ECLI:CZ:NS:2005:8.TDO.548.2005.1
sp. zn. 8 Tdo 548/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. května 2005 o dovolání obviněné Ing. H. S. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 10. 2004, sp. zn. 50 To 168/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň - jih pod sp. zn. 1 T 77/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné Ing. H. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 6. 5. 2004, sp. zn. 1 T 77/2003, byla obviněná Ing. H. S. uznána vinnou v bodě 1) trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a v bodě 2) s obviněným T. V. trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy byla odsouzena podle §221 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost zaplatit V. z. p. ČR, O. p. P. – j. částku 841,- Kč a poškozená V. H., s. r. o., V., byla podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Bylo rovněž rozhodnuto o vině a trestu ohledně obviněného T. V.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. 10. 2004, sp. zn. 50 To 168/2004, rozhodl tak, že
I) z podnětu odvolání podaných oběma obviněnými podle §257 odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 6. 5. 2004, sp. zn. 1 T 77/2003, ve výroku o vině pod bodem 2) ohledně obou obviněných, ve výroku o trestu ohledně obviněného T. V. a ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozeným V. H., s. r. o., a podle §258 odst. 2 tr. ř. ve výroku o trestu ve vztahu k obviněné Ing. H. S., a
1) při nezměněném výroku o vině pod bodem 1) a ve výroku o náhradě škody ve vztahu k V. z. p. ČR, O. p. P. – j. podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnou Ing. H. S. odsoudil podle §221 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku;
2) podle §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. z důvodu uvedeného v §222 odst. 2 tr. ř. věc vedenou pod bodem 2) napadeného rozsudku postoupil Městskému úřadu N., neboť skutek by měl být posouzen jako přestupek.
V bodě II) rozhodl tak, že z podnětu odvolání poškozeného Ing. J. M. napadený rozsudek doplnil a obviněné Ing. H. S. uložil za povinnost podle §228 odst. 1 tr. ř. zaplatit tomuto poškozenému škodu ve výši 8.650,- Kč.
Obviněná Ing. H. S. podala prostřednictvím obhájce Mgr. P. V. proti citovanému rozsudku soudu druhého stupně dovolání, které zaměřila výhradně proti jeho části I) 1), v níž byl ponechán beze změny výrok o vině z rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k trestnému činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a byl jí nově uložen trest. Dovolání vymezila důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a tvrdila, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Tyto nedostatky obviněná shledala v tom, že skutek, proti němuž brojí, nelze kvalifikovat jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., ale mohl by v něm být spatřován přestupek proti občanskému soužití podle §49 odst. 1 písm. c) zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Poukázala na to, že ve vztahu k uvedenému trestnému činu nebyl dán ani takový stupeň společenské nebezpečnosti, který by byl vyšší než nepatrný, a že nebyl prokázán její úmysl ublížit poškozenému na zdraví, neboť zjištěné jednání spočívající v pouhém strčení nesvědčí o velké intenzitě, když poškozeného chtěla jen zadržet do doby, než se na místo dostaví přivolaná policie. Zmínila také znalecké posudky, podle nichž ke vzniku zranění přispěl i dřívější úraz poškozeného, o němž nebyla informována, a proto nelze dovodit, že by mohla mít vědomost o tom, že způsobí popsané zranění. Obviněná dále uvedla, že kromě těchto nedostatků se soudy dostatečně nezabývaly stupněm společenské nebezpečnosti činu a zdůraznila svou dosavadní bezúhonnost, jakož i to, že provedení činu nebylo nikterak kvalifikované a došlo k němu za situace, kdy nepovolané osoby vstoupily do nebytových prostor náležejících její obchodní společnosti. Tyto skutečnosti podle ní svědčí o nepatrném stupni nebezpečnosti činu pro společnost a je nutné z nich dovodit, že se v daném případě nejedná o trestný čin.
V závěru svého mimořádného opravného prostředku obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) rozsudek Krajského soudu v Plzni v části I) týkající se bodu 1) podle §265k odst. 1 tr. zák. zrušil a podle §265m odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v §222 odst. 2 tr. ř. věc postoupil Městskému úřadu N., neboť skutek by mohl být posouzen jako přestupek. Vyjádřila též souhlas, aby dovolací soud podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. rozhodl věc v neveřejném zasedání.
K předmětnému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Po stručném shrnutí obsahu dovolání a jemu předcházejícího řízení konstatoval, že argumentace obviněné není opodstatněná. Tvrzení, že obviněná jednala v úmyslu poškozeného zadržet, odporuje skutkovému zjištění, v němž je uvedeno, že při scházení po schodišti zezadu strčila do poškozeného tak, že jej srazila ze schodů. Toto jednání obviněné označil za nečekaný akt, který za daných okolností ohrožoval tělesnou integritu poškozeného do té míry, že škodlivý následek na jeho zdraví byl nanejvýš pravděpodobný. Za nerozhodné přitom považoval, zda obviněná věděla či nevěděla o předešlém zranění Achillovy šlachy poškozeného, neboť musela být při svém jednání srozuměna s možností, že poškozený při pádu může utrpět širokou škálu různých zranění. Přisvědčil závěru odvolacího soudu, pokud v jednání obviněné shledal nepřímý úmysl podle §4 písm. b) tr. zák., i v tom, že její jednání nelze označit za zanedbatelné. Státní zástupce se ztotožnil se závěry o naplnění znaků trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., a proto v souladu s těmito skutečnostmi navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněné je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obdobně zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat jednak mylnou kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, a dále pak vadnost jiného hmotně právního posouzení, které záleží v nesprávném posouzení některé další otázky, nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, zejména trestního, případně i jiných právních odvětví. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. a nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Relevantně uplatněnými námitkami způsobilými shora označený dovolací důvod naplnit jsou výhrady, jimiž obviněná vznesla výhrady k závěrům soudů o jejím úmyslu (třeba jen nepřímém) ublížit poškozenému na zdraví, namítala nedostatek potřebného stupně společenské nebezpečnosti a požadovala, aby její jednání bylo posouzeno jako přestupek a postoupeno příslušnému městskému úřadu.
K takto označeným výhradám je vhodné nejprve obecně konstatovat, že trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví.
Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl nepřímý podle §4 písm. b) tr. zák.], přičemž k naplnění subjektivní stránky úmyslného trestného činu postačuje, je-li spáchán alespoň v úmyslu nepřímém.
Podle §3 odst. 2 tr. zák. čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu, a podle §3 odst. 4 tr. zák. stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
Pro posouzení, zda obviněná spáchala trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. či nikoliv, je rozhodující popis skutku ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, případně dále rozvedený v odůvodněních obou uvedených rozhodnutí.
Ze skutkových zjištění popsaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně v bodě 1), který je dovoláním napadán a odvolací soud ho ponechal beze změny, se podává, že „obviněná dne 1. 3. 2002 kolem 20.30 hodin v N. – D., okres P. – j., v blízkosti vlakového nádraží v objektu firmy A., s. r. o., po předchozí slovní rozepři srazila ze schodů Ing. J. M., který v důsledku pádu utrpěl částečné přetržení Achillovy šlachy na levé noze, přičemž toto zranění si vyžádalo sádrovou fixaci od 2. 3. do 26. 3. 2002 a následující rehabilitaci, přičemž pracovní neschopnost trvala od 1. 3. do 19. 5. 2002, a podstatné omezení v obvyklém způsobu života po dobu přiložené sádrové fixace“.
Z hlediska hodnocení okolností významných pro posouzení subjektivní stránky jednání obviněné má význam především to, že ve zjištěném skutku, jak je shora vymezen, je popsán její útok proti tělu poškozeného tak, že ho „srazila ze schodů“. Takto popsané jednání je dostačující pro posouzení všech rozhodných okolností vztahujících se k tomu, jaký vztah při uvedeném konání obviněná měla ke způsobenému následku. Především je nutné vycházet ze zásady, že zavinění ve formě nedbalosti nebo úmyslu vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění je proto třeba usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Dále to může být povaha a charakter nástroje či zbraně a způsob jejich použití, z nichž lze dovozovat následek zamýšlený pachatelem.
V daném případě bylo zjištěno, že obviněná poškozeného srazila, když před ní scházel ze schodů. Ve výpovědi poškozený Ing. J. M. vyjádřil, že se tak stalo za situace, kdy scházel po schodišti a obviněná byla za ním, uslyšel za sebou hluk a otočil se dozadu směrem vlevo. V tom momentě do něj obviněná strčila. Snažil se vyrovnat balanc, což se mu nepodařilo a upadl. Nelze pominout ani tu část výpovědi svědka J. S., který sice neviděl, co bylo důvodem pádu poškozeného, ale popsal, že se mu poškozený, který šel ze schodiště za ním, najednou skutálel k nohám. Z těchto okolností lze spolehlivě shledat, jaký byl průběh fyzického útoku obviněné na poškozeného, jehož důsledkem bylo uvedené zranění poškozeného, a je možné dospět k závěru shodnému, jaký ve svém rozhodnutí vyslovil i odvolací soud, tedy že obviněná jednala úmyslně. Strčení do osoby jdoucí dolů ze schodiště je nutné považovat za jednoduchý mechanizmus vedoucí k pádu této osoby tím spíše, pokud je tento útok učiněn s větší razancí ve chvíli, kdy útočník stojí za poškozeným, který takové chování druhé osoby vůbec nečeká. Pro poškozeného Ing. J. M. bylo strčení překvapivou okolností, kterou nepředpokládal, protože jedinou obrannou reakcí, na niž se v dané chvíli zmohl, byla snaha vybalancovat ztracenou rovnováhu, což se mu nepodařilo, na schodech upadl a „skutálel“ se dolů. Z tohoto zjištění lze usuzovat na větší intenzitu, kterou obviněná na poškozeného v okamžiku strčení působila, proto i soud prvního stupně v napadeném rozsudku uvedl, že obviněná poškozeného „srazila“, což lze považovat za vyšší a důraznější „strčení“, vedené snahou docílit jeho pádu.
Nejvyšší soud na základě těchto úvah shledal, že pokud obviněná do poškozeného „strčila“, jak je uvedeno ve skutkových zjištěních, věděla, že mu tím může v důsledku jeho pádu ze schodů, který zcela bezprostředně hrozil, způsobit zranění, a pro případ, že k nějakému zranění u poškozeného dojde, s tím byla srozuměna.
Jak dále ze skutkových zjištění vyplynulo, poškozený utrpěl poranění Achillovy šlachy, které bylo, s ohledem na dobu léčení a způsob, jímž byl poškozený omezen v obvyklém způsobu života, posouzeno jako zranění nepředstavující vážnou poruchu zdraví, což koresponduje s vymezením znaku skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák.
Za „ublížení na zdraví“ se pokládá takový stav (onemocnění nebo poranění), který zpravidla vyžaduje lékařské ošetření, i když nezanechá trvalé následky. Musí jít o takovou poruchu zdraví, která znesnadňuje postiženému obvyklý způsob života nebo výkon obvyklé činnosti anebo má jiný vliv na obvyklý způsob života postiženého, a to nikoli jen po krátkou, zcela přechodnou dobu (srov. rozhodnutí č. 2/1996 Sb. rozh. tr.).
V souladu s vymezením tohoto formálního znaku jde v případě poranění poškozeného Ing. J. M. o zranění nepředstavující vážné omezení v obvyklém způsobu života, ale má takový charakter, že jde o ublížení na zdraví ve smyslu §221 odst. 1 tr. zák.
V případě vzniku takového zranění v důsledku pádu ze schodů jde o následek zcela tomuto mechanizmu odpovídající, který obviněná předvídat mohla, a byla proto s jeho vznikem za daných okolností srozuměna. Jsou proto splněna hlediska zákonem uvedená v ustanovení §4 písm. b) tr. zák., jak správně konstatoval odvolací soud ve svém rozhodnutí na straně 6, kde se v potřebné míře věnoval všem souvislostem, které jsou pro danou otázku významné. V odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně vysvětlil úvahy, jimiž byl k takovému závěru veden, a proto dovolací soud na obsah tohoto rozhodnutí pro stručnost odkazuje.
Nejvyšší soud dále konstatuje, že pokud jde o tu část dovolání obviněné, v níž uplatnila námitky proti nenaplněnému stupni společenské nebezpečnosti jejího činu, je vhodné ve smyslu ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. poukázat především na to, že této otázce byla v rozhodnutích obou soudů věnována dostatečná pozornost a že soudy obou stupňů uvážily všechna výše konstatovaná zákonná hlediska a v souladu s konkrétními skutečnostmi v této věci zjištěnými dospěly k závěru, že s ohledem na charakter zranění a chování obviněné je nutné shledat, že je naplněn vyšší než nepatrný stupeň společenské nebezpečnosti (viz §3 odst. 2 tr. zák.).
Vzhledem ke všem těmto skutečnostem soud prvního stupně a na něj navazující odvolací soud, pokud uznal obviněnou vinnou trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., bezpečně prokázal nejen její úmysl tento trestný čin spáchat, ale nepochybil ani v tom, když v tomto činu shledal i naplnění jeho materiálních znaků. Z těchto důvodů tudíž nebylo možné uvažovat o posouzení tohoto činu pouze jako přestupku, jak se domáhala dovolatelka.
Nejvyšší soud s ohledem na všechny skutečnosti uvedené výše shledal, že právní posouzení skutku ve výroku napadeného rozsudku jako trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. je zcela správné a odpovídající zákonu.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněné Ing. H. S. je zjevně neopodstatněné, a proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V takovém případě nemusel a ani nemohl postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumávat napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. května 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a
Vypracovala:
JUDr. Milada Šámalová