ECLI:CZ:NS:2005:8.TDO.236.2005.1
sp. zn. 8 Tdo 236/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. března 2005 o dovolání obviněného T. K. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 2. 2002, sp. zn. 10 To 42/2002, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 2 T 192/2000, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř. se dovolání obviněného T. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 15. 11. 2001, sp. zn. 2 T 192/2000, byl obviněný T. K. uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák. a byl podle §250b odst. 1 tr. zák. odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce osmi měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací usnesením ze dne 26. 2. 2002, sp. zn. 10 To 42/2002, odvolání obviněného podané proti výše uvedenému rozsudku podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti posledně citovanému usnesení podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. L. G. dovolání, které vymezil dovolacím důvodem uvedeným v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Poukázal v něm na svou obhajobu uplatněnou již v rámci řízení před soudem prvního stupně a následně i v odvolání. Soudu druhého stupně vytkl, že se ve svém usnesení nevypořádal se všemi rozhodnými okolnostmi, z čehož dovodil nesprávné právní posouzení skutku. V závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 2. 2002, sp. zn. 10 To 42/2002, i rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 15. 11. 2001, sp. zn. 2 T 192/2000, a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, kterému byl opis dovolání obviněného doručen v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř., v písemném vyjádření uvedl, že uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá toliko námitka, že ze soudem učiněných skutkových zjištění nelze dovodit úmyslnou formu zavinění ve vztahu k trestnému činu, jímž byl obviněný uznán vinným. I z těchto zjištění však jednoznačně vyplývá, že obviněný žádost o poskytnutí úvěru, obsahující nepravdivý a velkými písmeny psaný údaj o jeho zaměstnání, vlastnoručně před úředníky banky podepsal; ve spojitosti s dalšími provedenými důkazy je tak nepochybné, že jednal v přímém úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl a učinil tak v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že podané dovolání je podle §265a odst. 1 písm. h) tr. ř. přípustné, neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.]. Jelikož obviněný je k podání dovolání osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], zabýval se dále tím, zda dovolání podal včas.
Podle §265e odst. 1 tr. ř. se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje. Podle §265e odst. 2 tr. ř. platí, že doručuje-li se rozhodnutí jak obviněnému, tak i jeho obhájci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději.
Obviněný T. K. v průběhu trestního řízení až do rozhodnutí odvolacího soudu obhájce neměl. Pro posouzení otázky včasnosti podaného dovolání má proto význam jen okamžik doručení rozhodnutí odvolacího soudu obviněnému.
Při určení, kdy došlo k doručení napadeného usnesení obviněnému, Nejvyšší soud vycházel z ustanovení §64 odst. 2 tr. ř., podle něhož nebyl-li adresát zásilky, kterou je třeba doručit do vlastních rukou, zastižen, zásilka se uloží a adresát se vhodným způsobem vyrozumí, kde si ji může vyzvednout. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedověděl, ačkoli se v místě doručení zdržuje, nebo uvedenou adresu označil pro účely doručování.
Z dikce tohoto ustanovení vyplývají dvě možná místa pro doručení rozhodnutí. Obviněnému může být zásilka zasílána jednak na místo, kde se v době doručení zdržuje, jednak na adresu, kterou označil pro účely doručování.
V projednávaném případě obviněný v průběhu trestního řízení žádnou adresu pro účely doručování neoznačil. Na počátku přípravného řízení pouze uvedl, že trvale bydlí na adrese P., A. Z tohoto důvodu při posuzování otázky tzv. fikce doručení nemůže přicházet v úvahu druhá z uvedených alternativ.
Při hlavním líčení dne 18. 9. 2001 obviněný do protokolu (č. l. 65) prohlásil, že se zdržuje na adrese přechodného pobytu P., J., a na tuto adresu mu byl dne 31. 12. 2001 doručen rozsudek Okresního soudu v Pardubicích a posléze dne 19. 2. 2002 také předvolání k veřejnému zasedání před Krajským soudem v Hradci Králové jako soudem odvolacím. V záhlaví dopisu, který obviněný osobně doručil odvolacímu soudu dne 22. 2. 2002 (č. l. 89), označil jako svou adresu znovu P., J. Veřejnému zasedání konanému o jeho odvolání dne 26. 2. 2002 byl obviněný osobně přítomen a vyslechl i vyhlášení napadeného usnesení; případnou změnu místa pobytu tehdy ani později neoznámil.
Nejvyšší soud na základě těchto poznatků shledal, že obviněný se v době, kdy mu byl doručován opis napadeného usnesení odvolacího soudu, zdržoval na adrese P., J. Okresní soud v Pardubicích proto nepochybil, pokud obviněnému právě na tuto adresu dne 8. 4. 2002 zaslal opis napadeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové.
Z obsahu spisu vyplývá, že toto usnesení se obviněnému nepodařilo na první obeslání doručit. Bylo doručováno poštou do vlastních rukou na uvedenou adresu, aniž by bylo vyznačeno, že uložení zásilky je vyloučeno. Protože obviněný nebyl zastižen, byla zásilka dne 18. 4. 2002 uložena na poště, o čemž byl adresát vyrozuměn písemným oznámením o uložení zásilky. Úložní doba byla stanovena do 29. 4. 2002 a po jejím marném uplynutí byla zásilka dne 30. 4. 2002 vrácena zpět Okresnímu soudu v Pardubicích. Desetidenní lhůta určená pro možné vyzvednutí zásilky (§64 odst. 2 tr. ř.) tak plynula od jejího uložení dne 18. 4. 2002 do dne 29. 4. 2002 (desátý den ve skutečnosti připadl na 28. 4. 2002, což byla neděle, a proto se podle §60 odst. 3 tr. ř. za poslední den lhůty pokládá nejbližší příští pracovní den, jímž bylo pondělí dne 29. 4. 2002); tímto dnem nastala tzv. fikce doručení zakotvená v ustanovení §64 odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud v zájmu úplnosti považuje za potřebné dodat, že se zabýval i otázkou, zda uložení doručované zásilky nebylo vyloučeno podle §64 odst. 4 tr. ř., což by znamenalo i vyloučení vzniku zmiňované fikce doručení.
Podle §64 odst. 4 písm. a) tr. ř. uložit doručovanou zásilku podle §64 odst. 2 tr. ř. nelze, doručuje-li se obviněnému usnesení o zahájení trestního stíhání, obžaloba, návrh na potrestání, rozsudek, trestní příkaz nebo předvolání k hlavnímu líčení nebo veřejnému zasedání. Usnesení, jímž bylo rozhodnuto o odvolání, do tohoto taxativního výčtu nespadá. Citované ustanovení se vztahuje jen na okruh výslovně uvedených písemností, což a contrario znamená, že jiné písemnosti – a mezi nimi též usnesení, jímž bylo rozhodnuto o odvolání – jsou mimo jeho dosah.
Podle §64 odst. 4 písm. b) tr. ř. uložit doručovanou zásilku podle §64 odst. 2 tr. ř. nelze, doručuje-li se jiná písemnost, tj. jiná než jsou písemnosti uvedené v §64 odst. 4 písm. a) tr. ř., a jestliže to předseda senátu z důležitých důvodů nařídí. V daném případě samosoudkyně Okresního soudu v Pardubicích nechala usnesení, jímž bylo rozhodnuto o odvolání obviněného, doručit obviněnému do vlastních rukou, aniž zároveň nařídila, že doručovanou zásilku nelze uložit. Ustanovení §64 odst. 4 písm. b) tr. ř. se na posuzovaný případ proto rovněž nevztahuje. Ani Nejvyšší soud nenalezl žádný důležitý důvod pro to, aby uložení zásilky bylo v tomto případě vyloučeno. Takový důvod nespatřoval v povaze usnesení, které bylo doručováno, tj. usnesení odvolacího soudu o zamítnutí odvolání. Tímto usnesením byl ve skutečnosti jen potvrzen stav založený rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích, a to bez jakékoli změny. Právní moc rozsudku byla konstituována již samotným vyhlášením usnesení odvolacího soudu, takže doručení tohoto usnesení právní moc nijak neovlivňovalo a ve skutečnosti tedy šlo o doručení usnesení, které již bylo v právní moci. Okolnost, že obviněný mohl proti usnesení odvolacího soudu podat dovolání, je sice významná, avšak nelze pominout, že jde o mimořádný opravný prostředek, k jehož podání je stanovena relativně dlouhá lhůta, která (i když je počítána od vzniku tzv. fikce doručení) umožňuje obviněnému, pokud se odpovídajícím způsobem zajímá o průběh a zejména skončení trestního stíhání včetně doručení rozhodnutí odvolacího soudu, aby včas využil práva podat dovolání. V samotné zákonné možnosti podat proti usnesení odvolacího soudu dovolání proto není možné spatřovat důležitý důvod pro to, aby předseda senátu soudu prvního stupně nařídil, že doručovanou zásilku nelze uložit, resp. aby mu bylo vytýkáno, že tak neučinil (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2003, sp. zn. 7 Tdo 864/2003, a ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. 8 Tdo 119/2005).
Nejvyšší soud je přesvědčen, že tímto výkladem zákonných podmínek pro vznik tzv. fikce doručení napadeného usnesení nijak nezasáhl do ústavně garantovaného práva obviněného na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Obviněný jako osoba, proti které bylo vedeno trestní stíhání ve stadiu odvolacího řízení, byl odpovědný za to, aby postojem k řízení sám neohrožoval reálné možnosti pro uplatnění svých procesních práv včetně práva podat dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Obviněný tedy měl především reagovat na oznámení pošty o uložení zásilky.
Obhájce, který za obviněného podal dovolání, v úvodu podání uvedl, že obviněný převzal usnesení Krajského soudu v Hradci Králové dne 22. 8. 2002. Toto konstatování je ve shodě s obsahem spisu, z něhož je zřejmé, že obviněnému bylo dne 22. 8. 2002 na adresu jeho trvalého bydliště doručeno (nejen nadbytečně, ale i nesprávně) mimo jiné i napadené usnesení (dodejka č. l. 115 spisu). Tím byly vytvořeny podmínky pro mylný názor obhájce, podle něhož lhůta k podání dovolání začala běžet teprve poté, co obviněný takto osobně převzal napadené usnesení.
Takovému převzetí napadeného usnesení však nelze přiznat účinky doručení ve smyslu určení počátku běhu lhůty k podání dovolání. Účinky doručení totiž nastaly podle §64 odst. 2 tr. ř. již dne 29. 4. 2002, jak bylo vyloženo výše. Jestliže v souvislosti s doručováním rozhodnutí dojde k tomu, že vznikne tzv. fikce doručení podle §64 odst. 2 tr. ř., a později k tomu, že rozhodnutí je nadto ještě fakticky doručeno osobě, u níž tato fikce již nastala, má právní účinky doručení pouze uvedená fikce doručení s tím, že ode dne, kdy nastala, se počítá i lhůta k podání opravného prostředku, a dodatečné faktické doručení již nemá v uvažovaném ohledu žádný význam.
Za stavu, kdy obviněný nebyl po celé řízení až do podání dovolání zastoupen obhájcem a v případě doručení napadeného usnesení obviněnému je třeba vycházet ze shora vysvětlené fikce doručení dne 29. 4. 2002, uplynula lhůta pro podání dovolání stanovená v §265e odst. 1 tr. ř. na dva měsíce od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje, v pondělí dne 1. 7. 2002 (den 29. 6. 2002 připadl na sobotu).
Jestliže obviněný podal dovolání osobně u Okresního soudu v Pardubicích dne 9. 10. 2002, je zřejmé, že tak učinil po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného T. K. podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř. odmítl jako opožděně podané, aniž přezkoumal napadené usnesení a předcházející řízení z hledisek stanovených v §265i odst. 3 tr. ř. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 2. března 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a
Vypracovala:
JUDr. Milada Šámalová