ECLI:CZ:NS:2005:8.TDO.140.2005.1
sp. zn. 8 Tdo 140/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. února 2005 o dovolání obviněného JUDr. V. R. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 3 To 143/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 36 T 13/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného JUDr. V. R. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. 36 T 13/2001, byl obviněný JUDr. V. R. uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. a odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody na čtyři léta, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, podle §53 odst. 1 tr. zák. byl uložen peněžitý trest ve výměře 40.000,- Kč a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle §54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody na dva měsíce. Stejným rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu i ohledně spoluobviněného J. J.; ten byl uznán vinným pomocí k trestnému činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., §250b odst. 1, 3 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. a odsouzen k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 200 hodin.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný JUDr. V. R. trestného činu úvěrového podvodu dopustil tím, že v době od 21. 2. 2000 do 1. 3. 2000 v O. a jinde, se záměrem dosáhnout mnohamilionového úvěru na podkladě zcela vymyšlených podkladů, jako tehdejší člen Č. n. z., s. a ú. d. se sídlem v O., dne 21. 2. 2000 podal u tohoto družstva žádost o poskytnutí úvěru ve výši 3.500.000,- Kč, ve které lživě uvedl, že poskytnutý úvěr bude zajištěn stavebními pozemky o celkové výměře 7530 m2 v katastrálním území Ú. n. L., obec K., vlastníka J. J., k čemuž předložil nepravdivý a padělaný znalecký posudek znalce z oboru ekonomiky Ing. arch. V. P. ze dne 13. 12. 1999 ohodnocující tyto pozemky částkou 6.499.890,- Kč doložený padělaným výpisem z katastru nemovitostí údajně vydaným 8. 12. 1999 Katastrálním úřadem v Ú. n. L., přičemž mu bylo známo, že tyto pozemky J. J. nevlastní a že se nesestávají ze stavebních parcel, nýbrž pouze ze zemědělské půdy navíc nadhodnocené oproti skutečnému stavu o 1000 m2, a především na podkladě této nepravdivé skutečnosti s ním byla dne 29. 2. 2000 uzavřena smlouva o úvěru doplněná zástavní smlouvou těchto pozemků, kterou sám uzavřel na podkladě vystavené plné moci od údajného vlastníka pozemků, čímž dosáhl dne 1. 3. 2000 vyplacení úvěru ve výši 3.500.000,- Kč ke škodě Č. n. z., s. a ú. d. se sídlem v O.
Rozsudek soudu prvního stupně obviněný napadl odvoláním, které směřovalo proti jeho se týkajícím výroku o vině i výroku o trestu. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 3 To 143/2004, byl rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ohledně obviněného JUDr. V. R. částečně zrušen ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný byl při nezměněném výroku o vině trestným činem uvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. odsouzen podle §250b odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody na čtyři léta, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, podle §53 odst. 1 tr. zák. byl uložen peněžitý trest ve výměře 40.000,- Kč a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle §54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody na dva měsíce. Jinak zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, jež opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, neboť jím všechny znaky skutkové postaty trestného činu úvěrového podvodu podle §250b tr. zák., jímž byl uznán vinným, naplněny nebyly, a to především po stránce subjektivní. Upozornil, že z dikce skutkové podstaty tohoto trestného činu plyne, že se jedná o trestný čin úmyslný, přičemž úmyslné zavinění se musí vztahovat na všechny znaky skutkové podstaty. Uvedl, že mu nebylo prokázáno úmyslné zavinění ohledně znaku „uvedl nepravdivé údaje“. Poznamenal, že nebyl proveden jediný důkaz, který by tuto okolnost doložil. Taktéž nebylo podle něj prokázáno, že měl v úmyslu způsobit škodu na cizím majetku. Dodal, že od počátku jednal s úmyslem dodržet podmínky úvěrové smlouvy a úvěr řádně splácet a ze skutečnosti, že dosud nedošlo ke splacení úvěru, závěr o úmyslu obviněného způsobit škodu na cizím majetku, činit nelze; takový postup by byl v rozporu s článkem 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Brojil rovněž proti způsobu hodnocení provedených důkazů; ty byly podle něj účelově interpretovány v jeho neprospěch. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a sám rozhodl ve věci tak, že podle §226 písm. b) tr. ř. zprostí obviněného obžaloby, případně aby příslušnému soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že námitky obviněného o absenci úmyslného zavinění ve vztahu ke znaku „při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl nepravdivé údaje“ nemají oporu ve skutkových zjištěních soudů, z nich evidentně vyplývá existence přímého úmyslu obviněného směřujícího k uvedení zcela nepravdivých údajů o zajištění úvěru při sjednávání úvěrové smlouvy. Vytýká-li obviněný, že doklady považoval za pravé, jde o námitky skutkového charakteru, které stojí mimo deklarovaný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatel se podle něj mýlí, poukazuje-li na nutnost úmyslného zavinění i stran znaku „způsobil značnou škodu“; jde o tzv. těžší následek, a vzhledem k zásadám obsaženým v §6 písm. a) tr. zák. postačuje proto zavinění z nedbalosti. Ač soudy podle něj neučinily žádný podrobnější rozbor finančních a majetkových poměrů obviněného v době sjednání a čerpání úvěru, lze k závěru o nejméně nedbalostním zavinění dospět. Navrhl, aby bylo zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265 i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Ačkoli obviněný v dovolání odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnil také námitky, které nejsou způsobilé jej obsahově naplnit a k nimž proto nebylo možno přihlížet. Tento závěr se týká výhrad, které směřovaly proti způsobu hodnocení důkazů a správnosti skutkových zjištění soudů obou stupňů. Obviněný ve shodě s již uplatněnou obhajobou opakoval, že nevěděl, že předkládané listiny, které předkládal spolu se žádostí o úvěr, nejsou pravé; byl přesvědčen o tom, že pravé jsou a také jako s pravými s nimi nakládal. Podotkl, že nebyl proveden žádný důkaz, který by tuto jeho obhajobu vyvrátil. Namítl, že soudy interpretovaly provedené důkazy účelově v jeho neprospěch, v důsledku čehož nemohlo být správně rozhodnuto.
Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jak jsou uvedeny ve výroku o vině, se podává, že obviněný v žádosti o poskytnutí úvěru lživě uvedl, že poskytnutý úvěr bude zajištěn stavebními pozemky J. J., k čemuž předložil též nepravdivý znalecký posudek doložený padělaným výpisem z katastru nemovitostí, ač mu bylo známo, že pozemky, jimiž měl být zajištěn požadovaný úvěr, J. J. nevlastní a že nemají ani tvrzenou kvalitu, ani rozlohu. Je zřejmé, že výše vytýkané vady, jejichž prostřednictvím obviněný primárně polemizoval se správností skutkových zjištění, která učinil krajský soud a z nichž vycházel v napadeném rozhodnutí i vrchní soud, mají povahu vad skutkových. Ty však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02). Je na místě dodat, že ze zevrubných odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je patrné, jak se soudy vypořádaly s uplatněnou obhajobou obviněného (strana 11 rozsudku soudu prvního stupně, strana 7 rozsudku odvolacího soudu), a vyplývá z nich přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů; odůvodnění rozhodnutí jsou v souladu s požadavky ustanovení §125 odst. 1 tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku. Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání obviněného je významná otázka, zda skutkem, jak byl zjištěn soudy, byly naplněny všechny zákonné znaky trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák., a to zejména po stránce subjektivní.
Trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. se dopustí, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy či v žádosti o poskytnutí subvence nebo dotace uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí a způsobí takovým činem značnou škodu.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák., které spočívají v tom, že obviněný při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl nepravdivé údaje a způsobil takovým činem značnou škodu.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahují konkrétní skutková zjištění, která všechny zákonné znaky právě tohoto trestného činu evidentně naplňují.
Tato zjištění vyjadřují vedle následku – vzniklé škody ve výši nejméně 3.500.000,- Kč, tj. značné škody (§89 odst. 11 tr. zák.), především takové jednání obviněného, jehož podstata spočívala v tom, že v žádosti o poskytnutí úvěru lživě uvedl, že poskytnutý úvěr bude zajištěn stavebními pozemky vlastníka J. J., k čemuž předložil nepravdivý a padělaný znalecký posudek a padělaný výpis z katastru nemovitostí, přičemž mu bylo známo, že pozemky J. J. nevlastní a nemají tvrzenou kvalitu, a na podkladě těchto nepravdivých skutečností s ním byla smlouva o úvěru uzavřena a úvěr ve výši 3.500.000,- Kč vyplacen.
Obviněný vytkl, že nebylo prokázáno úmyslné zavinění ve vztahu ke znaku „uvede nepravdivé údaje“ skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §250b tr. zák. Tato výhrada však nemůže obstát.
Soud prvního stupně v tzv. skutkové větě výroku o vině konstatoval, že obviněný se záměrem dosáhnout mnohamilionového úvěru na podkladě zcela vymyšlených podkladů podal žádost o poskytnutí úvěru ve výši 3.500.000,- Kč, ve které lživě uvedl, že poskytnutý úvěr bude zajištěn stavebními pozemky o celkové výměře 7530 m2 vlastníka J. J., k čemuž předložil nepravdivý a padělaný znalecký posudek doložený padělaným výpisem z katastru nemovitostí, přičemž mu bylo známo, že tyto pozemky J. J. nevlastní a že se nesestávají ze stavebních parcel, nýbrž pouze ze zemědělské půdy navíc nadhodnocené oproti skutečnému stavu o 1000 m2, a především na podkladě této nepravdivé skutečnosti s ním byla dne 29. 2. 2000 uzavřena smlouva o úvěru. Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí označil tyto závěry soudu prvního stupně za přesvědčivé a správné.
Takto učiněná skutková zjištění lze evidentně podřadit pod zákonný znak „uvedl nepravdivé údaje“, neboť obviněný v žádosti o úvěr poskytl údaje, jejichž obsah vůbec neodpovídal skutečnému stavu ve vztahu k důležité okolnosti, která byla významná pro uzavření smlouvy o úvěru.
Uvedenými zjištěními se soudy obou stupňů přesvědčivě vypořádaly s těmi námitkami obviněného, které směřovaly vůči správnosti závěrů o existenci úmyslného zavinění ve vztahu ke znaku „uvedl nepravdivé údaje“. Námitky obviněného zpochybňující subjektivní stránku trestného činu v jeho základní skutkové podstatě jsou nepřípadné, poněvadž ve vztahu k zavinění soudy učinily taková zjištění, která evidentně naplňují zákonné znaky úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. zák., jak též uvádí soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku.
Podle §4 písm. a) tr. zák. je čin spáchán úmyslně mimo jiné též tehdy, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem. Ze skutkových zjištění soudů je zřejmé, že obviněný věděl o nepravdivosti údajů sdělovaných v žádosti o úvěr, poněvadž mu bylo známo, že J. J. nemovitosti, jimiž měl být úvěr zajištěn, nevlastní, a záměrně je v žádosti o poskytnutí úvěru uvedl, aby tak dosáhl uzavření smlouvy o úvěru a vyplacení úvěru.
Nad rámec řečeného a na vysvětlenou dovolací soud dodává, že z hlediska zákonných znaků trestného činu úvěrového podvodu není relevantní, jakým způsobem si obviněný předložené podělané listiny opatřil.
Obviněný dále namítl, že nebylo prokázáno úmyslné zavinění ani ve vztahu ke způsobení škody na cizím majetku v době uzavření úvěrové smlouvy. Upozornil, že jen z okolnosti, že ke splacení úvěru nedošlo, nemůže být takový závěr činěn. Opačný názor by byl podle něj v rozporu s čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Předně nutno poznamenat, že k naplnění znaku „způsobil takovým činem značnou škodu“ netřeba prokázat úmyslné zavinění, jak se dovolatel mylně domnívá. Jde o tzv. těžší následek a zákon v ustanovení §250b ve vztahu k tomuto těžšímu následku nevyžaduje zavinění úmyslné. Znamená to, že se k němu přihlédne i tehdy, jestliže jej pachatel zavinil z nedbalosti, jak vyplývá ze zásad obsažených v ustanovení §6 písm. a) tr. ř.
Lze připustit, že soudy obou stupňů se otázkou zavinění obviněného ve vztahu ke způsobení značné škody zabývaly spíše okrajově. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se podává, že podle jeho zjištění se lze „důvodně domnívat, že obviněný měl finanční problémy, neboť nijak nedoložil, jak finanční prostředky použil a v relativně krátké době splatnosti nebyl schopen ani část těchto finančních prostředků vrátit“ (strana 10 tohoto rozsudku). Odvolací soud doplnil, že obviněný, který se zavázal úvěr včetně nezanedbatelného úroku splatit ve lhůtě do 31. 5. 2000, vzhledem k situaci, v níž se nalézal, musel být s možností vzniku škody alespoň srozuměn, zvlášť vzhledem k velmi krátké lhůtě splatnosti poskytnutého úvěru (strana 7 tohoto rozsudku). Ač nebyla pozornost soudů soustředěna na zevrubný rozbor finančních a majetkových poměrů obviněného v době sjednání a čerpání úvěru, reálnosti jeho představ o splacení úvěru, lze závěr o zavinění nejméně ve formě nedbalosti učinit. Lze totiž opodstatněně a rozumně tvrdit, že obviněný měl a mohl vědět, že úvěr poskytnutý s krátkou splatností a bez reálného zajištění nebude schopen splatit, jak přiléhavě uvedl státní zástupce ve vyjádření k dovolání.
Za takových okolností se nelze dovolávat ani znění čl. 8 odst. 2 věty druhé Listiny základních práv a svobod, podle něhož nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku. Obviněný nebyl odsouzen proto, že takovému závazku nemohl dostát (o to v jeho případě evidentně nešlo), ale proto, že svým jednáním naplnil znaky trestného činu úvěrového podvodu. Za situace, kdy soudy zjistily, že úmyslně předložil při sjednávání úvěrové smlouvy falešné doklady, podle nichž měl být úvěr zajištěn nemovitostmi, o nichž věděl, že nepatří označovanému majiteli a nemají požadovanou kvalitu, je vyloučeno posuzovat věc jen jako nesplnění závazku z obchodněprávního vztahu, jak správně zdůraznil již odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. února 2005
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková