ECLI:CZ:NS:2005:8.TDO.1467.2004.1
sp. zn. 8 Tdo 1467/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. ledna 2005 o dovolání obviněného Ing. L. V. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 3. 2004, sp. zn. 4 To 49/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 5 T 15/2000, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. L. V. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 29. 5. 2003, sp. zn. 5 T 15/2000, byl obviněný Ing. L. V. uznán vinným trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák., kterého se dopustil, tím, že „v době od 17. 3. 1999 do 30. 9. 1999 v N. J. nerespektoval rozhodnutí Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 9. 2. 1998, sp. zn. 7 C 165/99 (správně mělo být sp. zn. 7 C 165/96), které nabylo právní moci dne 13. 3. 1999 a kterým mu byla uložena povinnost vyklidit nebytové prostory sestávající z pěti místností o celkové výměře 70.04 m2 v domě v N. J. a neoprávněně tak bránil bytovému podniku v užívání nebytových prostor, když nebytové prostory pak byly vyklizeny soudním vykonavatelem“.
Za tento trestný čin byl podle §249a odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku a tří měsíců.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 26. 3. 2004, sp. zn. 4 To 49/2004, odvolání podané obviněným proti shora citovanému rozsudku podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti posledně citovanému usnesení ve spojení s odsuzujícím rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně podal obviněný prostřednictvím obhájce Mgr. R. K. dovolání, které vymezil dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.; vyslovil názor, že použitá právní kvalifikace podle §249a odst. 2 tr. zák. neodpovídá skutkovému stavu, jak byl zjištěn rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně. Soudům obou stupňů především vytknul, že subjektivní stránku tohoto trestného činu nesprávně dovodily z fikce, že obdržel usnesení Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 11 Co 604/99 (obviněný měl však zřejmě na mysli rozhodnutí sp. zn. 15 Co 666/98), jímž bylo rozhodnuto o jeho odvolání podaném proti rozsudku, kterým mu byla uložena povinnost vyklidit nebytové prostory, a nebraly dostatečně v úvahu, že toto usnesení nikdy nepřevzal. Poukázal na to, že předmětné rozhodnutí obdržela dne 21. 4. 1999 pouze jeho právní zástupkyně Mgr. S. V., která ho však o této skutečnosti nikdy neinformovala. Úmysl spáchat trestný čin nemohl být proto vztahován k datu 17. 3. 1999, protože v této době obsah rozhodnutí odvolacího soudu nebyl ještě znám jeho právní zástupkyni, a tím méně jemu. Jeho návrh na doplnění dokazování výslechem Mgr. S. V. neměl být odmítnut, protože jeho právní zástupkyně mohla uvést, zda svého klienta informovala o doručení předmětného rozhodnutí. Dále odkázal i na své odvolání podané proti rozhodnutí o exekuci, v němž též vysvětlil, že mu nebylo známo, že rozsudek o povinnosti vyklidit nebytové prostory nabyl právní moci, a poukázal na rozhodnutí krajského soudu potvrzující usnesení o nařízení exekuce, které převzal až dne 18. 9. 1999, tedy dvanáct dnů před samotným výkonem této exekuce. Ani v období od 18. 9. do 30. 9. 1999 však nešlo o úmyslné páchání trestného činu, neboť v té době ještě probíhalo soudní řízení o dalším prodloužení nájmu, které skončilo až v roce 2000. Do vydání tohoto rozhodnutí se proto mohl stále domnívat, že mu bude potvrzena oprávněnost užívání nebytových prostor.
Za nesprávné obviněný shledal i objasnění znaku „bránění v užívání“. Uvedl, že předmětné nebytové prostory opustil již v roce 1997, protože tam od této doby své podnikatelské aktivity neprovozoval. Ponechal v nich pouze bezvýznamné movité věci, které převzal jako součást nebytových prostor po předchozích nájemcích. Svoji argumentaci doložil odkazem na soupis věcí zpracovaný při vyklizení, který obsahoval pouze několik nevýznamných předmětů. Vyslovil přesvědčení, že pokud věci vyjmenované v seznamu se v nebytových prostorech v době vyklizení nacházely, nelze tuto skutečnost považovat za naplnění uvedeného znaku.
V závěru svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) zrušil napadená rozhodnutí Okresního soudu v Novém Jičíně a Krajského soudu v Ostravě a přikázal Okresnímu soudu v Novém Jičíně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
K předmětnému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, kterému bylo dovolání obviněného doručeno v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř., a konstatoval, že námitky obviněného jsou v zásadě pouhým opakováním jeho obhajoby uplatněné před soudem prvního stupně a následně i v řízení o odvolání. Vysvětlil, že podle §49 odst. 1 o. s. ř. v daném případě postačilo doručení rozhodnutí právní zástupkyni obviněného, takže vzájemný vztah mezi účastníkem řízení a jeho právním zástupcem nemůže mít tvrzený vliv na průběh řízení. Podle zjištění soudu byl obviněný povinen pronajaté nebytové prostory uvolnit a předat jejich vlastníkovi již dne 31. 8. 1996, kdy uplynutím sjednané doby skončil nájemní vztah. Shledal, že argumenty uváděné obviněným v dovolání sice spadají pod jím deklarovaný dovolací důvod, avšak nejsou důvodné. Vzhledem k výše uvedenému navrhl odmítnout dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné za současného vyslovení souhlasu s jeho projednáním v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obdobně zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami, neboť obviněný vady napadeného rozhodnutí spatřoval především v nedostatečně objasněné subjektivní stránce činu, který mu je kladen za vinu, a dále namítal, že zjištěný skutek nevykazuje znaky trestného činu podle §249a odst. 2 tr. zák. spočívající v „bránění v užívání“. Takto vyjádřené výhrady se shodují se zákonnými hledisky uvedenými v označeném dovolacím důvodu, a proto Nejvyšší soud dále zkoumal, zda je takto podané dovolání opodstatněné.
K uvedeným námitkám obviněného je potřeba nejprve v obecné rovině uvést, že podle §249a odst. 2 tr. zák. se trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru dopustí ten, kdo oprávněné osobě neoprávněně brání v užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru. Ve smyslu ustanovení §3 odst. 3 tr. zák. jde o čin, k jehož trestnosti je třeba úmyslného zavinění. Podle §4 tr. zák. je čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý).
Neoprávněným bráněním v užívání bytu nebo domu jiného se rozumí jakýkoliv neoprávněný zásah do práva oprávněné osoby, který jí znemožňuje nebo podstatně ztěžuje řádně a obvyklým způsobem byt užívat. Za neoprávněné bránění v užívání domu nebo bytu ve smyslu §249a odst. 2 tr. zák. je třeba považovat i případ, kdy se dosavadní nájemce domu či bytu po skončení nájmu odmítne vystěhovat a dům nebo byt vyklidit a vyklizený ho předat vlastníkovi (srov. rozhodnutí č. 17/2000 Sb. rozh. tr.).
Podle skutkových zjištění popsaných ve výroku napadeného rozsudku se měl obviněný předmětného trestného činu dopustit tím, že v době od 17. 3. 1999 do 30. 9. 1999 nerespektoval rozhodnutí Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 9. 2. 1998, sp. zn. 7 C 165/96 (ve výroku rozsudku nesprávně označeného jako sp. zn. 7 C 165/1999), které nabylo právní moci dne 13. 3. 1999 a kterým mu byla uložena povinnost vyklidit nebytové prostory sestávající z pěti místností o celkové výměře 70.04 m2 v domě v N. J. (dále jen nebytové prostory), a neoprávněně tak bránil bytovému podniku v užívání těchto nebytových prostor.
Z obsahu rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 9. 2. 1998, sp. zn. 7 C 165/96, na který mimo jiné též odkázal v napadeném rozhodnutí i odvolací soud, vyplynulo, že jím bylo rozhodnuto, že obviněný je povinen vyklidit nebytové prostory a tyto B. p. m. N. J. předat do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Obviněný sám tuto skutečnost ve svém dovolání nezpochybnil a připustil i to, že byl dne 9. 2. 1998 při vyhlášení tohoto rozhodnutí osobně účasten. Z obsahu spisu též vyplynulo, že obviněný proti tomuto rozhodnutí sám sepsal dovolání neobsahující náležitosti zákonem předepsané, a protože ve stanovené době tento nedostatek neodstranil, rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 29. 1. 1999, sp. zn. 15 Co 666/1998, tak, že toto odvolací řízení zastavil.
Ve věci se dále podává, že vlastníkem objektu, ve kterém se nebytové prostory nacházejí, je město N. J., které si zřídilo (na základě zakládací listiny ze dne 25. 11. 1991) jako svou příspěvkovou organizaci B. p. m. N. J. ( dále jen bytový podnik), který byl dále zmocněn k oprávnění uzavírat jako správce městského majetku nájemní smlouvy u nebytových prostor ve vlastnictví města. Bytový podnik byl tudíž legitimován k tomu, aby dne 15. 9. 1993 uzavřel s obviněným smlouvu o nájmu nebytových prostor. Tato smlouva byla uzavřena na dobu určitou od 1. 9. 1993 do 30. 6. 1996. Dne 28. 6. 1996 byl mezi bytovým podnikem a obviněným uzavřen 2. dodatek k nájemní smlouvě, kterým byl prodloužen nájem na další období od 1. 7. 1996 do 31. 8. 1996.
Podle §9 zák. č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění dalších právních předpisů (dále jen zák. č. 116/1990 Sb.), platí, že nájem sjednaný na dobu určitou skončí uplynutím doby, na kterou byl sjednán. Podle §13 cit. zák. nebylo-li dohodnuto jinak, je v případě ukončení nájmu nájemce povinen vrátit nebytový prostor ve stavu, v jakém ho převzal s přihlédnutím k obvyklému opotřebení.
S ohledem na citovaná zákonná ustanovení, obsah nájemní smlouvy a její dodatek, byl obviněný povinen nebytové prostory vyklidit bez ohledu na další uváděné okolnosti již na základě toho, že uplynula doba, na kterou byl nájem sjednán, tedy ke dni 31. 8. 1996. Obviněný však tyto své povinnosti nerespektoval, když po uplynutí doby, na niž byl nájem sjednán, nebytové prostory nevyklidil. Na základě tohoto faktického stavu již od 1. 9. 1996 bránil bytovému podniku v užívání předmětných nebytových prostor, neboť již neměl v důsledku uplynutí doby, na niž byl nájem sjednán, právní důvod, aby nadále předmětné nebytové prostory užíval.
Na této povinnosti obviněného nebytové prostory vyklidit nemohla nic změnit ani skutečnost, že asi tři měsíce před uplynutím sjednané doby nájmu podal žádost o prodloužení nájmu nebytových prostor, neboť, jak i sám v řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně, sp. zn. 7 C 165/1996, uvedl, obdržel rozhodnutí městské rady ze dne 9. 7. 1996, kterým mu bylo bez udání důvodů oznámeno, že mu nájem nebude prodloužen. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno rozhodnutím ze dne 15. 10. 1996, podle něhož mu bylo sděleno, že městská rada na původním rozhodnutí trvá. Jak se z obsahu spisu dále podává, tato zamítavá stanoviska a neprodloužení smlouvy o nájmu vycházela ze zjištění, že obviněný opakovaně v době trvání nájmu platil nepravidelně poplatek za zábor veřejného prostranství, což byla skutečnost, jíž si obviněný musel být vědom, stejně tak jako i důsledků z neplnění těchto povinností vyplývajících, tedy např. i toho, že mu městský úřad v jeho žádosti o prodloužení doby nájmu nevyhoví.
Z uvedeného je patrné, že i když je podle popsaných skutkových zjištění počátek trestné činnosti stanoven od 17. 3. 1999 a tedy odvozen od právní moci rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 9. 2. 1998, sp. zn. 7 C 165/1996, jímž bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného vyklidit nebytové prostory v důsledku neplatnosti předmětné nájemní smlouvy podle §3 odst. 4 zák. č. 116/1990 Sb., obviněný již od uplynutí doby, na niž byl nájem sjednán, nebyl oprávněn předmětné nebytové prostory užívat. Jestliže v návaznosti na to nepostupoval podle §13 zák. 116/1990 Sb. a nevrátil nebytový prostor ve stavu, v jakém ho převzal s přihlédnutím k obvyklému opotřebení, bylo by možné takové jednání považovat za neoprávněné bránění v užívání těchto prostor. Takové úvahy však v daném případě nejsou na místě, protože by znamenaly zpřísnění postavení obviněného za situace, kdy dovolání bylo podáno toliko v jeho prospěch, což by bylo v rozporu se zásadou zákazu změny k horšímu (reformationis in peius). Konstatovaná okolnost dosvědčuje, že obviněný nebyl oprávněn po dobu, jak byla ve skutkových zjištěních popsána, tedy několik let poté, co skončila doba, na kterou byl nájem sjednán, i přes opakované urgence majitele nebytových prostor své povinnosti spojené s ukončením doby nájmu splnit. Za správné je proto nutné považovat, že se předmětného činu dopouštěl od 17. 3. 1999 až do faktického vyklizení nebytových prostor soudním vykonavatelem v souvislosti s rozhodnutím o nařízení výkonu rozhodnutí vyklizením ve věci sp. zn. 50 E 958/99, k němuž došlo dne 30. 9. 1999. Po tuto dobu tedy neoprávněně bránil bytovému podniku ve výkonu jeho práva nebytové prostory užívat.
Materiální stránka trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným, ve vztahu k namítanému znaku „bránění v užívání“ byla naplněna. Námitka obviněného v této souvislosti uplatněná, že v místnostech, které byly předmětem nájmu, již neměl žádné „významné věci“, není rozhodující, protože skutkové okolnosti svědčí o tom, že nebytový prostor nevrátil ve stavu, v jakém ho převzal. Skutečnost, že v nebytových prostorách již svou podnikatelskou činnost neprovozoval, jak obviněný naznačil, nelze považovat za splnění povinnosti vyplývající z ustanovení §13 zák. č. 116/1990 Sb. Jde tak o případ, kdy se obviněný jako dosavadní nájemce nebytových prostor po skončení nájmu odmítl vystěhovat a tyto prostory vyklidit a vyklizené je předat vlastníkovi.
Z výše rozvedených souvislostí je pak i ve vztahu k dovoláním namítané subjektivní stránce činu možné poznamenat, že obviněný již od okamžiku, kdy mu nájem skončil uplynutím doby sjednané v nájemní smlouvě, věděl, že není oprávněn nadále předmětné nebytové prostory užívat. Tuto skutečnost lze mimo uvedeného dovodit rovněž z jeho vlastního počínání, pokud asi tři měsíce před uplynutím doby sjednaného nájmu sám žádal o jeho prodloužení. Je tak patrné, že obviněný si byl vědom, že mu nájem sjednanou dobou skončí a že nebytové prostory dále užívat nemůže. Opakovaně mu však bylo sdělováno, a to jak v době, než nájem byl ukončen, tak i později, že jeho žádostem vyhovět nelze. Jeho vědomost o tom, že není oprávněn nebytové prostory užívat byla konstatována a zdůrazněna i později, a to v rozhodnutí Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 9. 2. 1998, sp. zn. 7 C 165/1996, jehož vyhlášení byl obviněný osobně přítomen. Opis tohoto rozsudku mu byl doručen, neboť obviněný tuto skutečnost nepopírá a sám osobně proti tomuto rozhodnutí podal odvolání. Protože neobsahovalo odůvodnění, což byl nedostatek, který obviněný ani přes písemné výzvy odvolacího soudu neodstranil, odvolací soud usnesením ze dne 29. 1. 1999, sp. zn. 15 Co 666/98, toto řízení zastavil. Všechny tyto skutečnosti svědčí o tom, že obviněný znal jak obsah výroku tohoto rozhodnutí, tak i důvody, pro které bylo vydáno. Jde tak vedle vědomosti o faktickém skončení nájmu v důsledku uplynutí doby, na niž byl sjednán, o další rozhodnou okolnost, z níž vyplynula neoprávněnost užívání zmiňovaných nebytových prostor.
Obhajoba obviněného, stejně tak i podstatná část jeho námitky uplatněné v podaném dovolání, že nevěděl, že je povinen vyklidit nebytové prostory proto, že mu nebylo známo, že nabylo právní moci rozhodnutí Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 9. 2. 1998, sp. zn. 7 C 165/1996, když neobdržel od své právní zástupkyně Mgr. S. V. rozhodnutí odvolacího soudu ve věci sp. zn. 15 Co 666/98, není s ohledem na všechny výše rozvedené okolnosti pro závěry o naplnění subjektivní stránky významná. Soud prvního stupně i odvolací soud správně vycházely z ustanovení §49 odst. 1 občanského soudního řádu, podle něhož v daném případě postačovalo doručení rozhodnutí právní zástupkyni obviněného. Kromě toho je nutné přihlédnout též k argumentům popsaným v odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí (obviněný stejnou vadu vytýkal ve svém odvolání), kde odvolací soud na str. 3 a 4 uvedl, že „je výhradně věcí obviněného a jeho právní zástupkyně, jaké jsou jejich vzájemné vazby, vztahy a komunikace. V tomto směru je tvrzení obviněného zcela irelevantní, přičemž podstatné a stěžejní je stanovisko nalézacího i odvolacího soudu, že nájemní smlouva byla od prvopočátku neplatná, což bylo podstatou civilního rozhodnutí, a v probíhajícím exekučním řízení byl obviněný náležitým způsobem informován, o čemž svědčí mimo jiné doručená rozhodnutí i opravný prostředek podaný obviněným.“.
Nejvyšší soud se ztotožnil s těmito, ale i s dalšími úvahami odvolacího soudu rozvedenými v odůvodnění jeho rozhodnutí. Pro stručnost na ně pouze v této souvislosti odkazuje. Není totiž s ohledem na výše uvedené skutečnosti pochyb o tom, že obviněný ode dne 17. 3. 1999, věděl, že pokud nebytové prostory nevyklidí, užívá je neoprávněně a může bytovému podniku v užívání těchto nebytových prostor bránit. Jednal tak v nepřímém úmyslu ve smyslu §4 písm. b) tr. zák.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že právní posouzení skutku ve výroku rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 29. 5. 2003, sp. zn. 5 T 15/2000, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 3. 2004, sp. zn. 4 To 49/2004, jako trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák. je správné a odpovídající zákonu. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny otázky a skutečnosti pro daný skutkový stav podstatné. Se závěry soudu prvního stupně se pak plně ztotožnil i soud odvolací, a to po řádném a důkladném přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž se současně logicky vypořádal též s námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení. Je nutné zdůraznit, že námitky uvedené obviněným v dovolání jsou v podstatě totožné s těmi, které uplatnil v řízení odvolacím.
Z těchto důvodů je třeba dospět k závěru, že dovolání obviněného Ing. L. V. je zjevně neopodstatněné, neboť v podstatě jen opakuje již dříve uplatněné námitky, s kterými se soudy obou stupňů již v dostatečné míře a správně vypořádaly. Proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. toto dovolání odmítl. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. ledna 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a
Vypracovala:
JUDr. Milada Šámalová