ECLI:CZ:NS:2005:8.TDO.196.2005.1
sp. zn. 8 Tdo 196/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. března 2005 o dovolání obviněného J. Š. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 14. 4. 2004, sp. zn. 2 To 325/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 3 T 260/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. 3 T 260/2003, byl obviněný J. Š. uznán vinným trestným činem pytláctví podle §178a odst. 1 tr. zák., za který byl podle téhož ustanovení odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku, a za použití §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl uložen trest propadnutí věci, a to opakovací malorážky ČZ 456-4 r. 22 LR.
Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, jako soud odvolací usnesením ze dne 14. 4. 2004, sp. zn. 2 To 325/2004, odvolání podané obviněným proti shora citovanému rozsudku podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti výše uvedenému usnesení podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. M. J. dovolání, které vymezil dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. b), d) a g) tr. ř. Prvně uvedený dovolací důvod považoval za naplněný tím, že samosoudce JUDr. M. Ch., který ve věci rozhodoval v prvním stupni, je držitelem loveckého lístku a členem mysliveckého sdružení (tuto informaci obviněný údajně získal od svého právního zástupce teprve v rámci přípravy dovolání, tedy až poté, co bylo krajským soudem rozhodnuto o jeho odvolání). I když právo myslivosti tento samosoudce vykonává v jiné honitbě, než ve které se obviněný dopustil trestné činnosti, je zvykem, že se členové sdružení u příležitosti lovů (zejména společných) navštěvují. Právě s ohledem na tuto skutečnost a také vzhledem k tomu, že v daném případě se jedná o trestný čin pytláctví, jímž měl (obviněný) zasáhnout do práva lovu zvěře, mohl být samosoudce při rozhodování věci ovlivněn, a proto vznikají pochybnosti o jeho nepodjatosti.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný odvolacímu soudu vytkl, že konal veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti, ač takto postupovat neměl, když před tím nerozhodl o jeho žádosti současně podané, aby mu byl s ohledem na jeho poměry, které doložil, ustanoven obhájce. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl jednak, že dokazování bylo neúplné, a jednak, že provedené důkazy nebyly správně hodnoceny. Nesouhlasil s tím, že jeho jednání bylo posouzeno jako dva útoky jednoho trestného činu, protože zastřelení kusu srnčí zvěře by bylo možno kvalifikovat maximálně jako přestupek podle §35 odst. 1 písm. f) zák. č. 200/1990 Sb., u něhož by však v době zahájení trestního stíhání již došlo k zániku trestnosti, a u zastřeleného jestřába považoval za nedostatečný odkaz na povolení orgánu ochrany přírody. Domáhal se rovněž přesnější specifikace zásahu do práva ve smyslu zák. č. 449/2001 Sb.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. 3 T 260/2003, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 14. 4. 2004, sp. zn. 2 To 325/2004, zrušil ve výrocích o vině a trestu a věc vrátil soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K předmětnému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. uvedla, že skutečnost, že samosoudce je členem mysliveckého sdružení, nezakládá sama o sobě důvodnost námitky jeho podjatosti. V této části označila dovolání obviněného za zjevně neopodstatněné. Námitku obviněného, že soud nerozhodl o jeho žádosti o ustanovení obhájce, podřadila pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. (ačkoli sám obviněný tak neučinil) a dovodila, že obviněný v řízení neměl obhájce, ač jej podle zákona mít měl, neboť osvědčil nedostatek finančních prostředků k hrazení nákladů obhajoby. Dospěla k závěru, že v uvedeném směru je třeba dovolání obviněného přiznat oprávněnost, neboť obviněný byl zkrácen na svém obhajovacím právu. Námitky subsumované obviněným pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. označila za zjevně neopodstatněné, protože obviněný byl uznán vinným trestným činem pytláctví v té variantě, že neoprávněně lovil zvěř, což plně odpovídá zákonnému vymezení předmětné skutkové podstaty. Ani ve vztahu k dalším výhradám podřazeným pod tento dovolací důvod neshledala v závěrech učiněných soudy žádná pochybení. Na základě výše popsaných skutečností navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, a aby tomuto soudu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obdobně zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. b), d), g) tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je možné dovolání podat, rozhodl-li ve věci vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Obviněný v této souvislosti namítá ve smyslu ustanovení §30 tr. ř. podjatost samosoudce JUDr. M. Ch., který věc rozhodoval v prvním stupni, a důvod jeho vyloučení z provádění úkonu trestního řízení spatřuje v tom, že je držitelem loveckého lístku a členem mysliveckého sdružení. Tyto okolnosti, jak obviněný vysvětlil, se poprvé dozvěděl od svého právního zástupce při přípravě dovolání, tedy až poté, co ve věci rozhodl o jeho odvolání Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci (č. l. 94, 95). Z uvedeného je zřejmé, že jde o skutečnost, která nebyla obviněnému známa již v původním řízení a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř. tak lze použít, protože nenastaly okolnosti, které jeho použití vylučují, avšak námitka obviněného není opodstatněná.
Otázku podjatosti upravuje ustanovení §30 odst. 1 tr. ř. tak, že z vykonávání úkonů trestního řízení je vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení. Podle §30 odst. 2 tr. ř. soudce nebo přísedící je dále vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného. Po podání obžaloby je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku, vydal příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba.
Nejvyšší soud, když poprvé obdržel dovolání obviněného, vrátil spisový materiál soudu prvního stupně za účelem odstranění formálních nedostatků, tedy k řízení podle §265h tr. ř. s tím, aby se tento soud zabýval mimo jiné i uvedenou námitkou podjatosti. Na základě toho shora jmenovaný samosoudce usnesením ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 3 T 260/2003, rozhodl podle §31 odst. 1 tr. ř., že není vyloučen z úkonů trestního řízení ve věci obviněného J. Š., neboť nemá poměr k projednávané věci ani k osobám, jichž se úkony dotýkají. Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, usnesením ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 2 To 1321/2004, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl jako nedůvodnou stížnost obviněného, neboť dospěl k závěru, že v řízení nevyšla najevo žádná okolnost, která by svědčila o tom, jmenovaný samosoudce má k projednávané věci nebo osobám, jichž se tato věc týká, bližší vztah.
Nejvyšší soud poté, co mu byl znovu předložen spis k rozhodnutí o podaném dovolání, se plně ztotožnil se závěry vyjádřenými v rozhodnutích soudů prvního i druhého stupně, neboť nezjistil žádné okolnosti, které by svědčily o podjatosti samosoudce JUDr. M. Ch., jak ji má na mysli shora citované ustanovení §30 odst. 1 tr. ř. Skutečnost, že jmenovaný samosoudce je členem mysliveckého sdružení, nezakládá sama o sobě opodstatněnost takové námitky, protože z ní nevyplývá nic, co by zakládalo pochybnosti o tom, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobě obviněného nemohl nestranně rozhodovat. Uplatněná námitka obviněného je jen pouhou obecně formulovanou a ničím nepodloženou spekulací.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že samosoudce JUDr. M. Ch. nebyl v dané věci z vykonávání úkonů trestního řízení ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř. vyloučen; námitku dovolatele vztahující se k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. proto shledal zjevně neopodstatněnou.
Obviněný podal dovolání také z důvodu §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Z této zákonné formulace je zřejmé, že uvedený dovolací důvod nemůže spočívat v jakékoliv nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale jen v takové, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného.
V citovaném ustanovení se tedy předpokládá, že v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž byl zkrácen na svém právu ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů), podle něhož má každý právo, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
Právně relevantní námitkou ve smyslu takto podaného dovolacího důvodu je, že odvolací soud jednal v nepřítomnosti obviněného.
V takto vymezeném rozsahu se Nejvyšší soud uvedenou námitkou obviněného zabýval a řešil, zda krajský soud mohl dne 14. 4. 2004 konat veřejné zasedání o odvolání obviněného v jeho nepřítomnosti.
Nejprve je vhodné rozvést, že přítomnost osob při veřejném zasedání obecně upravuje ustanovení §234 odst. 1, 2 tr. ř. tak, že se veřejné zasedání koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele, a - nestanoví-li zákon něco jiného - není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná. Je tak patrné, že toto ustanovení přítomnost obviněného při veřejném zasedání neupravuje a tato není konkrétněji vymezena ani v žádném jiném ustanovení trestního řádu. Na nutnost jeho účasti při něm lze proto usuzovat buď podle toho, zda jej soud ve smyslu ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. o veřejném zasedání pouze vyrozuměl, nebo zda jej k němu předvolal (v tomto druhém případě dal zřetelně najevo, že bez přítomnosti obviněného nemůže věc rozhodovat), anebo s ohledem na ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., podle něhož v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. Ustanovení §263 tr. ř. je přitom speciálním pro řízení u odvolacího soudu; z ustanovení §238 odst. 1 tr. ř., podle něhož na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání se užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení, nevyplývá, že by se ustanovení o hlavním líčení mělo přiměřeně užít i na přítomnost obviněného při veřejném zasedání.
Na projednávanou trestní věc ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. nedopadá, neboť obviněný se v době projednávání jeho odvolání před odvolacím soudem nenacházel ani ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody, nýbrž pobýval na svobodě. Jde přitom o jediné ustanovení trestního řádu, které vymezuje podmínky, za nichž lze konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, resp. opačně vzato jediné ustanovení, z něhož lze dovodit, ve kterých případech je podle zákona účast obviněného při veřejném zasedání nezbytná. Logický a systematický výklad citovaného ustanovení pak vede k závěru, že veřejné zasedání v řízení u odvolacího soudu lze konat v nepřítomnosti obviněného, jenž není ve vazbě nebo výkonu trestu odnětí svobody, zásadně za předpokladu, že k němu byl včas a řádně předvolán nebo o něm vyrozuměn. Jestliže se k veřejnému zasedání v takovém případě nedostaví, je možno veřejné zasedání provést i v jeho nepřítomnosti, není-li jeho účast nezbytná s ohledem na skutečnost, že ve veřejném zasedání má být provedeno dokazování.
Z obsahu spisu se podává, že obviněný J. Š. byl k veřejnému zasedání řádně předvolán prostřednictvím vzoru 8 tr. ř. [předvolání k veřejnému zasedání (č. l. 69)], který mu byl doručen dne 1. 4. 2004. Ani z toho však nelze jednoznačně usoudit na nutnost jeho účasti při veřejném zasedání, protože novela trestního řádu provedená zák. č. 265/2001 Sb. s účinností od 1. 1. 2002 do určité míry setřela rozdíl mezi důsledky předvolání a vyrozumění obviněného o veřejném zasedání. Výše citovaného obecného ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. o přípravě veřejného zasedání se sice nedotkla, ale v §263 odst. 6 poslední věta tr. ř. nově stanovila, že není-li obviněný přítomen, ač byl řádně předvolán, má se za to, že s přečtením protokolů o výslechu svědků a znalců souhlasí. Jde o speciální ustanovení, které platí pro řízení před odvolacím soudem a veřejné zasedání konané v nepřítomnosti obviněného, jenž byl k němu řádně předvolán.
Za řádné lze považovat takové předvolání, které má stanovený obsah a bylo předepsaným způsobem obviněnému doručeno. Pokud jde o podmínku předepsaného způsobu doručení, není nikterak zpochybněna, protože obviněný předvolání obdržel osobně na adrese svého bydliště. Z hlediska projednávané problematiky však má význam otázka, zda je splněno hledisko stanoveného obsahu. Tím se má na mysli, že v předvolání se obviněnému ukládá povinnost, aby se ve stanovené době osobně dostavil na určité místo k určitému orgánu. Patří sem i označení věci, místa a času (dne a hodiny), též jeho předmět a v jakém postavení je osoba předvolávána. Z obsahu spisu (viz referát samosoudce na č.l. 69 spisu) lze dovodit, že tyto náležitosti byly splněny, což dokresluje i skutečnost, že obviněný předmětné předvolání převzal, aniž by kdykoli později namítal, že by některá z uvedených skutečností nebyla v předvolání uvedena. Předvolání, které obviněný obdržel dne 1. 4. 2004, tak uvedené požadavky co do jeho obsahu splňuje, a dovolací soud je proto považuje za řádné.
Na této okolnosti v projednávané věci nic nemění ani to, že obviněný byl k veřejnému zasedání předvolán vzorem 8 tr. ř. V textu tohoto předvolání se uvádí jednak, že účast obviněného je nutná, především však to, jaké sankce (předvedení nebo potrestání pořádkovou pokutou do 50.000 Kč) mohou být užity, pokud se obviněný bez dostatečné omluvy nedostaví. Toto poučení vychází z ustanovení §90 odst. 1 tr. ř., podle něhož obviněný musí být předem upozorněn na následky, jež lze aplikovat v případě, že se k provedení procesního úkonu, k němuž je předvoláván, nedostaví. Kromě toho je tímto vzorem obviněný rovněž poučován, jak má postupovat, jestliže bude požadovat provedení důkazů, dále na to, že s sebou musí mít občanský průkaz a že do objektu soudu je zakázáno vnášet zbraně a střelivo. Z tohoto vzoru však neplyne nic, z čeho by bylo možné dovodit, že pokud se obviněný nedostaví, nebude možné veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti konat a bude muset být odročeno. Takovou okolnost nelze dovodit ani z gramatického či logického výkladu textu jeho jednotlivých poučení.
S ohledem na tyto skutečnosti musel obviněný zcela důvodně předpokládat, že nedostaví-li se bez dostatečné omluvy k veřejnému zasedání, může odvolací soud použít některý ze sankčních prostředků (k čemuž v této věci nedošlo), ale též i to, že může konat veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti, byť to předmětné předvolání explicitně nestanovilo.
V daném případě odvolací soud, když zjistil, že se obviněný nedostavil a svou neúčast na něm nijak neomluvil, zcela správně rozhodl, že jsou splněny zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání bez jeho přítomnosti, neboť při něm neprováděl žádné úkony, při nichž by byla přítomnost obviněného podle zákona nezbytná nebo by o nich musel být předem vyrozuměn (srov. §211 odst. 1 poslední věta tr. ř.).
Na základě všech těchto skutečností Nejvyšší soud shledal, že ve vztahu k dovolací námitce, kterou obviněný podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., nejde o procesní pochybení, jež by odůvodňovalo tvrzení obviněného o porušení ustanovení o jeho přítomnosti při veřejném zasedání.
Pokud obviněný pod tento dovolací důvod podřadil rovněž námitku, že soud nerozhodl o jeho žádosti o ustanovení obhájce podané v rámci odvolání, je nutno konstatovat, že tato není způsobilá obsahově zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. naplnit. Pokud by se obviněný cítil být zkrácen na svých obhajovacích právech v důsledku nedodržení postupu soudu podle §251 odst. 2 tr. ř., aniž by současně byly dány podmínky nutné obhajoby, mohlo by takové pochybení být podřazeno pouze pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Jelikož tak obviněný neučinil, stojí tyto jeho námitky zcela mimo uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., a proto se jimi Nejvyšší soud nemohl zabývat a přezkoumávat z jejich podnětu napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení.
Posledním z uplatněných dovolacích důvodů je důvod vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat jednak mylnou kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, a dále pak vadnost jiného hmotně právního posouzení, které záleží v nesprávném posouzení některé další otázky, nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, zejména trestního, případně i jiných právních odvětví. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Obviněný prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu vytýká, že soud kvalifikoval jeho trestné jednání jako dva útoky jednoho činu, přestože zastřelení jednoho kusu srnčí zvěře by bylo možno posoudit toliko jako přestupek podle §35 odst. 1 písm. f) zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, přičemž v době zahájení trestního stíhání by již došlo k zániku jeho trestnosti. Ve vztahu k zastřelení jestřába označil odkaz na povolení orgánu ochrany přírody za nedostačující s poukazem na absenci přesné specifikace zásahu do práva myslivosti ve smyslu zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů.
Nejprve je třeba uvést, že trestného činu pytláctví podle §178a odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo neoprávněně loví zvěř nebo ryby, nebo ukryje, na sebe nebo jiného převede, nebo přechovává zvěř nebo ryby neoprávněně ulovené. Zvěří ve smyslu tohoto ustanovení se přitom rozumí zvěř užitková i zvěř škodná, srstnatá i pernatá, přičemž její přesné vymezení je obsaženo v §2 zák. č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů.
Z dikce §178a odst. 1 tr. zák. je zřejmé, že objektem trestného činu pytláctví je ochrana přírody představovaná volně žijící zvěří a rybami. V této souvislosti je ochrana poskytována též právu myslivosti a výkonu rybářského práva, byť je omezena toliko na neoprávněný lov. Je také patrno, že v uvedené základní skutkové podstatě není vyjádřen majetkový charakter tohoto činu (majetkový znak obsahuje až jeho kvalifikovaná skutková podstata uvedená v odst. 2 cit. ustanovení). Chráněnými z tohoto důvodu nejsou jednotlivé ulovené kusy zvěře nebo ryb, ale ta část přírody představovaná uvedenými živočichy v ní žijícími, jejichž lov je regulován v souvislosti s výkonem práva myslivosti a rybářského práva. Proto zjišťování hodnoty zastřelených zvířat je pro posouzení formálních znaků skutkové podstaty nadbytečné a má význam toliko ve vztahu k hodnocení stupně společenské nebezpečnosti činu.
Pokud obviněný namítal, že nejde o dva dílčí skutky jednoho pokračujícího trestného činu, je nutné mít na zřeteli, že podle §89 odst. 3 tr. zák. se pokračováním v trestném činu rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku.
Ze skutkové věty výroku o vině se podává, že obviněný „přesně nezjištěného dne v červenci roku 2001 zastřelil opakovací malorážkou zn. ČZ 456-4 r. 22 LR v katastru obce K. – L. v okrese Š. jestřába lesního v hodnotě 10.000,- Kč a stejným způsobem přesně nezjištěného večera v září roku 2001 zastřelil rovněž v katastru obce K. – L., okres Š., 1 kus srnčí zvěře hmotnosti nejméně 14 kg v hodnotě 1.610,- Kč ke škodě M. s. „T.“ Š., ačkoli nebyl členem mysliveckého sdružení, nebyl držitelem loveckého lístku a neměl povolenku k lovu a k ulovení jestřába nedisponoval povolením orgánu ochrany přírody.“
Pro závěr o pokračování v posuzovaném případě svědčí ve výroku o vině popsané skutečnosti. Pokud je uvedeno, že obviněný srnce i jestřába zastřelil „stejným způsobem“, je tím vyjádřen totožný nebo velmi obdobný způsob páchání uvedené trestné činnosti. Není pochyb ani o naplnění znaku blízké místní a časové souvislosti, když se ze skutkových zjištění podává, že k činům došlo v červenci roku 2001 v katastru obce K. – L. v okrese Š. a v září roku 2001 v tomtéž katastru ke škodě M. s. „T.“ Š. Pokud jde o jednotící záměr, i ten z těchto skutečností vyplývá. Navíc jej lze dovodit i z dalších okolností, za nichž byl čin spáchán, neboť ve svědeckých výpovědích svědků (Z. H. a M. V.) se uvádí, že obviněný častěji střílel za domem, což bylo dosti obvyklé, až to těmto jeho sousedům vadilo.
Na základě všech takto vyjádřených skutečností Nejvyšší soud shledal, že soudy nepochybily, pokud trestné jednání obviněného posoudily jako pokračující trestný čin pytláctví podle §178a odst. 1 tr. zák.
K argumentu dovolatele, že druhý ze skutků měl být kvalifikován toliko jako přestupek a nikoli jako trestný čin, považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že rozdíl mezi skutkovou podstatou trestného činu a přestupku spočívá v odlišném stupni společenské nebezpečnosti. Rozlišujícím kriteriem není ani rozsah způsobené škody, ani časové vymezení délky trvání neoprávněnosti zásahu, nýbrž právě stupeň společenské nebezpečnosti (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. 4 Tz 184/99).
Na vyšší než nepatrný stupeň společenské nebezpečnosti posuzovaného jednání je třeba usuzovat už s ohledem na skutečnost, že obviněný usmrtil živočichy dva. V případě usmrcení jestřába lesního je stupeň společenské nebezpečnosti zvyšován také tím, že podle zák. č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, a vyhlášek vydaných k jeho provedení je jestřáb lesní pokládán za ohroženého, a tudíž chráněného živočicha, což vyžaduje zvláštní zacházení, a nelze jej lovit (viz znalecký posudek na č. l. 23 až 27). Ze všech těchto hledisek je zřejmé, že stupeň společenské nebezpečnosti posuzovaného jednání obviněného je nutno označit za vyšší než nepatrný, a tudíž odůvodňující právní kvalifikaci takového jednání jako trestného činu pytláctví podle §178a odst. 1 tr. zák. a nikoli pouze jako přestupku podle §35 odst. 1 písm. f) zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů.
Výhrada vztahující se k zastřelení jestřába nemá opodstatnění, protože je nutné poukázat na znění skutkové věty výroku o vině odsuzujícího rozsudku, z níž se podává, že povolení orgánu ochrany přírody k ulovení jestřába je pouze dalším dokumentem nezbytným k realizaci výkonu mysliveckého oprávnění, nikoli však povolením, resp. dokumentem jediným. Členství v mysliveckém sdružení, držení loveckého lístku a povolenky k lovu se vyžaduje v obou případech, tj. jak k lovu srnčí zvěře, tak i k lovu jestřába lesního. Zvláštní povolení orgánu ochrany přírody je vyžadováno navíc právě s ohledem na charakter tohoto živočicha zákonem označeného a chráněného jako ohrožený druh. Obviněný však žádné takové povolení neměl.
Na základě všech rozvedených skutečností Nejvyšší soud shledal, že procesní postup odvolacího soudu, jakož i právní posouzení skutku jako trestného činu pytláctví podle §178a odst. 1 tr. zák. ve výroku napadeného rozsudku ve spojení s rozhodnutím soudu druhého stupně jsou zcela správné a odpovídající zákonu.
Z těchto uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného J. Š. jako zjevně neopodstatněné odmítl, přičemž tak učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. března 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a
Vypracovala:
JUDr. Milada Šámalová