ECLI:CZ:NS:2005:8.TDO.19.2005.1
sp. zn. 8 Tdo 19/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. února 2005 o dovolání obviněného MUDr. L. R., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 8. 9. 2004, sp. zn. 13 To 251/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 2 T 634/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného MUDr. L. R. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 17. 5. 2004, sp. zn. 2 T 634/2002, byl obviněný MUDr. L. R. uznán vinným trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák., kterého se dopustil tím, že zplnomocněný svou manželkou Mgr. J. R., jako majitelkou domu na ul. P. v H. B., k provádění veškerých úkonů spojených s výkonem vlastnických práv k domu, svévolně ztěžoval užívání pronajatého bytu v uvedené nemovitosti nájemcům P. K. a J. K. tím, že dne 5. 6. 2001 uzavřel v domě o své vůli přívod vody a plynu a znemožnil tak jejich užívání manželům K., dále pak téhož dne na pracovišti V., a. s., H. B., společně s JUDr. V. U. uvedli v omyl přítomnou pracovnici tvrzením, že manželé K. v bytě pronajatém v domě na ul. P. v H. B. nebydlí, JUDr. V. U. podepsal zpětně k datu 17. 4. 2001, kdy jako správce konkursní podstaty dům na ul. P. v H. B. prodal Mgr. J. R., žádost o ukončení odběru elektřiny v bytě manželů K., v důsledku čehož z podnětu MUDr. L. R. byl dne 5. 6. 2001 pracovníky V., a. s., H. B., demontován elektroměr a tím fakticky zamezeno odběru elektřiny, přičemž její dodávka byla obnovena až dne 22. 6. 2001.
Za to byl obviněný podle §249a odst. 2 tr. zák. za použití §53 odst. 1, 2 písm. a), §54 odst. 1 tr. zák. odsouzen k peněžitému trestu ve výši 8.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. mu byl pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců.
Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, jako soud odvolací usnesením ze dne 8. 9. 2004, sp. zn. 13 To 251/2004, odvolání podaná proti shora citovanému rozsudku obviněným a státním zástupcem Okresního státního zastupitelství ve Svitavách podle §256 odst. 1 tr. ř. (správně má být §256 tr. ř.) jako nedůvodná zamítl.
Proti výše uvedenému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. R. J. dovolání, které opřel o důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se domnívá, že jeho jednání nenaplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu kladeného mu za vinu. Zdůraznil, že trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák. je činem úmyslným a zavinění v podobě minimálně nepřímého úmyslu se musí vztahovat ke všem znakům jeho skutkové podstaty. Odmítl právní názor vyslovený v rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 2. 2004, č. j. 10 To 622/2003-297, podle něhož ochrany podle ustanovení §249a odst. 2 tr. zák. požívají i takoví uživatelé bytu, kteří byt užívají v dobré víře, že jim užívací právo k takovému bytu náleží. Podle obviněného je oprávněnou osobou ve smyslu trestněprávním pouze ten, komu pro užívání bytu svědčí právní titul v podobě vlastnického či nájemního vztahu. Nájemní smlouvu uzavřenou dne 20. 8. 1998 (správně má být 20. 4. 1998) mezi manželi K. a předchozími vlastníky nemovitosti, manželi L. označil za neplatnou, protože podle něj byla sepsána dodatečně v průběhu konkursního řízení. Orgány činné v trestním řízení pochybily, pokud dokazování nezaměřily na určení okamžiku podpisu smlouvy i pravosti podpisů na ní uvedených a nezkoumaly, z jakých důvodů tato smlouva nebyla předána správci konkursní podstaty JUDr. V. U. Na jeho ujištění obviněný spoléhal, neboť jím byl utvrzován, že byt v podkroví je manželi K. užíván bez právního důvodu pro neplatnost nájemních smluv, z nichž užívací právo dovozovali. Pro neexistenci jiné informace nebo listiny neměl důvod pochybovat, že manželé K. byt neužívají opodstatněně. K ukončení odběru elektřiny konstatoval, že vycházel z kroků správce konkursní podstaty, který ke dni přechodu vlastnického práva odběr elektrické energie poškozeným ukončil. Obviněný nebyl povinen uzavírat novou smlouvu na odběr elektřiny, když J. a P. K. mu neposkytli žádnou součinnost potřebnou k přechodu práv a povinností a když nebylo doloženo, že by jim svědčila pro užívání bytu nájemní nebo jiná platná smlouva. Nesprávnost použité právní kvalifikace namítl též proto, že soudy obou stupňů přecenily stupeň společenské nebezpečnosti jemu za vinu kladeného jednání a nezohlednily, že nemovitost po koupi přebíral poté, co byla poškozena po vloupání. Nebylo také prokázáno, že by ke dni 5. 6. 2001 věděl o existenci soudního řízení o vyklizení nemovitosti, když výzva okresního soudu adresovaná jeho ženě, v níž byla informována o podané žalobě na vyklizení bytu a vyzývána ke vstupu do řízení na místě žalobce, jí byla prokazatelně doručena až po dni předání nemovitostí, tj. 5. 6. 2001. Těmito výhradami obviněný dokládal, že nebylo zjištěno jeho zavinění v podobě úmyslu. Připustil jako maximálně možnou formu zavinění nevědomou nedbalost, která však nenaplňuje znaky trestného činu. Namítl, že okresní ani krajský soud nevzaly v úvahu všechny okolnosti případu, nezohlednily jeho odvolací námitky týkající se pravosti a platnosti nájemní smlouvy a vycházely z nesprávného právního názoru ohledně výkladu pojmu oprávněná osoba.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení a rozhodnutí, nebo sám ve věci rozhodl a podle §226 písm. b) tr. ř. jej v celém rozsahu zprostil obžaloby.
K předmětnému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, kterému bylo dovolání obviněného předloženo v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. Po stručném shrnutí obsahu dovolání a jemu předcházejícího řízení konstatoval, že otázka oprávněnosti užívání předmětného bytu manželi K. byla vyřešena již rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 10. 12. 2004 (správně má být 10. 12. 2001), sp. zn. 5 C 23/2001, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 23 Co 73/2002, jimiž byla zamítnuta žaloba na vyklizení uvedeného bytu s tím, že nájemní smlouva je platná. Výhrady obviněného ohledně okamžiku vyhotovení nájemní smlouvy považoval za námitky skutkové povahy obsahově neodpovídající deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K nedostatkům zmiňovaným ohledně subjektivní stránky trestného činu poukázal na neexistenci objektivních skutečností, z nichž by obviněný mohl vyvozovat, že poškození užívají byt evidentně bez právního důvodu (např. po násilném vniknutí do tohoto bytu), tudíž musel být přinejmenším srozuměn s tím, že svým počínáním ruší výkon užívacího práva k bytu jeho oprávněným uživatelům. O tom, že obviněný nejednal v dobré víře, svědčí, že při podávání žádosti o ukončení odběru elektrické energie dne 5. 6. 2001 předestíral nepravdivé okolnosti. Státní zástupce z těchto důvodů navrhl, aby dovolání obviněného bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítnuto, a vyslovil souhlas s jeho projednáním v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obdobně zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat jednak mylnou kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, a dále pak vadnost jiného hmotně právního posouzení, které záleží v nesprávném posouzení některé další otázky, nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, zejména trestního, případně i jiných právních odvětví. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Obviněný této povinnosti dostál jen v části dovolání. V rozporu s výše uvedeným vymezením dovolacího důvodu uplatnil námitky, které na označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadají, protože se jimi domáhal změny ve skutkových zjištěních. Patří sem výhrady proti postupu soudu, na jehož základě shledal platnost a pravost nájemní smlouvy, od níž se odvíjí užívací právo poškozených, a jimiž se současně domáhal závěru, že smlouva ze dne 20. 4. 1998 byla vyhotovena až dodatečně v průběhu konkursního řízení. Zařadit mezi skutkové námitky je nutné i obhajobu obviněného, v níž usiloval o to, aby jeho verze popisovaného jednání byla uznána za pravdivou. Mimo uvedený dovolací důvod stojí rovněž ty námitky, jimiž obviněný soudům vytýkal, že nevzaly v úvahu všechny okolnosti případu a nezohlednily jeho námitky uplatněné v odvolacím řízení. Tato část dovolání směřovala proti způsobu hodnocení důkazů a proti správnosti skutkových zjištění. Jelikož takové námitky jsou nikoli právní, nýbrž skutkové povahy, nejsou způsobilé materiálně naplnit žádný z důvodů dovolání vymezených v ustanovení §265b tr. ř. Ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumávat, a proto k nim Nejvyšší soud nepřihlížel (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, a ze dne 14. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 296/2004). Kdyby obviněný uvedl jen tyto výhrady, bylo by nutné dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. proto, že bylo podáno z jiného důvodu, než stanoví zákon.
S označeným dovolacím důvodem koresponduje dovolání obviněného v té části, v níž poukázal na nedostatky týkající se subjektivní stránky jako jednoho ze základních znaků skutkové podstaty trestného činu podle §249a odst. 2 tr. zák. a na nízký stupeň společenské nebezpečnosti svého jednání. Tyto námitky byly uplatněny ve shodě s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud se jimi tudíž mohl dále zabývat a zkoumat, zda dovolání obviněného je v této části opodstatněné.
K argumentům obviněným relevantně uplatněným je vhodné nejprve v obecné rovině uvést, že trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo oprávněné osobě neoprávněně brání v užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru. Ve smyslu ustanovení §3 odst. 3 tr. zák. jde o čin, k jehož trestnosti je třeba úmyslného zavinění. Podle §4 tr. zák. je čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý).
Neoprávněným bráněním v užívání bytu se rozumí jakýkoliv neoprávněný zásah do práva oprávněné osoby, který jí znemožňuje nebo podstatně ztěžuje řádně a obvyklým způsobem byt užívat (viz rozhodnutí č. 8/1999 Sb. rozh. tr.).
Podle skutkových zjištění v této trestní věci učiněných soudem prvního stupně, s nimiž se ztotožnil i odvolací soud, obviněný zplnomocněný svou manželkou Mgr. J. R., jako majitelkou domu na ul. P. v H. B., k provádění veškerých úkonů spojených s výkonem vlastnických práv k domu, svévolně ztěžoval užívání pronajatého bytu v uvedené nemovitosti nájemcům P. K. a J. K. tím, že dne 5. 6. 2001 uzavřel v domě o své vůli přívod vody a plynu. Téhož dne na pracovišti V., a. s., H. B., společně s JUDr. V. U. uvedli v omyl přítomnou pracovnici tvrzením, že manželé K. v bytě pronajatém v domě na ul. P. v H. B. nebydlí, JUDr. V. U. podepsal zpětně k datu 17. 4. 2001 žádost o ukončení odběru elektřiny v bytě manželů K., v důsledku čehož z podnětu MUDr. L. R byl dne 5. 6. 2001 pracovníky V., a. s., demontován elektroměr a tím zamezen odběr elektrické energie až do 22. 6. 2001.
Z obsahu spisu se dále podává, že P. a J. K. uzavřeli jako nájemci s pronajímatelem J. L., který byl původním majitelem předmětného domu, nájemní smlouvu na prostory v domě na ul. P. v H. B. dne 15. 9. 1995. Dne 25. 2. 1997 sepsali dodatek k této nájemní smlouvě. Poslední nájemní smlouvou mezi těmito zúčastněnými stranami je smlouva ze dne 20. 4. 1998. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 10. 1999, sp. zn. 48 K 1043/99, byl na majetek dlužníka J. L. prohlášen konkurs a správcem konkursní podstaty byl ustanoven JUDr. V. U., který dne 17. 4. 2001 uzavřel s kupující Mgr. J. R. kupní smlouvu na dům, který je shora přesně označen. Dne 30. 3. 2001 podal Okresnímu soudu v Havlíčkově Brodě na žalované P. a J. K. žalobu na vyklizení bytu, podle níž se JUDr. V. U. jako správce předmětné konkursní podstaty domáhal vyklizení bytu manželi K. s odkazem na nájemní smlouvy ze dne 15. 9. 1995 a ze dne 25. 2. 1997. Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozsudkem ze dne 10. 12. 2001, sp. zn. 5 C 23/2001, podanou žalobu zamítl; toto rozhodnutí Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 23 Co 73/2002, potvrdil.
V rámci řízení vedeného na základě podané žaloby na vyklizení předmětného bytu soudy obou stupňů dospěly k závěru, že nájemní vztah manželů K. je založen platnou nájemní smlouvou uzavřenou mezi nimi a manželi L. jako předchozími vlastníky domu na ul. P. v H. B., která byla datována dnem 20. 4. 1998.
Jak vyplývá z podaného dovolání, námitky obviněného týkající se subjektivní stránky trestného činu, který mu je kladen za vinu, vycházejí z tvrzení, že obviněný nevěděl a nemohl vědět o existenci té nájemní smlouvy, která byla v rámci soudního civilního řízení posléze zjištěna a v důsledku níž byl v civilním soudním sporu nájemní vztah manželů Krupičkových prohlášen za právoplatný. V rámci těchto výhrad odkázal též na obsah kupní smlouvy ze dne 17. 4. 2001, o koupi předmětného domu jeho manželkou, kde v článku 4 JUDr. V. U. jako prodávající výslovně kupující ujistil, že „byt v podkroví převáděného domu dosavadní uživatelé užívají bez právního důvodu a správce konkursní podstaty zajistí na náklady konkursní podstaty vyklizení bytu a jeho předání kupující; správce konkursní podstaty dne 13. 4. 2001 vyzval uživatele bytu k jeho vyklizení a předání“.
Obviněný současně vyjádřil nesouhlas s názorem vyjádřeným v usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 2. 2004, sp. zn. 10 To 622/2003, jako základním východiskem pro rozhodnutí o tom, že původní rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 17. 9. 2003, jímž byli obvinění MUDr. L. R. a JUDr. V. U. obžaloby zproštěni, nemůže ve vztahu k obviněnému MUDr. R. obstát. (Na základě tohoto názoru byl uvedený rozsudek pouze ve vztahu k dovolateli zrušen a věc byla vrácena okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.)
Uvedený právní názor (viz str. 6 usnesení sp. zn. 10 To 622/2003) je vyjádřen tak, že „… jednání obviněného (např. vlastníka nemovitosti), jenž poškozenému brání v užívání bytu, který poškozený užívá na základě neplatné nájemní smlouvy (a tedy bez právního důvodu), může naplňovat znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu, jestliže poškozený v bytě dlouhodobě bydlí v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení. I takový poškozený totiž může být oprávněnou osobou ve smyslu citovaného ustanovení …“. Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, odvolací soud i nadále z tohoto právního názoru vycházel, v zásadě na něj ve svém rozhodnutí odkázal a vyjádřil, že „… důvody, pro které lze v občanskoprávním řízení rozhodnout o vázanosti povinnosti k vyklizení bytu na poskytnutí bytové náhrady, do značné míry korespondují s důvody, kdy lze faktickému uživateli bytu poskytnout trestně právní ochranu ve smyslu ustanovení §249a odst. 2 tr. zák. Tuto zásadu je proto nutno vztáhnout i na posuzovanou věc …“.
Nejvyšší soud se s takto vysloveným právním názorem Krajského soudu v Hradci Králové ztotožňuje potud, že takto podaný výklad je právně relevantní a v obecné rovině jej lze akceptovat. Ve vztahu k projednávané trestní věcí je však nutné jej upřesnit.
Za oprávněnou osobu ve smyslu §249a odst. 2 tr. zák. se považuje především vlastník domu, bytu nebo nebytového prostoru, pokud je zároveň uživatel, také nájemce nebo podnájemce na základě platné smlouvy o nájmu nebo podnájmu bytu nebo nebytového prostoru (k tomu viz §663 až 720 obč. zák. a §3 zák. č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů) a za určitých okolností to může být i ten, kdo v bytě dlouhodobě bydlí v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení a nedostatky tohoto titulu nezpůsobil (srov. rozhodnutí č. 5/2001, č. 39/1986, č. 36/1996 Sb. rozh. občanskoprávních).
V uvedeném rozhodnutí předpokládaný případ, na který by dopadala citovaná třetí alternativa určující, kdy jde o oprávněnou osobu, však nenastal, protože poškození manželé K. užívali předmětný byt opodstatněně. Doložili totiž, že v předmětném bytě bydleli již od roku 1995, kdy dne 15. 9. 1995 uzavřeli první nájemní smlouvu, a od té doby byt až do okamžiku projednávaného trestného činu ke dni 5. 6. 2001 užívali a bydleli v něm i nadále s tím, že doložili při soudním jednání existenci následné smlouvy ze dne 20. 4. 1998. Okresní soud v Havlíčkově Brodě později rozhodl, že žaloba na vyklizení nebyla opodstatněná, jak vyplývá ze shora popsaných okolností. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 31. 10. 2002.
Závěry odvolacího soudu vyjádřené v rozhodnutí sp. zn. 10 To 622/2003, jak jsou výše citovány, mají pro danou věc význam pouze jako jedna z možných okolností objasňující subjektivní stránku trestného činu obviněného za situace, kdy nebylo prokázáno, že by obviněný věděl o existenci nájemní smlouvy uzavřené mezi manželi K. a bývalým majitelem domu J. L. dne 20. 4. 1998.
Tuto okolnost však nelze považovat za jedinou, která svědčí o tom, že obviněný MUDr. L. R. byl informován o opodstatněnosti užívacího práva poškozených. Jeho subjektivní vztah k jednotlivým znakům uvedené skutkové podstaty trestného činu lze dovodit i z dalších okolností, jak byly ve věci zjištěny a na něž prozatím nebylo poukázáno.
Předně je vhodné uvést, že obviněný byl obeznámen s tím, že manželé L. v bytě již dlouhodobě bydlí, a přestože se nepodařilo v dané trestní věci prokázat, že byl informován o platné nájemní smlouvě ze dne 20. 4. 1998, věděl o obou smlouvách předchozích. Tuto skutečnost dosvědčila především svědkyně P. P. (č. l. 217), která uvedla, že jim JUDr. V. U. dal k dispozici kopie nájemních smluv včetně jejich dodatků, které byly v tomto domě majitelem L. uzavřeny. Tuto skutečnost nevyloučil ani obviněný, když sám o předání nájemních smluv z roku 1995 a 1997 hovořil ve své výpovědi v přípravném řízení (č. l. 27) v souvislosti s okolnostmi, k nimž došlo před tím, než byla uzavřena kupní smlouva ze dne 17. 4. 2001. Musel být tedy v době uzavírání kupní smlouvy na předmětný dům srozuměn s tím, že pokud je v této smlouvě v čl. 4 obsažena výhrada, že „byt v podkroví převáděného domu dosavadní uživatelé užívají bez právního důvodu“, neodpovídalo znění tohoto článku smlouvám předloženým obviněnému. Obviněný byl tudíž obeznámen s tím, že poškození byt obývají na základě uzavřených nájemních smluv, byť tyto smlouvy byly následně zpochybňovány z hlediska jejich platnosti.
V dané souvislosti nemůže obstát obhajoba obviněného, že spoléhal na utvrzování ze strany JUDr. V. U., že poškození nemají platnou nájemní smlouvu, neboť o oprávněnosti nájemního vztahu a stanovisku manželů K., že na nájmu trvají a že nehodlají byt vyklidit, byl poškozeným K. ujištěn při setkání, ke kterému došlo v blíže neurčený den na jaře roku 2001. Poškozený K. průběh této schůzky popsal ve své výpovědi (č. l. 41) tak, že „… mu R. řekli, že musejí byt vyklidit, že ho potřebují a nabídli mu tato náhradní ubytování. On tuto nabídku nepřijal, protože mu nepřipadala výhodná. Schůzku řídil obviněný R., který, když jeho nabídku odmítl, byl arogantní, nedalo se s ním vůbec mluvit ani dál jednat, a proto se pro další jednání nechal již zastupovat JUDr. M. …“.
V této souvislosti je nutné poukázat též na fotokopii dopisu ze dne 17. 5. 2001 (č. l. 284) adresovaného JUDr. L. M. obviněnému, podle něhož tento právní zástupce poškozených obviněnému sděloval, že manželé K. jsou v každém případě řádnými nájemci a byt rozhodně podle požadavku Mgr. R. opouštět nebudou. I z těchto skutečností obviněný mohl usuzovat na to, že nelze spoléhat na ujišťování JUDr. V. U. o tom, že poškození byt obývají neoprávněně. Naopak z nich lze dovodit, že obviněný jednal ve snaze zajistit, aby poškození byt opustili a tím se zbavil těchto nepohodlných nájemníků bytu v domě, který koupila jeho manželka.
Zmínit lze v této spojitosti i výpověď J. L. (č. l. 221), v níž uvedl, že mu řekl P. K., s nímž se bavil v době prohlášení konkursu o jeho bytové situaci, že mu měl L. R. sehnat náhradní byt a že ho chce vystěhovat. I tato okolnost svědčí o tom, že obviněný byl do celé situace zasvěcen mnohem více, než sám uvádí, neboť s poškozenými jednal sám a řešil s nimi otázku jejich bydlení.
Zpochybněna byla i další námitka obviněného, že nebylo prokázáno, že by ke dni 5. 6. 2001 věděl o existenci soudního řízení o vyklizení nemovitosti. Sám totiž ve své výpovědi (č. l. 27) popsal, že někdy na přelomu května a června 2001 se dozvěděl o tom, že JUDr. V. U. dne 30. 3. 2001 podal na Okresním soudu v Havlíčkově Brodě žalobu na vyklizení bytu K. O této okolnosti se tudíž dověděl ještě před tím, než se dne 5. 6. 2001 činu dopustil.
K těmto úvahám je nutné doplnit, že ve smyslu §685 odst. 1 obč. zák. nájem bytu vzniká nájemní smlouvou, kterou pronajímatel přenechá nájemci za nájemné byt do užívání, a to na dobu určitou nebo neurčitou nebo bez určení doby užívání. Nájem bytu je chráněn; pronajímatel jej může vypovědět jen z důvodů stanovených v zákoně. Nájem na dobu neurčitou lze ukončit pouze výpovědí, nedojde-li k vzájemné písemné dohodě pronajímatele s nájemcem. V písemné výpovědi musí být navíc uvedena lhůta, kdy má nájem skončit, a to nejméně tři měsíce tak, aby skončila ke konci kalendářního měsíce (§710 odst. 1, 3 obč. zák.). Podle §711 odst. 1 obč. zák. pronajímatel může vypovědět nájem bytu jen s přivolením soudu, a to z důvodů taxativně uvedených v ustanovení §711 odst. 1 obč. zák. Výpověď pronajímatele daná nájemci je z hmotně právního hlediska jednostranným právním úkonem (§37 a násl. obč. zák.). Ten musí mít písemnou formu a musí druhé straně právního vztahu, tj. nájemci dojít, tedy musí být nájemci prokazatelně doručen. V jeho obsahu musí být individualizovány podmínky v zákoně uvedeného výpovědního důvodu, stanovena lhůta, kdy má nájem skončit a kdy má nájemce byt prokazatelně odevzdat. Ke každé výpovědi pronajímatele musí být kromě toho, že výpověď musí být dána ze zákonem stanoveného důvodu, též přivolení soudu.
Podle shora popsaných okolností obviněný uvedeným zákonným způsobem nepostupoval, ale vzniklou situaci řešil v rozporu se zákonem a stanovenými pravidly. Věděl, že nebyl oprávněn zasáhnout do užívacího práva manželů K. k předmětnému bytu způsobem, jak dne 5. 6. 2001 učinil, neboť musel být minimálně srozuměn s tím, že jestliže nevyčká skončení civilního řízení, uzavře o své vůli přívod vody a plynu a zajistí, aby jim byl zamezen odběr elektřiny, bude poškozeným jako oprávněným osobám neoprávněně bránit v jejich užívacím právu. Uvedený trestný čin tak spáchal v nepřímém úmyslu [§4 písm. b) tr. zák.], jak ve svých rozhodnutích již naznačily soudy prvního i druhého stupně. Vzhledem k tomu jsou námitky obviněného týkající se subjektivní stránky trestného činu zcela neopodstatněné.
Pokud jde o námitku obviněného, že nesprávnost právní kvalifikace trestného činu podle §249a odst. 2 tr. zák. je založena též na tom, že soudy obou stupňů nedocenily stupeň společenské nebezpečnosti jednání kladeného mu za vinu, když nezohlednily, že nemovitost přebíral poté, co byla zčásti zničena předchozím vloupáním, taktéž jí nelze přisvědčit.
Podle §3 odst. 1 tr. zák. je trestným činem pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. Podle §3 odst. 2 tr. zák. čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu.
Jak bylo shora vysvětleno, obviněný naplnil skutkovou podstatu trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák. po formální stránce. Není však pochyb ani o tom, že tato skutková podstata byla stejně tak naplněna i po stránce materiální, neboť jednáním, které je ve skutkových zjištěních soudu prvního stupně popsané, je nutné považovat za jednání dosahující vyššího než nepatrného stupně nebezpečnosti pro společnost, a to s ohledem na zjištěné okolnosti případu. Především je nutné zdůraznit, že obviněný ve výkonu užívacího práva manželům K. jako oprávněným osobám bránil různými zásahy do jejich práv (uzavření přívodu plynu a vody, zamezení dodávky elektrické energie), čímž výrazně ztížil jejich postavení jako nájemců. Společenskou nebezpečnost tohoto činu zvyšuje navíc i dopad, jaký popsané trestné jednání obviněného na manžele K. mělo. Tito poškození se z bytu, v němž byly odpojeny energie, dne 6. 6. 2001 přesunuli do bytu manželčiných rodičů, kde se zdržovali až do podzimu roku 2001, protože v bytě stále netekla voda a nešel plyn, a nebylo v něm tudíž možné bydlet. Do bytu se nevrátili, vzniklý problém řešili pronájmem jiného bytu.
Jestliže obviněný ve vztahu k této námitce poukázal rovněž na skutečnost, že byl dům v době jeho koupě poškozen po vloupání, jde o okolnost, která v daných souvislostech je zcela bezvýznamná, neboť se netýká okolností, za nichž byl čin spáchán.
Nejvyšší soud s ohledem na všechny skutečnosti uvedené výše shledal, že právní posouzení skutku ve výroku napadeného rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 17. 5. 2004, sp. zn. 2 T 634/2002, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 8. 9. 2004, sp. zn. 13 To 251/2004, jako trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák. je zcela správné a odpovídající zákonu. Nalézací soud posoudil všechny otázky a skutečnosti pro daný skutkový stav podstatné. Se závěry soudu prvního stupně týkajícími se výroku o vině se pak plně ztotožnil i soud druhého stupně, a to po řádném a důkladném přezkoumání rozhodnutí soudu nalézacího, přičemž tento se současně bez pochybností a logicky vypořádal též s námitkami obviněného uplatněnými v odvolacím řízení.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného MUDr. L. R. je zjevně neopodstatněné, a proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V takovém případě nemusel a ani nemohl postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumávat napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. února 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a
Vypracovala:
JUDr. Milada Šámalová