ECLI:CZ:NS:2005:8.TDO.55.2005.1
sp. zn. 8 Tdo 55/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. února 2005 o dovolání obhájkyně JUDr. Z. P., podaném ve prospěch obviněného mladistvého J. Ž., nyní ve výkonu trestního opatření odnětí svobody ve Věznici O., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, soudu pro mládež, ze dne 16. 8. 2004, sp. zn. 4 Tmo 255/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově, soudu pro mládež, pod sp. zn. 103 Tm 8/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obhájkyně odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově, soudu pro mládež, ze dne 21. 6. 2004, sp. zn. 103 Tm 8/2004, byl obviněný mladistvý J. Ž. uznán vinným
1. proviněním výtržnictví podle §202 odst. 1 tr.zák.,
2. proviněním znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák.,
3. proviněním vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák.,
4. proviněním krádeže podle §247 odst. 1 písm. d) tr. zák.,
5. proviněním výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák.,
6. pokusem provinění znásilnění podle §8 odst. 1 k §241 odst. 1 tr. zák.,
7. proviněním loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák.,
8. proviněním znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák.,
9. proviněním vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák.
Za tato provinění byl odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. ve spojení s §35 odst. 1 tr. zák. a za použití §31 odst. 1, 2 zák. č. 218/2003 Sb. k úhrnnému trestnímu opatření odnětí svobody v trvání pěti roků. Podle §31 odst. 2 zák. č. 218/2003 Sb. byl pro výkon tohoto trestního opatření zařazen do věznice s dozorem odděleně od ostatních odsouzených do zvláštního oddělení nebo zvláštní věznice pro mladistvé.
Současně bylo rozhodnuto i o náhradě škody.
Krajský soud v Ostravě – soud pro mládež jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. 8. 2004, sp. zn. 4 Tmo 255/2004, z podnětu odvolání obviněného mladistvého J. Ž., jeho obhájkyně JUDr. Z. P., opatrovníka a prarodičů zrušil podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ve výroku o trestním opatření a částečně ve výroku o náhradě škody, a podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že obviněného mladistvého podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. odsoudil k trestnímu opatření odnětí svobody v trvání tří let, které podle §76 zák. č. 218/2003 Sb. a §8 odst. 2 zák. č. 169/1999 Sb. vykoná ve zvláštní věznici pro mladistvé. V rozsahu zrušení rozhodl znovu též o náhradě škody. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti posledně citovanému rozsudku krajského soudu podala za obviněného mladistvého v jeho prospěch (§265d odst. 2 poslední věta tr. ř.) obhájkyně JUDr. Z. P. dovolání, které vymezila dovolacími důvody uvedenými v ustanovení §265b odst. 1 písm. c) a g) tr. ř.
Podle obsahu podaného dovolání tak učinila proto, že nebyly zcela dodrženy podmínky nutné obhajoby patnáctiletého mladistvého a skutky kvalifikované jako provinění výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a krádeže podle §247 odst. 1 písm. d) tr. zák. nejsou proviněními, ale měly být posouzeny jako přestupky. Za pochybení ve vztahu k porušení práva na obhajobu označila, že v přípravném řízení u prvního výslechu obviněného mladistvého, jakož i u výslechů svědků byli téměř výhradně přítomni advokátní koncipienti ustanoveného advokáta, ačkoli podle §35 odst. 1 tr. ř. obhájcem v trestním řízení může být jen advokát. K tomu uvedla, že obviněný mladistvý byl po svém zadržení v časných ranních hodinách dne 20. 10. 2003 vyslýchán Policií ČR v H. bez přítomnosti zákonného zástupce či orgánu sociálně právní ochrany dětí i obhájce. Přestože z úředního záznamu policie z téhož dne vyplývá, že obviněný mladistvý byl poučen podle §158 odst. 4 tr. ř. o tom, že při podání vysvětlení má právo na právní pomoc advokáta, fakticky tuto možnost neměl. Byl tak po celou dobu sám v moci policistů, kteří jej měli bitím přinutit k doznání se k trestným činům, které nespáchal. Dále poukázala na to, že advokátní koncipientce, která byla přítomna při jeho prvním výslechu po zahájení trestního stíhání dne 20. 10. 2003, nebylo umožněno hovořit s obviněným mladistvým bez přítomnosti třetí osoby. Zpochybnila obsah spisového materiálu, protože v policejním spisu chyběly lékařské zprávy o jeho zranění z doby, kdy byl umístěn v cele předběžného zadržení, když do spisu byly založeny až na základě podnětu dovolatelky. Namítla, že u hlavního líčení bylo obhajobě znemožněno klást dotazy jednotlivým svědkům a poukázala na porušení zásady ústnosti, pokud v hlavním líčení byly s odkazem na ustanovení §211 odst. 3 písm. a) tr. ř. čteny výpovědi svědkyň, protože nebyly splněny podmínky pro postup podle tohoto ustanovení. V rozporu s §212 tr. ř. nebylo obhajobě umožněno poukázat na vzniklé rozpory plynoucí z podaných vysvětlení, u nichž nebyl obhájce přítomen. Ve vztahu ke skutku pod bodem 1. vytkla, že obviněný mladistvý neměl být zavázán k náhradě škody poškozenému M. K. a R. b. p., z. p., neboť nebyl uznán vinným proviněním ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. Své výhrady zaměřila proti tomu, jakým způsobem orgány činné v trestním řízení prováděly dokazování. Řízení nebylo prováděno objektivně, přičemž jeho jednotlivé fáze trvaly déle, než připouští trestní řád. Ohledně skutků pod body 1., 4., 5. vytkla, že se soudy dostatečně nezabývaly všemi rozhodnými okolnostmi, za nichž byly tyto činy spáchány, a nepřihlédly k ustanovení §6 zák. č. 218/2003 Sb. natolik, aby zjistily, že se nejedná o trestní provinění, ale o přestupky. U skutků uvedených v bodech 2., 3., 6., 7., 8. a 9. podrobně rozvedla, proč měly orgány činné v trestním řízení dospět k závěru, že se obviněný mladistvý těchto skutků vůbec nedopustil. U činů spáchaných dne 23. 9. 2003 a 19. 10. 2003 se měl soud v rámci volného hodnocení důkazů zabývat rozpory ve výpovědích jednotlivých svědkyň a měla být provedena rekognice či konfrontace podle trestního řádu, neboť u poškozených L. K., J. G., J. M. a svědků P. M. a S. J. existují motivy pro nepravdivé svědectví či svědectví v omylu v neprospěch obviněného. Obecným soudům vytkla, že se nezabývaly námitkami ani návrhy obhajoby na provedení důkazů. Uzavřela, že orgány činné v trestním řízení postupovaly v rozporu s trestním řádem i zák. č. 218/2003 Sb., když neprovedly žádné objektivní důkazy, které by jednoznačně prokázaly vinu obviněného, a svá rozhodnutí naproti tomu opřely o některé důkazy, jejichž existence a provedení ze spisu nevyplývají. Shledala porušenou i zásadu rovnosti stran, neboť soud nepřipustil provedení důkazu navrhovaného obhajobou, avšak návrhu státní zástupkyně téhož dne vyhověl.
V závěru dovolání obhájkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě – soudu pro mládež ze dne 16. 8. 2004, sp. zn. 4 Tmo 255/2004. Podle §265h odst. 3 tr. ř. učinila návrh, aby byl přerušen výkon rozhodnutí; současně navrhla, aby soud v souladu s ustanovením §33 odst. 2 tr. ř. rozhodl, že v tomto řízení má obviněný mladistvý nárok na bezplatnou obhajobu s tím, že náklady řízení hradí stát.
K předmětnému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství, které bylo dovolání obviněného mladistvého předloženo v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. uvedla, že práva obviněného mladistvého byla zachována bez ohledu na to, zda byl zastupován přímo obhájcem nebo v mezích zmocnění obhájce jeho koncipientem. Další námitky obviněného týkající se porušení práva na obhajobu nebylo možné pod zvolený dovolací důvod subsumovat. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. shrnula, že námitky zaměřené proti nesprávnému hodnocení důkazů nebo proti neúplnosti dokazování nelze považovat za právně relevantně uplatněné. Vyjádřila, že pod uvedený dovolací důvod je možné podřadit pouze ty námitky, jimiž dovolatelka zpochybňuje existenci materiální stránky provinění. V této souvislosti však vyslovila závěr, že nebylo možné jednání obviněného mladistvého posoudit jinak, než jak učinily obecné soudy ve svých rozhodnutích, a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného mladistvého odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a učinil tak v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obdobně zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou (§265d odst. 2 tr. ř.), v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
V této souvislosti je zapotřebí uvést, že obviněný mladistvý J. Ž. sice písemně vyjádřil s podaným dovoláním nesouhlas, avšak to nic nemění na tom, že jeho obhájkyně k podání dovolání byla oprávněna s ohledem na ustanovení §265d odst. 2 poslední věta tr. ř. Učinila tak totiž ve prospěch obviněného mladistvého, který doposud nedovršil osmnácti let věku (obhájkyně by k tomu nebyla oprávněna pouze v případě, že by mladistvý již dosáhl zletilosti – srov. §8 občanského zákoníku).
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody dovolání vymezené v ustanovení §265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Dovolatelka ve svém mimořádném prostředku vyjádřila celou řadu námitek, které podřadila souhrnně pod oba označené dovolací důvody. Většina z nich však svým obsahem neodpovídá zákonným požadavkům vymezeným v ustanovení §265b tr. ř., podle něhož lze dovolání podat jen tehdy, je-li dán některý z taxativně vymezených důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až l), odst. 2 tr. ř.
Dovolání lze podat podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, a podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tehdy, když rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
První z označených dovolacích důvodů předpokládá porušení ustanovení o nutné obhajobě ve smyslu §36 tr. ř. bez ohledu na to, z jakého důvodu uvedeného v §36 tr. ř. musel mít obviněný v trestním řízení obhájce. Z výhrad, které obhájkyně v dovolání uplatnila, jsou z hlediska tohoto dovolacího důvodu právně relevantní ty, jimiž namítá přítomnost advokátních koncipientů, nikoli advokáta při jednotlivých úkonech v přípravném řízení, a dále ty, které se vztahují k výslechu obviněného mladistvého prováděnému bezprostředně po jeho zadržení dne 20. 10. 2003 ve formě podání vysvětlení. Přestože tyto námitky jsou způsobilé zmíněný dovolací důvod obsahově naplnit, Nejvyšší soud shledal, že jsou zjevně neopodstatněné.
Předně je nutné uvést, že zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže) [v textu převážně jen “zák. č. 218/2003 Sb.”], nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2004, a proto podle něho mohlo být postupováno až od tohoto data. Trestní řízení v této věci však bylo konáno převážně před účinností tohoto zákona, proto orgány činné v trestním řízení postupovaly před 1. lednem 2004 podle zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů.
Úkon, u něhož obhájkyně shledává zmíněné nedostatky, byl proveden dne 20. 10. 2003, a proto musel být konán podle zák. č. 141/1961 Sb. Otázku právního zastoupení mladistvých upravovalo jednak speciální ustanovení §291 tr. ř., podle kterého mladistvý musel mít obhájce od zahájení trestního stíhání, a to vždy bez ohledu na jeho procesní postavení či stíhaný trestný čin, vztahovalo se však na něj i obecné ustanovení §35 odst. 1 tr. ř., podle něhož obhájcem v trestním řízení může být jen advokát, který se pro jednotlivé úkony trestního řízení, s výjimkou řízení před krajským soudem jako soudem prvního stupně, před vrchním soudem a Nejvyšším soudem, může dát zastoupit koncipientem. Citovaná druhá věta tak umožňuje, aby ustanovený či zvolený obhájce nevykonával všechny úkony trestního řízení osobně, ale mohl se dát zastoupit koncipientem; současně vymezuje, ve kterých případech tento postup není možný.
Podle obsahu spisu byla obhajoba obviněného mladistvého v této trestní věci řádně zajištěna na základě ustanovení obhájce vydaného Okresním soudem ve Frýdku-Místku nejprve dne 25. 9. 2003 pod sp. zn. 0 Nt 1172/2003 a posléze znovu dne 22. 10. 2003 pod sp. zn. 9 Nt 1843/2003.
Posuzovaná námitka dovolatelky byla shledána Nejvyšším soudem jako neopodstatněná, protože právo obviněného mladistvého na obhajobu bylo s ohledem na shora popsané skutečnosti respektováno a k porušení ustanovení, která jeho dodržování garantují, nedošlo.
Pokud obhájkyně ve svém dovolání shledávala porušení práva obviněného na obhajobu také ve vztahu k podání vysvětlení, jehož se obviněný mladistvý podle obsahu spisu účastnil dne 20. 10. 2003 v 7.20 hodin (viz č. l. 298 spisu) a u něhož nebyl přítomen obhájce, jde o argument, který rovněž nemá neopodstatnění.
Podle obsahu spisu a s odkazem na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, který se již touto námitkou zabýval, lze shledat, že k zadržení obviněného mladistvého J. Ž. došlo dne 20. 10. 2003 v časných ranních hodinách. Přesto, že ve spise není podklad o tom, v kolik hodin bylo obviněnému mladistvému obvinění sděleno, není pochyb o tom, že podání vysvětlení je úkonem konaným před zahájením trestního stíhání (viz §160 tr. ř.). Tím spíše v tomto smyslu nevznikají pochybnosti, když v obsahu samotného úředního záznamu je uvedeno, že jde o úkon podle §158 odst. 5 tr. ř.
Při podání vysvětlení podle §158 odst. 4 věta první tr. ř. platí, že každý má právo na právní pomoc advokáta. Toto ustanovení vyjadřuje právo osoby podávající vysvětlení na právní pomoc advokáta, a to v souladu s čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (vyhlášená předsednictvem ČNR dne 16. 12. 1992 jako součást ústavního pořádku České republiky pod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Jde o právo osoby, která vysvětlení podává, a proto není policejní orgán povinen jakýmkoliv způsobem opatřovat právní pomoc advokáta. Tato zásada platí i ve vztahu k mladistvému, protože se jedná o ustanovení obecné povahy, které v době, kdy byl tento úkon prováděn, nemělo obdobu ve speciálním ustanovení, které bylo před účinností zák. č. 218/2003 Sb. obsaženo ve dvacáté hlavě, oddílu prvním v §291 až §301 tr. ř., které upravovalo řízení proti mladistvým. Dikce ustanovení §158 odst. 4 tr. ř. koresponduje rovněž s již shora uvedeným ustanovením §291 tr. ř., podle kterého se obligatornost právního zastoupení mladistvého obhájcem vztahovala až k okamžiku zahájení trestního stíhání, zatímco úkon podle §158 odst. 4 tr. ř. je úkonem prováděným před zahájením trestního stíhání (viz §160 tr. ř.). Je tak evidentní, že právo mladistvého na obhajobu při něm porušeno nebylo, a to i proto, že (jak plyne z obsahu zmíněného úředního záznamu ze dne 20. 10. 2003) mladistvý obviněný, jemuž bylo dáno dostatečné poučení o všech jeho právech, tedy i o možnosti požádat o právní pomoc advokáta, o tuto právní pomoc zájem neprojevil. Policejní orgán proto postupoval v souladu s platnou právní úpravou, pokud se podání vysvětlení obviněným mladistvým uskutečnilo za uvedených okolností bez přítomnosti obhájce.
Jak bylo výše předesláno, dovolatelka své dovolání opřela také o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V jeho rámci je možné namítat jednak mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, a dále pak vadnost jiného hmotně právního posouzení, které záleží v nesprávném posouzení některé další otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, zejména trestního, případně i jiných právních odvětví. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. a nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Dovolatelka této povinnosti dostála jen v části dovolání, v níž s odkazem na ustanovení §6 zák. č. 218/2003 Sb. vytkla soudům obou stupňů, že skutky pod body 1., 4. a 5. rozsudku okresního soudu neposoudily pouze jako přestupky. Dovolatelka takto zpochybnila dvě provinění výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. (body 1.a 4. rozsudku) a provinění krádeže podle §247 odst. 1 písm. d) tr. zák. (bod 5. rozsudku).
Podle §6 odst. 2 zák. č. 218/2003 Sb. čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně, není proviněním, jestliže je spáchán mladistvým a stupeň jeho nebezpečnosti pro společnost je malý. Z této dikce vyplývá, že proviněním je takový čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně, je spáchán mladistvým a stupeň jeho společenské nebezpečnosti je vyšší než malý. Vyjádřený stupeň nebezpečnosti činu pro společnost se při posuzování viny mladistvého určuje stejně jako u dospělých v každém konkrétním případě s ohledem na význam zájmu chráněného státem, který byl činem dotčen, na způsob provedení činu, okolnosti, za nichž byl čin spáchán, a mimo jiné také vzhledem k osobě pachatele, míře jeho zavinění a jeho pohnutce (§3 odst. 4 tr. zák.). Z uvedeného je zřejmé, že konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti nelze striktně a exaktně vyjádřit.
Podle skutkových zjištění popsaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně obviněný mladistvý se dopustil:
provinění výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. popsaného v bodě 1. tím, že „dne 15. 8. 2003 v době kolem 18.30 hodin v H., před domem, bezdůvodně udeřil zaťatou pěstí M. K., do těla, kopal do něj, povalil jej na zem, přičemž v důsledku pádu došlo ke zlomenině středního článku malíčku pravé ruky s otokem a bolestivostí“,
provinění krádeže podle §247 odst. 1 písm. d) tr. zák. popsaného v bodě 4. tak, že „poté, co se dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu pod bodem 3. tohoto výroku, na stejném místě, při odchodu z tohoto místa činu odcizil L. K., její kabelku s osobními doklady, mobilním telefonem zn. Siemens C35 a finanční hotovostí ve výši 200,- Kč, kterou měla na zemi vedle sebe, způsobil jí odcizením věcí škodu ve výši 3.530,- Kč a z místa činu utekl“, a
provinění výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. popsaného pod bodem 5. tak, že „dne 7. 10. 2003 v době kolem 19.45 hodin v H. před budovou základní školy, společně s další osobou bezdůvodně napadl nezletilého J. P. a nezletilého P. P., tak, že každého nejméně 1- krát udeřil otevřenou dlaní do obličeje, nezpůsobil jim však zranění, která by si vyžádala následného léčení“.
U skutku pod bodem 1. výroku rozsudku stupeň společenské nebezpečnosti vyšší než malý odůvodňuje především intenzita útoku, jíž obviněný mladistvý napadl poškozeného M. K., kterého nejprve bezdůvodně udeřil zaťatou pěstí do těla, kopal do něj a povalil ho na zem. O razanci takového útoku svědčí i to, že si poškozený při pádu zlomil střední článek malíčku pravé ruky. Je tak zřejmé, že takové jednání (hrubé fyzické násilí zaměřené proti integritě jiné osoby) je výtržností ve smyslu §202 odst. 1 tr. zák.
Tohoto skutku se dotýká i další výhrada, že obviněný mladistvý ve vztahu k němu neměl být zavázán k náhradě škody, pokud nebyl uznán vinným proviněním ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. Tato námitka není opodstatněná, protože obviněný mladistvý byl v tomto případě uznán vinným trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil kromě jiného i tím, že poškozeného fyzicky napadl a poškozenému v příčinné souvislosti s tímto napadením vznikla újma na zdraví, která se stala východiskem pro výpočet škody.
U provinění krádeže podle §247 odst. 1 písm. d) tr. zák. pod bodem 4. rozsudku při posuzování otázky naplnění požadovaného stupně společenské nebezpečnosti nelze hodnotit zjištěné jednání odděleně, nýbrž ve vztahu ke všem souvislostem, za nichž byl tento čin spáchán. Význam má totiž i to, že obviněný mladistvý předmětný útok proti poškozené L. K. spáchal poté, co se na ní dopustil provinění znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. (bod 2. rozsudku soudu prvního stupně), a po něm provinění vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák. (bod 3. rozsudku). Zneužil tak stavu rozrušení, v němž se poškozená za takové situace nepochybně nacházela a tudíž nebyla dostatečně způsobilá si kabelku, kterou měla vedle sebe, ochránit. Jde rozhodně o skutečnost, která společenskou nebezpečnost i tohoto jeho jednání zvyšuje. Obviněný mladistvý poškozené odcizil celou kabelku, v níž měla všechny osobní věci a doklady, když škoda všech těchto věcí představovala částku 3.530 Kč, což pro poškozenou byla rozhodně nezanedbatelná újma, kterou je také potřeba mít v uvedených souvislostech na zřeteli.
V případě skutku popsaného v bodě 5. rozsudku soudu prvního stupně je dán vyšší než malý stupeň jeho nebezpečnosti pro společnost s ohledem na osobu obviněného mladistvého, který se v krátkém časovém úseku dopouštěl závažných trestných jednání, pro něž byl týmž rozsudkem uznán vinným. Ačkoli obviněný mladistvý u tohoto skutku útok nevedl příliš razantně ani opakovaně, společenskou nebezpečnost jeho jednání zvyšuje to, že poškozenými byli chlapci mladší a i méně průbojní než obviněný mladistvý, který navíc, aby minimalizoval jejich odpor, využil i přítomnosti další s ním sympatizující nezjištěné osoby. Nelze opomenout ani to, že se jednalo o bezdůvodné napadení svědčící o bezcílném vybíjení agresivity.
S ohledem na tyto skutečnosti, stejně jako na další okolnosti, na něž ve svém rozsudku (na str. 14 a 15) poukázal soud prvního stupně, s nimiž se v otázce viny ztotožnil i soud odvolací, je zřejmé, že stupeň společenské nebezpečnosti u všech tří zmiňovaných činů je vyšší než malý. Z těchto důvodů je použitá právní kvalifikace zcela na místě, a proto i v tomto případě Nejvyšší soud shledal v rozváděné části dovolání obhájkyně za neopodstatněné.
V rozporu s výše označenými dovolacími důvody byly dovolatelkou uplatněny další námitky, které pod ustanovení §265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř. nelze podřadit. Konkrétně jde o výhrady, jejichž podstatou je tvrzení, že provinění kladená obviněnému mladistvému za vinu (skutky pod bodem 2., 3., 6., 7., 8. a 9. rozsudku soudu prvního stupně) nespáchal, že byl k doznání se k trestné činnosti donucen, že bylo manipulováno s důkazy, že nebyly zajištěny důkazy prokazující nevinu obviněného. Patří sem i námitky proti nedostatečnému hodnocení provedených důkazů, včetně výhrad, že některé důkazy, jako např. rekognice, nebyly provedeny. Jde o argumentaci skutkové povahy, jejímž prostřednictvím dovolatelka brojí především proti způsobu, jakým soudy vedly dokazování, prováděly výslechy svědků a následně tyto důkazy hodnotily, a poukazuje na rozpory v jednotlivých svědeckých výpovědích. Pod uvedené dovolací důvody je podřadit nelze, protože obhájkyně jimi nenamítá nedostatek v právním posouzení věci ani že obviněný mladistvý neměl v řízení obhájce, ač ho měl mít, ale snaží se zvrátit závěr soudu učiněný o skutkových zjištěních.
Na označené dovolací důvody nedopadá ani tvrzení obhájkyně, že orgány činné v trestním řízení prováděly dokazování výhradně v neprospěch obviněného, aniž by současně zajišťovaly také důkazy svědčící v jeho prospěch, stejně jako jde o polemiku s objektivností trestního řízení a podjatostí orgánů činných v trestním řízení. Totéž platí o námitkách týkajících se porušení zásady ústnosti a rovnosti stran.
Ve vztahu k těmto námitkám neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumávat, a proto k nim Nejvyšší soud nepřihlížel (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, a ze dne 14. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 296/2004). Kdyby obviněný ve svém dovolání uvedl jen tyto výhrady, bylo by nutné dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. proto, že bylo podáno z jiného důvodu, než stanoví zákon.
Nejvyšší soud shledal, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami, a dospěl k závěru, že jde o dovolání zjevně neopodstatněné, neboť převážně opakuje námitky uplatňované již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obhájkyně podané ve prospěch obviněného mladistvého J. Ž. odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. V takovém případě nemusel a ani nemohl postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumávat napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Pokud obhájkyně ve svém dovolání učinila návrh ve smyslu §265h odst. 3 tr. ř. o přerušení výkonu rozhodnutí u obviněného mladistvého, jde o úkon, který může navrhnout pouze předseda senátu soudu prvního stupně, a nikoliv dovolatel. S ohledem na ustanovení §265o odst. 1 tr. ř. by sice rozhodnutí v tomto směru mohl učinit i bez takového návrhu předseda senátu Nejvyššího soudu, ten však zákonné podmínky pro takový postup neshledal.
Návrh podle §33 odst. 2 tr. ř., aby dovolací soud rozhodl, že obviněný mladistvý má nárok na bezplatnou obhajobu, považuje Nejvyšší soud v daném případě za neúčinný, neboť kromě jeho formálního ohlášení nebyly splněny další podmínky vyjádřené v citovaném ustanovení. Nejvyšší soud proto o tomto návrhu nerozhodoval.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. února 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a
Vypracovala:
JUDr. Milada Šámalová