ECLI:CZ:NS:2005:8.TDO.456.2005.1
sp. zn. 8 Tdo 456/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. dubna 2005 o dovolání obviněného D. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici V., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 11. 2004, sp. zn. 3 To 542/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 1 T 95/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 13. 2. 2004, sp. zn. 1 T 95/2003, byl obviněný D. H. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na tři léta a šest měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu i ohledně spoluobviněných L. R. a M. Č. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným D. H., L. R. a M. Č. uložena povinnost nahradit společně a nerozdílně poškozenému P. S. škodu ve výši 4.700,- Kč a podle §229 odst. 2 tr. ř. byl tento poškozený se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný D. H. trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. dopustil tím, že dne 27. 3. 2003 kolem 02.00 hod. v K., naložil poškozeného P. S. proti jeho vůli za užití násilí do vozidla zn. Škoda modré barvy, v němž seděli obviněný L. R. na místě řidiče a obviněný M. Č. na místě předního spolujezdce, během následné jízdy docházelo mezi obviněným D. H. a poškozeným k přetahování, neboť tento se snažil z vozidla vystoupit, a poté co vozidlo zastavilo, obviněný D. H. poškozeného vystrčil z vozidla, shodil jej na zem úderem pěstí, napadl ho kopy do těla, přičemž zbylí spoluobvinění L. R. a M. Č. tomuto přihlíželi a minimálně jeden z nich poškozeného také napadl kopy do těla; obviněný D. H. poškozenému během tohoto napadání odcizil z kapsy kalhot mobilní telefon Sony G6 v ceně 3.500,- Kč, svazek klíčů v ceně 125,- Kč, peněženku v hodnotě 50,- Kč s finanční hotovostí 50,- Kč, doklady, z ruky náramkové hodinky zn. Sector v ceně 800,- Kč, z krku řetízek v ceně 800,- Kč, z prstů rukou 2 ks prstýnků v ceně 400,- Kč, tedy věci v celkové hodnotě 5.725,- Kč; obvinění poté nasedli do vozidla a poškozeného nechali ležícího a zraněného na místě, přičemž ten utrpěl v důsledku jejich jednání zranění s dobou léčení 1 týdne.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláními obvinění D. H., L. R. a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Českém Krumlově. Odvolání obou obviněných směřovala proti výroku o vině i výroku o trestu, odvolání státního zástupce bylo podáno v neprospěch obviněného D. H. a směřovalo proti výroku o jeho trestu. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 11. 2004, sp. zn. 3 To 542/2004, byl k odvoláním státního zástupce a obou obviněných rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušen ve výrocích o trestu ohledně obou obviněných. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněnému D. H. byl za trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., ohledně něhož zůstal rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině nedotčen, a za trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1, 3 tr. zák., jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 4 T 11/2003, a pomoc k trestnému činu krádeže podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., §247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák., jíž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 4 T 166/2003, uložen podle §234 odst. 1 tr. zák., §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody na čtyřicet čtyři měsíce, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 4 T 11/2003 a výrok o trestu z rozsudku téhož soudu sp. zn. 4 T 166/2003, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Nově bylo rozhodnuto též o trestu ohledně obviněného L. R. Jinak zůstal rozsudek soudu prvního stupně (ve výroku o vině a náhradě škody) nedotčen.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný D. H. prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i všem na něj navazujícím výrokům. Odkázal v něm na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Vytkl, že odvolací soud nerozhodl správně, pokud se ztotožnil s právním posouzením skutku soudem prvního stupně, a zdůraznil, že oba soudy nevzaly v úvahu jednotlivé fáze děje, u nichž nelze hledat vnitřní souvislosti se zákonnými znaky trestného činu loupeže, tj. 1/ užití násilí, 2/ zmocnění se cizí věci, 3/ úmysl užít násilí. Z žádného důkazu podle něj neplyne kauzální nexus mezi těmito znaky, především pak úmysl zmocnit se cizí věci. Poukázal na to, že doznal použití násilí, nepopřel ani, že se zmocnil věcí poškozeného, avšak s ohledem na prokázaný agresivní průběh jeho stavů opilosti nelze podle něj vyloučit přítomnost úmyslu dopustit se násilí, nikoliv však v souvislosti s úmyslem zmocnit se věci. Dovolatel zpochybnil věrohodnost výpovědi poškozeného, o niž soudy svoje závěry o jeho vině opřely, přestože měly v pochybnostech aplikovat zásadu in dubio pro reo. Pochybnosti, které měly být vykládány v jeho prospěch, spatřoval též v otázkách násilného charakteru samotného nastoupení poškozeného do vozidla a v následku, poněvadž útok kopy do těla, které soudy zjistily, neodpovídají zjištěným zraněním. Pochybnosti o správnosti skutkových zjištění musí podle dovolatele vyvolávat i pochybnosti o správnosti právní kvalifikace. Skutek měl být podle jeho názoru posouzen jako trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. v jednočinném souběhu s trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. d) tr. zák. nebo jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. Uzavřel, že odvolací soud měl na základě jím vyložených pochybností výrok o vině zrušit a rozhodnout o tom, zda došlo k naplnění jiného trestného činu, a nově mu uložit trest. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích zrušil.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že použitému dovolacímu důvodu vyhovuje jen ta část, která vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy a která na jejich základě zpochybňuje otázku vzájemné souvislosti mezi dovolatelovým násilným jednáním na poškozeném a jeho záměrem zmocnit se cizích věcí; dodala, že zbývající námitky nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů. Upozornila, že výhradám obviněného vůči právnímu posouzení skutku nelze přisvědčit. Jestliže naložil poškozeného za asistence dalších společníků do automobilu a tam jej držel při cestě na odlehlé místo, činil tak podle ní programově. Zdůraznila, že za stavu, kdy se proti poškozenému dopustil popsaného fyzického útoku, a vzápětí jej připravil o peníze a hodnotnější věci, nelze dospět k jinému závěru, než že byl poškozený oloupen. Znaky trestného činu loupeže tak byly podle ní přesvědčivě naplněny po stránce objektivní i subjektivní. Státní zástupkyně navrhla, aby bylo zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Ačkoli obviněný v dovolání odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnil také námitky, které nejsou způsobilé jej obsahově naplnit a k nimž proto nebylo možno přihlížet. Tento závěr se týká výhrad, které směřovaly proti způsobu hodnocení důkazů a správnosti skutkových zjištění soudů obou stupňů. Povahu námitek skutkových mají především výhrady obviněného, jejichž prostřednictvím obviněný zpochybnil věrohodnost výpovědi poškozeného P. S. a ve shodě s odvolacími námitkami vytkl, že byla nesprávně aplikována zásada in dubio pro reo, nebylo-li uvěřeno jeho výpovědím. Jako na polemiku se skutkovými zjištěními soudů v kontextu se závěrem soudů, že obviněný poškozeného proti jeho vůli za užití násilí naložil do osobního automobilu, nutno pohlížet na výtku obviněného, že tento závěr je odhadován z jednání poškozeného, stejně jako je z něj usuzováno na jeho zištný motiv. Do stejné kategorie vytýkaných vad (tj. skutkových) náleží i výhrada obviněného, že soudy popsanému fyzickému útoku směřujícímu proti tělu poškozeného neodpovídá zjištěný následek v podobě újmy na jeho zdraví. Je zřejmé, že prostřednictvím takto prezentovaných námitek obviněný primárně polemizoval se správností skutkových zjištění, která učinil Okresní soud v Českém Krumlově a z nichž vycházel v napadeném rozhodnutí i Krajský soud v Českých Budějovicích, a že takto uplatněné vady mají povahu vad skutkových. Ty však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02). Tato zásada by mohla být prolomena pouze v případě zjištění, že mezi soudy zjištěnými skutkovými okolnostmi a jejich právními závěry existuje extrémní nesoulad, což však v posuzovaném případě zjištěno nebylo. Soud prvního stupně se s obhajobou obviněného zevrubně a logicky vypořádal, vyložil, proč neuvěřil výpovědím obviněného D. H. ani výpovědím spoluobviněných L. R. a M. Č. a proč naopak své rozhodnutí opřel o výpověď poškozeného P. S., a s jeho závěry se ztotožnil i odvolací soud.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku. Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je významná otázka, zda skutek obviněného vykazuje znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák.
Trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že obviněný společným jednáním se spoluobviněnými L. R. a M. Č. proti jinému užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahují konkrétní skutková zjištění, která přesvědčivě vyjadřují zákonné znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Tato zjištění vyjadřují, že obviněný se agresivního fyzického násilí dopustil v úmyslu získat do faktické moci své a dalších spoluobviněných mobilní telefon, peněženku s finanční hotovostí, doklady, klíče, hodinky, řetízek a prsteny poškozeného v celkové hodnotě 5. 725,- Kč.
Obviněný namítl, že skutková zjištění uvedená v rozsudku soudu prvního stupně neobsahují a nevystihují všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže. Uvedl, že oba soudy nevzaly dostatečně v úvahu jednotlivé fáze děje, ve vztahu k nimž nelze podle něj shledat vnitřní souvislost se zákonnými znaky trestného činu loupeže, tedy 1/ užití násilí, 2/ zmocnění se cizí věci a 3/ úmysl užít násilí. Především pak zpochybnil prokázání úmyslu zmocnit se cizí věci. Poukazoval na agresivní průběh stavů jeho opilosti a naznačoval, že nelze vyloučit přítomnost úmyslu dopustit se násilí, avšak bez souvislostí s úmyslem zmocnit se cizí věci. S výhradami obviněného vůči právnímu posouzení skutku souhlasit nelze.
Násilím ve smyslu zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže se rozumí typicky použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Násilí je prostředkem nátlaku na vůli poškozeného a ke zmocnění se cizí věci a zpravidla tedy zmocnění věci předchází. Musí být zjevné, že při zmocnění se věci je vůle poškozeného předchozím užitím násilí ovlivněna (vědomí fyzické převahy útočníka, obava před dalším násilím apod.). V takové situaci není k naplnění zákonných znaků trestného činu loupeže ani třeba, aby poškozený, vědom si fyzické převahy pachatele, kladl odpor (k tomu viz č. 1/1980 Sb. rozh. tr.).
Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí připomněl, že dovolatel násilím, a to za užití tzv. kravaty, naložil poškozeného do vozidla, ve kterém již seděli spoluobvinění, následně po jeho zastavení dovolatel poškozeného napadl údery pěstí a kopy a při tomto napadení mu z kapes, z krku a rukou vzal věci uvedené ve výroku jeho rozsudku (strana 16). V této souvislosti odvolací soud k odvolacím námitkám obviněného, jež jsou obsahově shodné s jeho námitkami dovolacími, zdůraznil, že zjištěný skutkový stav nasvědčuje tomu, že šlo o záměrné jednání, vedené cílem zmocnit se věcí z majetku poškozeného (strana 5).
Jestliže obviněný za užití násilí za asistence spoluobviněných naložil poškozeného do osobního automobilu proti jeho vůli a tam jej držel, přemáhaje jeho odpor, při cestě na odlehlé místo, kde byl poškozený sražen k zemi, kopán a vzápětí připraven o veškeré své hodnotnější věci, je zřejmé, že tak činil se záměrem zmocnit se jeho věcí, jak přiléhavě zdůraznila ve svém vyjádření státní zástupkyně. Nad rámec řečeného je na místě připomenout, že úmysl zmocnit se cizí věci může pachatel pojmout i v průběhu násilí prováděného z jiných pohnutek ( k tomu viz č. 1/1980 Sb. rozh. tr.).
Ze zjištění soudů se podává, že úmysl obviněného nutno vztáhnout jak k násilnému jednání, jehož intenzita způsobila, že poškozený odpor ani nekladl, tak i k tomu, aby se zmocnil cizích věcí. Naplnil tak po stránce objektivní i subjektivní znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jak soudy obou stupňů správně vyvodily, přičemž jiné právní posouzení skutku v úvahu nepřichází.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. dubna 2005
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková