ECLI:CZ:NS:2005:8.TDO.1500.2004.1
sp. zn. 8 Tdo 1500/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. ledna 2005 o dovolání obviněného V. Ch. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2004, sp. zn. 8 To 398/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vědné u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 6 T 18/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. Ch. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 6. 2004, sp. zn. 6 T 18/2004, byl obviněný V. Ch. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §223 tr. zák. a odsouzen podle §223 tr. zák. k trestu odnětí svobody na dva měsíce, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na čtrnáct měsíců, a podle §49 odst. 1 tr. zák. k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na jeden rok.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu dopustil tím, že dne 18. 11. 2003 kolem 11.40 hod. řídil vlastní osobní automobil Ford Fokus RZ v P. ulicí K. K. označenou dopravní značkou P6 „stůj, dej přednost v jízdě“ ve směru od ulice R. a při průjezdu křižovatkou s ulicí P. označenou dopravní značkou P2 „hlavní pozemní komunikace“ nedal přednost v jízdě osobnímu automobilu Peugeot 206 RZ majitele obchodní společnosti A. A., s. r. o., přijíždějícímu po ulici P., jehož řidička D. Š. utrpěla při následném střetu zranění, spočívající v tříštivé zlomenině báze 2. kosti záprstní levé ruky, pohmoždění levého kolene a mnohočetné pohmožděniny v průběhu bezpečnostního pásu (hrudník, po břiše), představující poruchu zdraví jako celku na dobu 4 až 6 týdnů.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním směřujícím proti výroku o vině i výroku o trestu. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2004, sp. zn. 8 To 398/2004, bylo podle §256 tr. ř. odvolání obviněného jako nedůvodné zamítnuto.
Proti usnesení Městského soudu v Praze, který rozhodl ve věci samé ve druhém stupni, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání a označil, že směřuje proti výroku o trestu. Odkázal v něm na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. a namítl, že vzhledem ke své nepřítomnosti v hlavním líčení nemohl uplatnit a prokázat polehčující okolnosti a prokázat spoluzavinění poškozené a tyto výhrady neakceptoval ani odvolací soud. Upozornil, že podáním odporu proti trestnímu příkazu a zvolením obhájce dal jasně najevo svoji vůli účastnit se hlavního líčení a uplatňovat svá práva garantovaná čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Vyjádřil přesvědčení, že jeho práva byla krácena, poněvadž soud nepřijal omluvu obhájce a nebylo mu umožněno, aby uplatnil svá práva na obhajobu, ačkoliv všechny orgán činné v trestním řízení jsou podle §2 odst. 13 část věty za středníkem tr. ř. povinny uplatnění těchto práv umožnit. Dodal, že nemohl vědět, že sdělení obhájce, jímž ho informoval, že se hlavní líčení nekoná, není dostatečné.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a aby přikázal soudu prvního stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se do dne konání neveřejného zasedání Nejvyššího soudu k dovolání obviněného nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
Z hlediska obsahu dovolání je s poukazem na uvedený dovolací důvod významná otázka, zda bylo možno dne 22. 6. 2004 konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného.
Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku rozvedl, jakými úvahami byl veden, rozhodl-li o konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného. Uvedl, že k hlavnímu líčení se obviněný nedostavil, přestože mu bylo předvolání k němu řádně a včas doručeno dne 7. 6. 2004. Jeho obhájce JUDr. J. V. požádal o odročení hlavního líčení s omluvou, která nebyla akceptována, obviněný se neomluvil. Nalézací soud uzavřel, že obviněný se měl k hlavnímu líčení dostavit, neboť se nejednalo o případ nutné obhajoby. Neučinil-li tak, byly splněny podmínky pro provedení hlavního líčení v jeho nepřítomnosti (strana 2 rozsudku).
S námitkou obviněného, že soud prvního stupně pochybil, když neakceptoval omluvu obhájce a konal hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, se zabýval i odvolací soud a postup soudu prvního stupně neshledal vadným. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně nepochybil, když omluvu obhájce nepřijal, neboť nebyla ničím doložena a ani z ní nebylo patrno, že by se obhájce snažil zajistit účast u nařízeného hlavního líčení u Obvodního soudu pro Prahu 2 alespoň substitucí. Odvolací soud vyvodil, že ke zkrácení práva obhajoby obviněného nedošlo (strana 3, 4 usnesení).
Závěry soudů obou stupňů jsou přesvědčivé a konal-li soud prvního stupně hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, učinil tak opodstatněně.
Podmínky, za nichž může soud provést hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, jsou upraveny v ustanovení §202 tr. ř.
Podle §202 odst. 2 tr. ř. se v nepřítomnosti obviněného může hlavní líčení provést, jen když soud má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného, a obžaloba byla obviněnému řádně doručena a obviněný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán a o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obžalovaný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§160 tr. ř.) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§166 odst. 1 tr. ř.). Podle §202 odst. 3 tr. ř. nedostaví-li se obviněný bez řádné omluvy k hlavnímu líčení a soud rozhodne o tom, že se hlavní líčení bude konat v nepřítomnosti obviněného, lze v hlavním líčení protokoly o výslechu svědků, znalců a spoluobviněných přečíst za podmínek uvedených v §211 tr. ř.
Odchylně jsou vymezeny podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného, je-li obviněný ve vazbě, ve výkonu trestu odnětí svobody nebo jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let (§202 odst. 4 tr. ř.), avšak o tuto situaci se v posuzovaném případě nejedná.
Obviněný v dovolání vytkl, že hlavní líčení bylo dne 22. 6. 2004 konáno v jeho nepřítomnosti, ač opakovaně dal najevo, že se ho hodlá účastnit. Postupem soudu prvního stupně došlo podle něj k porušení ustanovení §2 odst. 13 tr. ř. a v důsledku toho i ke zkrácení jeho práva obhajoby.
Námitky obviněného nemohou obstát.
Z obsahu spisu vyplývá, že obviněný byl k hlavním líčení stanovenému na den 22. 6. 2004 předvolán vz. č. 6a tr. ř. dne 7. 6. 2004 a současně mu byla též doručena obžaloba, jak je patrno z dodejky založené na č. l. 47 p. v. (podle záznamu na č. l. 39 mu byl opis obžaloby doručen též dne 7. 5. 2004). Byl-li obviněný k hlavnímu líčení předvolán vz. č. 6a tr. ř., dostalo se mu mimo jiné i poučení, že hlavní líčení se může konat v jeho nepřítomnosti. Z těchto zjištění současně plyne, že k hlavnímu líčení byl obviněný včas a řádně předvolán.
Dne 14. 6. 2004 bylo Obvodnímu soudu pro Prahu 2 doručeno podání obhájce JUDr. J. V., jímž žádal o omluvu své nepřítomnosti v hlavním líčení nařízeném na den 22. 6. 2004. Uvedl, že je v daném týdnu tři dny pracovně mimo P., přičemž pracovní schůzky měl naplánovány dříve. Vedle údajů o postupu směřujícímu k uzavření dohody s poškozenou poznamenal, že si je vědom, že nejde o případ nutné obhajoby, ale klient že na jeho účasti u případného hlavního líčení trvá (viz č. l. 48).
Aniž by si posléze obhájce ověřil, zda byla jeho omluva akceptována, k hlavnímu líčení se dne 22. 6. 2004 nedostavil. Je vhodné upozornit, že z plné moci uzavřené mezi obviněným a obhájcem JUDr. J. V. mimo jiné plyne, že obviněný vzal na vědomí, že zmocněný advokát je oprávněn si ustanovit za sebe zástupce (č. l. 42); požadavek obviněného, že trvá na jeho osobní účasti, pak nebyl směrodatný. Jak přiléhavě podotkl odvolací soud, snaha obhájce směřující k zajištění substituce doložena nebyla. Nedostavil se ani obviněný, který svoji nepřítomnost neomluvil vůbec.
Pokud za těchto okolností soud prvního stupně usnesením rozhodl tak, že hlavní líčení provede v nepřítomnosti obviněného, a v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, že se tak stalo za splnění všech zákonných podmínek, nelze než jeho závěry akceptovat. Soud v hlavním líčení vyslechl v procesním postavení svědkyně poškozenou D. Š., za podmínek §211 odst. 5 tr. ř. četl znalecký posudek z oboru zdravotnictví a přečetl i další listiny, které měly vztah k příčinám dopravní nehody i zranění poškozené.
Soud prvního stupně jednal v nepřítomnosti obviněného poté, co ho předvolal vz. č. 6a tr. ř., čímž mu dal najevo, že v jeho nepřítomnosti lze jednat a rozhodnout, a obviněný se k hlavnímu líčení bez omluvy nedostavil. Splněny byly i předpoklady, že obviněný byl již v přípravném řízení vyslechnut (k jednání, jímž byl uznán vinným, se doznal a jeho doznání bylo v souladu s ostatními provedenými důkazy), byla dodržena ustanovení o zahájení trestního stíhání, obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění dokazování (dne 29. 12. 2003 spis prostudoval a neměl návrhy na doplnění vyšetřování). Nezanedbatelné též je, že s ohledem na konkrétní situaci soud prvního stupně zcela dostál i té podmínce, že věc bylo lze spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného.
Výhrada obviněného, že hlavní líčení nemělo být konáno v jeho nepřítomnosti, neboť jak podáním odporu proti trestnímu příkazu, jak i zvolením obhájce naznačil, že se ho chce osobně účastnit, je v daných souvislostech nerelevantní. Oba tyto procesní úkony jsou oprávněními zcela v dispozici obviněného, samy o sobě však nejsou pro soud jasným signálem toho, že se obviněný chce hlavního líčení osobně účastnit. Chtěl-li obviněný svá práva v řízení před soudem uplatnit, mohl tak učinit pouze tehdy, dostavil-li by se po řádném předvolání k hlavnímu líčení; to však neprovedl, aniž by mu v tom bránila vážná překážka.
Stejně tak nelze přijmout argument obviněného, že nedostavil-li se k hlavnímu líčení, vycházel ze sdělení obhájce, že hlavní líčení nebude konáno. Aniž by byla jakkoliv zpochybňována autorita obhájce v jejich vzájemném vztahu, bylo především povinností obviněného, aby svoji neúčast v hlavním líčení sám omluvil a aby se přesvědčil o jeho případném odročení, neboť soud prvního stupně žádná opatření k odročení hlavního líčení, o nichž by obviněného vyrozuměl, neudělal. Nezodpovědný výkon oprávnění a povinností obhájce v rámci smluvního vztahu mezi ním a obviněným a jeho nepříznivé důsledky nemohou být důvodem pro odchylné posuzování práv a povinností obviněného. Je věcí obviněného, kdy a koho z osob oprávněných k poskytování právních služeb formou obhajoby v trestním řízení (§37 tr. ř.) svou obhajobou pověří, příp. zda svého práva volby vůbec využije. Za uskutečněnou volbu ovšem obviněný nese odpovědnost sám, a již proto není soud oprávněn posuzovat \"kvalitu\" obhajoby či \"nečinnost\" obhájce. Z práva svobodné volby obhájce a jisté autonomnosti jeho postavení v řízení před soudem současně vyplývá obhájcova povinnost nejen podřídit výkon obhajoby podmínkám zákona (§41 tr. ř., §16 zákona č. 85/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), ale současně též jeho povinnost dbát při poskytování právní pomoci etických pravidel svého povolání; za splnění povinností daných ustanovením §4 tr. ř. však obhájce odpovídá nikoli soudu, ale obviněnému (k tomu podrobněji viz nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 83/96, publikovaný pod č. 293/1996 Sb.).
Soud prvního stupně, konal-li hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, postupoval ve formální shodě s podmínkami uvedenými v ustanovení §202 tr. ř. a své povinnosti vyplývající z ustanovení §2 odst. 13 tr. ř. části věty za středníkem tr. ř. zjevně neporušil. Je evidentní, že dovolání obviněného se opírá o okolnosti, které jsou z hlediska zákonných předpokladů k provedení hlavního líčení bez přítomnosti obviněného nerozhodné. Obviněný v dovolání ostatně ani neuvedl, které konkrétní ustanovení považoval za porušené.
Námitka, že hlavní líčení konané dne 22. 6. 2004 bylo provedeno také bez přítomnosti obhájce, stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., protože tento dovolací důvod spočívá v porušení ustanovení o přítomnosti obviněného a nikoli též obhájce. Lze pouze poznamenat, že se nejednalo o případ nutné obhajoby (§36 tr. ř.) a hlavní líčení mohlo být konáno i bez přítomnosti obhájce, nebyla-li jeho omluva akceptována. Ani tímto postupem soudu nebyl obviněný krácen na svém právu na obhajobu.
I když to obviněný v dovolání výslovně neuvedl, zabýval se Nejvyšší soud nepřítomností obviněného v hlavním líčení konaném dne 22. 6. 2004 i z toho hlediska, zda nedošlo k porušení jeho ústavně garantovaného práva na projednání věci v jeho přítomnosti ve smyslu čl. 38 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod (dále Listiny) a dále jeho práv zajištěných čl. 6 odst. 1, 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále Úmluva). Právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem je totiž i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva považováno za základní prvek práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Podle čl. 38 odst. 2 Listiny má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Tuto dikci nutno v daných souvislostech vykládat tak, že každý, o jehož právech a povinnostech má být v soudním řízení rozhodnuto, má mít v rámci práva na soudní a jinou ochranu možnost osobně se účastnit jednání, v němž se rozhodne. Musí mu být reálně umožněno, aby se jednání mohl účastnit, vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena (k tomu přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 238/2000, II. ÚS 145/02 aj.).
S takovým výkladem čl. 38 odst. 2 Listiny není v rozporu, že v konkrétních ustanoveních trestního řádu, který zmíněné ústavní právo obviněného blíže rozvádí, jsou odlišně stanoveny podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení a za nichž může být provedeno veřejné zasedání. Jisto je, že v hlavním líčení bude přítomnost obviněného pravidlem a v jeho nepřítomnosti je lze konat jen výjimečně, případně je nelze konat vůbec, jak již bylo vyloženo. Důležité je, aby konáním hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného soudní řízení jako celek nebylo dotčeno v takové míře a takovým způsobem, aby pozbylo podstatných rysů a standardů spravedlivého procesu.
Tento předpoklad byl v posuzované věci naplněn a postup soudu prvního stupně nebyl nekorektní. Obviněný, který byl upozorněn, že hlavní líčení lze provést i bez jeho přítomnosti, svoji neúčast neomluvil, sám o odročení hlavního líčení nepožádal. Postup soudu prvního stupně, který se rozhodl provést hlavní líčení bez přítomnosti obviněného, tedy není tím zásahem do zmíněného práva obviněného, který by nebylo možno akceptovat; soud k němu měl zákonný podklad a soudní řízení jako celek nepozbylo podstatných rysů spravedlivého procesu. Dovolací soud již zmínil, že konkrétní okolnosti dovolovaly učinit závěr, že věc lze spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného. Obviněný nezpochybnil správnost závěrů o jeho vině, jeho námitky směřovaly proti výroku o trestu. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů ale zřetelně plyne, že bylo svědomitě přihlédnuto ke všem hlediskům rozhodným pro stanovení druhu trestu a jeho výměry (§31 odst. 1 tr. zák.). Výhrady směřující proti výroku o trestu, zejména pak proti trestu zákazu činnosti, obviněný uplatnil v odvolacím řízení a odvolací soud se s nimi náležitě vypořádal.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. ledna 2005
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková