ECLI:CZ:NS:2005:8.TDO.1480.2004.1
sp. zn. 8 Tdo 1480/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. ledna 2005 o dovolání obviněného M. H., roz. O., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 8 To 324/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 44 T 22/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. H., roz. O. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 byl obviněný M. H. (pod jménem M. O.) uznán vinným pokusem trestného činu krádeže podle §8 odst. 1 tr. zák. k §247 odst. 1 písm. d), e) tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 4. 5. 2004 v 9.30 hod. v P., ve stanici metra „A“ M. se natlačil na neztotožněného muže nastupujícího do soupravy a tomuto začal prohledávat rukou pravou kapsu kabátu, nic neodcizil, přičemž byl zadržen policistou, a tohoto jednání se dopustil přesto, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 2 T 124/2001, který nabyl právní moci dnem 22. 8. 2001, byl odsouzen pod jménem V. L. pro trestný čin krádeže dle §247 odst. 1 písm. d) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. k trestu vyhoštění na dobu 4 let.
Za toto jednání byl podle §247 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
Městský soud v Praze odvolání podané obviněným proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 projednal ve veřejném zasedání a usnesením ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 8 To 324/2004, je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti posledně citovanému rozhodnutí podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. M. Č. dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. rozvedl, že v odvolacím řízení bylo porušeno jeho základní právo na obhajobu, protože v řízení před odvolacím soudem konaném dne 29. 6. 2004 byl zastoupen obhájcem, který již více jak měsíc neměl oprávnění jej před soudem zastupovat, neboť byl Českou advokátní komorou (dále převážně jen „ČAK“) ke dni 25. 5. 2004 vyškrtnut ze seznamu advokátů. Obviněný tuto skutečnost zjistil až poté, co odvolací soud ve věci rozhodl. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 9. 11. 2002, sp. zn. 11 Tdo 636/2002, obviněný vyjádřil názor, že se ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. vztahuje také na jeho případ, a to i přesto, že jde o obhajobu na základě plné moci. Jako obhájce jej tento advokát zastupoval po celé řízení i před soudem prvního stupně. V odvolacím řízení však již nemohl jako obhájce vystupovat, protože byl ze seznamu advokátů vyškrtnut. Městský soud v Praze měl tuto okolnost zjistit, a pokud tak neučinil a veřejné zasedání dne 29. 6. 2004 za přítomnosti tohoto obhájce konal, jednal s osobou, která nebyla subjektem trestního řízení, a porušil ustanovení §35 odst. 1 tr. ř., podle něhož obhájcem v trestním řízení může být jen advokát. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný dovodil z toho, že v trestním řízení nebyla nade vší pochybnost prokázána jeho vina. Pokud nebyl zproštěn obžaloby, byla porušena zásada „in dubio pro reo“. V této souvislosti obviněný vytkl, že v řízení před soudem byly ke zjištění skutkového děje provedeny pouze dva důkazy stojící proti sobě, a to jeho výpověď a výpověď policisty, který jej při činu zadržel. O věrohodnosti výpovědi tohoto svědka vyjádřil pochybnosti. Způsob, jímž soud hodnotil tuto výpověď, označil za spekulativní a dokazování za neúplné, pokud nebyly nalezeny jiné důkazy takovou výpověď dotvrzující a pokud nebyl zjištěn ani poškozený.
V závěru svého dovolání obviněný navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 8 To 324/2004, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 5. 2004, sp. zn. 44 T 22/2004, zrušil a věc přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně požádal předsedu senátu Nejvyššího soudu, aby v souladu s §265o odst. 1 tr. ř. přerušil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství poté, co obdržel opis dovolání, v písemném vyjádření uvedl, že podané dovolání považuje za přípustné, a vyjádřil souhlas s námitkou obviněného, že v řízení neměl obhájce, ačkoliv šlo o zastupování na základě plné moci, když v řízení před odvolacím soudem konaném dne 29. 6. 2004 byl zastoupen obhájcem, který již byl ke dni 25. 5. 2004 vyškrtnut ze seznamu advokátů. Vzhledem k tomu, že odvolací soud tuto skutečnost opomenul, navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek (správně mělo být „usnesení“) Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 8 To 324/2004, a podle §265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, a aby toto rozhodnutí učinil ve smyslu §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obdobně zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř., musel dále posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Z důvodu §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. lze dovolání podat v případě, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Jak již z dikce tohoto ustanovení vyplývá, je uvedený dovolací důvod naplněn tehdy, došlo-li k porušení ustanovení o nutné obhajobě, a vztahuje se i na případy, kdy obviněný již má ustanoveného nebo zvoleného obhájce, ale orgány činné v trestním řízení obhájci neumožnily, aby svá zákonná oprávnění a povinnosti plnil. Z toho vyplývá, že pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. lze zahrnout i případ, v němž sice nejsou splněny zákonné podmínky nutné obhajoby (§36 tr. ř.), ale obviněný si obhájce zvolil a orgány činné v trestním řízení postupují, jako by se tak nestalo (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2002, sp. zn. 11 Tdo 636/2002).
I když v projednávané trestní věci je nutné přisvědčit obviněnému v tom, že byl dne 29. 6. 2004 při veřejném zasedání konaném o jeho odvolání před Městským soudem v Praze zastoupen obhájcem, který byl již od 25. 5. 2004 na základě rozhodnutí ČAK ze seznamu advokátů vyškrtnut, nelze jeho námitky považovat za relevantní ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř.
Z obsahu spisu je zřejmé, že obviněný si zvolil za svého obhájce JUDr. V. Ch., CSc. na základě plné moci ze dne 4. 5. 2004 (v té době byl tento obhájce zapsán v seznamu advokátů vedeném ČAK). V této souvislosti je vhodné zmínit i to, že ve věci nebyl dán žádný z důvodů nutné obhajoby ve smyslu §36 tr. ř. Spis neobsahuje doklad o tom, že by obhájce informoval soud nebo obviněného, že byl dne 25. 5. 2004 vyškrtnut ze seznamu advokátů ČAK podle §7b odst. 1 písm. d) zák. č. 85/1996 Sb.,o advokacii, v platném znění. Ve spise je založena pouze zpráva ČAK ze dne 2. 8. 2004 adresovaná Obvodnímu soudu pro Prahu 1, která je odpovědí na dotaz tohoto soudu; z jejího obsahu vyplývá, že jmenovaný advokát byl dne 25. 5. 2004 ze seznamu advokátů ČAK vyškrtnut.
Ze zprávy vyžádané Nejvyšším soudem od místopředsedy pro trestní věci Městského soudu v Praze B. H. vyplynulo, že uvedená skutečnost nebyla městskému soudu Českou advokátní komorou dána na vědomí. Informace o vyškrtnutí JUDr. V. Ch., CSc. ze seznamu advokátů byla zjištěna z Věstníku ČAK a byla uveřejněna v částce 3, která byla rozeslána dne 30. 7. 2004. Její doručení soudu bylo realizováno až poté.
Z těchto skutečností je evidentní, že Městský soud v Praze, konající veřejné zasedání o odvolání obviněného dne 29. 6. 2004 za přítomnosti jmenovaného právníka, měl sice k dispozici spisový materiál, avšak v něm nebyla obsažena informace, že tento právník byl vyškrtnut (cca 5 týdnů předtím) ze seznamu advokátů ČAK. Jestliže takovou informaci neposkytl soudu ani jmenovaný právník, který i při veřejném zasedání vystupoval jako obhájce obviněného, nelze mít za to, že by odvolací soud postupoval v rozporu s právy obviněného garantovanými mezinárodními smlouvami, např. čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv, i ústavními předpisy, např. čl. 40 odst. 3 Listiny lidských práv a základních svobod, a zajištěnými též ustanovením §41 (zejména odst. 3) tr. ř., podle něhož je obhájce v řízení před soudem oprávněn účastnit se všech úkonů, kterých se může zúčastnit obviněný.
JUDr. V. Ch., CSc., který obviněného po celé řízení na základě plné moci zastupoval, byl k veřejnému zasedání konanému dne 29. 6. 2004 předvolán a veřejného zasedání se zúčastnil, aniž by dal zásadní změnu ve svém postavení jakkoliv najevo. Tímto svým přístupem porušil vztah důvěry mezi ním a obviněným vyplývající z plné moci, kterou mu obviněný ke svému zastupování udělil. Šlo přitom o vztah vzniklý na základě uzavřené smlouvy o poskytování právních služeb (viz §1, 2, 3 a §20 a §22 citovaného zákona o advokacii), do kterého soud nebyl oprávněn nikterak zasahovat. Jen pro úplnost lze konstatovat, že i kdyby odvolací soud zjistil, že jde o obhájce, který již není advokátem, protože byl ze seznamu advokátů ČAK vyškrtnut, mohl by za takové situace pouze s ohledem na ustanovení §35 odst. 1 tr. ř. na tuto okolnost při veřejném zasedání poukázat s upozorněním, že takový obhájce obviněného zastupovat nemůže. Odvolací soud by však za situace, kdy se nejednalo o případ nutné obhajoby ve smyslu §36 tr. ř., nebyl povinen veřejné zasedání ani odročit, neboť pro povinnou účast obhájce v daném případě nebyla splněna zákonná hlediska. Bylo by jen na obviněném, zda by si zvolil jiného obhájce či nikoli, což samozřejmě mohl učinit i v tomto případě.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že okolnost, kdy úkon trestního řízení, v němž nebyly dány důvody nutné obhajoby podle §36 tr. ř., vykonával obhájce zvolený na základě plné moci a tento byl v době konání úkonu již vyškrtnut ze seznamu advokátů ČAK, nenaplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. Ten totiž dopadá na případy, kdy obviněný má obhájce, ať již ustanoveného nebo zvoleného na základě plné moci, avšak soud, popř. jiný orgán činný v trestním řízení, neplní důsledně své povinnosti ve směru zaručení nebo respektování práva obhájce za účelem řádného poskytnutí právní pomoci obviněnému. V této věci nebyla shledána pochybení, na základě nichž by bylo možno činit závěr, že obviněný byl ze strany soudu zkrácen na svých obhajovacích právech. Na tom nic nemůže změnit ani zjištění, že soud objektivně jednal jako s obhájcem s osobou, která již toto postavení neměla, ale stalo se tak proto, že neměl reálnou možnost sám tuto okolnost zjistit, jestliže mu ji obhájce nesdělil (navíc o ní neinformoval ani obviněného jako svého klienta), a takové sdělení neměl včas ani od České advokátní komory. Opačný závěr by vyžadoval, aby se při každém úkonu příslušný orgán činný v trestním řízení dotazoval ČAK, zda dotyčný obhájce je stále zapsán v seznamu advokátů, což je v praxi naprosto nereálné a prakticky zřejmě ani nerealizovatelné.
Nejvyšší soud z těchto důvodů nezjistil skutečnosti svědčící pro závěr, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, jak předpokládá dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný podle obsahu dovolání rovněž uplatnil, lze uvést, že podle něj je možné uplatnit výlučně vady právní. V jeho rámci lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Dovolatelem pod tímto uvedeným dovolacím důvodem namítané nedostatky musejí být spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a nemohou jimi být vytýkány nedostatky ve skutkových zjištěních nebo ve způsobu, jakým byly posouzeny provedené důkazy, na jejichž základě bylo rozhodnuto o vině.
Z obsahu podaného dovolání v rozporu s těmito zákonnými hledisky plyne, že námitky obviněného se netýkají právního posouzení skutku ani jiného nesprávného hmotně právního posouzení, nýbrž směřují výlučně proti způsobu, jakým byla soudem prvního stupně hodnocena věrohodnost jednotlivých důkazů, a brojí rovněž proti úplnosti provedeného dokazování. Obviněný v rámci svých námitek nevychází ze skutkových zjištění popsaných ve skutkové větě výroku o vině a následně i v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, ale požaduje změnu skutkových zjištění, a teprve na podkladě nových a zcela jiných skutkových zjištění, která by korespondovala s jeho obhajobou, požaduje zproštění obžaloby.
Takovou argumentaci však nelze podřadit pod uvedený dovolací důvod, proto dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiných důvodů, než které lze uplatnit podle §265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného M. H., roz. O., podané proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 8 To 324/2004, podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným podle §265b tr. ř. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud nevyhověl žádosti obviněného na přerušení výkonu rozhodnutí. Podle §265o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o dovolání může předseda senátu Nejvyššího soudu odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání. Jde o fakultativní postup a záleží zcela na uvážení předsedy senátu, zda důvody pro přerušení výkonu trestu odnětí svobody shledá. S ohledem na okolnosti projednávaného případu a vzhledem k výsledku dovolacího řízení předseda senátu nedospěl k závěru, že by podmínky pro přerušení výkonu trestu odnětí svobody byly splněny.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. ledna 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a
Vypracovala:
JUDr. Milada Šámalová