ECLI:CZ:NS:2005:8.TDO.5.2005.1
sp. zn. 8 Tdo 5/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. února 2005 o dovolání podaném nejvyšší státní zástupkyní v neprospěch obviněného P. P. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 9. 2004, sp. zn. 12 To 85/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 34/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyšší státní zástupkyně podané v neprospěch obviněného P. P. odmítá.
Odůvodnění:
Státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze podal dne 26. 9. 2003 pod sp. zn. KZv 75/2002 na obviněného obžalobu pro trestný čin nekalé soutěže podle §149 tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že jako vedoucí oddělení vodoinstalační techniky, které sám založil v obchodní společnosti E., s. r. o., P., se dne 28. 5. 2001 úmyslně a neoprávněně zmocnil pomocí zaměstnance firmy M. R. - I., svědka L. P., kterého znal z doby, kdy v této firmě P. P. pracoval ve funkci výrobního ředitele, vstřikovací formy určené k výrobě umělohmotných podomítkových odpadových sifonů v zůstatkové hodnotě 74.938,- Kč, a to bez vědomí majitele vstřikovací formy, firmy M. R. – I., tehdy se sídlem P., Č., na této vstřikovací formě se nechal P. P. v období od 29. 5. 2001 do 9. 7. 2001 ve společnosti D., s. r. o., T., v provozovně Č. D., okres T., vylisovat celkem 35.706 ks umělohmotných podomítkových odpadových sifonů a následně takto získané sifony prodával za společnost E., s. r. o., odběratelům v České republice a zahraničí za nižší cenu než firma M. R. – I., která byla též dodavatelem těchto sifonů, přičemž informace o zákaznících a cenách dodávaných sifonům firmou M. R. – I., P. P. získal v době, kdy do 30. 6. 2000 pracoval ve firmě M. R. – I. jako výrobní ředitel, se kterým byl rozvázán pracovní poměr, dále tyto informace získal od dalších bývalých zaměstnanců firmy M. R. – I., a to M. P., který v únoru 2001 odešel pracovat do oddělení vodoinstalační techniky společnosti E., s. r. o., dále pak od L. M., který rovněž pracoval ve firmě M. R. – I. jako vedoucí výroby a odešel pracovat do společnosti E., s. r. o., v důsledku toho prodával P. P. tyto podomítkové sifony za nižší ceny, než byly ceny firmy M. R.–I., a to z tohoto důvodu, že se neoprávněně zmocnil vstřikovací formy v majetku firmy M. R. – I., která měla pořizovací hodnotu 327.000,- Kč, a zneužil tuto k vlastní výrobě, a proto nemusel tuto hodnotu započítat do ceny svého výrobku, přičemž znal odběratele a ceny výrobků dodávaných sifonů firmou M. R. – I., a tím došlo ke snížení zisků na prodávaném zboží (podomítkových sifonů) firmy M. R. – I. za rok 2001 o částku 1.314.749,- Kč.
Po provedeném dokazování Krajský soud v Praze v hlavním líčení konaném dne 26. 3. 2004 rozsudkem sp. zn. 4 T 34/2003 uznal obviněného vinným trestným činem neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zák., přičemž skutek ve výroku o vině oproti obžalobě značně omezil jen na zmocnění se vstřikovací formy určené k výrobě plastových podomítkových pračkových sifonů obviněným (soudem zjištěný skutek je přesně popsán v dalším textu). Za to obviněnému uložil podle §53 odst. 1 tr. zák. peněžitý trest ve výši 100.000,- Kč, přičemž pro případ, že by trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, stanovil podle §54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Poškozený M. R. byl podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázán s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný a v jeho neprospěch i státní zástupce odvolání směřující do výroku o vině i o trestu. Obviněný polemizoval se skutkovými zjištěními učiněnými nalézacím soudem. Státní zástupce akceptoval nepoužití právní kvalifikace jako trestného činu nekalé soutěže podle §149 tr. zák., poukázal však na možnost posoudit jednání obviněného též jako trestný čin porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 tr. zák.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. 9. 2004, sp. zn. 12 To 85/2004, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. na podkladě odvolání obviněného zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu. Současně podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině trestným činem neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zák. uložil obviněnému podle §249 odst. 1 tr. zák. a §53 odst. 3 tr. zák. peněžitý trest ve výši 60.000,- Kč, přičemž pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil podle §54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců; výrok o náhradě škody ponechal nedotčen. Odvolání státního zástupce vrchní soud zamítl jako nedůvodné podle §256 tr. ř.
Opis rozsudku odvolacího soudu byl doručen obviněnému P. P. dne 4. 10. 2004, jeho obhájci Mgr. M. N. dne 27. 9. 2004 a Krajskému státnímu zastupitelství v Praze dne 24. 9. 2004.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podala nejvyšší státní zástupkyně včas dovolání. Učinila tak proti všem výrokům tohoto rozsudku z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, ačkoli dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl dán již v předcházejícím řízení.
Nejvyšší státní zástupkyně po obsáhlé rekapitulaci celého dosavadního trestního řízení a připomenutí některých pasáží z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů zdůraznila, že především se závěry Vrchního soudu v Praze týkajícími se nepoužití právní kvalifikace jako trestného činu porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 tr. zák. nelze souhlasit. Každý skutek má být zásadně posouzen podle všech zákonných ustanovení trestního zákona, která na něj dopadají. Základním smyslem jednočinného souběhu trestných činů je vystihnout povahu a stupeň nebezpečnosti jednání pachatele pro společnost a ten bude zpravidla nejlépe vystižen, pokud bude skutek kvalifikován podle všech ustanovení trestního zákona, jejichž znaky jsou v něm dány.
Skutkové okolnosti vymezené v tzv. skutkové větě a rozvedené v odůvodnění soudního rozhodnutí i podle názoru dovolatelky nepochybně odpovídají formálním znakům trestného činu neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zák. Nelze však pominout skutečnost, že spáchání trestného činu neoprávněného užívání cizí věci bylo pro obviněného pouze prostředkem k realizaci nekalosoutěžního jednání výše popsaného. Objektem trestného činu neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zák. je vlastnictví věci, pokud jde o výkon některých oprávnění s vlastnictvím věci spojených, především oprávnění věc užívat a věc držet. Obviněný ovšem svým jednáním primárně zaútočil proti zájmu na řádném průběhu hospodářské soutěže v rámci závazných pravidel hospodářského styku v tržním hospodářství, k jehož ochraně je určeno (mimo ustanovení §149 tr. zák.) též ustanovení §127 tr. zák. Pokud bylo jednání obviněného právně posouzeno toliko jako trestný čin neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zák., pak je dovolatelka přesvědčena, že tato právní kvalifikace plně nevystihuje povahu skutku a stupeň jeho nebezpečnosti pro společnost.
V další části dovolání nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že obviněný jednáním, které samo o sobě vykazovalo znaky majetkového trestného činu, umožnil společnosti E., s. r. o., levnou výrobu stejných výrobků, jaké vyráběl poškozený M. R. – I., s navazující možností nabízet tyto výrobky na trhu za nižší cenu a takto si zajistit jejich snadný odbyt a tomu odpovídající zisk, současně ušetřil náklady, které by si vyžádalo opatření formy legální cestou. Tím nepochybně opatřil společnosti E., s. r. o., neoprávněnou výhodu a současně porušil závažným způsobem pravidla hospodářského styku stanovená obecně závazným právním předpisem, a to konkrétně ustanovení §44 odst. 1 obchodního zákoníku, které definuje a současně zakazuje nekalou soutěž.
Dovolatelka připomněla, že k naplnění skutkové podstaty trestného činu porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 tr. zák. se nevyžaduje, aby k neoprávněným výhodám ve značném rozsahu skutečně došlo; postačuje, aby pachatel jednal v úmyslu sobě nebo jinému neoprávněné výhody ve značném rozsahu opatřit. Je nicméně skutečností, že dosavadní dokazování nebylo přímo zaměřeno na kvantifikaci pachatelem zamýšlených neoprávněných výhod z toho hlediska, zda šlo o majetkové nebo nemajetkové výhody “ve značném rozsahu”. Zjištění o počtu vyrobených podomítkových sifonů, stejně jako určitá zjištění o situaci na trhu s těmito výrobky, však učiněna byla (v této souvislosti dovolatelka odkázala na znalecký posudek znaleckého ústavu z oboru ekonomika Č. z., a. s., opatřený soudem prvního stupně). Odvolací soud se měl těmito zjištěními z hlediska zákonného znaku značného rozsahu neoprávněných výhod věcně zabývat, a pokud by je neshledal dostačujícími, měl dokazování sám doplnit nebo věc s pokyny k provedení dalších důkazů vrátit soudu prvního stupně. Případná neúplnost skutkových zjištění má původ v nesprávném právním posouzení, neboť nalézací soud (nikoli pouze státní zástupce, jak to v odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil odvolací soud) k možnosti právně posoudit jednání obviněného jako trestný čin porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 tr. zák. vůbec nepřihlížel. Právě z tohoto důvodu – nikoli tedy z důvodu nerespektování procesních ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. – soud dokazování ve výše naznačeném směru nezaměřil.
Nejvyšší státní zástupkyně dodala, že jednočinný souběh mezi trestnými činy porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 tr. zák. a neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zák. není vyloučen. Srovnáním znaků skutkových podstat těchto trestných činů je nutno učinit závěr, že tyto trestné činy nejsou navzájem ve vztahu speciality ani subsidiarity. V konkrétním případě sice byl trestný čin podle §249 odst. 1 tr. zák. toliko prostředkem spáchání trestného činu podle §127 odst. 1 tr. zák., vzhledem k druhům trestů a sazbě trestu odnětí svobody, které jsou na oba trestné činy stanoveny, však nelze hovořit o tzv. faktické konzumpci.
Nad rámec argumentace vztahující se k existenci shora uvedených dovolacích důvodů nejvyšší státní zástupkyně poznamenala, že argumentace odvolacího soudu týkající se neúčelnosti dalšího šetření věci nemá oporu v trestním řádu. Ten v hlavě šestnácté, která upravuje řízení o odvolání, neobsahuje žádné ustanovení, které by odvolacímu soudu umožňovalo ponechat beze změny vadný odsuzující rozsudek soudu prvního stupně z toho důvodu, že odvolací soud považuje další řízení za neúčelné a uložený trest za postačující. Argumentaci odvolacího soudu v tomto směru považovala navíc za rozpornou, neboť soud se zmínil o “nesložité věci” a současně poukázal na nutnost provádět další náročné dokazování.
Podle dovolatelky je tudíž zřejmé, že již rozsudek Krajského soudu v Praze, kterým bylo jednání obviněného posouzeno toliko jako trestný čin neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zák., je založen na nesprávném právním posouzení skutku, čímž je dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vrchní soud v Praze, který přes tuto skutečnost zamítl odvolání státního zástupce jako nedůvodné podle §256 tr. ř., pak svým rozhodnutím založil též dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud:
1) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil v celém rozsahu rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 9. 2004, sp. zn. 12 To 85/2004, a zrušil též rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2004, sp. zn. 4 T 34/2003, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu,
2) podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl,
3) v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. o dovolání rozhodl v neveřejném zasedání; s projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovila souhlas i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
K tomuto dovolání nejvyšší státní zástupkyně se obviněný prostřednictvím svého obhájce ve stanovené lhůtě písemně vyjádřil (současně vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání). Předně konstatoval, že po pečlivém vyhodnocení věci po vyhlášení rozsudku Vrchního soudu v Praze dospěl k závěru, že sám nebude podávat mimořádný opravný prostředek navzdory tomu, že trvá na své nevině a že důkazní situace v žádném z úseků trestního řízení jednoznačně jeho vinu neprokázala.
K obsahu dovolání nejvyšší státní zástupkyně obviněný uvedl, že v podstatě kopíruje hmotněprávní výklad krajského státního zástupce, obsažený v jeho odvolání ze dne 20. 7. 2004, v němž dochází k jinému právnímu názoru než v obžalobě ze dne 24. 9. 2003, a to za nezměněné důkazní situace od zahájení trestního stíhání až po rozsudek soudu prvého stupně. Postup odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §256 tr. ř. ve vztahu k odvolání krajského státního zástupce a z důvodů uvedených v rozsudku Vrchního soudu v Praze obviněný považuje za správný a z tohoto důvodu dovolání nejvyšší státní zástupkyně za zjevně neopodstatněné.
K argumentaci dovolatelky o jednočinném souběhu majetkového trestného činu ve smyslu ustanovení §249 odst. 1 tr. zák. a hospodářského trestného činu ve smyslu ustanovení §127 odst. 1 tr. zák. v posuzovaném případě obviněný uvedl, že pro naplnění skutkové podstaty podle ustanovení §127 odst. 1 tr. zák. je zapotřebí jednání v úmyslu opatřit sobě nebo jinému ve značném rozsahu neoprávněné výhody a porušit tímto jednáním závažným způsobem pravidla hospodářského styku stanovená obecně závazným právním předpisem. Takovým porušením je buď nekalosoutěžní jednání, anebo nedovolené omezování hospodářské soutěže. Jelikož v daném případě nejvyšší státní zástupkyně vychází z toho, že se jedná o “objektivní modus normativnosti” porušení zákazu nekalé soutěže, obviněný zdůraznil, že za nekalou soutěž se považuje jednání v hospodářské soutěži, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže a je způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům.
V dalším textu svého vyjádření obviněný uvedl tři složky, jejichž splnění se vyžaduje k naplnění skutkové podstaty nekalé soutěže ve spojení s dispozitivním výčtem jednání označovaných za nekalou soutěž, a zdůraznil (ve vztahu k argumentaci uplatněné dovolatelkou), že samotný vznik výhody jinému soutěžiteli bez současně vzniklé újmy jinému soutěžiteli nemůže založit trestní odpovědnost pro trestný čin porušování závazných pravidel hospodářského styku, neboť takovým jednáním, kterým nevznikne újma, není založena nekalá soutěž a nejsou tak splněny ani předpoklady vymezení objektivní stránky tohoto trestného činu. V daném případě za zcela jednoznačně zjištěné skutkové stránky věci nedošlo – a ani dojít nemohlo – k újmě soutěžitele M. R. – I., a to ani ve smyslu zmenšení majetkové podstaty jeho podniku.
Z těchto podstatných důvodů obviněný dospěl k závěru, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně je jednak zjevně neopodstatněné a jednak s ohledem na trestní sazbu podle ustanovení §127 odst. 1 tr. zák. je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení odsouzeného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest. Obdobně shledal, že nejvyšší státní zástupkyně je osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoliv výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i neprospěch obviněného [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], že dovolání podala v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Konečně shledal, že dovolání splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda nejvyšší státní zástupkyní uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265b odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V této trestní věci přichází v úvahu druhá alternativa, neboť soud druhého stupně odvolání obviněného a státního zástupce ve veřejném zasedání věcně přezkoumal a rozhodl způsobem již výše uvedeným. Nejvyšší soud proto mohl posoudit, zda v řízení, které napadenému rozsudku předcházelo, byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnila.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též “jiné nesprávné hmotně právní posouzení”. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Z tohoto pohledu Nejvyšší soud musel konstatovat, že nejvyšší státní zástupkyně uplatnila oba dovolací důvody relevantně, neboť prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnila výhradu, že soudem zjištěné jednání mělo být právně posouzeno (vedle použité právní kvalifikace jako trestného činu neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zák.) též jako trestný čin porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 tr. zák. To je námitka týkající se hmotně právního posouzení, která by mohla založit důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou, zda podané dovolání je v tomto směru opodstatněné.
Nejprve je však třeba uvést, že soud prvního stupně ve výrokové části odsuzujícího rozsudku popsal skutek tak, že obviněný jako pracovník společnosti E., s. r. o., dne 28. 5. 2001 v objektu společnosti S., s. r. o., N. – B., za pomoci pracovníků podniku M. R. – I., L. P. a L. M. bez vědomí a souhlasu vlastníka M. R. se zmocnil vstřikovací formy určené k výrobě plastových podomítkových pračkových sifonů v minimální hodnotě 68.487,- Kč, kterou užíval až do 9. 7. 2001.
Přestože si lze představit pregnantnější formulaci zjištěného skutku již ve výroku rozsudku (soud prvního stupně např. blíže nekonkretizoval, jakým způsobem obviněný s předmětnou formou nakládal, a omezil se na použití právního termínu “užíval”; teprve z odůvodnění rozsudku lze usuzovat na další jeho zjištění, že obviněný na předmětné formě nechal prostřednictvím společnosti D., spol. s r. o., vyrobit 35.706 kusů podomítkových pračkových sifonů, které následně prodával dalším subjektům), je nutno zdůraznit, že i dovolací soud je vázán skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
Krajský soud v Praze odůvodnil zvolenou právní kvalifikaci jednání obviněného jako trestného činu neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zák. velice stručně paušálním konstatováním, že obviněný “… naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu …, neboť se zmocnil věci nikoli malé hodnoty v úmyslu ji přechodně užívat” (str. 15 rozsudku). Možností jiného (příp. dalšího) právního posouzení se vůbec nezabýval, svou pozornost na téže straně rozsudku soustředil spíše na odůvodnění toho, proč nepoužil právní kvalifikaci uvedenou v obžalobě (použitá argumentace však není zcela přesná, jak na to bude v dalším textu ještě poukázáno).
V průběhu odvolacího řízení státní zástupce sice připustil, že právní kvalifikace jednání obviněného jako trestného činu nekalé soutěže podle §149 tr. zák. není přiléhavá, a ztotožnil se s právním posouzením zjištěného jednání soudem prvního stupně jako trestného činu neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zák., nicméně v odvolání podaném v neprospěch obviněného se domáhal kvalifikace takového jednání rovněž jako trestného činu porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 tr. zák.
Odvolací soud odvolání státního zástupce zamítl jako nedůvodné podle §256 tr. ř., nikoli však proto, že by jednoznačně vyloučil existenci formálních nebo materiálních znaků uvedeného trestného činu; v této souvislosti uvedl, že všechny zákonné znaky trestného činu porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 tr. zák. musí být provedeným dokazováním náležitě objasněny. Přitom “… dokazování bylo až dosud zaměřeno jiným směrem a prokazování naplnění výše zmíněného trestného činu by si vyžádalo poměrně obsáhlého dokazování, včetně dalšího nezbytného znaleckého posudku z oboru ekonomiky ke zjištění výše výhody společnosti E., s. r. o.” (str. 4 rozsudku). “Nelze přehlédnout, že sankce u trestného činu dle §127 odst. 1 tr. zák. je totožná s trestní sankcí trestného činu neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zák., což v kontextu s projednávanou věcí znamená jen nepatrný posun v neprospěch obviněného, pokud by vůbec bylo složitým dokazováním prokázáno naplnění skutkové podstaty trestného činu …, trestní stíhání je vedeno v této nesložité věci již po dobu dvou roků, dalším došetřením věci by bylo dále prodlouženo; došetřením věci … by navíc vznikly další nemalé náklady, … další šetření je z hlediska jeho problematického výsledku neúčelné, … právní kvalifikace … zvolená nalézacím soudem je výstižná a trestní sankce tam uvedená umožňuje dostatečný postih pachatele” (str. 4, 5 tamtéž).
Jakkoliv takováto argumentace není zcela přiléhavá (v některých směrech je dokonce rozporuplná – např. tam, kde se odvolací soud zmiňuje o “složitém dokazování” … “v této nesložité věci” – v čemž je třeba dovolatelce přisvědčit), přece jen dovolání jako celek nelze považovat za opodstatněné.
Skutková část výroku o vině napadeného rozsudku ve spojení s odpovídajícími pasážemi odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která naplňují všechny zákonné znaky trestného činu neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zák. Z tzv. právní věty odsuzujícího rozsudku se podává, že soud prvního stupně považoval za naplněné znaky tohoto trestného činu spočívající v tom, že obviněný “se zmocnil cizí věci nikoli malé hodnoty v úmyslu ji přechodně užívat”. Vzhledem k tomu, že ani nejvyšší státní zástupkyně v podaném dovolání tuto právní kvalifikaci nezpochybnila, a jelikož obviněný dovolání nepodal, není zapotřebí touto problematikou se zevrubněji zabývat.
Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu podaného dovolání je však významná otázka, zda uvedenou právní kvalifikací bylo zjištěné jednání obviněného výstižně, úplně a dostatečně vyjádřeno, resp. zda nepřichází v úvahu další právní kvalifikace, ať už uvažovaná nejvyšší státní zástupkyní, nebo případně i jiná.
V této souvislosti je zapotřebí nejprve v obecné rovině uvést, že trestného činu nekalé soutěže podle §149 tr. zák. se dopustí ten, kdo jednáním, které je v rozporu s předpisy upravujícími soutěž v hospodářském styku nebo se zvyklostmi soutěže, poškodí dobrou pověst nebo ohrozí chod nebo rozvoj podniku soutěžitele. Naproti tomu trestného činu porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo v úmyslu opatřit sobě nebo jinému ve značném rozsahu neoprávněné výhody poruší závažným způsobem pravidla hospodářského styku stanovená obecně závazným právním předpisem.
Z uvedeného zákonného vymezení je zřejmé, že v obou případech jde o trestněprávní normu s tzv. blanketní (či blanketovou) dispozicí, tzn. odkazující na právní předpisy upravující soutěž v hospodářském styku, resp. pravidla hospodářského styku. Předpisy upravujícími soutěž v hospodářském styku se rozumí ustanovení §44 až §52 obchodního zákoníku, pravidly hospodářského styku se rozumí takové normy obsažené v obecně závazných právních předpisech, které vymezují závazné hranice hospodářské soutěže (půjde tedy nejen o citovaná ustanovení obchodního zákoníku, ale i o další zákony – např. zákon o ochraně hospodářské soutěže, o bankách, o státním podniku atd.).
Jestliže by v konkrétním případě při zvažování příslušné právní kvalifikace stíhaného jednání přicházela v úvahu aplikace citovaných ustanovení obchodního zákoníku (v dané věci tak tomu je, neboť obviněný se měl dopustit nekalosoutěžního jednání), pak je zapotřebí rovněž uvést, že podle §44 odst. 1 tohoto zákona (č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů) nekalou soutěží je jednání v hospodářské soutěži, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže a způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům; taková nekalá soutěž je zakázána. Tato tzv. generální klauzule je v obchodním zákoníku doplněna (rozvedena, konkretizována) ustanovením §44 odst. 2 písm. a) až i), jež obsahuje demonstrativní výčet devíti zvláštních typů jednání, která se považují za nekalou soutěž. Jestliže určité jednání nelze podřadit pod některou zvláštní skutkovou podstatu nekalé soutěže, ještě to nevylučuje možnost naplnění tzv. generální klauzule nekalé soutěže. Na druhé straně je nutné jednání naplňující znaky tzv. generální klauzule posoudit současně i podle zvláštní skutkové podstaty nekalé soutěže, jsou-li její znaky zároveň dány.
Z výše uvedeného pak také vyplývá, že naplnění skutkové podstaty nekalé soutěže ve spojení s demonstrativním výčtem jednání označovaných za nekalou soutěž je podle obchodního zákoníku podmíněno kumulativním splněním tří podmínek, a to:
a) musí jít o jednání v hospodářské soutěži,
b) jednání musí být v rozporu s dobrými mravy soutěže a
c) jednání musí být objektivně způsobilé přivodit újmu jednotlivým soutěžitelům nebo spotřebitelům.
Ale ani splnění všech těchto podmínek k naplnění skutkové podstaty trestného činu nekalé soutěže podle §149 tr. zák. nepostačuje. Jak již bylo shora uvedeno, citované ustanovení rovněž vyžaduje, aby pachatel svým nekalosoutěžním jednáním poškodil dobrou pověst jiného soutěžitele nebo ohrozil chod nebo rozvoj jeho podniku.
Jak u tohoto trestného činu, tak u trestného činu porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 tr. zák. je (s ohledem na ustanovení §3 odst. 3 tr. zák.) nutné zavinění ve formě úmyslu, který musí zahrnovat všechny podstatné znaky charakterizující skutkovou podstatu toho kterého trestného činu. Pokud by stíhané jednání mělo být posouzeno jako trestný čin porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 tr. zák., musel by být dán i tzv. druhý úmysl opatřit sobě nebo jinému ve značném rozsahu neoprávněné výhody. Jestliže by tu takový úmysl byl a k porušení předpisů (pravidel) by došlo závažným způsobem, přicházela by v úvahu výlučně uvedená právní kvalifikace, kterou je nutno z uvedených důvodů považovat za speciální ve vztahu k trestnému činu nekalé soutěže podle §149 tr. zák.; jednočinný souběh jmenovaných trestných činů je proto vyloučen [tento názor Nejvyššího soudu je konformní s názorem publikovaným v odborné literatuře (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S., Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, II. díl, s. 951)]. Trestný čin porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 tr. zák. sice ve svých formálních znacích požadavek vzniku újmy jinému soutěžiteli neobsahuje, ale ve spojení s trestněprávní normou s tzv. blanketní dispozicí představovanou především tzv. generální klauzulí o nekalé soutěži (§44 odst. 1 obchodního zákoníku) je třeba dovodit, že způsobení újmy jinému (soutěžiteli nebo spotřebiteli) vyžaduje. I z toho je třeba dovozovat, že ve vztahu k formálním znakům trestného činu nekalé soutěže podle §149 tr. zák. jde o speciální právní úpravu.
Při aplikaci těchto obecných východisek na projednávaný případ Nejvyšší soud musel konstatovat, že v popisu zjištěného skutku ve výrokové části odsuzujícího rozsudku soud prvního stupně oproti podané obžalobě vypustil jednak tu část skutkové věty, ve které bylo popsáno nekalosoutěžní jednání obviněného spočívající ve využití protiprávně získané vstřikovací formy pro podnikatelské aktivity společnosti E., s. r. o., jednak závěrečnou část skutkové věty, v níž byl vyjádřen následek spočívající ve snížení zisku na prodávaném zboží (podomítkových sifonech) podnikatele M. R. – I. za rok 2001 o částku 1.314.749,- Kč. Jelikož Nejvyšší soud v dovolacím řízení není oprávněn soudem (prvního, event. druhého stupně) učiněná skutková zjištění přezkoumávat, naopak je jimi vázán a zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva, byl v tomto směru při úvahách o opodstatněnosti podaného dovolání limitován.
Přes uvedený skutkový závěr Krajský soud v Praze v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že “jednání obviněného mělo nekalosoutěžní povahu ve smyslu §44 odst. 1 obchodního zákoníku, neboť neoprávněné přisvojení si prostředků k výrobě specifických výrobků soutěžitele a výroba vlastních výrobků na tomto zařízení, které jsou totožné s výrobky soutěžitele, je přesně takovým jednáním, které má na mysli citované ustanovení obchodního zákoníku”. To je ovšem nesprávná úvaha (která je i v rozporu se soudem učiněným skutkovým zjištěním), třebaže neměla zásadní vliv na jeho meritorní rozhodnutí.
Jestliže bylo již shora vyloženo, že naplnění skutkové podstaty nekalé soutěže ve smyslu tzv. generální klauzule podle §44 odst. 1 obchodního zákoníku je podmíněno kumulativním splněním tří podmínek (srov. výše), pak v daném případě soudem prvního stupně zjištěný a ve výroku rozsudku popsaný skutek může vést nanejvýš k závěru o splnění prvních dvou podmínek, ne však k závěru, že by byla současně splněna také podmínka třetí (tj. že šlo o jednání, které bylo objektivně způsobilé přivodit újmu jednotlivým soutěžitelům nebo spotřebitelům). Vždyť sám soud prvního stupně zjistil, že “… výroba podomítkových sifonů tvořila pouze nepatrnou část výroby podniku M. R. –I. a že … ani posudkem znaleckého ústavu z oboru ekonomika nebylo možno kvantifikovat míru snížení zisku tohoto podniku v důsledku jednání obviněného” (str. 15 rozsudku). Pak ovšem jednání obviněného, jakkoliv bylo v rámci soutěžního jednání neetické a v rozporu s dobrými mravy soutěže (obviněný zmocněním se vstřikovací formy nemusel investovat přinejmenším do její výroby), nebylo objektivně způsobilé přivodit újmu soutěžiteli M. R. – I. (ten jako svědek navíc vypověděl, že předmětná vstřikovací forma nebyla v rozhodném období využívána a byla umístěna ve skladu v objektu společnosti S., s. r. o., N. – B., tedy neplnila a ani plnit nemohla svůj hospodářský účel). Jmenovanému soutěžiteli přitom nehrozila případná újma ani ve smyslu zmenšení majetkové podstaty jeho podniku.
Za situace, kdy nebyla splněna jedna z kumulativně vyžadovaných podmínek pro závěr o nekalé soutěži ve smyslu obchodního zákoníku, nebylo vůbec možno uvažovat o trestněprávní kvalifikaci jako trestného činu nekalé soutěže podle §149 tr. zák. Pak totiž nebylo možno učinit ani závěr o následku předpokládaném tímto ustanovením, který spočívá v poškození dobré pověsti nebo ohrožení chodu nebo rozvoje podniku soutěžitele.
Tento závěr má zásadní význam i při úvahách o možné právní kvalifikaci jednání obviněného jako trestného činu porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 tr. zák., jíž se nejvyšší státní zástupkyně v podaném dovolání domáhala. Citované ustanovení totiž jako jeden z formálních znaků základní skutkové podstaty vyžaduje, aby pachatel porušil závažným způsobem pravidla hospodářského styku stanovená obecně závazným právním předpisem. Jsou-li v dané věci těmito pravidly již výše citovaná ustanovení §44 až §52 obchodního zákoníku a platí-li skutkový závěr soudu prvního stupně, že jednání obviněného nebylo objektivně způsobilé přivodit újmu soutěžiteli M. R. – I. pak ani zde nebyla splněna jedna z kumulativně vyžadovaných podmínek pro závěr o nekalé soutěži (ve smyslu obchodního zákoníku), a proto rovněž nebylo vůbec možno uvažovat o trestněprávní kvalifikaci jako jmenovaného trestného činu. K porušení uvedených pravidel by dokonce muselo dojít závažným způsobem, což ani státní zástupce v podané obžalobě, když u obviněného dovozoval nekalosoutěžní jednání, netvrdil.
Ustanovení §127 odst. 1 tr. zák. jako další z formálních znaků základní skutkové podstaty vyžaduje, aby pachatel jednal v úmyslu opatřit sobě nebo jinému ve značném rozsahu neoprávněné výhody. Za takové výhody, které mohou mít jak majetkový, tak i nemajetkový charakter, se považuje takové favorizování hospodářského subjektu, kterému právně závazná pravidla hospodářského styku mají zabránit. Samotný vznik výhody jednomu soutěžiteli (v dané věci obviněnému) bez současně vzniklé újmy jinému soutěžiteli (v dané věci poškozenému) však nemůže založit vznik trestní odpovědnosti pro tento trestný čin, neboť takovým jednáním, kterým nevznikne újma, není založena nekalá soutěž a nejsou tak splněny ani předpoklady pro naplnění objektivní stránky tohoto trestného činu. Navíc pak neoprávněné výhody by pachatel musel opatřit sobě nebo jinému ve značném rozsahu (ten lze dovodit u neoprávněných výhod materiální povahy, které lze vyčíslit v penězích, při částce nejméně 500.000,- Kč), pro který učiněná skutková zjištění nedávají dostatečný podklad.
Jakkoliv lze přisvědčit argumentaci nejvyšší státní zástupkyně, že případná neúplnost skutkových zjištění rozhodných pro určitou právní kvalifikaci může vést k nesprávnému právnímu posouzení a že tvrzení odvolacího soudu týkající se neúčelnosti dalšího šetření věci nemá oporu v trestním řádu, je třeba na druhé straně uvést, že další dokazování vztahující se k rozsahu neoprávněných výhod obviněného by sice mohlo přinést exaktní podklady pro posouzení otázky značného rozsahu takových výhod, nic by to však nezměnilo na skutkovém i právním závěru, že na jednání obviněného nelze nahlížet jako na nekalosoutěžní ani ve smyslu obchodněprávním, a tím spíš ne ve smyslu trestněprávním. Z tohoto pohledu se další dokazování, jehož se dovolatelka domáhá, jeví naprosto nadbytečným.
Vrchní soud v Praze proto nepochybil, pokud svým rozsudkem ze dne 7. 9. 2004, sp. zn. 12 To 85/2004, ponechal rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2004, sp. zn. 4 T 34/2003, ve výroku o vině trestným činem neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zák. nedotčen. Popis skutku uvedený ve výrokové části citovaného rozsudku obsahuje (přes výše zmíněné výhrady k přesnosti jeho formulace) v zásadě všechny zákonné znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Právní kvalifikace též jako trestného činu porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 tr. zák. nepřichází z důvodů shora vyložených v úvahu (Nejvyšší soud se proto ani nezabýval otázkou možného jednočinného souběhu obou jmenovaných trestných činů, na nějž usuzovala dovolatelka).
Nejvyšší soud dodává, že nad rámec otázek, k nimž bylo zapotřebí z podnětu podaného dovolání se vyjádřit, zvažoval též možnost právního posouzení zjištěného jednání obviněného i podle jiného (případně dalšího) ustanovení trestního zákona, než dovozovala nejvyšší státní zástupkyně. Nedospěl však k závěru, že by popis skutku uvedený ve výrokové části odsuzujícího rozsudku umožňoval jiné právní posouzení než jako trestného činu neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zák.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud nemohl námitkám nejvyšší státní zástupkyně, které uplatnila v rámci dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., přisvědčit. Proto její zjevně neopodstatněné dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, přičemž tak učinil v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. února 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a