ECLI:CZ:NS:2005:8.TDO.524.2005.1
sp. zn. 8 Tdo 524/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. května 2005 o dovolání obviněného V. K. nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici H., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 2 To 1363/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 1 T 158/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. K. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 1. 12. 2004, sp. zn. 1 T 158/2004, byl obviněný V. K. uznán vinným v bodě 1. trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. a v bodě 2. trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §248 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Byl mu též uložen podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu pěti let a rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, usnesením ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 2 To 1363/2004, odvolání podané obviněným podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti shora uvedenému usnesení ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Olomouci podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. J. H. dovolání, které zaměřil pouze proti výroku o vině v bodě 1., jímž byl uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., a jež vymezil dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť shledal, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. V tomto rozsahu napadeným rozhodnutím vytýká, že i když soudy dospěly k závěru, že uvedený čin spáchal úmyslně, ze skutkových zjištění forma jeho úmyslu nevyplývá. Ve vztahu k vozidlu zn. Škoda Octavia uvedl, že nejednal v úmyslu vozidlo si přisvojit a ani si ho nepřisvojil, neboť mu bylo odcizeno, jak nakonec uzavřela i pojišťovna. S vozidlem v rozporu s podmínkami jeho svěření nedisponoval, ale i kdyby byl v prodlení s nahlášením odcizení, jednalo by se o porušení smluvních povinností a poškozený mohl uplatnit své nároky na odškodnění. Obdobně se vyjádřil také ohledně vozidla zn. Škoda Felicia, u něhož nedostatek úmyslného zavinění také namítl, a poukázal na to, že ve vztahu k oběma uvedeným vozidlům ze smluv nevyplýval výslovný zákaz půjčit je další osobě. Pokud se tak stalo a vozidlo mu zapůjčitelem nebylo vráceno, jedná se o občanskoprávní vztah odpovědnosti za škodu mezi obviněným a poškozeným. Takové jednání nemohlo být tudíž posouzeno jako trestný čin zpronevěry.
V závěru svého dovolání z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 2 To 1363/2004, a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 1. 12. 2004, sp. zn. 1 T 158/2004, a přikázal soudu prvého stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K předmětnému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Po stručném shrnutí obsahu dovolání i jemu předcházejícího řízení konstatoval, že i při akceptování obhajoby obviněného je zřejmé, že jednal přinejmenším v úmyslu nepřímém podle §4 písm. b) tr. zák., neboť v obou případech svévolně překročil dobu nájmu a u vozidla zn. Škoda Octavia po jeho odcizení tuto skutečnost neohlásil orgánům Policie České republiky a pronajímateli ji sdělil až se značným zpožděním, přičemž musel být srozuměn s tím, že takto vozidlo nalezeno nebude. Pokud vozidlo zn. Škoda Felicia svěřil další osobě, o níž mu nebyly známy prakticky žádné osobní údaje, byl také srozuměn s tím, že navrácení do dispozice pronajímatele je nejisté a závislé na dobré vůli neznámé osoby. Z těchto důvodů navrhl, aby dovolání obviněného V. K. bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., a pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, vyslovil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obdobně zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat jednak mylnou kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, a dále vadnost jiného hmotně právního posouzení, které záleží v nesprávném posouzení některé další otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, zejména trestního, případně i jiných právních odvětví. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obvinění této povinnosti dostáli i materiálně, neboť námitky týkající se otázky zániku trestnosti pokusu trestného činu jsou námitkami hmotně právní povahy.
S ohledem na uvedené skutečnosti Nejvyšší soud shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu s vymezenými zákonnými podmínkami, neboť obviněný vady napadeného rozhodnutí spatřoval především v nedostatečně objasněné subjektivní stránce činu, který mu je kladen za vinu, a dále namítal, že zjištěný skutek nevykazuje znaky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. Takto vyjádřené výhrady mají charakter právních námitek, a proto Nejvyšší soud dále zkoumal, zda je takto podané dovolání opodstatněné.
K námitkám obviněného je potřeba nejprve v obecné rovině uvést, že podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. se trestného činu zpronevěry dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou. Ve smyslu ustanovení §3 odst. 3 tr. zák. jde o čin, k jehož spáchání je třeba úmyslného zavinění. Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeném porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně ve vztahu ke skutku pod bodem 1., který je dovoláním napaden, a na něj navazujícího usnesení odvolacího soudu, se obviněný trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. dopustil tak, že „ v přesně nezjištěnou dobu ode dne 5. 11. 2003 do 5. 2. 2004 poté, co si zapůjčil nejprve osobní motorové vozidlo zn. Škoda Felicia, modré metalízy, v A. M. N., D., k užívání, dne 23. 9. 2003, poté byla dodatečně uzavřena smlouva o pronájmu dne 8. 10. 2003 měl vozidlo připravit k vrácení, případně k vypůjčení na další dobu, avšak 5. 11. 2003 toto neučinil, vozidlo předal další neustanovené osobě a od 5. 11. 2003 do 5. 2. 2004 zpronevěřil kromě již zmíněného vozidla zn. Škoda Felicia také další osobní motorové vozidlo zn. Škoda Octavia, modré barvy, které si opět půjčil ve stejné A. M. N., D., toto užíval na základě smlouvy o půjčce vozidla od 16. 10. 2003, vozidlo měl vrátit dne 5. 11. 2003, což také neučinil a s vozidlem naložil nezjištěným způsobem, přičemž poškozenému M. N., způsobil škodu ve výši 110.330,- Kč a majiteli vozidla zn. Škoda Octavia C. L., a. s., P. způsobil škodu 243.470,- Kč“.
Z uvedených zjištění není pochyb o tom, že obě uvedená vozidla byla obviněnému na dobu ve smlouvách stanovenou svěřena ve smyslu ustanovení §248 odst. 1 tr. zák., neboť mu byla A. M. N. odevzdána do faktické moci (držení) s tím, aby s nimi nakládal uvedeným způsobem. Soud druhého stupně ve svém rozhodnutí na straně 3 podrobně rozvedl, jaké povinnosti pro obviněného vyplývaly z uzavřených smluv a na ně navazujícího půjčovního řádu, s nímž byl obviněný plně seznámen. V podrobném výčtu těchto povinností soud poukázal na oboustrannou závaznost doby sjednané ve smlouvě, na důsledky neohlášeného nevrácení vozidla ve smluvní době, pokud přesáhne 7 dnů, na postup vypůjčitele v případě, že dojde k odcizení vypůjčeného vozidla. S odkazem na konkrétní podmínky sjednaných smluv odvolací soud vyjádřil, kdo je oprávněn půjčené vozidlo užívat. Obviněný však tyto povinnosti, o nichž byl řádně poučen či informován, nerespektoval a postupoval, jak z výroku napadeného rozhodnutí vyplývá, nejen v rozporu se smluvními podmínkami a půjčovním řádem, ale především s úmyslem vědomě vozidla nevrátit a užít je ke zcela jiným účelům, jak vysvětlil odvolací soud též v odůvodnění svého rozhodnutí na straně 3 a 4. Rozvedl tím závěr učiněný soudem prvního stupně ve skutkových zjištěních o tom, že obviněný obě vozidla „zpronevěřil“, což lze považovat za jiné vyjádření pro znak zmiňované skutkové podstaty spočívají v tom, že si je jakožto věci cizí přisvojil.
Pro úplnost považuje Nejvyšší soud v této souvislosti za vhodné obecně poznamenat, že pachatel si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, jestliže s ní naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Za takové jednání je možné považovat i to, že pachatel svěřiteli znemožňuje trvale navrátit věc jejímu původnímu určení.
Obviněný obě uvedená vozidla neodevzdal vypůjčiteli ve sjednané době, nepostupoval v souladu se stanovenými podmínkami, k nimž se zavázal, vozidlo zn. Škoda Felicia předal neznámé osobě, aniž by zajistil možnosti pro jeho vrácení, a s vozidlem zn. Škoda Octavia naložil nezjištěným způsobem, čímž vyloučil dosavadního vlastníka a faktického držitele těchto vozidel z jejich držení, užívání a nakládání s nimi. Způsobem popsaným ve skutkovém zjištění si obviněný vytvořil podmínky pro to, aby s vozidly mohl trvale disponovat podle vlastního uvážení nezávisle na vůli osoby, která mu je půjčila. Není proto pochyb o tom, že obviněný se obou vozidel „zmocnil“, jak vyžaduje skutková podstata trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák., neboť vozidla odejmul z dispozice A. M. N., protože, jak bylo výše uvedeno, zjednal si možnost s vozidly trvale nakládat podle své vůle.
K námitkám spočívajícím v nedostatku subjektivní stránky, které obviněný v rámci svého dovolání ve vztahu k tomuto činu uplatnil, je vhodné pro úplnost konstatovat, že zavinění jako obligatorní znak subjektivní stránky trestného činu vychází ze zásady důsledného uplatňování odpovědnosti za zavinění, kterou lze dovodit i z citovaného ustanovení §3 odst. 3 tr. zák. a podle které k naplnění trestní odpovědnosti za následek nestačí ho jen způsobit, ale je nutno ho také zavinit. Zavinění se tudíž vztahuje k podstatným skutečnostem, které tvoří pachatelův skutek, a proto musí zahrnovat v podstatě všechny skutečnosti, které jsou znakem skutkové podstaty trestného činu (kromě úmyslu, nedbalosti, pohnutky atd.).
Takto vyslovené zásady soudy prvního i druhého stupně akceptovaly a ve svých rozhodnutích je v zásadě vyjádřily, neboť poukázaly na všechny významné skutečnosti, které ve svém souhrnu svědčí o tom, že obviněný znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu naplnil i po subjektivní stránce, byť ji takto výslovně neoznačují. Skutečnost, že pojem subjektivní stránky trestného činu a úmyslu obviněného ani jeden ze soudů konkrétně neuvedl, lze sice považovat za jistou nepřesnost, nikoliv však za pochybnost o tom, že činu, jímž byl obviněný uznán vinným, se dopustil úmyslně, a to minimálně v nepřímém úmyslu [§4 písm. b) tr. zák].
O tom, že obviněný jednal zaviněně, svědčí i skutková zjištění uvedená ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Podle nich si osobní motorové vozidlo zn. Škoda Felicia vypůjčil na základě smlouvy o pronájmu na dobu od 6. 10. 2003 do 5. 11. 2003 a vozidlo zn. Škoda Octavia užíval na základě smlouvy o půjčce vozidla od 16. 10. 2003 do 5. 11. 2003. Ani jedno z uvedených vozidel však podle sjednaných smluvních podmínek nevrátil. Vozidlo zn. Škoda Felicia v době od 5. 11. 2003 do 5. 2. 2004 předal další neustanovené osobě a zpronevěřil i vozidlo zn. Škoda Octavia, s nímž naložil nezjištěným způsobem.
V daném případě není pochyb o naplnění subjektivní stránky projednávaného trestného činu, protože bylo prokázáno, že obviněný jednal úmyslně, když záměrně porušil zájem chráněný tímto zákonem způsobem v něm uvedeným (srov. rozhodnutí č. 92/1951 Sb. rozh. tr.). Byl totiž srozuměn s tím, že pokud vozidla podle sjednaných podmínek nevrátí a naloží s nimi v rozporu s účelem, k jakému si je vypůjčil, způsobí vypůjčiteli škodu ve výši hodnoty těchto vozidel. Nutno také podotknout, že zjištěný nepřímý úmysl obviněného směřoval i ke znaku kvalifikované skutkové podstaty uvedeného trestného činu, tedy ke škodě nikoli malé, která je ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák. stanovena od částky 25.000,- Kč. Obviněný byl podle obsahu sepsaných smluv s hodnotou půjčených vozidel obeznámen a byl tudíž srozuměn, že pokud vozidla nevrátí, způsobí poškozeným škodu rozhodně vyšší, než je zákonná hranice škody nikoli malé.
S ohledem na všechny shora rozvedené okolnosti dovolací soud shledal, že soudy obou stupňů zcela správně zjistily, že obviněný svým jednáním naplnil všechny formální znaky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. Nemůže proto obstát jeho námitka, že se v daném případě jednalo pouze o občanskoprávní vztah. Jak je výše vysvětleno a v rozhodnutích obou soudů dostatečně zdůrazněno, obviněný nejenom, že nerespektoval popsané podmínky, za nichž k vypůjčení vozidel došlo, ale zcela vědomě s vozidly nakládal tak, aby vozidla vypůjčiteli zpět nevrátil. V této souvislosti oba soudy navíc shledaly, že obviněný neuváděl pravdivé okolnosti ve vztahu k tomu, co s vozidly učinil po uplynutí doby, na kterou byl pronájem sjednán.
Z těchto podstatných důvodů Nejvyšší soud shledal, že právní posouzení skutku v bodě 1. výroku rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 1. 12. 2004, sp. zn. 1 T 158/2004, a na něj navazujícím usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 2 To 1363/2004, jako trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. je správné a odpovídající zákonu.
Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami a jde tudíž o dovolání zjevně neopodstatněné, neboť dovolatel v něm převážně opakoval námitky uplatňované dříve v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného V. K. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V takovém případě nemusel a ani nemohl postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumávat napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. května 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a
Vypracovala:
JUDr. Milada Šámalová