ECLI:CZ:NS:2005:8.TDO.307.2005.1
sp. zn. 8 Tdo 307/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky – soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. března 2005 o dovolání obviněného mladistvého Š. J., nyní ve výkonu trestního opatření odnětí svobody ve Věznici O., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – soudu pro mládež ze dne 6. 10. 2004, sp. zn. 4 Tmo 308/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 7 Tm 67/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného mladistvého Š. J. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 16. 8. 2004, sp. zn. 7 Tm 67/2004, byl obviněný mladistvý Š. J. uznán vinným pod body 1. a 2. proviněním krádeže podle §247 odst. 1 písm. d) tr. zák., pod body 3. a 4. proviněním loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., pod body 1. a 4. proviněním neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. Skutek uvedený v bodě 5. byl kvalifikován jako provinění násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. a jako pokus provinění ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §221 odst. 1 tr. zák.
Za tato provinění byl obviněný mladistvý podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zák. č. 218/2003 Sb.), odsouzen k úhrnnému trestnímu opatření odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, které bude podle §76 zák. č. 218/2003 Sb. a §5 odst. 3 a §8 odst. 2 zák. č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů, vykonáno odděleně od ostatních odsouzených ve zvláštní věznici pro mladistvé. Současně bylo podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. rozhodnuto o náhradě škody.
Krajský soud v Ostravě - soud pro mládež jako soud odvolací usnesením ze dne 6. 10. 2004, sp. zn. 4 Tmo 308/2004, odvolání podaná obviněným a státním zástupcem proti shora citovanému rozsudku podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
Proti výše uvedenému usnesení podal obviněný mladistvý prostřednictvím obhájce JUDr. B. O. dovolání, které zaměřil výhradně proti skutkům uvedeným v rozsudku soudu prvního stupně pod body 3. a 5. a vymezil ho důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že byly nesprávně právně posouzeny. Ve vztahu ke skutku uvedenému pod bodem 3. rozsudku soudu prvního stupně namítl, že jednání tam popsané mělo být posouzeno toliko jako provinění vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., protože neobsahovalo znak bezprostředního násilí a nebylo takové intenzity, aby mu poškozená požadovanou částku 500,- Kč vydala. Pohrůžku násilím, tj. zastřelením nemohl pronést a nemohla být míněna vážně, protože žádnou zbraň neměl. Soud nemohl dovodit, že byla naplněna materiální stránka provinění loupeže. Ohledně skutku uvedeného v bodě 5. prvostupňového rozhodnutí poukázal na svou obhajobu, že celý konflikt vyprovokoval svým nevhodným přístupem Mgr. J. V., který mu dal jako první facku. Své jednání hodnotil pouze jako obranu proti útokům jmenovaného vychovatele. V této souvislosti popřel, že by vychovateli vyhrožoval zabitím. Vytkl soudu, že neuvěřil jeho obhajobě a své rozhodnutí nesprávně opřel o výpověď poškozeného Mgr. J. V. Pokud by soud vyšel pro své právní závěry ze skutečností, jak je uváděl obviněný mladistvý, musel by pro nízký stupeň společenské nebezpečnosti skutek pod bodem 5. posoudit jako přestupek.
V závěru dovolání obviněný mladistvý navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) ve veřejném zasedání zrušil v plném rozsahu dovoláním napadené usnesení a vrátil věc Krajskému soudu v Ostravě – soudu pro mládež k novému projednání a rozhodnutí.
K předmětnému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství, které bylo dovolání obviněného mladistvého předloženo v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. Z jeho obsahu vyplynulo, že relevantně uplatněnými námitkami ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu jsou ty, které směřují proti nesprávnému právnímu posouzení jednání obviněného mladistvého popsaného pod body 3. a 5. rozsudku okresního soudu. V právním posouzení obou jednání obviněného mladistvého však neshledala žádné nedostatky, a proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného mladistvého podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl a aby tak učinil v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného mladistvého je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obdobně zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Obviněný mladistvý své dovolání opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat jednak mylnou kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, a dále pak vadnost jiného hmotně právního posouzení, které záleží v nesprávném posouzení některé další otázky, nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, zejména trestního, případně i jiných právních odvětví. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Obviněný mladistvý této povinnosti dostál pouze v části dovolání, neboť v rozporu s výše uvedeným vymezením dovolacího důvodu uplatnil rovněž námitky, které pod označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit, protože jimi brojí proti skutkovým zjištěním. Jde o výhrady uplatněné ve vztahu ke skutku uvedenému pod bodem 5. rozsudku okresního soudu. Obviněný mladistvý tuto svou argumentaci postavil na tvrzení, že celý konflikt vyprovokoval Mgr. J. V., jehož útokům se nejprve verbálně a poté i fyzicky bránil, a žádné výhrůžky zabitím na adresu Mgr. J. V. neuváděl. Nenamítá tudíž primárně právní vady, ale požaduje, aby v souladu s tím, jak on sám líčil průběh události, bylo změněno ve výroku napadeného rozhodnutí popsané skutkové zjištění. Teprve po takto od zjištěného stavu věci odlišném vyjádření skutkových okolností chce jinak posoudit materiální stránku činu a shledat v takovém jednání pouze přestupek. Nesprávnost právní povahy, na kterou pouze formálně poukazuje, má druhotný a ryze účelový význam. Tyto námitky dovolatele nemohl Nejvyšší soud akceptovat, protože byly uplatněny mimo dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumávat, a proto k nim Nejvyšší soud nepřihlížel (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, a ze dne 14. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 296/2004). Kdyby obviněný mladistvý ve svém dovolání uvedl jen tyto výhrady, bylo by nutné dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. proto, že bylo podáno z jiného důvodu, než stanoví zákon.
Dovolání obviněného mladistvého však na označený dovolací důvod dopadá v té části, kde vznesl námitky proti nesprávné právní kvalifikaci svého jednání popsaného v bodě 3. prvostupňového rozsudku jako provinění loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., protože se domnívá, že jeho jednání mělo být posouzeno jako provinění vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák.
Ve vztahu k takto uplatněné námitce je vhodné nejprve uvést, že provinění loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Provinění vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl.
K tomu je vhodné dále poznamenat, že provinění loupeže podle §234 tr. zák. je k provinění vydírání podle §235 tr. zák. v poměru speciality. U provinění loupeže je formálním znakem, jehož podstatou je, aby útok proti svobodě směřoval zároveň i ke zmocnění se cizí věci, vyjádřena zvláštní úprava postihující ta protispolečenská chování, která lze považovat v daném okruhu podobných provinění za nejnebezpečnější. Pohrůžka násilí musí mít charakter pohrůžky bezprostředního násilí. Jestliže určité jednání vykazuje znaky skutkové podstaty provinění loupeže, je třeba ho posoudit jako toto provinění. V žádném případě není možné prostřednictvím hodnocení materiálního znaku provinění zaměňovat jeho formální znaky za znaky skutkové podstaty jiného provinění, např. vydírání podle §235 tr. zák. (srov. rozh. č. 39/1989 Sb. rozh. tr.), jak se toho i v nyní podaném dovolání domáhá obviněný mladistvý.
Podle popsaných skutkových zjištění se obviněný mladistvý provinění, proti němuž tyto své námitky uplatnil, dopustil tak, že „dne 23. 5. 2004 kolem 14.20 hodin v O.-M., před prodejnou „O.-Z.-P.“, po předchozí slovní rozepři začal opakovaně vyhrožovat spolumajitelce této prodejny D. F. zastřelením, pokud mu nedá alespoň 500,- Kč, což umocňoval tím, že svou pravou ruku měl zastrčenou v levém rukávu, naznačujíc tím ukrytí zbraně, načež jakmile mu napadená prodávající odvětila, že mu nic nedá a že zavolá policii, zopakoval svou výhružku s použitím vulgárních výrazů a z místa utekl.“
Domáhá-li se dovolatel, aby jeho čin byl posouzen jako provinění vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., je nutné zdůraznit, že odlišujícím kritériem mezi proviněními loupeže a vydírání je právě bezprostřednost pohrůžky v případě provinění loupeže spočívající v tom, že násilí bude neprodleně na místě vykonáno, nepodrobí-li se poškozený vůli pachatele. U provinění vydírání tato pohrůžka směřuje do budoucnosti a působí tak v časovém odstupu (srov. rozh. č. 50/1957 Sb. rozh. tr.). Jak však z popisu skutku plyne, obviněný mladistvý svou pohrůžku, že poškozenou zastřelí, spojoval s jeho okamžitým požadavkem, aby mu vydala zmíněnou finanční částku. Je zřejmé, že svou pohrůžku mínil uskutečnit ihned a nikoli až jindy v budoucnosti. Znak bezprostřednosti, který je znakem skutkové podstaty provinění loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., je z popsaných skutkových zjištění zřejmý, a proto byl čin zcela správně podle tohoto ustanovení posouzen.
K výhradám obviněného mladistvého, že jeho pohrůžka nemohla být myšlena vážně, protože na poškozenou nesáhl, ani na ni nezaútočil, neboť u sebe žádnou zbraň neměl, je potřeba uvést, že skutková podstata provinění loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. zahrnuje dvě možné alternativy, které nemusí být splněny kumulativně, a to užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí. Za násilí se považuje použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Pohrůžkou bezprostředního násilí je pohrůžka takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Bývá zpravidla vyjádřena slovně, ale stačí i konkludentní jednání (např. obstoupení napadeného, napřahování k úderu, či zatínání pěstí spojené s posunky, z nichž vyplývá odhodlání použít ihned násilí, apod.), je-li z něho a ostatních okolností zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele (srov. rozh. č. 1/1980 Sb. rozh. tr.).
Jak je popsáno ve shora uvedeném skutkovém zjištění, obviněný mladistvý poškozené vyhrožoval usmrcením, jestliže mu nevydá požadovanou finanční hotovost, a proto naplnil uvedený znak v její druhé podobě, totiž že proti jinému užil pohrůžky bezprostředního násilí, protože tímto způsobem se chtěl zmocnit cizí věci. K této skutečnosti již pouze přistupuje další část popsaného chování, kterým naznačoval ukrytí zbraně v rukávu, přičemž žádnou zbraň v ruce neměl. I přesto je zřejmé, že šlo o takové jednání, jímž chtěl své výhrůžky učinit důraznějšími a bylo tedy způsobilé vzbudit u poškozené důvodnou obavu, že to, čím hrozí, může vyplnit.
Pro úplnost považuje dovolací soud za vhodné uvést, že provinění loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. je dokonáno již užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti jinému v úmyslu zmocnit se cizí věci, aniž by bylo třeba, aby tento úmysl byl uskutečněn (srov. rozh. č. 12/1957 Sb. rozh. tr.). Z hlediska zmíněné skutkové podstaty tudíž není významné, zda se obviněný mladistvý finanční hotovosti zmocnil a způsobil tak poškozené majetkovou škodu, nebo zda od realizace svého úmyslu v důsledku počínání poškozené upustil (k tomu viz. rozh. č. 1/1980 Sb. rozh. tr.). Z pohledu tohoto právního názoru je bezvýznamné, že pachatel požadované peníze nezískal, protože z místa činu utekl z obavy, že bude přivolána policie.
Na právní posouzení jednání pachatele jako provinění loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., pokud toto jednání vykazuje všechny obligatorní znaky předmětné skutkové podstaty, nemá vliv ani použití násilí menší intenzity, na které je rovněž v dovolání poukázáno. Malá intenzita užitého násilí nebo násilí, jímž je vyhrožováno, pouze snižuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost (srov. rozh. č. 60/1967 a č. 31/1971 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud s ohledem na všechny skutečnosti uvedené výše shledal, že právní posouzení skutku v bodě 3. výroku rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 16. 8. 2004, sp. zn. 7 Tm 67/2004, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě - soudu pro mládež ze dne 6. 10. 2004, sp. zn. 4 Tmo 308/2004, jako provinění loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. je zcela správné a odpovídající zákonu. Nalézací soud posoudil všechny otázky a skutečnosti pro daný skutkový stav podstatné. Se závěry soudu prvního stupně týkajícími se nyní přezkoumávané části výroku o vině se plně ztotožnil i soud druhého stupně, který řádně a důkladně přezkoumal rozhodnutí soudu nalézacího, přičemž se bez pochybností a logicky vypořádal též s obdobnými námitkami obviněného mladistvého uplatněnými v odvolacím řízení.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného mladistvého Š. J. je zjevně neopodstatněné, a proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V takovém případě nemusel a ani nemohl postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumávat napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. března 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a
Vypracovala:
JUDr. Milada Šámalová