ECLI:CZ:NS:2005:8.TDO.605.2005.1
sp. zn. 8 Tdo 605/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. května 2005 o dovoláních podaných obviněnými M. Š., P. F., M. N. a J. B., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 7. 9. 2004, sp. zn. 2 To 718/2004, ve věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 7 T 233/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných M. Š., P. F., M. N. a J. B. o d m í t a j í.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 10. 5. 2004, sp. zn. 7 T 233/2003, byli obvinění M. Š., P. F., M. N. pod bodem 1) a J. B. pod body 2) a 3) výroku o vině uznáni vinnými trestnými činy křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §175 odst. 1 písm. a) tr. zák., kterého se dopustili tím, že obvinění M. Š., P. F. a M. N.
1) dne 20. 7. 2000 a dne 13. 9. 2000 v budově Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, během hlavního líčení konaného ve věci sp. zn. 28 T 5/2000 proti tehdy obžalovaným P. F., M. R., Z. S. a J. P. po řádném poučení dle příslušných ustanovení trestního řádu a po poučení o významu svědecké výpovědi z hlediska obecného zájmu a trestně právních následcích křivé výpovědi či křivého obvinění, uvedli jako svědci objektivně nepravdivé údaje k osobě tehdy obžalovaného P. F. a k místu jeho pohybu dne 6. 12. 1998 kolem 15.00 hod., kdy vypověděli, že P. F. se v předmětnou dobu zdržoval v místě svého tehdejšího bydliště, odkud odešel až kolem 15.20 hod. a P. F. tak poskytli nepravdivé alibi, přičemž zjištění místa pohybu P. F. v tuto konkrétní dobu bylo podstatné pro rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, neboť v tuto dobu došlo ke spáchání trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, 3 tr. zák. v O. na ulici J. v budově P. O., z něhož byl P. F. obžalován a poté i odsouzen, když v průběhu tohoto trestního řízení bylo prokázáno z listinných důkazů a z výpovědi tehdy obžalovaného Z. S., že výpovědi obviněných byly lživé a P. F. byl přítomen v předmětnou dobu na místě spáchání trestného činu,
a obviněný J. B.
2) dne 10. 5. 2000 v O. v budově tehdejšího Krajského úřadu vyšetřování v O., pracoviště O., v trestní věci vedené pod ČVS: KVV-177/30-98 proti tehdy obviněným P. F., M. R., Z. S. a J. P. po řádném poučení dle příslušných ustanovení trestního řádu a po poučení o významu svědecké výpovědi z hlediska obecného zájmu a trestně právních následcích křivé výpovědi či křivého obvinění, uvedl jako svědek do protokolu o výslechu svědka objektivně nepravdivé skutečnosti, týkající se tehdy obviněného P. F., když uvedl, že měl zapůjčeno od P. F. jeho osobní motorové vozidlo zn. Alfa Romeo, a měl ho dne 6. 12. 1998 kolem 15.00 hod. zaparkováno v místě svého trvalého bydliště v P., ačkoli pravdivé objasnění, kde se uvedené vozidlo v předmětnou dobu pohybovalo, bylo podstatné pro rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, sp. zn. 28 T 5/2000, neboť v tuto dobu došlo ke spáchání trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, 3 tr. zák. v O. na ulici J. v budově P. O., z něhož byl P. F. obviněn a později i odsouzen, přičemž v dalším průběhu tohoto trestního řízení bylo prokázáno z listinných důkazů a z výpovědí tehdy obžalovaného Z. S., že výpověď obviněného byla lživá a předmětné vozidlo bylo užito při loupeži v O.,
3) dne 20. 7. 2000 v O. v budově Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, během hlavního líčení konaného ve věci 28 T 5/2000 proti tehdy obžalovaným P. F., M. R., Z. S. a J. P. po řádném poučení dle příslušných ustanovení trestního řádu a po poučení o významu svědecké výpovědi z hlediska obecného zájmu a trestně právních následcích křivé výpovědi či křivého obvinění, uvedl jako svědek do protokolu o výslechu svědka objektivně nepravdivé skutečnosti, týkající se tehdy obviněného P. F., když uvedl, že měl zapůjčeno od P. F. jeho osobní motorové vozidlo zn. Alfa Romeo, a měl ho dne 6. 12. 1998 kolem 15.00 hod. zaparkováno v místě svého trvalého bydliště v P., ačkoli pravdivé objasnění, kde se uvedené vozidlo v předmětnou dobu pohybovalo, bylo podstatné pro rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, sp. zn. 28 T 5/2000, neboť v tuto dobu došlo ke spáchání trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, 3 tr. zák. v O. na ulici J. v budově P. O., z něhož byl P.F. obviněn a později i odsouzen, přičemž v dalším průběhu tohoto trestního řízení bylo prokázáno z listinných důkazů a z výpovědí tehdy obžalovaného Z. S., že výpověď obviněného byla lživá a předmětné vozidlo bylo užito při loupeži v O.
Za tento trestný čin byl každý z obviněných odsouzen podle §175 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. každému z nich podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.
Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, jako soud odvolací usnesením ze dne 7. 9. 2004, sp. zn. 2 To 718/2004, odvolání všech obviněných podaná proti výše uvedenému rozsudku podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
Proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podali všichni čtyři obvinění prostřednictvím obhájkyně JUDr. J. X. (společným podáním) dovolání, která vymezili dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se domnívají, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku.
V dovoláních obvinění shodně namítli, že v předchozím řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, pod sp. zn. 28 T 5/2000 mluvili pravdu, a poukázali na to, že jejich výpovědi nebyly označeny za nepravdivé, neboť jimi pouze dokreslovali určitý časový úsek dne, kdy byl spáchán trestný čin, z něhož byl P. F. obviněn. Poukázali zejména na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, podle něhož obviněný P. F. mohl, i s přihlédnutím k jejich svědeckým výpovědím, ve vymezeném časovém horizontu stihnout spáchat posuzovaný skutek a vrátit se v jimi stanovené době domů. Dovolatelé na základě toho shledali, že pokud soud ve věci sp. zn. 28 T 5/2000 vyhodnotil jejich svědecké výpovědi jako nepřesné, zejména co do časových údajů, nebylo možné tyto výpovědi považovat za natolik věrohodné, aby byly způsobilé v kontextu s usvědčujícími důkazy vyvinit obviněného P. F. V důsledku toho nelze uzavřít, že spáchali trestný čin kladený jim za vinu tak, že úmyslně jako svědci před soudem či vyšetřovatelem uvedli nepravdu o okolnosti, která měla podstatný význam pro rozhodnutí.
Závěrem obvinění navrhli, aby dovolací soud podle §265k tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a podle §265l tr. ř. přikázal věc Krajskému soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, k novému projednání a rozhodnutí.
K podaným dovoláním se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Po stručném shrnutí obsahu dovolání a jim předcházejícího řízení konstatoval, že nelze přihlížet k námitce obviněných, že v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, pod sp. zn. 28 T 5/2000 vypovídali pravdu, neboť v tomto směru je třeba vycházet ze skutkových zjištění, podle nichž obvinění ve svých výpovědích před orgány činnými v trestním řízení uváděli objektivně nepravdivé údaje. Pod deklarovaný dovolací důvod podle jeho názoru naopak obsahově spadají ty námitky, podle kterých se výpovědi obviněných netýkaly okolností majících podstatný význam pro rozhodnutí a podle nichž úmyslně neuvedli nepravdivé údaje. Jelikož však tyto výhrady neshledal státní zástupce důvodnými, navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná odmítl a učinil tak podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda nejsou dány důvody pro odmítnutí dovolání ve smyslu §265i odst. 1 tr. ř., a zjistil, že v posuzované věci jsou dovolání přípustná, byla podána v zákonné lhůtě, oprávněnými osobami a na místě, kde lze podání učinit.
Podle §265b odst. 1 tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů uvedených v písm. a) až l), pokud není dán důvod dovolání podle §265h odst. 2 tr. ř. (uložení trestu odnětí svobody na doživotí), přičemž podle §265f odst. 1 tr. ř. je třeba v dovolání mimo jiné vymezit i důvod dovolání s odkazem na §265b odst. 1 písm. a) až l), příp. odst. 2 tr. ř.
Na základě obsahu podaných dovolání Nejvyšší soud shledal, že obvinění této povinnosti v podaných dovoláních formálně dostáli, neboť v nich označili důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným a dále vadnost jiného hmotně právního posouzení, které záleží v nesprávném posouzení některé další otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Obvinění této povinnosti dostáli v té části dovolání, v níž namítali, že se nedopustili trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §175 odst. 1 písm. a) tr. zák., protože okolnost, která se stala obsahem jejich výpovědi, nebyla významná pro rozhodnutí vydaná ve věci Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, sp. zn. 28 T 5/2000, a že takovou výpověď nečinili úmyslně.
K takto uplatněným výhradám je vhodné nejprve uvést, že podle rozsudku soudu prvního stupně byli obvinění uznáni vinnými trestnými činy křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §175 odst. 1 písm. a) tr. zák. Ve výroku rozsudku tohoto soudu však není uvedeno, podle kterého zákona, respektive novely trestního zákona, byla tato právní kvalifikace vymezena, když v současné době platná právní úprava vycházející z novely trestního zákona č. 134/2002 Sb., účinné od 1. 7. 2002, není totožná s tou, která byla v napadených rozhodnutích použita. Nejvyšší soud však tuto nepřesnost nepovažoval za podstatnou okolnost vedoucí k pochybnostem o použité právní kvalifikaci, protože shledal, že odvolací soud v odůvodnění svého usnesení tuto nejasnost upřesnil, když na straně 3 vysvětlil, že jde o znění trestního zákona účinného do 30. 6. 2002. Nevznikají proto pochybnosti o tom, že obvinění byli uznáni vinnými označeným trestným činem ve znění zák. č. 290/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje trestní zákon a zákon České národní rady č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen zák. č. 290/1993 Sb.), jenž byl účinný v době spáchání činu. (Tento postup koresponduje se zásadou vyjádřenou v ustanovení §16 odst. 1, věta první, tr. zák.)
Trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §175 odst. 1 písm. a) tr. zák. v uvedeném znění se dopustil ten, kdo jako svědek, znalec nebo tlumočník před soudem, státním zastupitelstvím, nebo před vyšetřovatelem nebo policejním orgánem, pokud konají přípravné řízení podle trestního řádu, anebo před vyšetřovací komisí Poslanecké sněmovny uvede nepravdu o okolnosti, která má význam pro rozhodnutí vyšetřovací komise nebo pro zjištění Poslanecké sněmovny.
Z dikce tohoto ustanovení je zřejmé, že součástí jeho skutkové podstaty je znak, že uvedená nepravda má „význam pro rozhodnutí“. Na rozdíl od této právní úpravy je soudem prvního stupně v tzv. právní větě výroku o vině nepřesně uveden znak „podstatný význam pro rozhodnutí“, neboť se v ní stejně u všech obviněných konstatuje, že „jako svědci před soudem uvedli nepravdu o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí“. Ani tento nesoulad však Nejvyšší soud nepovažoval za významný z hlediska přezkoumávané problematiky, neboť se jedná toliko o formulační nesprávnost, která se netýká věcné stránky a obsahového naplnění zákonem vymezeného znaku uvedené skutkové podstaty.
Okolností, která má „význam pro rozhodnutí“, je taková skutečnost, která je z hlediska trestního řízení důležitá pro posouzení viny a trestu obviněného, zejména však taková, která může vést k jeho trestnímu postihu nebo naopak je způsobilá od něj trestní řízení odvrátit nebo může jinak ovlivnit postavení obviněného před soudem ve vztahu k rozhodnutí o jeho vině, trestu nebo náhradě škody. Musí mít tudíž takový obsah, k němuž jsou orgány činné v trestním řízení nuceny přihlédnout při svém rozhodování řešení postavení obviněného v rámci trestního řízení, a který může vést k jinému rozhodnutí těchto orgánů a znemožnit jim zjištění skutečného stavu věci. Posouzení, zda se jedná právě o takovou okolnost, je nutné učinit vždy ve vztahu ke konkrétnímu případu. Nemusí jít proto o okolnost, která bude mít rozhodující význam. Z uvedeného je zřejmé, že v trestním řízení půjde o všechny okolnosti, které mohou ovlivnit rozhodnutí o vině a trestu, o uložení ochranného opatření či o nároku poškozeného, a nevyžaduje se, aby měly za následek vydání nesprávného rozhodnutí (přiměřeně srov. Bulletin bývalého Nejvyššího soudu ČSR č. 8/1975-63).
Posouzení důležitosti a významu, jaký měly pro rozhodnutí o vině obviněného P. F. skutečnosti uváděné v rámci výpovědí učiněných obviněným J. B. dne 10. 5. 2000 a 20. 7. 2000, obviněnou M. Š. dne 20. 7. 2000 a obviněnými P. F. a M. N. dne 13. 9. 2000, které byly posouzeny jako nepravdivé, vychází z okolností rozhodných ve věci tohoto obviněného vedené u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, pod sp. zn. 28 T 5/2000. Z rozsudku tohoto soudu ze dne 20. 12. 2001, sp. zn. 28 T 5/2000 (č. l. 89 spisu v nyní projednávané věci), lze zjistit, že čin, pro který byl obviněný P. F. uznán vinným a odsouzen, spočíval v tom, že společně po domluvě s obviněnými Z. S. a obviněným M. R., na základě plánku připraveného J. P., dne 6. 12. 1998 kolem 15.00 hod., poté, když dojeli vozidlem zn. Opel Omega v O. v J. ulici před budovu pošty, kam po rozbití skla WC obvinění P. F. a M. R. vnikli a spoutali tam tři zaměstnance pošty, pronikli do další části této budovy, kde odcizili finanční hotovost ve výši 19.357.238,- Kč a další věci, a poté stejnou cestou poštu opustili, nastoupili do shora označeného vozidla a odjeli.
Z takto stručně vyjádřeného popisu činu, který byl předmětem řízení, je zřejmé, že jde o závažnou trestnou činnost, pro niž údaje o tom, kde se v uvedenou kritickou dobu dne 6. 12. 1998 nacházel obviněný P. F. a bylo umístěno označené vozidlo, byly podstatné a schopné ovlivnit rozhodnutí o vině pachatelů. Jestliže obvinění o těchto skutečnostech vypovídali v postavení svědků nepravdivě, mohly jejich výpovědi nekorespondující s objektivní realitou mít podstatný vliv na posouzení otázky, zda se obviněný P. F. v kritické době uvedeného trestného jednání dopustil či nikoli a zda se čin odehrál za použití výše specifikovaného osobního automobilu.
Jak se podává ve skutkových zjištěních soudu prvního stupně, na která navázal v rámci napadeného rozhodnutí i odvolací soud, obvinění M. Š., P. F. a M. N. během hlavního líčení konaného ve věci sp. zn. 28 T 5/2000 proti tehdy obviněným P. F., M. R., Z. S. a J. P. nepravdivě vypověděli, že obviněný P. F. se dne 6. 12. 1998 kolem 15.00 hod. zdržoval v místě svého tehdejšího bydliště, odkud odešel až kolem 15.20 hod., a obviněný J. B. uvedl, že měl od P. F. zapůjčeno jeho osobní motorové vozidlo zn. Alfa Romeo, které měl dne 6. 12. 1998 kolem 15.00 hod. zaparkováno v místě svého trvalého bydliště v P. Tím všichni obviněnému P. F. poskytli nepravdivé alibi, které mělo určující dopad pro rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci.
Na základě výše uvedeného nemůže být pochyb o tom, že obvinění znak „okolnosti, která má význam pro rozhodnutí“ svým jednáním popsaným ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně naplnili, protože se jednalo o svědectví, které bylo pro rozhodnutí soudu velice důležité a v daném případě i z hlediska způsobu, jakým bylo ve věci sp. zn. 28 T 5/2000 rozhodnuto, podstatné. Nejvyšší soud se proto s uvedenými námitkami obviněných neztotožnil a posoudil je jako neopodstatněné.
Pokud obvinění ve svých dovoláních zpochybnili závěr soudu o úmyslném spáchání předmětného trestného činu, je vhodné pro stručnost pouze poukázat na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, který na straně 9 konstatoval, že obvinění čin spáchali v přímém úmyslu, neboť chtěli způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit zájem chráněný tímto zákonem [§4 písm. a) tr. zák.]. O takovém závěru nevznikají žádné pochybnosti, neboť obvinění zcela vědomě uváděli nepravdivé skutečnosti právě proto, aby vyšetřovatele a soud lživě informovali o tom, kde se obviněný P. F. a uvedené osobní vozidlo nacházeli v době, kdy byl čin spáchán, čímž chtěli tomuto obviněnému v rámci trestního řízení proti němu vedeného zajistit příznivější postavení, neboť věděli, že takovým nepravdivým tvrzením toho mohou dosáhnout. Tento jejich záměr byl o to důraznější, že tak činili ve vzájemné souhře, aby tím dodali obsahu svých tvrzení větší přesvědčivosti.
Pokud obvinění uplatnili některé další výhrady, a to zejména, že byly jejich výpovědi nesprávně označeny za lživé, když se jednalo pouze o nepřesné a nevěrohodné výpovědi, nejedná se o argumenty právní, ale svým obsahem jsou povahy skutkové, protože jde o výhrady proti způsobu hodnocení důkazů a nesprávně či neúplně zjištěnému skutkovému stavu. Z popisu skutků ve výroku odsuzujícího rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 10. 5. 2004, sp. zn. 7 T 233/2003, se totiž podává, že „uvedli jako svědci objektivně nepravdivé údaje“, a dále, že „výpovědi obviněných byly lživé“. Jde tedy o části skutkových zjištění, jimiž je dovolací soud vázán, a námitky proti nim nemohou být předmětem dovolání.
Nejvyšší soud proto k této části dovolání nepřihlížel, neboť skutkové námitky nenaplňují žádný ze zákonných dovolacích důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.; nemohou se tudíž stát podkladem k tomu, aby se dovolací soud z jejich hlediska zabýval napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím.
Nejvyšší soud s ohledem na všechny skutečnosti uvedené výše shledal, že právní posouzení skutku ve výroku rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 10. 5. 2004, sp. zn. 7 T 233/2003, jako trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §175 odst. 1 písm. a) tr. zák., a to ve znění zák. č. 290/1993 Sb., s nímž se později ztotožnil taktéž odvolací soud, je správné a odpovídající zákonu. Námitky uvedené obviněnými v dovoláních jsou v podstatě shodné s těmi, které byly uplatněny již v předchozích stadiích řízení a s nimiž se přesvědčivě a dostatečně soudy obou stupňů vypořádaly.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněných jsou zjevně neopodstatněná a jako taková je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V takovém případě nemusel a ani nemohl postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumávat napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. května 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a
Vypracovala:
JUDr. Milada Šámalová