ECLI:CZ:NS:2005:8.TDO.46.2005.1
sp. zn. 8 Tdo 46/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. února 2005 o dovolání, které podal obviněný J. F., roz. L., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici P., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 8. 2004, sp. zn. 7 To 72/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 34 T 9/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. 34 T 9/2003, byl obviněný J. F. uznán vinným trestnými činy ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. b) tr. zák. a pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. (bod 1), trestnými činy ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a), b) tr. zák. a pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. (body 2 – 6) a odsouzen podle §242 odst. 1 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na pět let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný jednočinného souběhu trestného ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. b) tr. zák. a trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. pod bodem 1) dopustil tím, že v přesně nezjištěný den počátkem roku 2001 v H., okres D., před základní školou, přiměl nezl. P. S., pod pohrůžkou vyzrazení jejího nevhodného chování matce, aby nasedla do osobního motorového vozidla tovární značky Škoda 105, odvezl ji do skladu firmy I. v H. a tam s ní vykonal orální sex, přestože věděl, že P. S. dosud nedovršila 15. rok věku.
Jednočinný souběh trestných činů ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a), b) tr. zák. a pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. měl spáchat pod body 2) – 6) tím, že
2) v přesně nezjištěný den na jaře 2002, v době kolem 19.00 hod., požadoval orální sex na nezletilé P. S. za odvoz ze S. do H., nezletilou pak s jejím souhlasem odvezl v osobním motorovém vozidle na cestu u skladu I. v H. a tam s ní vykonal orální sex, přestože věděl, že dosud nedovršila 15. rok věku,
3) v přesně nezjištěné dny v měsíci červnu 2002 v H., opakovně umožňoval žákyním Základní školy v H., P. S. a G. H., aby v ranních hodinách, před začátkem školního vyučování docházely do jeho bytu a poté nešly do školy, s nezletilou P. S. za cigarety a drobné finanční částky měl nejméně ve třech případech v tomto bytě v ranních hodinách orální sex, přestože věděl, že dosud nedovršila 15. rok věku,
4) v přesně nezjištěný den koncem měsíce července 2002, v dopoledních hodinách, ve S., v restauraci A., osahával po těle nezletilou K. Š., když jej posílala pryč, uchopil ji za ruce a posléze za pas a odtáhl ji do zadního salónku restaurace, kde ji posadil na skříňku, stoupl si před ni a rozepnul si kalhoty, vyndal z nich svůj ztopořený pohlavní úd a požadoval po K. Š. orální styk, což ona odmítla, poté ji uchopil pravou ruku a vsunul jí do dlaně svůj ztopořený pohlavní úd a požadoval, aby jej třela, dalšímu jednání zabránil příchod E. Š., jednání se dopustil přesto, že věděl, že poškozená K. Š. nedovršila 15. rok věku,
5) v přesně nezjištěné době v měsíci září 2002 ve S., v restauraci A., nezletilou N. K., osahával pod oblečením na prsou a těle, rozepínal si kalhoty a nabízel jí 500,- Kč a pak zvýšené sumy až do částky 1.200,- Kč za to, že s ním bude mít orální sex, přestože věděl, že dosud nedovršila 15. rok věku, ve svém jednání nepokračoval poté, kdy jej N. K. odmítla,
6) v přesně nezjištěné době v měsíci září 2002, ve S., v restauraci A., vyzval nezletilou N. K., aby mu třela přirození, nabízel jí za to peníze, a když jej nezletilá odmítla, začal onanovat a bránil přitom nezletilé v odchodu, tohoto jednání se dopustil přesto, že věděl, že poškozená dosud nedovršila 15. rok věku.
Tento rozsudek napadli odvoláními státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni a obviněný. Odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni bylo státním zástupcem Vrchního státního zastupitelství v Praze vzato zpět a předsedkyně senátu Vrchního soudu v Praze vzala zpětvzetí odvolání státního zástupce na vědomí usnesením ze dne 17. 8. 2004, sp. zn. 7 To 72/2004. Odvolání obviněného, směřující proti výroku o vině i výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně, bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 8. 2004, sp. zn. 7 To 72/2004, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž bylo odvolání obviněného zamítnuto, podal obviněný v zákonné lhůtě prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i výroku o trestu. Odkázal v něm na důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř. Namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, neboť skutky, jimiž byl uznán vinným též trestným činem ohrožování mravní výhovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a), b) tr. zák., měly být posouzeny jako trestný čin svádění k pohlavnímu styku podle §217a tr. zák. Upozornil, že tato skutková podstata se stala součástí trestního zákona s účinností od 1. 1. 2004 a je pro něj příznivější. Současně naznačil, že jde o ustanovení, které je ve vztahu k trestnému činu ohrožování výchovy mládeže podle §217 tr. zák. speciální, a proto je jejich jednočinný souběh vyloučen. Vytkl, že i přes již řečené byly skutky pod body 4) – 6) pro nedostatek potřebné intenzity nesprávně posouzeny jako trestný čin ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 tr. zák. Vadně byl podle něj posouzen i skutek pod bodem 4) týkající se poškozené nezletilé K. Š. jako trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák., poněvadž ani v tomto případě nedosáhlo jeho jednání intenzity potřebné pro tuto právní kvalifikaci. Obviněný brojil proti způsobu, jakým bylo rozhodnuto o jeho odvolání; odvolací soud se podle něj náležitým způsobem nevypořádal s jeho námitkami a návrhy na doplnění dokazování. S obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu pak vyvozoval, že soudci rozhodující o odvolání si vytvořili takový osobní vztah k věci a jeho osobě, že to vzbuzuje oprávněné pochybnosti o jejich nepodjatosti. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a aby Vrchnímu soudu v Praze přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného označil námitku podjatosti za zjevně neopodstatněnou, neboť okolnosti, na něž obviněný poukazoval, byly v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedeny v rámci konstatování obsahu rozsudku soudu prvního stupně a odpovídají skutečnostem, které jsou v tomto rozsudku obsaženy, resp. odpovídají dosavadnímu průběhu trestního řízení, a z ničeho nelze dovodit, že by vztah kterékoliv z členů senátu k projednávané věci či osobě obviněného byl jiný než pracovní. Za zjevně nedůvodné však označil i námitky směřující proti správnosti právního posouzení skutků. Upozornil, že skutek pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně sice spočívá toliko v jednorázovém jednání pachatele, nicméně šlo o jednání závažné, vzbuzující u poškozené vědomí, že se z nepříjemné situace lze vykoupit poskytnutím sexuálních úsluh, tedy jednáním nemravným. Ve vztahu ke zbývajícím skutkům kvalifikovaným jako trestný čin ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a), b) tr. zák. uvedl, že jednání obviněného nelze v žádném případě označit za jednorázové, ať už jde o počet útoků či osob, jejichž mravní výchovu ohrožoval, a použitou právní kvalifikaci shledal přiléhavou. Dodal, že skutkem popsaným pod bodem 4) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně byly znaky trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. bezpochyby naplněny. Navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, rozhodl-li ve věci vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Ze smyslu námitek obviněného plyne, že odvolací soud podle něj rozhodl ve věci jako vyloučený orgán. Tuto svoji výhradu odůvodnil odkazem na odůvodnění napadeného usnesení, z něhož podle něj vyplývá, že odvolací soud hodnotil důkazy, k nimž nebylo možno přihlédnout, a že si tak pravděpodobně členové senátu vytvořili takový osobní vztah k předmětné věci a k obviněnému, který má na zřeteli ustanovení §30 tr. ř.
Formálním předpokladem pro použití dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je, že okolnost, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa, nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Výhrada, že soudci senátu odvolacího soudu ve věci rozhodli jako vyloučený orgán, byla namítnuta až v dovolání. S ohledem na konkrétní obsah takto uplatněné námitky – obviněný podjatost soudců odvolacího senátu vyvozuje z obsahu usnesení, jímž bylo rozhodnuto o jeho odvolání - lze však uzavřít, že formální předpoklady pro použití tohoto důvodu dovolání byly splněny.
Námitky obviněného však z hlediska věcného nemohou obstát.
Podle §30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen mimo jiné i soudce, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být pokladem pro rozhodnutí v trestním řízení.
O takovou situaci se zjevně nejedná. Z obsahu odůvodnění napadeného usnesení se nenaznačuje takový poměr k projednávané věci nebo k obviněnému, který by zakládal jakékoliv pochybnosti o způsobilosti soudců nestranně rozhodnout. Pokud obviněný vytkl, že si soudci „pravděpodobně“ na podkladě procesně nepoužitelných důkazů vytvořili takový vztah k předmětné věci a osobě obviněného, který zpochybňoval jejich objektivní a nestranné rozhodnutí, jde toliko o domněnku, která není podložena žádným seriozním argumentem. Je sice pravdou, že odkazy na zprošťující výroky rozsudku soudu prvního stupně a jejich důvody, jsou s ohledem na rozsah přezkumné povinnosti odvolacího soudu nadbytečné, nicméně odpovídají obsahu rozsudku soudu prvního stupně. Nelze z nich však a priori vyvozovat pochybnosti o nezaujatém rozhodování soudců odvolacího senátu. Nelze pochybovat o tom, že otázka viny obviněného byla posuzována na základě relevantně provedených důkazů, a nikoliv s ohledem na počet skutků, ohledně nichž byl obviněný obžaloby zproštěn.
Ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je proto dovolání obviněného zjevně neopodstatněné.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Ačkoli obviněný v dovolání odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnil také námitky, které nejsou způsobilé jej obsahově naplnit a k nimž proto nebylo možno přihlížet. Tento závěr se týká výhrad, které směřovaly vůči úplnosti dokazování, způsobu hodnocení důkazů a správnosti skutkových zjištění soudů obou stupňů. Obviněný ve shodě s již uplatněnou obhajobou opakoval, že dokazování nebylo zaměřeno na objasnění skutečnosti, zda k jednání vůči poškozené nezletilé N. K. došlo před dovršením jejího patnáctého roku věku a dostatečná pozornost nebyla podle něj věnována zjištění automobilu, který v rozhodné době užíval. Vytkl, že odvolací soud se řádně nevypořádal ani s jeho odvolacími námitkami, ani s jeho návrhy na doplnění dokazování. Je zřejmé, že takto vytýkané vady, jejichž prostřednictvím obviněný primárně polemizoval se správností skutkových zjištění, která učinil krajský soud a z nichž vycházel v napadeném rozhodnutí i vrchní soud, mají povahu vad skutkových. Ty však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02). Je na místě dodat, že ze zevrubného odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá (přes nesporně složitou důkazní situaci) přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutků pod body 1) – 6) rozsudku soudu prvního stupně též jako trestného činu ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 tr. zák. s argumentem, že měly být posouzeny jako pro něj příznivější trestný čin svádění k pohlavnímu styku, a dále v té části, v níž vytkl, že skutky pod body 4) – 6) nedosahují intenzity potřebné k naplnění materiálních znaků trestného činu ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 tr. zák., a skutek pod bodem 4) nedosahuje takového stupně nebezpečnosti pro společnost, aby byl posouzen jako trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák.
Trestného činu ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 tr. zák. (ve znění účinném do 1. 1. 2004 a tedy i v době spáchání činu) se dopustí, kdo vydá, byť z nedbalosti, osobu mladší osmnácti let nebezpečí zpustnutí tím, že
a) umožní jí vést zahálčivý nebo nemravný život nebo
b) svádí ji k zahálčivému nebo nemravnému životu.
Trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo vykoná soulož s osobou mladší než patnáct let nebo kdo takové osoby jiným způsobem pohlavně zneužije.
Z tzv. právní věty výroku o vině pod bodem 1) v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky trestných činů ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. b) tr. zák. a pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák., které spočívají v tom, že obviněný jednak vydal osobu mladší než osmnáct let nebezpečí zpustnutí tím, že ji sváděl k nemravnému životu, jednak osobu mladší než patnáct let jiným způsobem pohlavně zneužil.
Ve vztahu ke skutkům pod body 2) – 6) rozsudku soudu prvního stupně z právní věty vyplývá, že soud považoval za naplněné znaky trestných činů ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a), b) tr. zák. a pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák., které spočívají v tom, že obviněný jednak vydal osobu mladší než osmnáct let nebezpečí zpustnutí tím, že jí umožnil vést zahálčivý a nemravný život a sváděl ji k nemravnému životu, jednak osobu mladší než patnáct let jiným způsobem pohlavně zneužil.
Soud prvního stupně pochybil, pokud u trestného činu ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 tr. zák. již v právní větě výroku o vině neoznačil formu zavinění, poněvadž tohoto trestného činu se lze dopustit jak úmyslně, tak i z nedbalosti. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je však zjevné, že trestný čin ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a) tr. zák. pod bodem 1) jakož i trestný čin ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a), b) tr. zák. pod body 2) – 6) byl spáchán úmyslně, minimálně v úmyslu nepřímém podle §4 písm. b) tr. zák. (viz strana 19).
Skutková část výroku o vině pod body 1) – 6) rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahují konkrétní skutková zjištění, která všechny zákonné znaky právě těchto trestných činů evidentně naplňují.
Z hlediska obsahu dovolání a právního posouzení skutku soudy, jak vyplývá z výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně i z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, správně upozornily na zjištění, že obviněný se vůči nezletilým poškozeným dopustil značně intenzivního zásahu do pohlavní sféry nezletilých poškozených, jímž se snažil dosáhnout či dosáhl svého sexuálního uspokojení. V těch případech, kdy poškozenou nezletilou P. S. přiměl k pohlavnímu styku a v těch případech, kdy další nezletilé poškozené k pohlavnímu styku vybízel, sváděl je k nemravnému životu (viz judikatura). Předčasné vedení sexuálního života nezletilé poškozené P. S. bylo kvalifikováno jako umožnění vést nemravný život. V případě skutku pod bodem 3) obviněný navíc umožnil nezletilým poškozeným, aby zameškávaly školní docházku, čímž jim umožnil vést zahálčivý život (strana 19 rozsudku).
Soud prvního stupně se těmito závěry, jejichž opodstatněnost sdílel i soud odvolací, přesvědčivě vypořádal s těmi námitkami obviněného, které směřovaly vůči správnosti právních závěrů o naplnění materiálních znaků trestného činu ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a), b) tr. zák., zejména pod body 4) – 6); dovolací soud jejich závěry sdílí, má je za správné. Nad rámec řečeného dodává, že jednání obviněného směřovalo proti poškozeným téže věkové kategorie, které se spolu znaly a kamarádily se, vzájemné zážitky si zprostředkovávaly. Jeho jednání nelze označit za jednorázové a evidentně jím byl porušen objekt trestného činu ohrožování výchovy mládeže podle §217 tr. zák., kterým je zájem na řádné výchově osob mladších osmnácti let před takovými útoky, jejichž důsledkem je, že taková osoba si osvojuje škodlivé návyky, povahové rysy, příp. zájmy a sklony, které zpravidla vedou k morálnímu úpadku (znak nebezpečí zpustnutí).
Námitky obviněného se soustředily ve výhrady vůči správnosti právního posouzení všech skutků jako trestného činu ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 tr. zák.; skutky měly být posouzeny jako trestný čin svádění k pohlavnímu styku podle §217a tr. zák., který je mírněji trestným ustanovením speciálním. Připomněl, že jeho jednání nedosáhlo takové intenzity, aby byly naplněny znaky trestného činu ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 tr. zák. po stránce materiální, a to zejména u skutků pod body 4) – 6).
Námitkám obviněného nelze přitakat.
Trestného činu svádění k pohlavnímu styku podle §217a odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo nabídne, slíbí nebo poskytne osobě mladší osmnácti let za pohlavní styk s ní, nebo za její pohlavní sebeukájení, obnažování nebo jiné srovnatelné chování úplatu nebo jinou výhodu či prospěch.
Obviněný namítl, že posouzení trestnosti jeho činu podle ustanovení §217a tr. zák. je pro něj příznivější, poněvadž při stejné horní hranici trestu odnětí svobody jako u ustanovení §217 tr. zák., existuje v případě ustanovení §217a tr. zák. alternativní druh trestu k trestu odnětí svobody, a to peněžitý trest. Současně poznamenal, že jednočinný souběh trestných činů ohrožování výchovy mládeže podle §217 tr. zák. a svádění k pohlavnímu styku podle §217a tr. zák. je vyloučen, neboť ustanovení §217a tr. zák. je vůči ustanovení §217 tr. zák. ustanovením speciálním. Tento právní názor sdílet nelze.
Jak obviněný správně připomněl, skutková podstata trestného činu svádění k pohlavnímu styku podle §217a tr. zák. byla do trestního zákona nově inkorporována na podkladě jeho změny provedené zákonem č. 218/2003 Sb., účinným od 1. 1. 2004. Objektem tohoto trestného činu je ochrana osob mladších osmnácti let proti útokům spočívajícím ve svádění k prostituci, která je v rozporu s morálkou občanské společnosti.
Trestný čin je dokonán pouze nabídkou, slibem nebo poskytnutím úplaty nebo jiné výhody či prospěchu, aniž by skutečně muselo dojít k předpokládanému nemravnému chování osoby mladší osmnácti let v sexuální oblasti; může jít i o jednorázový čin, jehož promítnutí do výchovy nezletilé osoby a jejích návyků nemusí být zjevné (na rozdíl od ustanovení §217 tr. zák.).
K výtkám obviněného je třeba uvést, že skutek pod bodem 1) netvoří součást pokračování v trestném činu ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a), b) tr. zák. S ohledem na relevantní skutková zjištění nelze v případě tohoto skutku hovořit o eventuálním naplnění znaků trestného činu svádění k pohlavnímu styku podle §217a tr. zák.; přitom je evidentní, že se zřetelem na intenzitu zásahu do pohlavní sféry nezletilé a závažnost činu obviněného, který u nezletilé vzbudil vědomí, že z nepříjemné situace lze najít východisko poskytnutím sexuálních úsluh, byly znaky trestného činu ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. b) tr. zák. naplněny, jak správně vyvozuje soud prvního stupně.
Nutno připustit, že jednání obviněného popsané pod body 2), 3), 5) a 6) vykazuje znaky jak trestného činu svádění k pohlavnímu styku, tak i ohrožování výchovy mládeže. V těchto případech tvoří podstatu jednání obviněného poskytnutí finančních částek či výhody spočívající v odvozu automobilem za pohlavní styk s nezletilou P. S. a též v nabídce finančních částek za pohlavní styk a obdobné sexuální chování nezletilé N. K. Tím se ale povaha jednání obviněného vůči nezletilým poškozeným nevyčerpává. Podstata skutku pod bodem 4) spočívala v obnažování obviněného a požadavcích orálního sexu a poté i tření pohlavního údu vůči nezletilé K. Š. a skutek pod bodem 3) byl charakterizován též tím, že umožnil nezletilým poškozeným, aby v ranních hodinách docházely do jeho bytu a poté již nešly do školy. Takové jednání znaky trestného činu svádění k pohlavnímu styku podle §217a tr. zák. nenaplňuje, v konkrétním případě vykazuje však znaky trestného činu ohrožování výchovy mládeže podle §217 tr. zák. ve znění účinném od 1. 1. 2004.
Ve vztahu ke skutkům pod body 2) – 6), které tvoří dílčí útoky pokračování v trestném činu, je významná výhrada obviněného, že trestný čin svádění k pohlavnímu styku podle §217a tr. zák. je v poměru speciality k trestnému činu ohrožování výchovy mládeže podle §217 tr. zák. a že je tedy jejich jednočinný souběh vyloučen, přičemž skutek by bylo třeba kvalifikovat jako trestný čin svádění k pohlavnímu styku podle §217a tr. zák.
Názor obviněného, že jednočinný souběh těchto dvou trestných činů je vyloučen, nestojí osamocen a lze se s ním setkat též v literatuře, a to i z důvodů subsidiarity ustanovení §217a tr. zák. k ustanovení §217 tr. zák. (viz Novotný, O., Dolenský A., Navrátilová, J., Púry, F., Rizman, S., Vanduchová, M., Vokoun, R. Trestní právo hmotné – II. zvláštní část. Praha: ASPI Publishing, 2004, str. 214 ). V tomto případě by však bylo nutno skutek posoudit jen jako trestný čin ohrožování výchovy mládeže podle §217 tr. zák.
Jednočinný souběh je vyloučen v případech, kdy trestné činy jsou navzájem v poměru speciality, subsidiarity, tzv. faktické konzumpce a dále když jde o pokračování v trestném činu, trestný čin trvající a trestný čin hromadný. V posuzované věci je na místě věnovat pozornost toliko poměru speciality a subsidiarity.
V poměru speciality jsou ustanovení určená k ochraně týchž zájmů, má-li být speciálním ustanovením zvláště postihnut určitý druh útoků proti týmž individuálním zájmům, aby byla vystižena zvláštní povaha a stupeň nebezpečnosti takových útoků. Speciální skutková podstata má konkretizovány znaky oproti obecné skutkové podstatě, kde jsou tytéž znaky obsaženy v obecnější rovině, a navíc jsou do speciální skutkové podstaty přidávány další prvky, které sice rozšiřují obsah, ale zužují rozsah pojmu.
V konkrétním případě vyloučení jednočinného souběhu z těchto důvodů nepřichází v úvahu. Měl-li by být skutek posouzen jen jako trestný čin svádění k pohlavnímu styku, zůstala by stranou pozornosti další jednání obviněného, která jsou rovněž z pohledu trestního práva relevantní. Smyslem ochrany poskytované ustanovením §217 tr. zák. je komplexní ochrana osob mladších osmnácti let před útoky, které vedou k nebezpečí jejich zpustnutí. Ochrana poskytovaná ustanovením §217a tr. zák. je soustředěna jen do oblasti sexuální a současně má zjevně rysy ochrany před jednáním spočívajícím ve svádění k prostituci osob mladších osmnácti let coby zvláště závažnému způsobu svádění k nemravnému životu. Posouzení činu toliko jako trestného činu svádění k pohlavnímu styku by stupeň jeho nebezpečnosti a všechny podstatné rysy náležitě nezohlednilo
Zbývá zabývat se otázkou, zda zmíněné skutkové podstaty nejsou v poměru subsidiarity. V poměru subsidiarity jsou ustanovení určená k ochraně týchž zájmů, je-li účelem subsidiárního ustanovení pouze doplnit v témže směru ochranu, kterou poskytuje druhé, tzv. primární ustanovení. U primární skutkové podstaty, která má více znaků než subsidiární ustanovení, je obsah pojmu širší, avšak okruh konkrétních případů, na které dopadá, je menší. Subsidiárního ustanovení se užije tehdy, není-li čin trestný podle ustanovení primárního, kterým je jinak lépe vystižena povaha i stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. (srov. též Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, s. 26, 27, Solnař, V., Fenyk, J., Císařová, D. Základy trestní odpovědnosti podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: Nakladatelství Orac 2003, s. 406, 407).
Bylo již vyloženo, co je smyslem ochrany poskytované ustanovením §217 tr. zák. a v čem spočívá ochrana poskytovaná ustanovením §217a tr. zák. a z pohledu těchto východisek nelze konstatovat, že by povahu a stupeň nebezpečnosti činu obviněného vždy lépe vystihovala jeho trestnost podle primárního ustanovení, jímž by měl být trestný čin ohrožování výchovy mládeže. Poměr subsidiarity a právní kvalifikace skutku jen jako trestného činu ohrožování výchovy mládeže podle §217 tr. zák. by přicházely v úvahu tenkrát, byla-li by osoba mladší než osmnáct let úmyslně vydána nebezpečí zpustnutí právě jen takovým jednáním pachatele, které by spočívalo v nabídce, slibu nebo poskytnutí za pohlavní styk s ní, nebo za její pohlavní sebeukájení, obnažování nebo jiné srovnatelné chování úplaty nebo jiné výhody či prospěchu. V tomto případě by byl trestný čin svádění k pohlavnímu styku subsidiárním proto, že by jen doplňoval ochranu poskytovanou (především) ustanovením §217 odst. 1 písm. a) tr. zák. proti těm útokům, které by svojí intenzitou nedosahovaly stupně předpokládaného ustanovením §217 odst. 1 tr. zák.
Posouzení činu toliko jako trestného činu ohrožování výchovy mládeže by však stupeň jeho nebezpečnosti a všechny podstatné rysy náležitě nezohlednilo především v těch případech, kdy svádění k pohlavnímu styku je součástí globálnějšího jednání vůči osobě mladší osmnácti let, kterým je tato osoba vydána nebezpečí zpustnutí. Mohlo by tomu tak být v těch případech, kdy by se jednotlivé dílčí skutky směřující proti řádné výchově osoby mladší než osmnáct let lišily např. formou zavinění, projevy narušujícími osobnostní strukturu takové osoby vydávané nebezpečí zpustnutí, jejich intenzitou apod. Jednočinný souběh trestných činů ohrožování výchovy mládeže podle §217 tr. zák. a svádění k pohlavnímu styku podle §217a tr. zák. není zejména v takových případech vyloučen (shodně též Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 1292).
Platí zásada, že každý skutek má být zásadně posouzen podle všech zákonných ustanovení, která na něj dopadají. V konkrétním případě to znamená, že měl-li být čin obviněného posouzen podle trestního zákona účinného od 1. 1. 2004, byly by skutky pod body 2) – 6) posuzovány nejen jako trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák., ale nejméně i jako trestný čin ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a), b) tr. zák., poněvadž jen takové právní posouzení by adekvátně vystihlo všechny charakteristické znaky jednání obviněného, jež jsou relevantní z pohledu trestního práva.
Podle §16 odst. 1 tr. zák. se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Opíraje se o tuto dikci zákona soudy nepochybily, posoudily-li trestnost činů obviněného podle zákona účinného v době, kdy byly spáchány, poněvadž posouzení podle zákona pozdějšího, tj. trestního zákona účinného od 1. 1. 2004, by nebylo pro obviněného příznivější.
Obviněný nesouhlasil ani s právním posouzení skutku pod bodem 4) jako trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. Vytkl, že jednání, jehož se dopustil vůči poškozené K. Š., nedosahuje takové intenzity, aby je bylo možno kvalifikovat jako pohlavní zneužití jiným způsobem ve smyslu §242 odst. 1 tr. zák.
Z popisu skutku pod bodem 4) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že podstata jednání obviněného spočívala v tom, že poškozenou nezletilou K. Š., ač věděl, že nedovršila patnáctý rok věku, osahával po těle a když jej posílala pryč, uchopil ji za ruce a posléze za pas, odtáhl ji do zadního salonku restaurace, kde si mimo jiné před ni stoupl, rozepnul si kalhoty, vyndal z nich ztopořený pohlavní úd a požadoval po poškozené orální styk, což odmítla; poté jí vsunul do dlaně svůj ztopořený pohlavní úd a požadoval, aby jej třela, přičemž dalšímu jednání zabránil příchod další osoby. Je evidentní, že takový čin vykazuje všechny znaky trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. Nelze se ztotožnit s názorem obviněného, že jde o jednání srovnatelné s hlazením po těle přes oblečení, kteréžto není podle stávající praxe soudů zpravidla považováno za jednání naplňující materiální znaky trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. V daném případě není rozumného důvodu pochybovat o tom, že stupeň nebezpečnosti činu obviněného pro společnost je vyšší než nepatrný, jak předpokládá ustanovení §3 odst. 2 tr. zák.
Při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, je nutno vycházet z toho, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Jinak řečeno ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. se při naplnění formálních znaků určité skutkové podstaty uplatní toliko tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu v konkrétním případě nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (k tomu viz č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). O takovou situaci v případě tohoto činu obviněného nejde. Jednání obviněného lze důvodně považovat za intenzivní zásah do pohlavní sféry nezletilé poškozené a bezpochyby vykazuje stupeň nebezpečnosti potřebný pro naplnění materiálních znaků trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, a proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. února 2005
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková