ECLI:CZ:NS:2005:8.TDO.202.2005.1
sp. zn. 8 Tdo 202/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 21. dubna 2005 dovolání obviněné E. B., roz. T., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 8. 2004, sp. zn. 2 To 75/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 4/2004, a rozhodl takto:
Podle §265j tr. ř. se dovolání obviněné E. B. z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16. 5. 2003, sp. zn. 1 T 4/2002, byli obvinění E. B. a R. J. uznáni vinnými trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. a oba shodně odsouzeni podle §148 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody na pět let, pro jehož výkon byli podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazeni do věznice s dozorem. Odvolání obou obviněných byla usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 4 To 72/2003, jako nedůvodná zamítnuta.
Proti tomuto usnesení krajského soudu jakožto soudu druhého stupně podali obvinění E. B. i R. J. dovolání. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 8 Tdo 109/2004, byly podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 4 To 72/2003, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 5. 2003, sp. zn. 1 T 4/2002, zrušeny. Podle §265k odst. 2 tr. ř. byla zrušena také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. bylo Krajskému soudu v Brně přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Předtím, než rozhodl Nejvyšší soud, rozhodnutím ze dne 10. 12. 2003 prezident republiky, používaje svého práva daného mu Ústavou České republiky, prominul obviněné trest odnětí svobody v trvání pěti let, který jí byl uložen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16. 5. 2003, sp. zn. 1 T 4/2002, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 4 To 72/2003, za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 tr. zák.
V řízení po přikázání věci dovolacím soudem byla rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 1 T 4/2004, obviněná E. B. uznána vinnou trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. a odsouzena podle §148 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody na pět let, pro jehož výkon byla podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazena do věznice s dozorem. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto shodně o vině a trestu i ohledně spoluobviněného R. J.
Podle zjištění krajského soudu se obviněná trestného činu dopustila společně se spoluobviněným R. J. tím, že obviněný R. J. jako fyzická osoba podnikající podle živnostenského zákona s obchodním jménem R. J., se sídlem B., a registrovaný plátce daně na podkladě osvědčení Finančního úřadu B. ze dne 29. 7. 1993 podal u Finančního úřadu v B. v období od 22. 12. 1995 do 30. 3. 1996 daňová přiznání, a to k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období měsíců listopad 1995 a prosinec 1995, k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období kalendářního roku 1995, do nichž promítl výdaj ve výši 9.492.059,- Kč včetně daně z přidané hodnoty ve výši 1.711.683,- Kč jako úhradu za zpracování marketingové studie, kterou pro něj po vzájemné domluvě na základě smlouvy o dílo ze dne 21. 3. 1995 vypracovala obviněná E. B. pod dřívějším jménem E. S. jako jednatelka obchodní společnosti Š. – n. s., spol. s r. o., později P. R., s. r. o., se sídlem V., přičemž se jednalo o simulovaný právní úkon postrádající vůli smluvních stran směřující ke vzniku ve smlouvě deklarovaných práv a povinností a mající za jediný účel vznik daňových úlev a výhod, o čemž oba obvinění věděli, v důsledku čehož došlo u obviněného R. J. jako daňového subjektu ke zkrácení jeho daňové povinnosti, a to u daně z příjmů fyzických osob v roce 1995 o částku 3.307.955,50 Kč, u daně z přidané hodnoty za měsíc listopad 1995 o částku 437.443,- Kč, u daně z přidané hodnoty za měsíc prosinec 1995 o částku 1.274.240,- Kč, celkem tedy o částku 5.019.638,50 Kč.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli obvinění E. B. i R. J. odvoláními. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 8. 2004, sp. zn. 2 To 75/2004, byl k odvolání obviněné E. B. podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušen ve výroku o trestu uloženém obviněné. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že při nezměněném výroku o vině byl obviněné podle §148 odst. 4 tr. zák., §40 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody na tři léta; podle §60a odst. 1, 2 tr. zák. byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let a současně byl nad obviněnou vysloven dohled. O odvolání obviněného R. J. bylo obdobným způsobem rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 10. 2004, sp. zn. 2 To 95/2004.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím své obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání směřující proti výroku o trestu a odkázala v něm na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Namítla, že jí byl uložen trest, který zákon nepřipouští, poněvadž jí neměl být uložen trest žádný. Upozornila, že za zcela shodný skutek kvalifikovaný jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 tr. zák. jí byl rozhodnutím prezidenta republiky ze dne 10. 12. 2003 prominut trest odnětí svobody v trvání pěti let, který jí byl uložen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16. 5. 2003, sp. zn. 1 T 4/2002, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 4 To 72/2003. Vyjádřila přesvědčení, že byl-li jí prominut trest za trestnou činnost, která nebyla novým rozhodnutím soudu nijak změněna, a nedošlo ani ke změně okolností případu, pak jí neměl být nově uložen žádný trest. Dodala, že postupem soudů bylo potlačeno výsadní právo prezidenta republiky udělit milost. Navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci zrušil ve výroku o trestu a žádný trest jí už neuložil.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněné uvedl, že odkázala-li na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nelze jí uplatněnou argumentaci pod uvedený dovolací důvod podřadit. Pokud totiž citovaný důvod dovolání spočívá mimo jiné též v uložení nepřípustného druhu trestu (o alternativě uložení přípustného druhu trestu mimo zákonnou trestní sazbu nelze uvažovat), rozumí se tím podle něj případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v §27 tr. zák. bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá; nelze jej proto např. použít za situace, kdy se dovolatel domnívá, že uložení trestu bránilo předchozí udělení milosti prezidentem republiky. Státní zástupce se dále zabýval otázkou, zda nelze námitky obviněné subsumovat pod některý z dalších dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř., a uzavřel, že uplatněné námitky mohou naplňovat toliko důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., poněvadž z kontextu argumentace obviněné lze usoudit na názor, že její trestní stíhání bylo nepřípustné, protože výrokem o vině z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 1 T 4/2004, jímž byla uznána vinnou trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 tr. zák., bylo ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 8. 2004, sp. zn. 2 To 75/2004, pravomocně rozhodnuto o skutku, na který se vztahovala milost prezidenta republiky ze dne 10. 12. 2003. V této souvislosti však upozornil, že pro posouzení přípustnosti trestního stíhání obviněné se zřetelem k milosti prezidenta republiky ze dne 10. 12. 2003 je rozhodné, že touto milostí byl obviněné prominut trest odnětí svobody v trvání pěti let, který jí byl vyměřen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16. 5. 2003, sp. zn. 1 T 4/2002, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 4 To 72/2003, přičemž rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 8 Tdo 109/2004, byla obě uvedená rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně zrušena a soudu prvního stupně přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Ztotožnil se s názorem vyjádřeným odvolacím soudem v napadeném usnesení, že za stavu, kdy rozsudek, ze kterého byl prezidentem republiky trest prominut, již v době vyhlášení napadeného usnesení odvolacího soudu neexistoval, bylo třeba o věci znovu rozhodnout, protože milost se týkala pouze trestu z již neexistujícího rozsudku. Uzavřel, že v případě milosti prezidenta republiky, která byla obviněné udělena ve formě agraciace, nebylo možné trestní stíhání obviněné zastavit s odkazem na nepřípustnost jejího trestního stíhání ve smyslu §11 odst. 1 písm. a) tr. ř. Státní zástupce proto navrhl, aby dovolání obviněné bylo podle §265j tr. ř. zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Protože nebylo možné dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání není důvodné.
Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Obviněná výslovně nenamítla, že jí byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, a nevytkla ani, že jí byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byla uznána vinnou. Podstata jejích výhrad spočívala v tvrzení, že se zřetelem k rozhodnutí prezidenta republiky o milosti ze dne 10. 12. 2003 neměl být trest uložen vůbec.
Lze souhlasit se státním zástupcem Nejvyššího státního zastupitelství, že při doslovném (tradičně podávaném) výkladu námitky dovolatelky pod uvedený dovolací důvod zahrnout nelze. Takový výklad však zde Nejvyšší soud považuje za restriktivní. Logický výklad ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze založit na úvaze, že může-li obviněná s odkazem na tento důvod dovolání namítat, že jí byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, tím spíše může namítat, že jí neměl být uložen žádný trest. Tomu napovídá i to, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je jediným dovolacím důvodem, v jehož rámci lze uplatnit námitky proti výroku o trestu [nejde-li i ve vztahu k výroku o trestu o výhrady založené na tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Námitky obviněné proto pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud podřadil.
Dovolací soud naopak nesdílí názor státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že námitky obviněné by bylo možno podřadit pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. S odkazem na něj lze dovolání podat, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona nebylo přípustné. Obviněná však nevytkla, že proti ní bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv nebylo přípustné. Její výhrady vůči správnosti napadeného rozsudku se soustředily výlučně k námitkám proti uložení trestu a v tomto smyslu též činila návrh, aby jí trest nebyl uložen, nikoliv aby trestní stíhání bylo zastaveno.
Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání je významná otázka, zda bylo možno obviněné uložit trest, ačkoliv rozhodnutím prezidenta republiky ze dne 10. 12. 2003 jí byl prominut trest odnětí svobody v trvání pěti let, uložený rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16. 5. 2003, sp. zn. 1 T 4/2002, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 4 To 72/2003, za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 tr. zák.
Odvolací soud v této souvislosti v odůvodnění napadeného rozsudku vyjádřil názor, že milost prezidenta republiky se váže k trestu uloženému rozhodnutími, která byla později rozhodnutím Nejvyššího soudu zrušena, v důsledku čehož rozsudek, jímž byl uložen trest prominutý prezidentem, již neexistuje, a ztotožnil se s názorem vyjádřeným státním zástupcem, že milost prezidenta republiky „se stala nicotnou a že je třeba případně o milost znovu požádat“ (viz strany 6, 10 napadeného rozsudku).
Nejvyšší soud souhlasí se soudy nižších stupňů, pokud obviněné za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 tr. zák. uložily trest; hodnocení významu a důsledků rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 10. 12. 2003 po zrušení pravomocného rozhodnutí na základě dovolání obviněné, který podal odvolací soud, však přisvědčit nelze.
Podle čl. 62 písm. g) Ústavy České republiky prezident republiky odpouští a zmírňuje tresty uložené soudem, nařizuje, aby se trestní řízení nezahajovalo, a bylo-li zahájeno, aby se v něm nepokračovalo, a zahlazuje odsouzení.
Z ústavně zakotveného širokého oprávnění prezidenta republiky udělovat milost je v daných souvislostech významné jeho právo odpouštět a zmírňovat tresty uložené soudem (tzv. agraciace). Právo odpouštět a zmírňovat tresty se vztahuje jen na dosud nevykonané tresty nebo jejich zbytky uložené v trestním řízení soudem; uplatňuje se od právní moci odsuzujícího rozsudku do doby, než je celý trest vykonán (či jeho výkon promlčen).
Uložený trest může prezident republiky prominout buď celý, nebo jeho část; připouští se též, že v rámci svého práva zmírňovat tresty prezident zamění soudem uložený druh trestu za jiný. Zmírnění trestu může mít podobu jeho zkrácení (tedy prominutí jeho části) nebo stanovení mírnějšího výkonu (např. v rámci nepodmíněného trestu může prezident rozhodnout o výkonu trestu v jiném typu věznice s mírnějším režimem nebo o přeměně nepodmíněného trestu odnětí svobody v trest odnětí svobody, jehož výkon je podmíněně odložen na zkušební dobu). Nelze ani vyloučit, že projevem zmírnění trestu bude stanovení jiného druhu trestu, který by jinak za daný trestný čin nebylo možné uložit (k tomu Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Púry, F. Trestní řád. Komentář. II. díl, 4. vydání. Praha : C. H. Beck 2002, str. 2039).
Trestní zákon neupravuje postup soudu při novém rozhodování o trestu, jestliže byl předchozí trest dotčen milostí, a nečiní tak ani trestní řád. Z dikce ustanovení §366 odst. 1 tr. ř. toliko vyplývá, že prezident republiky na základě práva daného mu ústavou uděluje milost, a §366 odst. 3 tr. ř. stanoví, že nařídí-li to v řízení o udělení milosti prezident republiky, výkon trestu se odloží nebo přeruší.
V posuzované věci byl obviněné rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16. 5. 2003, sp. zn. 1 T 4/2002, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 4 To 72/2003, za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 tr. zák. uložen trest odnětí svobody na pět let. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala obviněná dovolání směřující proti výroku o vině i na něj navazujícímu výroku o trestu. Do rozhodnutí dovolacího soudu byl rozhodnutím prezidenta republiky ze dne 10. 12. 2003 obviněné prominut trest odnětí svobody v trvání pěti let, který jí byl shora uvedenými rozhodnutími uložen za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 tr. zák. Usnesením Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 8 Tdo 109/2004, byly podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 4 To 72/2003, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 5. 2003, sp. zn. 1 T 4/2002, zrušeny. Podle §265k odst. 2 tr. ř. byla zrušena také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. bylo Krajskému soudu v Brně přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Z pohledu možných rozhodnutí o uložení trestu v řízení po přikázání věci dovolacím soudem lze uvažovat o třech alternativách. První z nich představuje takové rozhodnutí, jež naznačil odvolací soud v napadeném rozsudku, a jejíž podstata spočívá v tom, že rozhodnutí prezidenta republiky o prominutí trestu nebude po zrušení pravomocných rozhodnutí, jimiž byl uložen prominutý trest, nadále právně relevantní. Druhou alternativu možného rozhodnutí naznačila v dovolání obviněná a tu vystihuje takové rozhodnutí, jímž by soud - s přihlédnutím k rozhodnutí prezidenta republiky - trest neuložil. Třetí alternativa se identifikuje s rozhodnutím, jímž by soud sice trest uložil, nebylo by jej však možno - se zřetelem k rozhodnutí prezidenta republiky - vykonat.
Rozhodnutí o udělení milosti je samostatným ústavním aktem prezidenta republiky, jehož podstatou je, že trest uložený konkrétnímu pachateli za konkrétní skutek nemá být vykonán vůbec nebo má být vykonán jen zčásti, popřípadě má být vykonán namísto něj jiný druh trestu.
Není však (a ani nemůže být) rozhodnutím na dovolacím soudem zrušené rozhodnutí nebo jeho část obsahově navazujícím (§265k odst. 2 věta druhá tr. ř.), neboť takovým rozhodnutím může být z povahy věci toliko rozhodnutí soudu.
Proto se ani analogicky neuplatní právní názor vyjádřený ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu ČSFR z 24. května 1990 č. Tpjf 35/90, publikovaném pod č. 36/1990 Sb. rozh. tr., podle něhož ukládá-li soud pachateli souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody a zruší-li podle §35 odst. 2 tr. zák. výrok o předchozím nepodmíněném trestu odnětí svobody, zruší zároveň všechna rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, která pozbyla v důsledku zrušení uvedeného výroku o trestu podklad, a tedy i rozhodnutí o použití amnestie podle §368 tr. ř., na jejímž základě byl zcela nebo zčásti prominut předchozí nepodmíněný trest odnětí svobody. Původně prominutý trest odnětí svobody nebo jeho část nelze po uložení souhrnného trestu započítat podle §38 odst. 2 tr. zák. (k tomu srov. blíže č. 33/1982 Sb. rozh. tr.). Po právní moci nového rozhodnutí je však třeba opět rozhodnout o použití agraciačního ustanovení amnestie, pokud ovšem jeho použití přichází v úvahu.
Odlišnost řešených situací je dána jak povahou oprávnění prezidenta, jímž je v tomto případě právo udělovat amnestii jako hromadný akt milosti podle čl. 63 odst. 1 písm. j) Ústavy České republiky, tak i způsobem jeho realizace, poněvadž rozhodnutí o tom, zda a do jaké míry je osoba, jíž byl pravomocně uložen trest, účastna amnestie, učiní podle §368 tr. ř. soud.
Je zjevné, že napadeným rozsudkem bylo rozhodnuto o témže skutku obviněné, a to dokonce bez jakýchkoliv změn, beze změny zůstalo i jeho právní posouzení jako trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 tr. zák. Z pohledu udělené milosti a postavení obviněné je tento rozsudek jen určitou modalitou původního pravomocného rozsudku a tedy tímtéž rozhodnutím v téže věci; proto není ani přiléhavé vyloučit účinky aktu milosti s ním spojené. Soud o udělení milosti nerozhoduje (na rozdíl od rozhodnutí soudu o udělení amnestie), jeho povinností je však k ní adekvátně přihlížet a šetřit její podstatu a účel. Právě požadavek důsledně respektovat udělení milosti rozhodnutím prezidenta republiky závěry odvolacího soudu garantován není.
Nejvyšší soud se tedy neztotožnil s názorem, že rozhodnutí prezidenta o prominutí trestu nemá v řízení po zrušení pravomocného rozhodnutí, jehož se jmenovitě týkalo, žádný význam; nesouhlasí ale ani s názorem, že důsledkem takového rozhodnutí prezidenta by mělo být rozhodnutí soudu, jímž by trest neuložil.
Právo odpouštět a zmírňovat (event. modifikovat) tresty se uplatňuje od právní moci odsuzujícího rozsudku do doby, než je celý trest vykonán (či jeho výkon promlčen). Z toho plyne, že agraciace nemá vliv na ukládání trestu soudem, ale své místo má až ve stadiu výkonu rozhodnutí. Nebylo by tedy logické, a k zachování účelu agraciace není ani potřebné, aby se v řízení následujícím po zrušení pravomocného rozhodnutí stalo agraciační rozhodnutí součástí řízení nalézacího s důsledky pro ukládání trestu.
Nelze proto ani analogicky použít ustanovení §227 tr. ř., podle něhož jestliže trestní stíhání bylo zastaveno mimo jiné i v důsledku udělení milosti a v řízení se pokračovalo jen proto, že obviněný na projednání věci trval (§11 odst. 3, §172 odst. 4 tr. ř.), soud, neshledá-li žádný jiný důvod ke zproštění obviněného, vysloví sice vinu, trest však neuloží.
Správné řešení proto v daném případě spočívá v takovém postupu, že soud obviněné sice trest uloží, ten však nebude vykonán.
S takovým chápáním významu agraciačního rozhodnutí prezidenta republiky korespondují i jeho důsledky v postavení obviněné. Obviněné jím byl prominut celý trest odnětí svobody v trvání pěti let; trest nebyl prominut jen zčásti, a nebyl ani nikterak modifikován. Smyslem a účelem udělení milosti bylo vyjádřit vůli (prezidentem republiky), že obviněná nemá za skutek kvalifikovaný jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 tr. zák. vykonat žádný trest. Nebylo by v souladu se zásadami fair procesu, aby z podnětu dovolání podaného samotnou obviněnou a rozhodnutí dovolacího soudu o něm byla obviněná o příznivé důsledky udělené milosti připravena, a to jen proto, že měly být odstraněny nedostatky v rozhodnutích soudů, jimiž bylo pravomocně rozhodnuto o její vině a trestu.
Lze uzavřít, že agraciační rozhodnutí prezidenta republiky je rozhodnutím svébytným, jehož význam a důsledky zůstávají zachovány i v řízení po přikázání věci dovolacím soudem; není relevantní při ukládání trestu, ale musí být bráno na zřetel ve stadiu jeho výkonu v tom smyslu, že uložený trest nelze vykonat.
Bude na soudu prvního stupně, aby tyto závěry důsledně aplikoval ve vykonávacím řízení a měl na zřeteli, že postavení obviněné v něm nemůže být méně příznivé ve srovnání s její situací po rozhodnutí prezidenta o milosti a před rozhodnutím dovolacího soudu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 8 Tdo 109/2004. Význam udělené milosti musí být zachován, aniž by bylo třeba o ni žádat znovu.
Nad rámec řečeného je třeba uvést, že uložení trestu není v takovém případě porušením zákazu reformace in peius, neboť ten se vztahuje výlučně na změny rozhodnutí soudu a brání tomu, aby nové rozhodnutí soudu vydané po zrušení napadeného rozhodnutí dovolacím soudem bylo pro obviněnou méně příznivé, než bylo původní zrušené rozhodnutí. Rozhodnutí soudů následující po rozhodnutí dovolacího soudu nebyla pro obviněnou méně příznivá ani ve výroku o vině, ani ve výroku o trestu.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněné podle §265j tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Soudy obou stupňů nepochybily, uložily-li obviněné trest, takto uložený trest však s odkazem na rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 10. 12. 2003 nelze vykonat.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. dubna 2005
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková