ECLI:CZ:NS:2005:8.TDO.1415.2004.1
sp. zn. 8 Tdo 1415/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. ledna 2005 o dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaném ve prospěch i neprospěch obviněných V. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici V., M. F., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici V., a M. S., .t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici B., a o dovolání obviněného M. F. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 10 To 72/2004, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 50 T 22/2003 takto:
I. Z podnětu dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaného ohledně obviněných V. B. a M. F. a dovolání obviněného M. F. se podle §265l odst. 2 tr. ř. přikazuje Vrchnímu soudu v Praze, aby v rozsudku ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 10 To 72/2004, doplnil chybějící výroky, kterými rozhodne o odvoláních státního zástupce podaných v neprospěch obviněných V. B. a M. F.
II. Podle §265i odst. 1 písm. e), f) tr. ř. se dovolání nejvyšší státní zástupkyně ohledně obviněného M. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 2. 2004, sp. zn. 50 T 22/2003, byli uznáni vinnými: obviněný V. B. trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1, 3 tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. (bod 1), trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zák. (bod 2) a trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. (bod 3), obviněný M. F. trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1, 3 tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. (bod 1), trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zák. (bod 2) a obviněný M. S. trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zák. (bod 2).
Za tyto trestné činy byli odsouzeni obviněný V. B. podle §234 odst. 3 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na patnáct let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, obviněný M. F. podle §234 odst. 3 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na třináct let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a obviněný M. S. podle §234 odst. 2 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na šest let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 písm. c) tr. zák. soud uložil, že se zabírá plynová pistole označená ve výroku rozsudku, a v dalším bylo rozhodnuto též o náhradě škody.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně pod bodem 1) se obvinění V. B. a M. F. ideálního souběhu trestných činů loupeže podle §234 odst. 1, 3 tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. dopustili tím, že v časných ranních hodinách dne 9. 3. 2003 po vzájemné domluvě společně vnikli v L., v ulici Č. přes střechu přístavby v zadní části dvora za pomoci přistaveného žebříku do rodinného domku, a to otevřeným oknem verandy a dále nezajištěnými dveřmi z verandy do prvního patra, kde v kuchyni domu fyzicky napadli s úmyslem získat finanční hotovost poškozeného J. T. (nar. 23. 10. 1921) tak, že proti němu uplatnili opakované tupé násilí velké až značné intenzity, přičemž mu způsobili trhlinu levého očního bulbu, zlomeninu vnitřního okraje levé očnice, zlomeninu levé nosní kosti, tržně zhmožděnou ránu levého očního víčka, krevní výrony v okolí obou loketních kloubů, na zadní ploše levého ramena a přilehlé části zad, na přechodu hrudní a bederní páteře a další drobná zranění, přičemž poškozený v průběhu tohoto útoku či krátce po něm zemřel udušením, při těžkém postižení mechaniky plicní ventilace, obvinění po smrti poškozeného nebo v době, kdy se nacházel v těžkém komatu, ho svázali na obou horních i dolních končetinách, prohledali dům a poté z místa utekli.
Jednočinný souběh trestných činů loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zák. měli obvinění V. B., M. F. a M. S. spáchat podle skutkových zjištění pod bodem 2) tím, že ve večerních hodinách dne 8. 3. 2003 v L., v ulici Ž., neoprávněně vnikli do bytu poškozené K. H. .v panelovém domě ve 2. patře tak, že poté co poškozená na jejich vyzvání otevřela vstupní dveře bytu, stříkl jí obviněný V. B. do obličeje sprej, obviněný M. F. jí ucpal ústa, svalil ji na zem, svázal jí ruce a společně s obviněným V. B. ji přivázali ke křeslu a začali prohledávat byt, přitom ohrožovali poškozenou pistolí nezjištěné značky a požadovali po ní peníze a šperky, v průběhu činu vnikl do bytu poškozené i obviněný M. S., který společně s již přítomnými obviněnými prohledával byt a který přitom rozřezal nožem polštáře, aby zjistil, kde má poškozená peníze, vyhrožoval jí ublížením její vnučce, v průběhu tohoto jednání obvinění v bytě poškozené nalezli a zmocnili se finanční částky ve výši 30.800,- Kč, náramkových hodinek v hodnotě 300,- Kč a svazku 5 klíčů, poškozené způsobili pohmoždění obou zápěstí, hrudníku, obličeje a dosud trvající posttraumatickou stresovou poruchu jako důsledek napadení.
Obviněný V. B. se podle skutkových zjištění pod bodem 3) trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. dopustil tím, že ve večerních hodinách dne 2. 3. 2003 v katastru obce Ch. donutil pod pohrůžkou namířené pistole dosud nezjištěné značky spolu s další dosud neustanovenou osobou poškozenou I. P., obsluhující objekt benzínové čerpací stanice R. O., vydat finanční hotovost a cigarety, přičemž celková způsobená škoda činila 26.963,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem i obvinění V. B., M. F. a M. S.
Odvolání státní zástupkyně bylo podáno jednak v neprospěch obviněných V. B. a M. F. a v této části směřovalo proti výroku o vině pod bodem 1), jednak ve prospěch obviněného M. S.
Ve vztahu k obviněným V. B. a M. F. a skutku pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně odvolatelka vytkla, že obvinění měli být jako spolupachatelé správně uznáni vinnými jednočinným souběhem trestných činů vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. Obviněný M. S. měl být podle jejího názoru pod bodem 2) výroku o vině tohoto rozsudku uznán vinným pomocí k trestnému činu loupeže podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., popřípadě trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., a to v jednočinném souběhu s trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zák. V tomto smyslu též navrhla, aby byl rozsudek soudu prvního stupně ohledně obviněných V. B. a M. F. zrušen ve výroku o vině pod bodem 1) a v na něm navazujících výrocích a aby v souladu s obsahem jejího odvolání bylo nově rozhodnuto tak, aby oba obvinění byli při shodných skutkových zjištěních uznáni vinnými trestnými činy vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., zbývající části výroku o vině aby byly ponechány beze změny a aby jim byl byly uloženy úhrnné tresty odnětí svobody - v případě obviněného V. B. trest výjimečný, v případě obviněného M. F. trest odnětí svobody ve stejné výměře, jak stanovil soud prvního stupně, pro jejichž výkon aby byli zařazeni do věznice se zvýšenou ostrahou. Obviněný M. S. měl být podle jejího návrhu po zrušení rozsudku soudu prvního stupně při shodných skutkových zjištěních uznán vinným pomocí k trestnému činu loupeže podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., popřípadě trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. v jednočinném souběhu s trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zák. a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody při spodní hranici zákonné trestní sazby (při použití právní kvalifikace jeho jednání podle §234 odst. 1 tr. zák. v trvání tří let), pro jehož výkon by byl zařazen do věznice s ostrahou.
Odvolání obviněného V. B. směřovalo proti výrokům o vině pod body 1), 2) rozsudku nalézacího soudu a na ně navazujícímu výroku o trestu, odvolání obviněných M. F. a M. S. proti výrokům o jejich vině i trestu.
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 10 To 72/2004, byl z podnětu podaných odvolání rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o vině obviněných V. B. a M. F. trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zák. pod bodem 2) a v důsledku toho v celém výroku o uložených trestech, ochranném opatření a ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozeným V. z. p. a K. H.; ohledně obviněného M. S. byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen v celém rozsahu.
Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obvinění V. B., M. F. a M. S. byli uznáni vinnými skutkem popsaným shodně se skutkovými zjištěními pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně. Všichni se tak měli dopustit jednak trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., jednak trestného činu porušování domovní svobody, a to obvinění V. B. a M. F. podle §238 odst. 1, 3 tr. zák., obviněný M. S. podle §238 odst. 1 tr. zák. Rozdíl mezi právním posouzením skutku též jako trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zák. u obviněných V. B. a M. F. oproti právním závěrům soudu prvního stupně záležel v tom, že byly shledány jeho zákonné znaky spočívající v tom, že neoprávněně vnikli do bytu jiného, při činu užili násilí a čin spáchali se zbraní, nikoliv však se dvěma osobami, jak bylo uvedeno v rozhodnutí nalézacího soudu.
Obviněný V. B. byl odsouzen za tuto trestnou činnost jakož i za trestné činy loupeže podle §234 odst. 1, 3 tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. a za trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. pod body 1) a 3) rozsudku soudu prvního stupně, ohledně nichž zůstal tento rozsudek ve výroku o vině nedotčen, podle §234 odst. 3 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na patnáct let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Obviněný M. F. byl odsouzen za trestné činy, jimiž byl uznán vinným rozsudkem odvolacího soudu, a za trestné činy loupeže podle §234 odst. 1, 3 tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně, ohledně nichž zůstal tento rozsudek ve výroku o vině nedotčen, podle §234 odst. 3 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na třináct let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Obviněný M. S. byl podle §234 odst. 2 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na šest let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 písm. c) tr. zák. odvolací soud uložil, že se zabírá plynová pistole označená ve výroku rozsudku, a dále bylo rozhodnuto o náhradě škody poškozeným V. z. p. v L. a K. H. Jinak zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali v zákonné lhůtě dovolání nejvyšší státní zástupkyně a prostřednictvím svého obhájce i obviněný M. F.
Nejvyšší státní zástupkyně podala dovolání ve prospěch i neprospěch obviněných V. B., M. F. a M. S.; ohledně obviněných V. B. a M. F. je opřela o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., ve vztahu k obviněnému M. S. o důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř.
Po zevrubné rekapitulaci obsahu odvolání podaných státní zástupkyní Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a obviněných V. B., M. F. i M. S. a po shrnutí obsahu výroků napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze vyvodila, že odvolacím soudem ve skutečnosti nebylo výrokem rozhodnuto o odvoláních státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem podaných v neprospěch obviněných V. B. a M. F.proti výroku pod bodem 1) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, kterým byli tito obvinění uznáni vinnými trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1, 3 tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. Odvolací soud však podle dovolatelky nerozhodl ani o odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem podaném ve prospěch obviněného M. S. proti výroku pod bodem 2) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, kterým byl uznán vinným trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zák. Odvolací soud v rozporu s návrhem státní zástupkyně v případě obviněného M. S. rozhodl tak, že obviněného shledal vinným jednočinným souběhem trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. (a tedy nikoliv pomocí k trestnému činu loupeže podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., resp. trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák.) s trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. (v tomto směru došlo v rozporu s návrhem státní zástupkyně ke zmírnění právní kvalifikace). Tato změna právní kvalifikace neměla podle dovolatelky žádný vliv na to, že o odvolání státní zástupkyně podaném ve prospěch obviněného M. S. mělo být rozhodnuto výslovným výrokem.
Dovolatelka vytkla, že výroky napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze nebylo rozhodnuto o odvoláních státní zástupkyně podaných jednak v neprospěch obviněných V. B. a M. F., a jednak ve prospěch obviněného M. S., v důsledku čehož je dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., jelikož v předmětném rozhodnutí odvolacího soudu některý výrok chybí.
Stejně tak nejvyšší státní zástupkyně vyjádřila nesouhlas s právními závěry odvolacího soudu, jakými zdůvodnil změnu právního posouzení skutku původně uvedeného pod bodem 2) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, pokud beze změny ve skutkových zjištěních posoudil skutek ohledně obviněného M. S. nikoliv jako jednočinný souběh trestných činů loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zák., ale jako jednočinný souběh trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. Po pečlivém výkladu jednotlivých zákonných znaků skutkových podstat uvedených v ustanovení §238 odst. 1 tr. zák., §238 odst. 2 tr. zák. a §238 odst. 3 tr. zák. zdůraznila, že ze správně zjištěných skutkových okolností vyplývá, že obviněný M. S. naplnil nejen znaky uvedené v §238 odst. 1 tr. zák. (obviněný neoprávněně vnikl a neoprávněně setrval v bytě jiného), ale navíc se dopustil násilí, protože po svém vniknutí do bytu poškozené K. H. použil nůž, kterým řezal polštáře, aby zjistil, kde má poškozená uloženou finanční hotovost, jak předpokládá ustanovení §238 odst. 2 tr. zák. Dále upozornila, že k tomu přistoupila nejen okolnost, že čin byl spáchán se zbraní (obviněný M. S. byl srozuměn, že v době, kdy se dopouští trestné činnosti, obviněný V. B. stále mířil poškozené pistolí na hlavu), ale i fakt, že obviněný M. S. čin spáchal nejméně se dvěma osobami (obviněnými V. B. a M. F.). Uvedla, že odvolací soud chybně dospěl k závěru o nutnosti právně kvalifikovat jednání obviněného M. S. jako spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. trestných činů loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. spáchaných v jednočinném souběhu, poněvadž předmětný skutek obviněného M. S. tak neposoudil v souladu se závěry, které sám prezentoval ve výrokové části svého rozsudku a jeho odůvodnění a z nichž vyplývala nezbytnost posoudit ho jako spolupachatelství trestných činů loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zák. Dodala, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nejen ohledně obviněného M. S., ale i stran obviněných V. B. a M. F.; v jejich případě byl sice skutek vedle trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. posouzen též jako trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zák., avšak nepřesně a nesprávně, nebylo-li konstatováno, že k naplnění jeho znaků došlo i tím, že se každý z nich činu dopustil nejméně se dvěma osobami. Ve vztahu k nim však dovolání opřené o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nepodala s odkazem na reálný předpoklad aplikace ustanovení §265i odst. 1 písm. f) tr. ř.
Nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, a to v rozsahu týkajícím se obviněného M. S., jakož aby zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušenou část napadeného rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby podle §265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v rozsahu týkajícím se obviněného M. S. znovu projednal a rozhodl. Pokud by dovolací soud v intencích tohoto návrhu nerozhodl, pak navrhla, aby podle §265l odst. 2 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby ve svém rozsudku ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 10 To 72/2004, doplnil chybějící výrok, kterým rozhodne o odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem podaném ve prospěch obviněného M. S. Dále navrhla, aby podle téhož ustanovení Nejvyšší soud Vrchnímu soudu v Praze přikázal doplnit v napadeném rozsudku chybějící výroky, kterými rozhodne o odvoláních státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem podaných v neprospěch obviněných V. B. a M. F.
Obviněný M. F. podal dovolání s odkazem na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uplatnil ve vztahu k výroku o vině pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně a namítl, že v tomto rozsahu napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Tohoto jednání se nedopustil a nemohl tak naplnit žádnou ze skutkových podstat trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Rozhodnutí odvolacího soudu shledával v tomto ohledu poměrně strohým a podle jeho přesvědčení se v něm soud nevypořádal se všemi jeho odvolacími námitkami, jež se týkaly správnosti skutkových zjištění pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně. Znovu opakoval, že se skutku nedopustil a že nebyly provedeny žádné přesvědčivé důkazy, které by jeho obhajobu vyvrátily. Výpovědi spoluobviněného V. B. i svědkyň I. Š., J. Š. a zčásti i spoluobviněného M. S. označil za nepřesné a i vzájemně protichůdné. Vytkl, že se soud druhého stupně vůbec nezabýval jeho návrhy na výslechy svědků, které v průběhu hlavního líčení nemohl označit. Upozornil, že opomenuta zůstala jeho obhajoba v tom směru, že je levák a nemohl způsobit poškozenému zranění, jež byla zjištěna znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Zdůraznil, že ani další provedené expertízy nesměřovaly k jeho osobě.
Ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. uvedl, že z výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu není zřejmé, jak bylo naloženo nejenom s jeho odvoláním, ale potažmo i s odvoláními státní zástupkyně a zbývajících obviněných.
Obviněný M. F. navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnut.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného M. F. předeslal, že k důvodům dovolání, jak je uplatnil obviněný, je třeba zaujmout selektivní přístup. Ve vztahu ke konkrétním námitkám, o něž opřel důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uzavřel, že v tomto ohledu nelze o dovolání obviněného věcně rozhodnout, neboť bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. ř. a reálně uplatněný důvod dovolání není v souladu s obsahem jeho odůvodnění. Jde-li o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., shledal opodstatněnou jeho výhradu, že v napadeném rozsudku odvolacího soudu nebylo rozhodnuto o odvolání státní zástupkyně podaném v neprospěch tohoto obviněného, naopak však jako zjevně neopodstatněnou označil námitku dovolatele, že nebylo rozhodnuto ani o jeho odvolání. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovolání obviněného M. F., pokud je v něm uplatněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., tak, aby podle §265l odst. 2 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze doplnit v napadeném rozsudku chybějící výrok, kterým rozhodne o odvolání státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v Ústí nad Labem podaném v neprospěch tohoto obviněného.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání jsou podle §265a tr. ř. přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Ve vztahu k uplatněným dovolacím důvodům dospěl k následujícím závěrům:
I. K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Námitky obsažené v dovolání nejvyšší státní zástupkyně stran obviněných V. B. a M. F. a též v dovolání obviněného M. F., jejichž podstatu tvořila výtka, že odvolacím soudem nebylo v napadeném rozsudku rozhodnuto o odvolání státní zástupkyně, jsou opodstatněné.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 10 To 72/2004, jak již bylo uvedeno, rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 2. 2004, sp. zn. 50 T 22/2003, „z podnětu podaných odvolání“ podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o vině obviněných V. B. a M. F. trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zák. pod bodem 2) a v důsledku toho v celém výroku o uložených trestech, ochranném opatření a ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozeným V. z. p. a K. H.; ohledně obviněného M. S. byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen v celém rozsahu.
Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obvinění V. B., M. F. a M. S. byli uznáni vinnými skutkem popsaným shodně se skutkovými zjištěními pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně. Všichni se tak měli dopustit jednak trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., jednak trestného činu porušování domovní svobody, a to obvinění V. B. a M. F. podle §238 odst. 1, 3 tr. zák., obviněný M. S. podle §238 odst. 1 tr. zák. Na rozdíl mezi právním posouzením skutku též jako trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zák. u obviněných V. B. a M. F. oproti právním závěrům soudu prvního stupně již bylo upozorněno. Nově bylo rozhodnuto též o trestech uložených všem obviněným, o zabrání věci a o náhradě škody poškozeným V. z. p. a K. H. Jinak zůstal rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem nezměněn.
Z obsahu napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze je zřejmé, že odvolací soud sice deklaroval, že rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem změnil k odvoláním obviněných V. B., M. F., M. S. i státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jak o tom svědčí dikce „z podnětu podaných odvolání se napadený rozsudek …“, avšak chybně neoznačil, z podnětu kterého konkrétního odvolání se tak stalo. Přitom je evidentní, že rozhodnutí, které učinil, nemohl učinit ve vztahu ke všem obviněným jak z podnětu odvolání obviněného, tak i z podnětu odvolání státního zástupkyně, které se ho týkalo.
Odvolání obviněných V. B. a M. F. směřovala proti výrokům o vině pod body 1), 2) rozsudku soudu prvního stupně a na ně navazujícím výrokům, odvolání obviněného M. S. proti výroku o vině pod bodem 2) a na něj navazujícím výrokům; odvolání státní zástupkyně podané v neprospěch obviněných V. B. a M. F. se týkalo skutku pod bodem 1) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a její odvolání podané ve prospěch obviněného M. S. skutku pod bodem 2) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně.
Zrekapitulujeme-li závěry odvolacího soudu, ten změnil rozsudek soudu prvního stupně ve prospěch obviněných V. B. a M. F. u skutku původně uvedeného pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně, ohledně něhož však ve vztahu k nim nebylo podáno odvolání státní zástupkyní; změna byla tedy učiněna jen z podnětu odvolání obviněných V. B. a M. F. Nelze proto přisvědčit námitce obviněného M. F., že by z výroku a obsahu napadeného rozsudku odvolacího soudu nebylo zřejmé, jak bylo rozhodnuto o jeho odvolání.
Lze sice připustit, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a jemu předcházející řízení jak z podnětu odvolání těchto obviněných, tak i státní zástupkyně, avšak svůj závěr o důvodnosti či nedůvodnosti odvolání státní zástupkyně ohledně obviněných V. B. a M. F. opomněl ve výrokové části svého rozhodnutí vyjádřit.
Pokud Vrchní soud v Praze takto nepostupoval a ponechal rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ohledně uvedených obviněných nedotčený v částech napadených odvoláními státní zástupkyně, aniž by podle §256 tr. ř. rozhodl o jí podaných odvoláních, svědčí to o tom, že si náležitě neujasnil dosah ustanovení §254 odst. 4 tr. ř. Podle tohoto ustanovení, byla-li odvoláním napadena část rozsudku týkající se jen některé z více osob, o nichž bylo rozhodnuto týmž rozsudkem, přezkoumá odvolací soud podle §254 odst. 1, 2, 3 tr. ř. jen tu část rozsudku a předcházejícího řízení, která se týká této osoby. Z citovaného ustanovení je zřejmé, že pokud odvolací soud přezkoumává rozsudek, jímž bylo rozhodnuto ohledně několika obviněných, je jeho přezkumná pravomoc vždy vázána na to, kterého z obviněných se odvolání týká, přičemž všechna odvolání podaná ohledně téhož obviněného tvoří relativně uzavřený základ přezkumné pravomoci odvolacího soudu jen ve věci tohoto obviněného.
Obdobně je-li státním zástupcem podáno odvolání ohledně více osob, o nichž bylo rozhodnuto týmž rozsudkem, musí odvolací soud rozhodnout tak, aby bylo zřejmé, že je rozhodnuto výrokem o odvolání ohledně každé z těchto osob. Takové odvolání je třeba chápat jako odvolání skládající se z tolika samostatných částí, kolika osob se týká, takže o takovém odvolání není rozhodnuto jako o celku a účinky rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k jednotlivým osobám nelze dovozovat z toho, jak bylo rozhodnuto o odvolání ohledně některých z nich. To mimo jiné znamená, že v případě, kdy odvolací soud shledá důvodným takové odvolání jen u některé z osob, odvolání ohledně dalších podle §256 tr. ř zamítne (k tomu viz č. 34/2000 Sb. rozh. tr.).
Z hlediska zásad, které podle §254 tr. ř. vymezují přezkumnou pravomoc odvolacího soudu, je nepřípustný stav, kdy odvolací soud projedná odvolání státního zástupce podané ohledně více obviněných a kdy ve výroku svého rozhodnutí rozhodne výslovně jen ve vztahu k některému či některým obviněným, zatímco rozsudek ponechá ve vztahu k ostatním obviněným beze změny, aniž odvolání podané ohledně těchto obviněných zamítne.
Vrchní soud v Praze proto pochybil, pokud nerozhodl zvláštním výrokem, resp. výroky, o odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem podaném v neprospěch obviněných V. B. a M. F. V jeho rozsudku tyto výroky chybí a je dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaného ohledně obviněných V. B. a M. F. a dovolání obviněného M. F. podle §265l odst. 2 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby v rozsudku ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 10 To 72/2004, doplnil chybějící výroky, kterými rozhodne o odvoláních státního zástupce podaných v neprospěch obviněných V. B. a M. F.
Jinak je tomu ohledně té části dovolání nejvyšší státní zástupkyně, v níž vytkla, že nebylo rozhodnuto ani o odvolání státní zástupkyně podaném ve prospěch obviněného M. S.
Odvolání obviněného i odvolání státní zástupkyně podané v jeho prospěch se týkalo skutku původně uvedeného pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně. V tomto rozsahu byl však rozsudek soudu prvního stupně zrušen a o vině obviněného bylo rozsudkem odvolacího soudu nově rozhodnuto tak, že při nezměněných skutkových zjištěních byl uznán vinným jednočinný souběhem trestných činů loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák.; rozsudek odvolacího soudu byl tedy pro obviněného příznivější a bylo tak rozhodnuto v jeho prospěch. Bylo-li rozhodnuto naznačeným způsobem, stalo se tak jak z podnětu jeho odvolání, tak i z podnětu odvolání státní zástupkyně.
Nejvyšší státní zástupkyně namítla, že o odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství odvolací soud ve skutečnosti nerozhodl, neboť nerozhodl v intencích jejího návrhu. Státní zástupkyně se totiž domáhala, aby byl obviněný M. S. uznán vinným jednočinným souběhem pomoci k trestnému činu loupeže podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., event. trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., a trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zák. Došlo-li ke změně v právním posouzení skutku obviněného, nemá to podle jejího přesvědčení žádný vliv na to, že o odvolání státní zástupkyně podaném ve prospěch obviněného M. S. mělo být rozhodnuto výslovným výrokem.
S tímto názorem souhlasit nelze.
Podle §254 odst. 1 tr. ř. nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle §253, přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nebyly odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlíží jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání.
Odvolání státní zástupkyně podané ve prospěch obviněného M. S. i odvolání tohoto obviněného směřovalo proti stejnému výroku o vině. Odvolací soud při zachování skutkových zjištění, k nimž dospěl soud prvního stupně, změnil právní posouzení skutku ve prospěch obviněného, a třebaže se tak nestalo ve shodě s odvolacími námitkami státní zástupkyně, relevantní je v daných souvislostech dopad rozhodnutí odvolacího soudu do poměrů obviněného a okolnost, že odvolací soud tak přihlížel k vadě, která nebyla odvoláním státní zástupkyně vytýkána, ale měla podle něj vliv na správnost výroku, proti němuž bylo podáno odvolání ve prospěch obviněného i státní zástupkyní.
Zrušil-li tedy odvolací soud napadeným rozsudkem ohledně obviněného M. S. rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a nově rozhodl o vině, trestu a o náhradě škody i ve vztahu k tomu obviněnému, učinil tak jak z podnětu odvolání obviněného M. S., tak i odvolání státní zástupkyně podaného ve prospěch tohoto obviněného.
V tomto ohledu proto v napadeném rozsudku odvolacího soudu výslovný výrok, jímž by mělo být rozhodnuto o odvolání státní zástupkyně podaném ve prospěch obviněného M. S., nechybí a dovolání nejvyšší státní zástupkyně je v této části zjevně neopodstatněné.
II. K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
a) dovolání obviněného M. F.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný M. F. uplatnil toliko námitky, které směřovaly proti rozsahu dokazování, proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil soud prvního stupně pod bodem 1) jeho rozsudku a z nichž vycházel v napadeném rozsudku i odvolací soud. V podstatě vytkl, že se tohoto skutku nedopustil a že se odvolací soud řádně nevypořádal s jeho odvolacími námitkami. V souladu s již dříve uplatněnou obhajobou uvedl, že nebyly opatřeny a provedeny žádné přesvědčivé důkazy svědčící o jeho vině. Učinily-li soudy odlišný závěr, nesprávně hodnotily výpovědi spoluobviněných V. B. a částečně i M. S. a též slyšených svědkyň v jeho neprospěch a nezabývaly se všemi rozhodnými okolnostmi, jmenovitě umístěním zranění zjištěných u poškozeného znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Žádné relevantní poznatky vedoucí k jeho osobě coby pachatele nebylo možno podle něj učinit ani ze zajištěných daktyloskopických stop, expertízy z oblasti genetiky, trasologických či pachových stop. Za nedostatek pokládal absenci provedení důkazů, jež označil až v odvolacím řízení.
Je tak evidentní, že ačkoli obviněný v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky uplatnil námitky skutkové, jimiž se primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestných činů loupeže podle §238 odst. 1, 3 tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. nedopustil. Vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem, žádnou konkrétní námitku neuplatnil. Vady, které napadenému rozsudku a předcházejícímu řízení vytkl, mají tudíž v celém rozsahu povahu vad skutkových, nikoliv hmotně právních. Ty však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02). Pro úplnost nutno dodat, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů ve vztahu ke skutku pod bodem 1) výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé; právní hodnocení jednání obviněného se nedostalo do extrémního rozporu se zjištěnými skutkovými okolnostmi.
V tomto směru bylo dovolání podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř. a byly splněny podmínky pro jeho odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Neodmítl-li Nejvyšší soud dovolání obviněného M. F., stalo se tak jen proto, že bylo nutno odstranit i jím vytknutou vadu záležející v tom, že v napadeném rozsudku chyběl výrok, kterým by bylo rozhodnuto o odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v jeho neprospěch.
b) dovolání nejvyšší státní zástupkyně ohledně obviněného M. S.
Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání nejvyšší státní zástupkyně je významná otázka, zda skutek obviněného vykazuje vedle nezpochybňovaných znaků trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. též znaky trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zák., a nikoliv jen trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák.
Trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo neoprávněně vnikne do domu nebo do bytu jiného nebo tam neoprávněně setrvá.
Trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zák. se dopustí, kdo užije při činu uvedeném v odstavci 1 násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí a takový čin spáchá se zbraní nebo nejméně se dvěma osobami.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že ve vztahu k obviněnému M. S. soud považoval za naplněné znaky trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák., které spočívají v tom, že obviněný neoprávněně vnikl do bytu jiného.
Skutková část výroku o vině rozsudku odvolacího soudu ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění však obsahují taková konkrétní skutková zjištění, která zákonné znaky právě jen tohoto trestného činu nevyjadřují, jak přiléhavě podotkla dovolatelka.
Podle zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel v napadeném rozsudku i odvolací soud, spočívala rozhodná skutková zjištění v tom, že v průběhu činu obviněných V. B. a M. F., který spočíval v tom, že po neoprávněném vniknutí do bytu poškozené K. H. stříkl jí obviněný V. B. do obličeje sprej, obviněný M. F. jí ucpal ústa, svalil ji na zem, svázal jí ruce a společně s obviněným V. B. ji přivázali ke křeslu a začali prohledávat byt, přitom ohrožovali poškozenou pistolí nezjištěné značky a požadovali po ní peníze a šperky, vnikl do bytu poškozené i obviněný M. S., který společně s již přítomnými obviněnými prohledával byt a který přitom rozřezal nožem polštáře, aby zjistil, kde má poškozená peníze, vyhrožoval jí ublížením její vnučce, v průběhu tohoto jednání obvinění v bytě poškozené nalezli a zmocnili se finanční částky ve výši 30.800,- Kč, náramkových hodinek v hodnotě 300,- Kč a svazku 5 klíčů, poškozené způsobili pohmoždění obou zápěstí, hrudníku, obličeje a dosud trvající posttraumatickou stresovou poruchu jako důsledek napadení.
Soud prvního stupně uzavřel, že tak bylo prokázáno, že obviněný M. S. společně s obviněnými V. B. a M. F. neoprávněně vnikli do bytu poškozené K. H. a při činu užili násilí a pohrůžky bezprostředního násilí a skutek spáchali se zbraní – s pistolí a nožem, a že tak byly naplněny znaky trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zák.
Odvolací soud se s tímto právním závěrem neztotožnil a v odůvodnění svého rozsudku v této souvislosti uvedl (strana 16), že je nepochybné, že do bytu poškozené vnikli obvinění V. B. a M. F. tak, že poté co poškozená na jejich vyzvání otevřela vstupní dveře bytu, vstříkl jí obviněný V. B. do obličeje sprej a obviněný M. F. jí ucpal ústa a svalil ji na zem. Je proto podle jeho závěrů nepochybné, že tito dva obvinění vnikli do bytu jiného za použití násilí a takový čin spáchali se zbraní, kterou sprej v souladu s konstantní judikaturou je. Uzavřel, že tak naplnili zákonné znaky trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zák., přičemž jednali ve vzájemné výslovné či konkludentní dohodě o použití násilí a zbraně. Odvolací soud pokračoval, že teprve dodatečně vnikl do bytu poškozené též obviněný M. S., tento však již aniž by k tomuto vniknutí musel použít násilí či zbraně. Pokud následně disponoval nožem, pak tento nůž použil k rozřezání polštářů, aby zjistil, kde má poškozená peníze, tedy vůči věci, a nikoliv vůči napadené osobě. Jednání obviněného tak podle jeho přesvědčení vykazuje znaky skutkové podstaty trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák.
Tento názor odvolacího soudu nemůže v konfrontaci s jím ve výroku a v odůvodnění napadeného rozsudku prezentovanými zjištěními obstát. Odvolací soud totiž zdůraznil (strana 14 jeho rozsudku), že „… ohledně obviněného M. S. krajský soud správně uzavřel, že tento se nepodílel na projednávaném činu od samého počátku, ale do trestného jednání se zapojil až následně, když pro něho obviněný V. B. přišel s požadavkem, aby pomohl při hledání peněz v bytě poškozené. Nebylo vyvráceno tvrzení obviněného M. S., že o činu předem nevěděl. Obviněný M. S. se však následně aktivně zapojil do trestného jednání, a to přestože vzhledem k situaci, kterou viděl v bytě poškozené K. H. (poškozená svázaná v křesle), tedy věděl, že vůči poškozené bylo užito násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Ostatně nutno poukázat i na výpověď poškozené K. H. z přípravného řízení, které se dovolávají jako preciznější obvinění (č. l. 777), z níž mj. vyplývá, že muž s černými vousy (obviněný V. B.) ji stále hlídal a pistolí jí stále mířil na hlavu. Ti další prohledávali skříně, vyhazovali věci ze skříní na zem. Z této výpovědi je zřejmo, že obviněný M. S. zcela vědomě a úmyslně přistoupil k již započatému trestnému jednání spoluobviněných V. B. a M. F., dále se na něm aktivně podílel spolu s nimi a stal se tak jejich spolupachatelem …“. Z těchto závěrů lze usuzovat na srozumění obviněného M. S., že trestnou činnost páchá spolu s obviněnými V. B. a M. F. a že poškozená K. H. je současně ohrožována zbraní, kterou jí obviněný V. B. mířil na hlavu, jak přiléhavě argumentovala dovolatelka.
Z těchto zjištění plyne, že obviněný M. S. naplnil nejenom znaky trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. tím, že neoprávněně vnikl a neoprávněně setrval v bytě jiného, ale navíc se dopustil násilí, protože po svém vniknutí do bytu poškozené K. H. použil nůž, kterým řezal polštáře, aby zjistil, kde má poškozená peníze, k čemuž přistoupila nejen okolnost, že čin byl spáchán se zbraní – obviněný M. S. byl srozuměn, že v době, kdy se dopouštěl trestné činnosti, obviněný V. B. stále mířil poškozené pistolí na hlavu, ale i skutečnost, že obviněný M. S. čin spáchal nejméně se dvěma osobami, tj. obviněnými V. B. a M. F. To svědčí pro závěr, že byly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zák., jak přesvědčivě vyvozovala nejvyšší státní zástupkyně.
I kdyby však Nejvyšší soud shledal dovolání nejvyšší státní zástupkyně v tomto směru důvodným, je zcela zřejmé, že projednání dovolání v rozsahu a z důvodů v něm uvedených by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného M. S. Ani při změně právního posouzení skutku v tom smyslu, že by nebyl kvalifikován jako jednočinný souběh trestných činů loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák., ale jako jednočinný souběh trestných činů loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zák., by nemohlo dojít k žádné relevantní změně hodnocení stupně nebezpečnosti tohoto činu obviněného pro společnost a změna právního posouzení skutku by nemohla zásadně ovlivnit ani závěry rozhodné pro stanovení druhu trestu a jeho výměry. Úhrnný trest odnětí svobody byl obviněnému odvolacím soudem vyměřen podle zásad pro ukládání úhrnného trestu uvedených v §35 odst. 1 tr. zák. mírně nad dolní hranicí určující zákonné trestní sazby §234 odst. 2 tr. zák. ve výměře šesti let, pro jeho výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, tedy ve shodě se závěry soudu prvního stupně. Takto stanovený druh a výměra trestu zcela koresponduje s rozhodnými hledisky uvedenými v §31 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., jak jsou rozvedeny především v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Zpřísnění právního posouzení skutku v důsledku podání dovolání nejvyšší státní zástupkyně by nemohlo vést k uložení přísnějšího trestu, neboť státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem podala odvolání jen ve prospěch tohoto obviněného. Současně je evidentní, že otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, nemá po právní stránce význam, který by bylo lze označit jako zásadní, neboť nejde o otázku, jejíž řešení by v rozhodovací činnosti soudů vyvolávalo pochybnosti či větší obtíže (k tomu např. č. 33/1978, 1/1980, 57/2001, 14/2002 Sb. rozh. tr. aj.).
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaného ohledně obviněných V. B. a M. F. a dovolání obviněného M. F. podle §265l odst. 2 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby v rozsudku ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 10 To 72/2004, doplnil chybějící výroky, kterými rozhodne o odvoláních státního zástupce podaných v neprospěch obviněných V. B. a M. F. Podle §265i odst. 1 písm. e), f) tr. ř. dovolání nejvyšší státní zástupkyně ohledně obviněného M. S. odmítl. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. ledna 2005
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková