ECLI:CZ:NS:2005:8.TDO.431.2005.1
sp. zn. 8 Tdo 431/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. dubna 2005 o dovoláních obviněných J. Č., T. D. – J. a M. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 13 To 91/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 1 T 8/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. Č. a T. D.-J. o d m í t a j í.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. Š. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 1 T 8/2003, byli uznáni vinnými obvinění J. Č. a T. D.-J. trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. c) tr. zák., obviněný M. Š. trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. a) tr. zák. a odsouzeni obvinění J. Č. a T. D.-J. shodně podle §185 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na dva roky, pro jehož výkon byli podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazeni do věznice s dozorem, a obviněný M. Š. podle §185 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na dva roky, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na tři roky a šest měsíců. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu ohledně spoluobviněných J. J., A. K., K. Š., M. J., M. Jí. a J. Ť.; spoluobvinění J. P. a T. O. byli naopak zproštěni obžaloby pro skutek právně kvalifikovaný jako trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák., a to obviněný J. P. z důvodu §226 písm. b) tr. ř. a obviněný T. O. z důvodu §226 písm. a) tr. ř.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obvinění J. Č. a T. D.-J. trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. b) tr. zák. a obviněný M. Š. trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. a) tr. zák. dopustili tím, že:
J. Č. v přesně nezjištěný den od prosince 2001 do ledna 2002 v R. p. T., okres P., obdržel od obviněného J. J. nejméně 56 ks granátů RG F1, které jsou klasifikovány jako zbraň hromadně účinná, a střelivo, a to nejméně 2.240 ks nábojů do samopalu vz. 43 ráže 7,62 x 39, nejméně 2.000 ks nábojů do pistole vz. 52 ráže 7,62 – PI, nejméně 2.400 ks kulometných nábojů různých druhů a nejméně 50 ks revolverových nábojů, které předal dalším osobám,
T. D.-J. v přesně nezjištěný den od léta 2001 do jara 2002 v P. obdržel od obviněného J. J. nejméně 36 ks granátů RG F1, které jsou klasifikovány jako zbraň hromadně účinná, a střelivo, a to nejméně 1.500 ks nábojů ráže 7,62 x 25 PI, nejméně 1.120 ks samopalových nábojů vz. 43 a nejméně 3.000 ks malorážkových nábojů, 40 ks nábojů do signální pistole ráže 26,5 mm,
M. Š. v přesně nezjištěný den od léta 2001 do jara 2002 v B., okres P., obdržel od obviněného A. K. 5 ks granátů RG F1, které jsou klasifikovány jako zbraň hromadně účinná.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláními směřujícími proti výroku o vině a na něj navazujícímu výroku o trestu obvinění J. J., J. Č., T. D.-J., M. Jí. a M. Š.; odvolání obviněných M. J. a J. Ť. směřovalo pouze proti výroku o trestu. Odvolání v neprospěch obviněných J. J., J. Č. a T. D.-J. směřující proti výroku o trestu, který jim byl uložen, podal též státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Příbrami.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 13 To 91/2004, byl z podnětu státního zástupce rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu ohledně obviněných J. J., J. Č. a T. D.-J. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že při nezměněných výrocích o vině byli obvinění J. Č. a T. D.-J. shodně odsouzeni podle §185 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na tři léta, pro jehož výkon byli podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazeni do věznice s dozorem; znovu bylo rozhodnuto o trestu i ohledně obviněného J. J.. Podle §256 tr. ř. byla odvolání obviněných J. J., J. Č., T. D.-J., M. J., M. Jí., J. Ť., M. Š. zamítnuta.
Proti rozsudku krajského soudu coby soudu druhého stupně podali obvinění J. Č., T. D.-J. a M. Š. prostřednictvím svých obhájců v zákonné lhůtě dovolání, která zaměřili proti výrokům o vině. Shodně v nich odkázali na důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. a namítli, že napadeným rozsudkem odvolacího soudu bylo rozhodnuto o zamítnutí jejich odvolání, ač v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Obviněný J. Č. ve shodě s již uplatněnou obhajobou zdůraznil, že skutek, kterým byl uznán vinným, nespáchal a že usvědčující výpověď spoluobviněného J. J. není pravdivá. Upozornil na změny této výpovědi a vytkl, že jím navrhované důkazy k ověření důvěryhodnosti a psychického stavu J. J. byly bezdůvodně zamítnuty. Namítl, že nebylo zjišťováno, zda všechny předmětné věci se ztratily v době působení spoluobviněného J. a jaký byl skutečný objem ztracených věcí. Upozornil, že skutkové zjištění, že opatřené zbraně předával dalším osobám, není podporováno jediným důkazem a není ani řečeno, komu je měl předávat. Podotkl, že se soudy ani orgány činné v trestním řízení nezajímaly o jeho majetkové poměry, které se v době, kdy měl páchat trestnou činnost, nijak neměnily, přestože by musel - za předpokladu pravdivosti obžaloby - získat značný majetkový prospěch. Vyjádřil přesvědčení, že soud nesprávně vyhodnotil jím zjištěný skutek jako trestný čin podle §185 odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. b) tr. zák., dospěl-li k závěru, že k trestné činnosti mělo docházet ve větším rozsahu. Uvedené právní kvalifikaci brání ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. neboť z provedeného dokazování podle něj nevyplývá, k jakému zvýšení ohrožení chráněného zájmu společnosti mělo dojít, resp. z čeho je taková skutečnost dovozována. Dodal, že soudy rovněž přehlédly, že podle tvrzení obviněného J. J. mělo k předávání zbraní docházet opakovaně, že popsaný skutek neměl spočívat v jediném jednání a nezabývaly se v této souvislosti otázkou možného pokračování v trestném činu ve smyslu kritérií §89 odst. 3 tr. zák. To je podle jeho názoru významné pro právní posouzení skutku potud, že není patrné, zda byl konkrétní trestný čin spáchán ve větším rozsahu, či zda bylo ve vícečinném souběhu spácháno několik trestných činů méně závažných. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Praze i rozsudek Okresního soudu v Příbrami ve všech výrocích, které se ho týkají, zrušil a aby Okresnímu soudu v Příbrami přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Podané dovolání posléze doplnil o videokazetu s nahrávkou televizního pořadu ze dne 29. 6. 2004 (uskutečněného T. N.) a prohlášeními, která učinil obviněný J. J. v jeho prospěch jakož i ve prospěch spoluobviněného T. D.-J.
Obviněný T. D.-J. namítl, že soud rozhodl o přísnější právní kvalifikaci nesprávně, a vytkl, že z obsahu napadeného rozhodnutí nelze zjistit, zda se zabýval všemi podstatnými okolnostmi, zejména otázkou, zda byly splněny podmínky ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. Upozornil, že soudy hodnotily okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby pouze formálně, bez přihlédnutí k materiální stránce tj. zda byl podstatně zvýšen stupeň společenské nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Argumentoval tím, že v napadeném rozsudku je pouze konstatováno, že způsob nabytí 36 ks ručních granátů a množství střeliva uvedeného ve výroku o vině bez jakýchkoliv pochybností svědčí pro závěr, že dovolatel spáchal čin ve větším rozsahu, aniž by bylo uvedeno, zda a jakým způsobem byla zkoumána materiální stránka použití vyšší trestní sazby. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Praze zrušil ve všech výrocích, které se ho týkají, a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Obviněný M. Š. znovu opakoval, že skutek, jímž byl uznán vinným, nespáchal a že obvinění, která proti vznesl spoluobviněný A. K., se nezakládají na pravdě. Namítl, že spoluobviněný K. svou výpověď opakovaně měnil, že měl důvod vypovídat v jeho neprospěch a tuto výpověď pak soudy nesprávně považovaly za jediný přímý usvědčující důkaz proti němu. Zdůraznil, že navrhoval provedení důkazu výslechem svědka M. K., který mu však byl bezdůvodně zamítnut. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Praze i rozsudek Okresního soudu v Příbrami zrušil ve výroku o vině i výroku o trestu, jež se ho týkaly, a aby Okresnímu soudu v Příbrami přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovoláním obviněných J. Č. a T. D.-J. a k jimi shodně uplatněné námitce, že nebyly splněny podmínky pro použití vyšší trestní sazby podle §185 odst. 3 písm. b) tr. zák., uvedl, že k okolnosti podmiňující vyšší trestní sazbu se nepřihlédne jen tehdy, když stupeň společenské nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě ani při formálním naplnění této okolnosti nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici zvýšené trestní sazby. O takovou situaci se ale podle něj v daném případě nejedná, neboť společenská nebezpečnost jednání obviněných byla velmi vysoká, jak je zřejmé ze skutečnosti, že si obvinění opatřili a také přechovávali více zbraní hromadně účinných a hromadili střelivo ve značném množství, které v rozsahu a závažnosti odpovídá vyššímu stupni společenské nebezpečnosti vyplývajícímu z držení více zbraní hromadně účinných. Nesouhlasil s tvrzením dovolatelů, že stupeň společenské nebezpečnosti byl zkoumán pouze ve vztahu k množství nelegálně nabytých zbraní a nikoliv z hlediska dalších okolností určujících celkový stupeň společenské nebezpečnosti a odkázal na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, ze kterého je patrno, že bylo přihlíženo nejen k osobám obviněných a účinnosti obranných granátů, jimiž disponovali, ale i k faktu, že se obranné granáty nepodařilo zajistit, což budí obavy, zda nebudou v budoucnosti použity; obviněný T. D.-J. navíc inicioval jednání dalšího spoluobviněného.
K námitce obviněného J. Č., že soudy nevěnovaly pozornost otázce, zda byl konkrétní trestný čin páchán ve větším rozsahu, či zda bylo ve vícečinném souběhu pácháno několik trestných činů méně závažných, dále uvedl, že ač se z tzv. popisu skutku uvedeného v rozsudku nalézacího soudu podává, že se jednalo o jediný skutek, ze zjištěného stavu vyplývá, že ve skutečnosti se jednalo o více dílčích útoků, jimiž je charakterizováno pokračování v trestném činu. Soudy podle něj nepochybily, když jednání kvalifikovaly jako jediný skutek a ne jako skutků více.
Nad rámec vyjádření k dovolání uvedl, že tzv. popis skutku nevystihuje skutečnost, že obvinění J. Č. a T. D.-J. sobě opatřili zbraň hromadně účinnou a střelivo bez povolení, jak to předpokládá skutková podstata trestného činu, kterým byli uznáni vinnými; dodal však, že tento nedostatek není porušením hmotného práva, ale znamená toliko porušení ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. o náležitostech rozsudečného výroku .
Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných J. Č. a T. D.-J. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Stran dovolání obviněného M. Š. státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že dovolatel napadl toliko správnost skutkových zjištění a nevytkl žádnou vadu, která by zakládala některý z taxativně stanovených důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného M. Š. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání jsou podle §265a tr. ř. přípustná, že byla podána včas oprávněnými osobami a že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal, že dovolání obviněných J. Č. a T. D.-J. jsou zjevně neopodstatněná a že obviněný M. Š. podal dovolání z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněných nedošlo z procesních důvodů, tj. podle §253 odst. 1 tr. ř., resp. podle §253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ nevztahuje ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“.
Odvolání obviněných byla zamítnuta poté, co odvolací soud na jejich podkladě meritorně přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obvinění odkázali na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
K dovoláním obviněných J. Č. a T. D.-J.
Ačkoli obviněný J. Č. v dovolání odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnil také námitky, které nejsou způsobilé jej obsahově naplnit a k nimž proto nebylo možno přihlížet. Tento závěr se týká výhrad, které směřovaly vůči rozsahu dokazování, způsobu hodnocení důkazů a správnosti skutkových zjištění soudů obou stupňů. Obviněný ve shodě s již uplatněnou obhajobou především namítl, že se skutku nedopustil; opakoval, že rozhodnutí o jeho vině nebylo možno opřít o výpověď spoluobviněného J. J. Upozornil v této souvislosti, že navrhoval provedení důkazů k prověření věrohodnosti a spolehlivosti tohoto spoluobviněného, nebylo mu však vyhověno. Vytkl dále neúplnost dokazování, nebyly-li prošetřovány jeho majetkové poměry, nebyly-li opatřeny přesvědčivé důkazy o skutečném rozsahu ztracených věcí a ani důkazy o tom, že zbraně předával dalším osobám. Je zřejmé, že takto vytýkané vady, jejichž prostřednictvím obviněný primárně polemizoval se správností skutkových zjištění, která učinil okresní soud a z nichž vycházel v napadeném rozsudku i krajský soud, mají povahu vad skutkových. Ty však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Tato zásada by mohla být prolomena pouze v případě zjištění, že mezi soudy zjištěnými skutkovými okolnostmi a jejich právními závěry existuje extrémní nesoulad, což však v posuzovaném případě zjištěno nebylo. Soud prvního stupně se s obhajobou obviněného zevrubně a logicky vypořádal, vyložil, proč neuvěřil jeho výpovědím a proč naopak své rozhodnutí opřel o výpověď obviněného J. J. (strany 10, 11 rozsudku nalézacího soudu), a s jeho závěry se ztotožnil i odvolací soud (viz strany 11 – 13 napadeného rozsudku).
Pro úplnost nutno dodat, že otázkou správnosti a přesvědčivosti učiněných skutkových zjištění právě se zřetelem na věrohodnost výpovědi spoluobviněného J. J., jakož i otázkou rozsahu skutečně odcizené munice se Nejvyšší soud zabýval v rámci rozhodování o stížnosti pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného J. Č. a usnesením ze dne 18. ledna 2005, sp. zn. 4 Tz 198/2004, a stížnost pro porušení zákona podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl. Nejvyšší soud též poznamenal, že údaje spoluobviněného J. J. o tom, že jeho usvědčující výpovědi nebyly pravdivé a že obviněného J. Č. (jakož i obviněného T. D.-J.) křivě obvinil, je - a to i ve spojení s prohlášeními připojenými k dovolání obviněného J. Č. - novou skutečností, která dosud nebyla orgánům činným v trestním řízení známa a mohla by odůvodnit jiné rozhodnutí o vině jmenovaných obviněných. Taková skutečnost může být důvodem k obnově řízení podle §278 a násl. tr. ř. a jak vyplývá z obsahu spisu, obviněný návrh na povolení obnovy též podal.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž oba obvinění zpochybnili správnost právního posouzení skutku a namítli, že nevykazuje znaky trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. b) tr. zák. po stránce materiální.
Trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. b) tr. zák. se dopustí, kdo bez povolení sobě nebo jinému opatří nebo přechovává výbušninu, zbraň hromadně účinnou nebo součástky, jichž je k užití takové zbraně nezbytně třeba, hromadí, vyrábí nebo sobě nebo jinému opatřuje zbraně nebo střelivo, spáchá-li takový čin ve větším rozsahu.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné ty znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že každý z pachatelů bez povolení sobě opatřil zbraň hromadně účinnou a střelivo (přesněji mělo být uvedeno „a opatřoval střelivo“) a čin spáchal ve větším rozsahu.
Nutno připustit, že popis skutku ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně není zcela přiléhavý; okresní soud měl správně ve skutkové části výroku o vině ve vztahu k tomuto jednání obviněného uvést konkrétní skutková zjištění, která naplňují zákonný znak „bez povolení“, jak na to upozornil ve svém vyjádření státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Jde však jen o určitou dílčí nepřesnost či neúplnost popisu skutku, proti níž ostatně ani námitky dovolatelů nesměřovaly. Rozsudek tím sice nevyhovuje požadavkům ustanovení §120 odst. 3 tr. ř., ale nejedná se o nesprávné právní posouzení skutku.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů obsahují konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky tohoto trestného činu. Vůči formálním znakům označeného trestného činu ostatně výhrady dovolatelů uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně nesměřovaly.
Námitka obviněných, že skutek nevykazuje znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. b) tr. zák. po stránce materiální, nemůže obstát. Obvinění v této souvislosti namítli, že nebyla věnována dostatečná pozornost splnění materiální podmínky uvedené v ustanovení §88 odst. 1 tr. zák.
Spáchání činu ve větším rozsahu je okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby u trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 tr. zák. Podle §88 odst. 1 tr. zák. se k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
Již stanovením určité okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, v posuzovaném případě spáchání činu ve větším rozsahu, zákon předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen. K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se proto nepřihlédne jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě, jak je určován v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák., ani při formálním naplnění této okolnosti nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici zvýšené trestní sazby, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu dané kvalifikované skutkové podstaty (k tomu viz č. 34/1976 Sb. rozh. tr.).
O takovou situaci však v případě činu obviněných nejde.
Ustanovení §185 odst. 3 písm. b) tr. zák. bylo oběma soudy aplikováno ve vztahu ke zjištění, že obviněný J. Č. si nelegálně opatřil nejméně 56 ks granátů RG F1 a značné množství střeliva – nejméně 2.240 ks nábojů do samopalu vz. 43 ráže 7,62 x 39, nejméně 2.000 ks nábojů do pistole vz. 52 ráže 7,62 – PI, nejméně 2.400 ks kulometných nábojů různých druhů a nejméně 50 ks revolverových nábojů; obviněný T. D.-J. pak nejméně 36 ks granátů RG F1 a též střelivo – nejméně 1.500 ks nábojů ráže 7,62 x 25 PI, nejméně 1.120 ks samopalových nábojů vz. 43 a nejméně 3.000 ks malorážkových nábojů, 40 ks nábojů do signální pistole ráže 26,5 mm.
V rozhodnutích obou soudů jsou obsaženy i úvahy charakterizující granát RG F1 z hlediska nebezpečí, které pro společnost představuje jeho použití. Významné je v tomto ohledu zjištění opírající se o odborné vyjádření Policie ČR – odboru kriminalistické techniky a expertizy z oboru pyrotechniky, že ty jsou určeny pro vojenské akce všeho druhu; používají se při obraně, házejí se tedy z krytu a jejich charakteristickým znakem je silná stěna vytvářející účinně působící střepiny do vzdálenosti 100 i více metrů. Střepiny jsou vyšší hmotnosti, neboť tělo granátu je tvořeno odlitkem litiny, která se po výbuchu mění v tzv. litinovou tříšť. Střepiny mají na blízkou vzdálenost mohutný účinek na živý cíl. Většinou způsobují mnohočetná zranění a postižená osoba je zasažena desítkami střepin, pronikajícími hluboko do tkání.
Trestný čin podle §185 odst. 2 tr. zák. je spáchán ve větším rozsahu, je-li stupeň nebezpečí z něho hrozící zvlášť vysoký, zejména opatří-li si pachatel více zbraní hromadně účinných nebo si opatří střelivo ve značném množství, které v rozsahu a závažnosti odpovídá vyššímu stupni nebezpečnosti vyplývajícímu z držení více zbraní hromadně účinných. Jen pro úplnost třeba doplnit, že zbraní hromadně účinnou se rozumí taková zbraň, která při obvyklém použití je způsobilá usmrtit více lidí nebo jim způsobit těžkou újmu na zdraví, přičemž k trestnímu postihu podle §185 odst. 2 písm. a) tr. zák. postačí opatření jen jedné zbraně hromadně účinné.
Aplikují-li se tyto zásady na posuzovaný případ, je evidentní, že už jen se zřetelem na množství granátů RG F1, jež si obvinění opatřili, je zákonný znak „ve větším rozsahu“ ve smyslu §185 odst. 3 písm. b) tr. zák. evidentně dán.
Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je podle §3 odst. 4 tr. zák. určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Hodnocením rozhodných kritérií, spoluurčujících závěr o konkrétním stupni nebezpečnosti činu pro společnost se soudy zabývaly a jejich závěry jsou přiléhavé. Odkázaly v této souvislosti nejen na značné množství střeliva a zejména pak vysoce nebezpečných ručních granátů, ale i na skutečnosti, které charakterizují osoby obviněných a okolnosti, za nichž byly jejich činy spáchány. Upozornily, že obviněný J. Č. se činu dopustil ze zištných pohnutek, přičemž nebylo zjištěno, jak s ručními granáty naložil; obviněný T. D.-J. byl iniciátorem jednání obviněného J. J. a jím odebrané ruční granáty nebyly nalezeny (viz zejména strany 18, 19 rozsudku soudu prvního stupně). Správně proto vyvodily, že materiální podmínka pro použití vyšší trestní sazby podle §185 odst. 3 písm. b) tr. zák. byla splněna.
Obviněný J. Č. vytkl, že soudy přehlížely skutečnost, že k předávání zbraní mělo podle výpovědi spoluobviněného J. J. dojít opakovaně a že skutek neměl spočívat pouze v jediném jednání. Namítl, že soudy nevyložily, proč jednání obviněného považují za pokračování v trestném činu a zejména že se měly zabývat otázkou existence jednotného záměru. Naznačil, že je sporné, zda lze skutek popsat jako čin spočívající v opatření 56 ks granátů a dalších zbraní, když podle obžaloby mělo být opatřeno granátů i dalších zbraní méně, ale několikrát. Tato skutečnost se měla podle přesvědčení obviněného projevit v právním posouzení skutku z hlediska otázky, zda byl skutečně trestný čin spáchán ve větším rozsahu, či zda bylo ve vícečinném souběhu spácháno několik trestných činů méně závažných.
Ani těmto námitkám nelze přisvědčit.
Z rozsudku soudu prvního stupně je patrné, že ač výrok o vině v tzv. skutkové větě naznačuje, že se jednalo o jediný skutek (viz formulace „v přesně nezjištěný den“), z jeho odůvodnění plyne, že doba páchání skutku je vymezena na přesně nezjištěné dny (viz strana 10 tohoto rozhodnutí) a tomuto zjištění odpovídá i výpověď spoluobviněného J. J. Ve skutečnosti se tedy jednalo o více dílčích útoků, jimiž je charakterizováno pokračování v trestném činu a které jsou proto posuzovány jako jeden trestný čin. Nelze dát za pravdu obviněnému, že se jednalo o více skutků a více trestných činů s méně závažným následkem.
Pokračováním v trestném činu se podle §89 odst. 3 tr. zák. rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a předmětu útoku. Stejně jako u pokračování musí být i u hromadného trestného činu, jakým je trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. b) tr. zák., dána objektivní i subjektivní souvislost. To znamená, že v obou případech platí, že jednotlivé akty nemohou být zcela samostatné, ale musí být spojeny jednotným záměrem a souvislostí časovou i v předmětu útoku. Obviněný nezpochybnil souvislost časovou a v předmětu útoku, brojil však proti existenci společného záměru. Skutečnost, že obviněný již v době, kdy završil první dílčí útok, jednal se záměrem opatřit si zbraň hromadně účinnou a střelivo, a se stejným záměrem jednal i v následujících případech, je zjevná, jak poznamenal ve svém vyjádření státní zástupce, neboť spoluobviněný J. J. mu ruční granáty a střelivo opatřil a prodal k jeho žádosti a soud prvního stupně ji zdůraznil i závěrem o zištné pohnutce činu tohoto obviněného.
Soudy obou stupňů důvodně posoudily jednání obviněného J. Č. jako jeden trestný čin a nikoliv vícečinný souběh méně závažných trestných činů a správně skutek obou obviněných kvalifikovaly jako trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. b) tr. zák.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněná dovolání obviněných J. Č. a T. D.-J. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
K dovolání obviněného M. Š.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil toliko námitky, které směřovaly proti rozsahu dokazování, proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Okresní soud v Příbrami a z nichž vycházel v napadeném rozsudku i Krajský soud v Praze. V podstatě vytkl, že soudy obou stupňů pochybily, pokud závěr o jeho vině opřely o nevěrohodnou výpověď spoluobviněného A. K. a neprovedly jím navrhovaný výslech svědka M. K.
Obviněný takto uplatněnými námitkami ve skutečnosti brojil proti správnosti skutkových zjištění soudů, nikoliv proti správnosti právního posouzení skutku. Je na místě dodat, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů včetně nyní obviněným uplatňované obhajoby (viz strana 17 rozsudku soudu prvního stupně, strany 15, 16 napadeného rozsudku odvolacího soudu) na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
Je proto evidentní, že ačkoli obviněný v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného činu nedopustil. Vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem, žádnou konkrétní námitku neuplatnil. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Obviněný M. Š. podal dovolání z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a proto bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
O dovoláních obviněných Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
O žádostech obviněných J. Č. a T. D.-J. o odložení výkonu rozhodnutí dovolací soud nerozhodoval, poněvadž obviněný není osobou oprávněnou k podání takového návrhu. Soud prvního stupně spis s příslušným návrhem nepředložil a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu důvody pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledala. Pokud v řízení o návrhu na povolení obnovy nově vyšly najevo skutečnosti, které by mohly vést k odložení výkonu trestu, jak naznačil v žádosti o odklad výkonu trestu obviněný T. D.-J., bude na soudu prvního stupně, aby ve smyslu §282 odst. 3 tr. ř. o odkladu výkonu trestu rozhodl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. dubna 2005
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková