ECLI:CZ:NS:2005:8.TDO.314.2005.1
sp. zn. 8 Tdo 314/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. dubna 2005 o dovoláních podaných obviněnými Ing. K. Š. a H. Š. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 10. 2004, sp. zn. 7 To 438/2004, ve věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp. zn. 2 T 54/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných Ing. K. Š. a H. Š. o d m í t a j í.
Odůvodnění:
Obvinění Ing. K. Š. a H. Š. byli rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 5. 3. 2004, sp. zn. 2 T 54/2003, uznáni vinnými trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., kterého se dopustili tím, že „obviněná jako jednatelka společnosti K., spol. s r.o., se sídlem T., a obviněný Ing. K. Š. jako osoba písemně zmocněná k zastupování této společnosti, po vzájemné dohodě poté, co dne 26. 6. 2002 byla společnosti K., spol. s r.o., doručena výpověď smluv o finančním pronájmu ze dne 4. 7. 2001, na základě kterých tato společnost užívala nákladní automobil zn. Mercedes Benz 1843 LS ACTROS, a návěs zn. PANAV NV 35 PK, v době od 26. 6. 2002 do 27. 1. 2003 v T., okres F. – M., a jinde leasingovému pronajímateli a vlastníku automobilu a návěsu, společnosti D. S. B., s.r.o., se sídlem P., dříve M. – B. L. B., s.r.o., tato vozidla nevrátili, neoprávněně je užívali a zamezili tak jejich majiteli v přístupu k nim, čímž společnosti D. S. B., s.r.o., způsobili škodu ve výši nejméně 2.610.530,10 Kč, a poté, co došlo k zahájení trestního stíhání, vozidla dne 28. 2. 2003 pověřenému zástupci poškozené společnosti vrátili“. Za tento trestný čin byl každý z obviněných odsouzen podle §248 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. každému z nich podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Současně bylo podle §229 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o náhradě škody.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 5. 10. 2004, sp. zn. 7 To 438/2004, odvolání obou obviněných podaná proti výše uvedenému rozsudku podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
Proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podali oba obvinění dovolání; obviněný Ing. K. Š. tak učinil prostřednictvím obhájce JUDr. O. W., obviněná H. Š. prostřednictvím obhájce Mgr. Z. T. Oba je vymezili shodně dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť byli přesvědčeni, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný Ing. K. Š. ve svém dovolání namítl nesprávné právní posouzení skutku, protože jednání popsané v rozsudku soudu prvního stupně neskýtá dostatečný podklad pro to, aby byl uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 tr. zák. Neztotožnil se se zjištěným skutkovým stavem a poukázal na to, že k ukončení leasingových smluv došlo později, až k datu 14. 11. 2003, což ani jeden ze soudů nevzal v úvahu. Nesouhlas s použitou právní kvalifikací vyjádřil i proto, že skutková zjištění neobsahují takové okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit naplnění znaku „přisvojení si cizí věci“ tím spíše, že on ani jiný zaměstnanec společnosti po ukončení obou smluv nenakládal s předmětem leasingu jako s vlastními věcmi. Poukázal na to, že společnost předmět leasingu užívala oprávněně, pouze se s úhradou splátek dostala do prodlení. Vyslovil názor, že výše popsané jednání by mohlo být posouzeno toliko jako trestný čin neoprávněného užívání cizí věci podle §249 tr. zák., zvláště když předmět leasingu byl na základě výzvy leasingové společnosti vrácen jejímu pověřenému zástupci dne 28. 2. 2003. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) dovoláním napadené rozhodnutí v celém rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněná H. Š. předně vyjádřila přesvědčení o nesprávnosti použité právní kvalifikace soudem zjištěného jednání, které mělo být posouzeno jako trestný čin neoprávněného užívání cizí věci podle §249 tr. zák. a nikoli jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. Poukázala rovněž na to, že v době od února 2002 do listopadu 2002 byla pro nemoc v dlouhodobé pracovní neschopnosti, tudíž neřídila běžný chod firmy, a nikdy osobně neobdržela jakožto jednatelka společnosti písemnou výpověď leasingové smlouvy, s tím, že obě leasingové smlouvy byly ukončeny až ke dni 14. 11. 2003. Dále namítla, že se soudy dostatečně nezabývaly všemi okolnostmi případu a nevypořádaly se s důkazními materiály ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. a nebyly zohledněny skutečnosti svědčící v její prospěch. Odmítla, že by se po vzájemné dohodě se svým manželem dopustila zpronevěry, a zdůraznila, že poté, co byla v únoru 2003 požádána o vrácení vozidla i s návěsem, ihned je řádně předala zástupcům inkasní firmy realizující jejich převzetí. V závěru dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil.
K oběma dovoláním se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatovala, že převážná část námitek obou dovolatelů je hmotně právní povahy. V návaznosti na tvrzení obviněných o nenaplnění znaku „přisvojení si cizí věci“ a v důsledku toho taktéž o nesprávnosti použité právní kvalifikace poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1225/2003 a 8 Tdo 704/2004, v nichž dovolací soud rozvedl výklad výše uvedeného znaku skutkové podstaty trestného činu zpronevěry ve vztahu k dovolateli požadovanému posouzení jako trestného činu neoprávněného užívání cizí věci podle §249 tr. zák. K argumentaci obviněné H. Š. uvedla, že po dobu trvání její pracovní neschopnosti, pokrývající podstatnou část rozhodného období, byla zastoupena svým manželem, a to na základě generální plné moci mu udělené pro jednání jejím jménem a s právními důsledky pro ni jakožto osobu zastoupenou. Z těchto důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud obě dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná odmítl a učinil tak podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda nejsou dány důvody pro odmítnutí dovolání ve smyslu §265i odst. 1 tr. ř., a zjistil, že v posuzované věci jsou dovolání přípustná, byla podána v zákonné lhůtě, oprávněnými osobami a na místě, kde lze podání učinit.
Podle §265b odst. 1 tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů uvedených v písm. a) až l), pokud není dán důvod dovolání podle §265h odst. 2 tr. ř. (uložení trestu odnětí svobody na doživotí), přičemž podle §265f odst. 1 tr. ř. je třeba v dovolání mimo jiné vymezit i důvod dovolání s odkazem na §265b odst. 1 písm. a) až l), příp. odst. 2 tr. ř.
Na základě obsahu podaných dovolání Nejvyšší soud dále shledal, že obvinění této povinnosti v podaných dovoláních formálně dostáli, neboť v nich označili důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat jednak mylnou kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, a dále vadnost jiného hmotně právního posouzení, které záleží v nesprávném posouzení některé další otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, zejména trestního, případně i jiných právních odvětví. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obvinění této povinnosti dostáli i materiálně v té části, v níž shodně uplatnili námitky týkající se naplnění znaku „přisvojení cizí věci“ a na ně navazujících výhrad proti správnosti použité právní kvalifikace, neboť tyto námitky jsou námitkami hmotně právní povahy.
S ohledem na to, že oba dovolatelé se domáhají především jiné právní kvalifikace, než jaká byla použita v napadených rozhodnutích, je vhodné nejprve v obecné rovině uvést, že trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. K přisvojení si cizí věci, která byla pachateli svěřena, dojde, jestliže pachatel s věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který je neslučitelný se základním účelem svěření. Naproti tomu trestného činu neoprávněného užívání cizí věci podle §249 tr. zák. se dopustí ten, kdo se zmocní cizí věci nikoli malé hodnoty nebo motorového vozidla v úmyslu jich přechodně užívat, nebo kdo na cizím majetku způsobí škodu nikoli malou tím, že neoprávněně takových věcí, které mu byly svěřeny, přechodně užívá. Pro naplnění kvalifikované skutkové podstaty tohoto trestného činu zákon vyžaduje způsobení značné škody nebo jiného zvlášť závažného následku.
Oba obvinění spatřují nesprávnost použité právní kvalifikace svého jednání v absenci jednoho ze základních znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, který spočívá v přisvojení si cizí věci s tím, že naplnění tohoto znaku není výslovně uvedeno ve skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku a nevyplývá ani z jeho následného odůvodnění.
Ze skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění je evidentní, že konkrétní skutková zjištění naplňují všechny zákonné znaky trestného činu zpronevěry, neboť vedle následku zahrnují a popisují především takové jednání obviněných, které spočívalo v nakládání s cizí věci, která jim byla svěřena, jako s věcí vlastní, a to v rozporu s podmínkami sjednanými při jejím svěření do jejich dispozice.
K tomu je třeba uvést, že pachatel si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, tehdy, jestliže s ní naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla dána do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Přisvojením věci se rozumí získání možnosti trvalé dispozice s ní, aniž by bylo rozhodné, jak poté pachatel s věcí skutečně nakládá (může si ji ponechat pro sebe, ale případně ji i někomu darovat nebo ji zničit apod.).
Trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. se může dopustit i osoba, která získala věc do nájmu na základě leasingové smlouvy. Podstata leasingu totiž spočívá v tom, že nájemce získává takovou smlouvou do své dispozice předmět leasingu, který může užívat, brát z něj užitky a v omezené míře s ním disponovat, ale po dobu trvání nájemního vztahu se nestává vlastníkem najaté věci. Tím se může stát až po splnění určitých smluvních podmínek, pokud leasingová smlouva s převodem vlastnického vztahu na nájemce počítá. Z toho lze dovodit, že dokud se nájemce nestal vlastníkem takové najaté věci, může spáchat trestný čin zpronevěry.
Nakládáním v rozporu s obsahem leasingové smlouvy se nerozumí jen případy, kdy nájemce předmět leasingu převede na další osoby, přenechá jej další osobě do nájmu nebo jej prodá. Rozumí se jím i ty případy, kdy pachatel v rozporu s obsahem leasingové smlouvy po ukončení smluvního vztahu předmět leasingu nevrátí leasingové společnosti, ačkoli mu zanikl právní důvod jeho dalšího užívání, ale naopak jej neoprávněně užívá způsobem nasvědčujícím tomu, že hodlá oprávněný subjekt vědomě na delší dobu vyloučit z dispozice s předmětem leasingu (srov. rozhodnutí č. 30/2004 Sb. rozh. tr. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 8 Tdo 704/2004).
Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a na základě odůvodnění usnesení soudu druhého stupně je zřejmé, že jeden z obviněných jako jednatel a druhý jako osoba tímto jednatelem zmocněná k zastupování společnosti K., spol. s r. o., po uzavření leasingové smlouvy se společností D. S. B., s. r. o., jejímž předmětem byl nákladní automobil s návěsem specifikovaný výše, přestali odvádět leasingové společnosti pravidelné měsíční splátky, v důsledku čehož leasingová společnost leasingovou smlouvu ke dni 26. 6. 2002 předčasně ukončila a obviněné vyzvala, aby jí předmět nájmu ve stanoveném termínu předali. Obvinění nejenže neuhradili dlužné splátky, nýbrž nákladní automobil s návěsem ani nevrátili a tyto nadále v rozporu se smluvními podmínkami užívali mimo jiné i pro cesty do zahraničí, čímž poškozené leasingové společnosti fakticky znemožnili zjistit, kde se předměty leasingu nacházejí a tyto následně obviněným odejmout. Tento stav udržovali až do dne 28. 2. 2003, kdy pod tlakem zahájeného trestního stíhání a osobní návštěvy pověřeného zástupce leasingové společnosti najaté věci poškozenému vrátili.
Na základě výše uvedeného nelze přisvědčit námitkám dovolatelů, že v jejich jednání lze spatřovat toliko naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu neoprávněného užívání cizí věci podle §249 tr. zák. Jedním z kritérií odlišujících trestný čin zpronevěry od trestného činu neoprávněného užívání cizí věci je vedle způsobu nakládání s věcí také doba, po kterou protiprávní stav trval. Z konkrétních skutkových zjištění učiněných v posuzované věci lze právě s ohledem na dlouhodobost protiprávního užívání předmětu leasingu (déle než 8 měsíců) dospět k závěru o úmyslu obviněných užívat jej nikoli jen po přechodnou dobu, nýbrž poškozeného zcela vyloučit z dispozice s ním. Právní posouzení popsaného jednání jako trestného činu zpronevěry se jeví jako správné, neboť skutková podstata tohoto trestného činu je naplněna i tehdy, pokud si pachatel věc bez oprávnění ponechá a dlouhodobě užívá jako vlastní, aniž by ji musel převést do dispozice třetí osoby. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za vhodné poukázat na podrobné odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, který se k naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. v potřebném rozsahu na straně 11 - 13 vyjádřil. Zmínit lze rovněž i usnesení odvolacího soudu, který na straně 2 svého rozhodnutí poukázal na odlišnost obou srovnávaných právních kvalifikací.
Pokud obvinění v dovoláních uplatnili další námitky, potom se jednalo o výhrady proti nesprávně či neúplně zjištěnému skutkovému stavu a způsobu hodnocení důkazů. Nejvyšší soud proto k této části dovolání nepřihlížel, neboť skutkové námitky nenaplňují žádný ze zákonných dovolacích důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.; nemohou se tudíž stát podkladem k tomu, aby se dovolací soud z jejich hlediska zabýval napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím.
Nejvyšší soud s ohledem na všechny skutečnosti uvedené výše shledal, že právní posouzení skutku ve výroku rozsudku Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 5. 3. 2004, sp. zn. 2 T 54/2003, jako trestného činu zpronevěry podle k §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. je správné a odpovídající zákonu. Námitky uvedené obviněnými v dovoláních jsou v podstatě totožné s těmi, které byly uplatněny již v předchozích stadiích řízení a s nimiž se přesvědčivě a dostatečně soudy obou stupňů vypořádaly. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněných jsou zjevně neopodstatněná a jako taková je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V takovém případě nemusel a ani nemohl postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumávat napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. dubna 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a
Vypracovala:
JUDr. Milada Šámalová