ECLI:CZ:NS:2005:8.TDO.464.2005.1
sp. zn. 8 Tdo 464/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky – soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. dubna 2005 o dovolání obviněného mladistvého M. Č. proti usnesení Krajského soudu v Praze – soudu pro mládež ze dne 10. 8. 2004, sp. zn. 13 Tmo 53/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami – soudu pro mládež pod sp. zn. 3 T 108/2003, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. a za použití §261 tr. ř. i ve vztahu k mladistvému obviněnému J. P., se usnesení Krajského soudu v Praze – soudu pro mládež ze dne 10. 8. 2004, sp. zn. 13 Tmo 53/2004, a rozsudek Okresního soudu v Příbrami – soudu pro mládež ze dne 26. 4. 2004, sp. zn. 3 T 108/2003, ohledně obviněných mladistvých M. Č. a J. P. z r u š u j í.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se ohledně těchto obviněných zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Příbrami – soudu pro mládež p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami – soudu pro mládež ze dne 26. 4. 2004, sp. zn. 3 T 108/2003, byli obvinění mladiství M. Č. a J. P. uznáni vinnými proviněním krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) tr. zák. za použití §6 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zák. č. 218/2003 Sb.), který spáchali společně s obviněným Z. Z., jenž byl uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák., tak, že „dne 12. 4. 2003 v přesně nezjištěné době v Č. H., okres P., po předchozí vzájemné dohodě vnikli za použití násilí do zaparkovaného osobního vozidla zn. Škoda 120, tím způsobem, že obviněný Z. Z. drátem vyháčkoval dveře a z vozidla odcizili digitální autohodiny SHARK TS 613 A v hodnotě 40,- Kč a 5 ks audiokazet v celkové hodnotě 120,- Kč, vše ke škodě P. J., přičemž obviněný Z. Z. se téhož dne později sám k nezajištěnému vozidlu vrátil a odcizil zde dále autorádio FIRST AUSTRIA NO150 v hodnotě 300,- Kč, rovněž ke škodě P. J. a tohoto jednání se dopustil, ačkoli byl rozhodnutím Okresního soudu v Příbrami ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. 3 T 85/2000, soudně trestán pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců se stanovením zkušební doby do 7. 11. 2001, jehož výkon byl nařízen dne 15. 6. 2002 a dále byl odsouzen pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák. a byl mu uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 400 hodin, který nevykonal“. Obviněným mladistvým bylo podle §45 odst. 1, 2, §45a odst. 1, §247 odst. 1 tr. zák. a §26 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. uloženo trestní opatření obecně prospěšných prací každému ve výměře padesát hodin. Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu ohledně obviněného Z. Z.
Krajský soud v Praze – soud pro mládež jako soud odvolací usnesením ze dne 10. 8. 2004, sp. zn. 13 Tmo 53/2004, odvolání podaná všemi obviněnými proti shora citovanému rozsudku podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
Proti posledně uvedenému usnesení, v návaznosti na rozsudek soudu prvního stupně, obviněný mladistvý (dále jen mladistvý) M. Č. podal prostřednictvím obhájkyně JUDr. I. S. dovolání, které vymezil dovolacím důvodem uvedeným v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože obě napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení věci, jež nemá oporu v provedených důkazech. Poukázal na výpovědi obou mladistvých, že šlo o nápad obviněného Z. Z., který provedení tohoto vniknutí realizoval, aby si mohl vzít autorádio, které se ve vozidle nacházelo. Dovolatel dále soudu prvního stupně vytkl, že dokazování opřel pouze o výpověď tohoto obviněného, aniž by zajistil jiný důkaz, který by vyvrátil závěr o tom, že mladiství spáchali ve spolupachatelství provinění krádeže, jak jim je kladeno za vinu. Výpověď obviněného Z. Z. nepovažoval za přesvědčivou, neboť byla vedena snahou rozmělnit trestné jednání mladistvých, aby pro sebe dosáhl nižšího trestu. Jednání mladistvých přitom spočívalo pouze v tom, že obviněnému Z. Z. nikterak nebránili v jeho jednání. Dovolatel připustil, že i když audiokazety od obviněného Z. Z. převzal, nebylo to proto, aby si je ponechal, ale aby si je pouze poslechl, a také je jejich majiteli ještě před zahájením trestního stíhání vrátil. Poukázal rovněž na svou dosavadní bezúhonnost a na to, že činu lituje, o čemž svědčí i to, že zaplatil způsobenou škodu. S cílem odčinit vzniklý následek uhradil i věci, které sice měly být podle tvrzení poškozeného také odcizeny, avšak v autě se vůbec nenacházely. Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že jeho jednání nenaplňuje znaky trestného činu (správně mělo být uvedeno provinění), protože nedosahuje intenzity provinění, a zdůraznil, že vzhledem k velice malé míře účasti obou mladistvých na projednávané věci je uložené trestní opatření zcela neadekvátní.
V závěru dovolání obviněný mladistvý navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) obě napadená rozhodnutí zrušil a řízení proti oběma mladistvým zastavil.
Předmětné dovolání bylo doručeno Nejvyššímu státnímu zastupitelství k vyjádření podle §265h odst. 2 tr. ř.; takové případné vyjádření však Nejvyšší soud neměl ke dni rozhodnutí o dovolání k dispozici.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání mladistvého je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obdobně zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř., musel dovolací soud dále posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o provinění nejde nebo jde o jiné provinění, než kterým byl mladistvý uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit.
V rozporu s těmito zákonnými hledisky bylo dovolání podáno v té části, kde dovolatel poukazoval na nesprávné posouzení výpovědi obviněného Z. Z., a jíž vytýkal nedostatky ve skutkových zjištěních. Tyto námitky na označený dovolací důvod nedopadají, protože se netýkají právního posouzení skutku ani jiného nesprávného hmotně právního posouzení; dovolací soud se jimi tudíž nemohl zabývat.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn relevantně v té části dovolání, v níž dovolatel vyjádřil přesvědčení, že jednání, jehož se dopustil, nenaplňuje znaky provinění, protože nedosahuje intenzity provinění s ohledem na to, že své účasti na věci lituje, snažil se odčinit způsobenou škodu a je bezúhonnou osobou.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal okolnosti, pro které by bylo možné dovolání mladistvého odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dovolání posoudil jako důvodné.
S ohledem na skutečnost, že se jedná o trestnou činnost spáchanou osobou mladistvou, je nejprve vhodné uvést, že podle §6 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. trestný čin spáchaný mladistvým se nazývá proviněním a že podle §6 odst. 2 zák. č. 218/2003 Sb. čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně, není proviněním, jestliže je spáchán mladistvým a stupeň jeho nebezpečnosti pro společnost je malý.
Při posuzování viny mladistvého se stupeň společenské nebezpečnosti určuje stejně jako u dospělých pachatelů na základě ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
Hodnocení konkrétního stupně nebezpečnosti činu pro společnost má podstatný význam pro úvahy o tom, zda jde o provinění závažné či méně nebezpečné.
Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí nepopsal a nerozvedl okolnosti a úvahy, na jejichž základě dospěl k závěru, že mladiství v daném případě naplnili jednáním, které je jim kladeno za vinu, znaky uvedeného provinění jak po stránce materiální, tak i po stránce formální, a pouze stručně v obecné rovině konstatoval, že se mladiství dopustili provinění krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) tr. zák. Své úvahy rozvinul toliko ve vztahu k uloženému trestnímu opatření, k němuž vyjádřil, že „… škodu, která vznikla, mladiství v celém rozsahu uhradili a zaplatili i za věci, které mohl odcizit další pachatel. Žádný z nich nebyl doposud soudně trestán. K jejich chování bylo zjištěno, že měli problémy s kázní a dodržováním školního řádu. Pokud by mladiství zaujali jiný postoj k protiprávnímu jednání, nic nebránilo postupu podle §307 tr. zák., tedy podmíněnému zastavení trestního stíhání. Mladiství však popřeli aktivní účast na protiprávním jednání a tak soud za současného vyslovení viny již musel přistoupit k trestnímu opatření …“. Ze stručného odůvodnění však vůbec nevyplývá, zda i z těchto zjištění vycházel, když posuzoval otázku viny a k ní směřující prokázané skutečnosti, ani jakými úvahami se řídil, když uvedené závěry o vině učinil.
Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně tak není patrné, na základě jakých úvah tento soud shledal, že mladiství naplnili po všech stránkách znaky skutkové podstaty provinění krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) tr. zák., a zcela pominul vysvětlení, jímž by vyložil důvody, které jej vedly k závěru o naplnění materiální stránky uvedeného provinění. Rozvedené nedostatky nenapravil ani soud druhého stupně, který věc k odvolání všech tří pachatelů přezkoumával a který právní posouzení skutku ve vztahu ke všem zákonným hlediskům určujícím naplnění znaků skutkové podstaty daného provinění, a to jak z hlediska jeho formálních znaků, tak zejména z hlediska jeho materiální stránky ve smyslu §6 odst. 2 zák. č. 218/2003 Sb. rovněž pominul. Nepostačuje, pokud na straně 2 napadeného usnesení odvolací soud k těmto otázkám pouze konstatoval, že „…neshledal žádné pochybení ani v tom, když okresní soud po rozhodnutí o vině obou mladistvých rozhodl následně i o jejich postihu. I v případě těchto mladistvých totiž náležitě zjistil všechny okolnosti významné pro volbu druhu opatření …“. Takto učiněný závěr dovolací soud považuje nejen za nepřesvědčivý, ale navíc i za nesprávný, protože otázka viny mladistvých jak z hlediska formálních znaků provinění, tak zejména z hlediska konkrétního stupně nebezpečnosti provinění pro společnost v rozhodnutí soudu prvního stupně nebyla řádně objasněna, a soud druhého stupně nemohl pro uvedené nedostatky na toto rozhodnutí odkázat. Pochybení, která dovolací soud při přezkoumávání dovolacích námitek zjistil v rozhodnutí soudu prvního stupně, soud druhého stupně nenapravil, ač tak učinit mohl buď sám postupem podle §258 odst. 1, 2 tr. ř. a §259 odst. 3 tr. ř., anebo vrácením věci soudu prvního stupně podle §259 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud tak shledal, že v obsahu obou napadených rozhodnutí nejsou uvedeny úvahy nebo poznatky, na základě kterých tyto soudy dospěly k závěru, že se mladiství předmětného trestného jednání dopustili, proč shledávají naplněné formální znaky uvedeného provinění a na základě jakých skutečností došly k závěru, že ve skutku popsaném ve výroku o vině soudu prvního stupně je dán stupeň nebezpečnosti pro společnost vyšší než malý.
Je totiž vhodné poukázat na to, že všechny okolnosti důležité z hledisek vymezených pro stanovení konkrétního stupně nebezpečnosti činu pro společnost je nutné nejen zjišťovat a dokazovat, nýbrž je také objektivně (tj. bez přeceňování nebo podceňování některých z nich) hodnotit. Přitom je třeba vždy uvést, zda a do jaké míry ta či ona okolnost zvyšuje nebo snižuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost (srov. zhodnocení č. II/1965 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud na základě obsahu napadených rozhodnutí zjistil, že oba soudy této své povinnosti nedostály, když se dostatečně nezabývaly jednak jednotlivými znaky provinění krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) tr. zák., jehož se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a čin spáchá vloupáním, a nevypořádaly se zaviněním mladistvých pachatelů, a tudíž není zřejmé, zda byl zjišťován jejich úmysl, a pokud ano, zda čin spáchali v přímém nebo nepřímém úmyslu. V rozsudku není taktéž vysvětleno, zda tyto subjektivní okolnosti jsou dány ve vztahu ke všem znakům skutkové podstaty uvažovaného provinění.
Ve vztahu k otázce materiální stránky činu, na který je především v rámci dovolání mladistvého poukázáno, nelze také v rozhodnutí najít žádné spolehlivé vysvětlení, protože ani tato významná a důležitá problematika není v odůvodnění žádného z napadených rozhodnutí jakkoliv zmíněna. Je tomu tak i za situace, kdy ze skutkových zjištění vyplývá, že jednání mladistvých není společensky příliš závažné, neboť způsob provedení činu se nejeví rafinovaný, složitý nebo plánovaný, naopak jde o zcela jednoduchý způsob vniknutí do vozidel zn. Škoda, a také okolnosti, za nichž byl tento čin spáchán, svědčí o jeho menší nebezpečnosti mimo jiné i proto, že škodlivý následek, který byl tímto jednáním vyvolán, není výrazný, když hodnota věcí odcizených mladistvými nedosahuje ani částky 200,- Kč a nedošlo k poškození vozidla. V této souvislosti nelze přehlédnout, že mladiství čin spáchali ve společnosti dospělého pachatele, který, jak plyne i z popisu skutku, je osobou v minulosti již odsouzenou pro majetkové delikty. Bylo by proto možné usuzovat, že má na rozdíl od mladistvých s takovými majetkovými činy větší zkušenosti.
Oba mladiství, jak již konstatoval i soud prvního stupně, jsou v této věci stavěni před soud poprvé, oba jsou netrestaní a jejich kázeňské poklesky, které jsou zmiňovány, mají povahu pouhých prohřešků proti školnímu režimu. Výhrady, které k jejich dosavadnímu způsobu života byly uváděny, nesvědčí o tom, že by se dopustili byť méně závažného protispolečenského jednání majícího majetkovou povahu. Tyto skutečnosti, které měly oba soudy zvažovat, však zohledněny nebyly. Napadená rozhodnutí taktéž postrádají hodnocení celkové závažnosti jejich jednání, uváží-li se, že to byli oni, kdo zaplatili nejen škodu fakticky způsobenou, ale i podstatně vyšší, vycházející z vyjádření poškozeného, který předpokládal, že mu byly odcizeny také rybářské pruty, které do skutkových zjištění s ohledem na výsledky provedeného dokazování zahrnuty nebyly.
Z hlediska stupně společenské nebezpečnosti, který je u provinění mladistvých ve smyslu §6 odst. 2 zák. č. 218/2003 Sb. vyjádřen jako větší než malý, a s ohledem na to, že se při posuzování viny mladistvého určuje stejně jako u dospělých pachatelů podle hledisek §3 odst. 4 tr. zák., vzhledem k významu chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobu provedení činu a jeho následkům, okolnostem, za kterých byl čin spáchán, včetně osoby pachatele, míře jeho zavinění a jeho pohnutce, je nezbytné, aby všem těmto skutečnostem byla v odůvodnění napadeného rozhodnutí věnována potřebná pozornost, aby nevznikaly pochybnosti o tom, z jakých důvodů jsou mladiství pachatelé uznáni vinnými uvedenými proviněními. Stejné okolnosti by měly být uvedeny v rozhodnutí odvolacího soudu, z kterého musí být patrno, proč se ztotožňuje se závěry soudů prvního stupně, pokud jeho závěry považuje za správné. V případě, že uvedené okolnosti a skutečnosti v rozhodnutí soudu prvního ani druhého stupně uvedeny nejsou, nemohou tato rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost obstát, protože nedávají dostatečnou odpověď na to, z jakých důvodů a na základě kterých úvah a zjištění dospěly oba soudy k závěru o naplnění všech zákonných znaků uvedeného provinění.
Vzhledem ke všem těmto nedostatkům, které dovolací soud v rozhodnutích obou soudů zjistil, obě napadená rozhodnutí zrušil a věc přikázal soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal. S ohledem na to, že vady zjištěné ve vztahu k dovolateli prospívají i mladistvému J. P., který sám dovolání nepodal, postupoval dovolací soud ve vztahu k té části trestného jednání týkajícího se tohoto mladistvého v souladu s ustanovením §261 tr. ř., na které odkazuje §265k odst. 2 tr. ř., a rozhodl též v jeho prospěch.
Nejvyšší soud považoval za vhodné věc vrátit soudu prvního stupně, protože především tomuto soudu je zákonem svěřena povinnost provádět dokazování a důkazy hodnotit (viz §2 odst. 5, 6 tr. ř.) a na základě nich rozhodovat o vině a trestu (trestním či jiném opatření u mladistvých). Na tomto soudu bude, aby znovu pečlivě zkoumal a posoudil všechny okolnosti mající význam pro posouzení trestní odpovědnosti obou mladistvých, event. pro rozhodnutí o uložení vhodného opatření v souladu se zák. č. 218/2003 Sb.
Jak již bylo shora naznačeno, bude nejprve nutné, aby soud prvního stupně s veškerou pečlivostí vycházející ze smyslu a účelu zák. č. 218/2003 Sb. zjistil, s přihlédnutím ke všem shora popsaným skutečnostem, ale i dalším okolnostem, jak vyplývají z příslušných ustanovení zák. č. 218/2003 Sb., trestního zákona a obsahu spisového materiálu, zda jsou naplněny všechny znaky provinění krádeže podle §6 zák. č. 218/2003 Sb. a §247 odst. 1 písm. b) tr. zák. Přitom bude potřeba zabývat se jak formální stránkou, tak především stránkou materiální, u níž s ohledem na všechny doposud zjištěné skutečnosti vznikají vážné pochybnosti, o tom, zda čin obou obviněných dosahoval stupně nebezpečnosti činu pro společnost vyššího než malého stupně, jak tyto byly u v podrobnostech rozvedeny výše. Dovolací soud v této souvislosti dále poznamenává, že nebezpečnost jednání mladistvých je třeba porovnat s činem, z něhož je viněn dospělý spolupachatel, u něhož je trestným činem takový čin, jehož stupeň společenské nebezpečnosti je vyšší než nepatrný (viz §3 odst. 2 tr. zák.). Vedle toho bude nezbytné přihlížet k dosavadní bezúhonnosti mladistvých a nelze přehlížet ani jejich vcelku dobré rodinné zázemí a poměry. Pozornost je také nutné věnovat tomu, čím a jak se na škodě uhrazené poškozenému oba mladiství osobně podíleli, tedy jakou roli v tom, že k zaplacení částky 1.200,- Kč (jak je patrno z obsahu spisu) došlo, měli mladiství a do jaké míry se jednalo o aktivitu jejich rodičů.
Poté, co soud prvního stupně všechny zmíněné, ale i jiné okolnosti, které je ve smyslu §3 odst. 4 tr. zák. povinen brát v úvahu, dostatečně zjistí, bude třeba znovu náležitě zkoumat, zda je u mladistvých dán stupeň společenské nebezpečnosti vyšší než malý.
Ovšem i v případě, že tento soud shledá materiální stránku naplněnou, bude potřeba, aby zkoumal, zda nejsou splněny podmínky pro účinnou lítost ve smyslu §7 zák. č. 218/2003 Sb., podle něhož trestnost činu, na který trestní zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje pět let, spáchaného mladistvým zaniká, jestliže mladistvý po spáchání činu a) dobrovolně odstranil nebo napravil způsobený následek, anebo se o to pokusil, zejména nahradil způsobenou škodu, učinil opatření potřebná k její náhradě nebo se jinak pokusil odčinit způsobené následky, b) svým chováním projevil účinnou snahu po nápravě a c) čin neměl trvale nepříznivých následků pro poškozeného nebo pro společnost. Jedná se o ustanovení upravující jeden ze zvláštních důvodů zániku trestnosti u mladistvých s ohledem na odlišnost této věkové kategorie, a to z důvodu zvláštní účinné lítosti. Jeho smyslem je zánik trestnosti činu spáchaného mladistvým. Takto zákonem vymezené podmínky bude nutno posoudit ve vztahu ke všem ve věci zjištěným skutečnostem tak, aby bylo jednoznačně rozvedeno, jakým způsobem se s touto zákonnou možností zániku trestní odpovědnosti mladistvých soud pro mládež vypořádal.
Neshledá-li soud pro mládež podmínky pro aplikaci ustanovení o účinné lítosti podle §7 zák. č. 218/2003 Sb. naplněnými, potom považuje dovolací soud za vhodné poukázat na ustanovení §1 odst. 2 zák. č. 218/2003 Sb., podle kterého projednáním protiprávních činů, kterých se dopustili mladiství, se sleduje, aby se na toho, kdo se takového činu dopustil, užilo opatření, které účinně přispěje k tomu, aby se nadále páchání protiprávního činu zdržel a našel si společenské uplatnění odpovídající jeho schopnostem a rozumovému vývoji a podle svých sil a schopností přispěl k odčinění újmy vzniklé jeho protiprávním činem; řízení musí být vedeno tak, aby přispívalo k předcházení a zamezování páchání protiprávních činů. V této souvislosti bude současně potřebné klást důraz i na účel trestního opatření, jak je uveden v ustanovení §3 odst. 2 zák. č. 218/2003 Sb. (pokud bude ukládáno), podle něhož lze trestní opatření uložit pouze tehdy, jestliže zvláštní způsoby řízení a opatření, zejména obnovující narušené vztahy a přispívající k předcházení protiprávním činům, by zřejmě nevedly k dosažení účelu sledovaného zák. č. 218/2003 Sb. Z dikce tohoto ustanovení plyne snaha preferovat alternativní postupy a opatření zaměřená na sociální integraci a prevenci s tím, že trestní opatření je přípustné pouze tehdy, pokud by jiným způsobem očividně nebylo možné naplnit účel zák. č. 218/2003 Sb., podle jehož principů jsou trestní opatření chápána jako „ultima ratio“.
V případě, že soud prvního stupně shledá, že stupeň společenské nebezpečnosti činu, jehož se mladiství dopustili, nedosahuje vyššího než malého stupně, bude vhodné zvážit, zda nepřichází v úvahu postoupení věci orgánu příslušnému k jeho projednání jako přestupek, event. postupovat podle §226 písm. b) tr. ř a rozhodnout zprošťujícím rozsudkem.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že napadená rozhodnutí nemohou obstát, a proto podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za použití §261 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze – soudu pro mládež ze dne 10. 8. 2004, sp. zn. 13 Tmo 53/2004, a rozsudek Okresního soudu v Příbrami – soudu pro mládež ze dne 26. 4. 2004, sp. zn. 3 T 108/2003, ohledně obviněných mladistvých M. Č. a J. P., podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil ohledně těchto obviněných také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Příbrami – soudu pro mládež, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. dubna 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a
Vypracovala:
JUDr. Milada Šámalová