; tento zákaz je pro oblast trestního práva hmotného vyjádřen v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, pro ostatní právní odvětví jej lze dovodit z čl. 1 Ústavy České republiky (k tomu viz rozhodnutí č. 34/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z citovaného rozsudku se dále podává, že je nezbytné vypořádat se s otázkou povahy hmotně právních ustanovení obsažených v hlavě třetí zákona č. 218/2003 Sb. a následně možnými zákonem předvídanými způsoby reakce na čin jinak soudně trestný, jehož se dopustilo dítě mladší patnácti let, před účinností zákona č. 218/2003 Sb. (jinak řečeno „nároky“ vyplývajícími z právního vztahu založeného spácháním tohoto činu dítětem mladším patnácti let) a po jeho účinnosti a odhlédnout nebude možno ani od smyslu a účelu nové právní úpravy obsažené v hlavě třetí zákona č. 218/2003 Sb.
Hmotně právní ustanovení hlavy třetí zákona o soudnictví ve věcech mládeže nemají trestněprávní povahu, a proto nelze aplikovat ustanovení §16 tr. zák. o jeho časové působnosti. Za takové situace je pak třeba posoudit, zda právní institut založený vztahem mezi státem a dítětem mladším patnácti let, jež se dopustilo činu jinak trestného, existoval již před nabytím účinnosti zákona č. 218/2003 Sb. a jaké byly zákonem předvídané možnosti reakce na ně.
Podle §86 tr. zák. účinného do 31. 12. 2003 spáchala-li osoba, která dovršila dvanáctý rok svého věku a je mladší než patnáct let, některý čin, za který tento zákon ve zvláštní části dovoloval uložení výjimečného trestu, uložil soud v občanskoprávním řízení na návrh státního zastupitelství nebo i bez jeho návrhu její ochrannou výchovu; soud tak mohl učinit též tehdy, jestliže to bylo nutné k zajištění řádné výchovy osoby mladší než patnáct let, která spáchala čin, který by jinak byl trestným činem.
Ze znění tohoto ustanovení vyplývá, že spáchalo-li dítě mladší než patnáct let čin jinak trestný, přicházelo v úvahu toliko uložení ochranné výchovy, a to jen za podmínek již vyložených.
Podle §89 odst. 2 zákona č. 218/2003 Sb. dopustí-li se dítě mladší než patnáct let činu jinak trestného, učiní soud pro mládež opatření potřebná k jeho nápravě, která jsou uvedena v §93 tohoto zákona.
Podle §93 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. dopustí-li se dítě mladší patnácti let činu jinak trestného, může mu soud pro mládež uložit tato opatření: dohled probačního úředníka, zařazení do terapeutického, psychologického nebo jiného vhodného výchovného programu ve středisku výchovné péče a ochrannou výchovu.
Oproti tomu výchovná opatření podle hlavy druhé zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, může soud učinit, vyžaduje-li to zájem na řádné výchově dítěte (§43 odst. 1 tohoto zákona); podmínkou jejich uložení tedy není spáchání činu jinak trestného. Z hlediska úvah o případné nepravé retroaktivitě zákona č. 218/2003 Sb. je existence tohoto právního institutu proto nevýznamná.
Jediným opatřením, jež bylo možno uložit i do účinnosti zákona o soudnictví ve věcech mládeže, je ochranná výchova. Podmínky jejího uložení jsou nově upraveny v §93 odst. 2, 3 tohoto zákona, a je zjevné, že zůstaly nezměněny pouze v případech, kde bylo třeba uložit ochrannou výchovu obligatorně (dítě spáchalo čin, za nějž trestní zákon ve zvláštní části dovoluje uložení výjimečného trestu, a které v době spáchání činu dovršilo dvanáctý rok svého věku a je mladší než patnáct let - §93 odst. 2 citovaného zákona).
Nejvyšší soud shrnul, že nebylo-li možné dítěti mladšímu patnácti let za konkrétní čin jinak trestný uložit v době jeho spáchání žádné opatření, jež by svojí povahou směřovalo k jeho nápravě a jež by odpovídalo opatřením podle §93 odst. 1 písm. a), b) zákona č. 218/2003 Sb., nepravá zpětná účinnost nového právního předpisu nepřichází v úvahu a tato opatření nelze uložit s odkazem na novou úpravu zakotvenou v zákoně č. 218/2003 Sb.
Vyslovil se též v tom smyslu, že dohled probačního úředníka podle §93 odst. 1 písm. a) zákona č. 218/2003 Sb. a dohled ukládaný jako výchovné opatření podle §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 94/1963 Sb. představují instituty navzájem svébytné, které nelze ztotožnit či zaměnit. Odlišnost těchto dvou právních institutů je dána nejen odchylností provádějících subjektů, na niž poukazuje ostatně i dovolatel, podmínek jejich uložení (dohled podle zákona č. 94/1963 Sb. lze uložit, aniž by byl spáchán čin jinak trestný), ale spočívá především v rozdílnosti jejich věcného obsahu. Zatímco dohled ukládaný jako výchovné opatření podle zákona č. 94/1963 Sb. plní výlučně funkci výchovnou, dohled probačního úředníka podle zákona č. 218/2003 Sb. spojuje složku represivní se složkou výchovnou a pomáhající, čemuž odpovídá i program jeho výkonu a práce probačního úředníka.
Je zjevné, že odvolací soud posuzovanou právní otázku řešil konformně s rozhodnutími dovolacího soudu, na jehož judikaturu ostatně odkázal, a nelze tedy souhlasit s názorem dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. 8 Tdo 977/2005, 8 Tdo 979/2005, ze dne 7. 9. 2005, sp. zn. 8 Tdo 978/2005 aj.).
Dovolací soud proto uzavřel, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné a dovolání Okresního státního zastupitelství ve Žďáru nad Sázavou podle §243b odst. 5, §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl. Správné je proto i poučení, které je v písemném vyhotovení rozsudku odvolacího soudu obsaženo.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §151 odst. 1 věty první o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení [§146 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Tím není dotčeno právo ustanoveného opatrovníka podle ustanovení §95 odst. 1, 2 zákona č. 218/2003 Sb. O náhradě nákladů řízení státu ve smyslu §95 odst. 3 zákona č. 218/2003 Sb. nebylo rozhodováno; pro takové rozhodnutí chybí zákonný podklad, poněvadž nebylo uloženo žádné z opatření uvedených v §93 odst. 1 tohoto zákona.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. září 2005
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková