ECLI:CZ:NS:2005:8.TDO.709.2005.1
sp. zn. 8 Tdo 709/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. června 2005 o dovolání obviněného M. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici V., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 2. 2005, sp. zn. 8 To 1/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 1 T 30/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 12. 2004, sp. zn. 1 T 30/2004, byl obviněný M. K. uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §219 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na třináct let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému F. K. škodu ve výši 16.872,- Kč a podle §229 odst. 2 tr. ř. byl tento poškozený se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. dopustil tím, že dne 26. 7. 2004 v době kolem 06.30 hodin v D., okr. J. H., v blízkosti nádraží Českých drah, po předchozí slovní rozepři opakovaně udeřil rukou do obličeje L. K., srazil ji na zem, intenzivně ji škrtil po dobu několika minut a způsobil jí takto rozsáhlé oděrky a krevní výrony v obličeji, zejména v obou čelních krajinách a na levé tváři, rozlámání nosních kůstek, zlomeninu levého lícního oblouku, krevní výrony v měkkých pokrývkách lebních v levé spánkové krajině a pravé krajině čelní, krevní výron v levém spánkovém svalu, krevní výrony v podkoží na krku, odlomení obou velkých rohů jazylky s krevními výrony v okolí, odlomení pravého horního rohu chrupavky štítné s krevním výronem v okolí, v důsledku intenzivního rdoušení došlo u L. K. ke smrti, přičemž obviněný tělo poškozené shodil do řeky D.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které směřovalo proti všem jeho výrokům. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 2. 2005, sp. zn. 8 To 1/2005, byl z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušen, a to ve výrocích o trestu a náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněnému byl podle §219 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody na jedenáct a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému F. K. škodu ve výši 11.872,- Kč a podle §229 odst. 2 tr. ř. byl tento poškozený se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Obviněný podal proti tomuto rozsudku odvolacího soudu prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání směřující proti všem jeho výrokům. Namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že v něm chybí výrok o zamítnutí jeho odvolání, jež směřovalo i proti výroku o vině, a odkázal tak na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř. Ve shodě s námitkami uplatněnými v odvolání uvedl, že k zesílení útoku vůči poškozené nepoužil žádný nástroj, jednal v prudkém afektu pod vlivem alkoholu, jehož užívání nezvládal, upozornil na vřelý citový vztah k poškozené i na závěry znalce, který na dlouhodobost škrcení usuzoval ze zjištěných zranění, aniž bylo možné zjistit, zda probíhalo nepřetržitě či bylo přerušované. S ohledem na tyto okolnosti vyvozoval, že jeho jednání není možné hodnotit jako jednání v nepřímém úmyslu a právně je kvalifikovat jako trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. Polemizoval se způsobem, jakým byla hodnocena výpověď svědkyně J. J. a poznamenal, že nikdo kromě této svědkyně neviděl, jak se poškozená dostala do řeky, a proto nikdo nemohl potvrdit či vyvrátit, zda v poslední fázi události poškozená šla nebo stála. Vytkl, že odvolací soud neprovedl důkaz zdravotní dokumentací poškozené ohledně léčení osteoporózy, neboť případná existence této choroby mohla mít velký vliv na posouzení intenzity útoku proti poškozené. Upozornil, že při existenci této choroby stačí ke zlomenině kostí i velmi malá síla nárazu a po provedení tohoto důkazu by bylo zřejmé, že údery nebyly vedeny maximální silou a nemohly být motivovány snahou obviněného poškozenou usmrtit. Vzhledem k tomu nebylo možné podle něj učinit závěr, že na poškozenou útočil v úmyslu, byť i jen eventuálním, ji uškrtit a jeho jednání mělo být posouzeno jako trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák. Dále vytkl, že soud druhého stupně nerozhodl o jeho odvolání v plném rozsahu, neboť jeho rozsudek neobsahuje výrok o zamítnutí odvolání v části týkající se výroku o vině. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby Vrchnímu soudu v Praze přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se do konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že ačkoli obviněný deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnil též námitky, které směřovaly proti rozsahu dokazování, proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Krajský soud v Českých Budějovicích a z nichž vycházel v napadeném rozsudku i Vrchní soud v Praze. Povahu námitek skutkových mají především výhrady obviněného, že nebyl proveden důkaz zdravotní dokumentací poškozené ohledně jejího léčení osteoporózy, poněvadž případná existence této choroby mohla mít podle něj vliv na posouzení, jakou intenzitou proti poškozené útočil a že údery nebyly motivovány snahou poškozenou usmrtit. Stejné povahy jsou i jeho námitky vůči způsobu hodnocení výpovědi svědkyně J. J. Tyto námitky obviněný uplatnil již v odvolacím řízení, odvolací soud se s nimi vypořádal a srozumitelně vyložil, proč je neshledal opodstatněnými.
Je zřejmé, že takto vytýkané vady, jejichž prostřednictvím obviněný primárně polemizoval se správností skutkových zjištění, která učinil krajský soud a z nichž vycházel v napadeném rozsudku i vrchní soud, mají povahu vad skutkových. Ty však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku. Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je významná otázka, zda skutek, jak byl zjištěn soudy, vykazuje znaky trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák., jak vyvodily soudy obou stupňů, či zda je možno jej subsumovat pod skutkovou podstatu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák., jak uvádí dovolatel.
Trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo úmyslně usmrtí jiného.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že obviněný jiného úmyslně usmrtil.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která přesvědčivě vyjadřují zákonné znaky trestného činu vraždy. Skutková zjištění vyjadřují vedle jednání obviněného, který po předchozí slovní rozepři poškozenou opakovaně udeřil do obličeje, srazil ji k zemi a po dobu několika minut ji intenzivně škrtil, též následek spočívající v tom, že v důsledku intenzivního rdoušení došlo k jejímu usmrcení.
Námitky obviněného zpochybňující subjektivní stránku trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. nemohou obstát, poněvadž ve vztahu k zavinění soudy učinily taková zjištění, která zákonné znaky úmyslu nepřímého podle §4 písm. b) tr. zák. evidentně naplňují.
Z hlediska posouzení, zda jde o trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák., nebo o trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. je rozhodující subjektivní stránka, totiž k jakému následku směřoval úmysl pachatele; zavinění je v takových případech určujícím kritériem pro použití právní kvalifikace.
Trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví a takovým činem způsobí smrt.
Skutková podstata trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák. se skládá jednak z tzv. základní skutkové podstaty ve smyslu §222 odst. 1 tr. zák., která spočívá v úmyslném způsobení těžké újmy na zdraví, a jednak z tzv. kvalifikované skutkové podstaty ve smyslu §222 odst. 3 tr. zák., spočívající ve způsobení smrti jinému. Způsobení smrti není znakem tzv. základní skutkové podstaty, ale okolností, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby. Vztah mezi tzv. základní skutkovou podstatou a okolností, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, je takový, že předpokladem toho, aby mohlo být přihlédnuto k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, je především naplnění znaků tzv. základní skutkové podstaty.
Ve vztahu k trestnému činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák. to znamená, že spočívá-li útok pachatele ve fyzickém napadení poškozeného, je uvedená právní kvalifikace možná, jestliže tímto útokem byly na zdraví poškozeného způsobeny dva následky, z nichž každý sám o sobě má jinou povahu po objektivní stránce (první z následků je těžká újma na zdraví, druhým smrt) a každý je zahrnut jinou formou zavinění (těžká újma na zdraví je zaviněna úmyslně a smrt je zaviněna z nedbalosti). O takovou situaci se však v daném případě nejedná.
Z rozhodnutí soudů obou stupňů plyne, že naplnění zákonných znaků trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. spatřovaly v tom, že obviněný poté, co srazil poškozenou k zemi, intenzivně tuto po dobu několika minut škrtil; způsobil jí tak četná zranění a zlomeniny a v důsledku rdoušení došlo k jejímu usmrcení. Tento následek je zahrnut zaviněním nejméně ve formě úmyslu nepřímého podle §4 písm. b) tr. zák.
Podle §4 písm. b) tr. zák. je čin spáchán úmyslně mimo jiné též tehdy, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozumění vyjadřuje jeho aktivní volní vztah k způsobení následku, který je relevantní pro trestní právo. Na takové „srozumění“ se usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho zásah, nebo zásah jiné osoby.
Soudy věnovaly otázce naplnění subjektivní stránky dostatečnou pozornost. Nalézací soud v této souvislosti přiléhavě uvedl, že obviněný brutálně zaútočil proti poškozené, která vzhledem k fyzickým rozdílům mezi ní a osobou obviněného byla proti jeho útoku téměř bezbranná, a po dobu několika minut ji intenzivně rdousil, až došlo k jejímu zardoušení. Srozumění pachatele se škodlivým následkem vyplývá nejen z intenzity útoku, intenzivního rdoušení poškozené, ale i z následného počínání pachatele, který nečinil žádné kroky k záchraně poškozené a naopak její tělo hodil do řeky (strana 4 rozsudku soudu prvního stupně). S těmito závěry se ztotožnil i odvolací soud (strana 3 rozsudku soudu druhého stupně) a ani dovolací soud nemá žádný důvod jejich správnost zpochybnit. Výhrady obviněného, že nepoužil žádný nástroj k zesílení svého útoku, že jednal pod vlivem alkoholu, v prudkém afektu a že není možné zjistit, zda škrcení probíhalo nepřetržitě nebo bylo přerušované, poněvadž dlouhodobost škrcení znalec vyvozoval ze zjištěných zranění, nejsou s ohledem na již uvedené podstatné okolnosti útoku z hlediska právního posouzení jeho činu nikterak relevantní. Pro právní kvalifikaci skutku je totiž významné především to zjištění, že obviněný poškozenou škrtil tak intenzivně a tak dlouho, až ji usmrtil.
Skutková zjištění přesvědčivě naplňují znaky trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. po stránce subjektivní. Čin obviněného byl proto správně posouzen jako trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
V napadeném rozsudku žádný výrok nechybí ani není neúplný. Obviněný podal odvolání, které směřovalo proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně. Z podnětu odvolání obviněného odvolací soud napadený rozsudek podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal ve všech jeho výrocích (strana 2, 3 napadeného rozhodnutí). Protože výrok o vině shledal správným a vady zjistil toliko ve výrocích o trestu a o náhradě škody, rozhodl odvolací soud tak, že z podnětu podaného odvolání podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. zrušil v napadeném rozsudku soudu prvního stupně výrok o uloženém trestu a výrok o náhradě škody.
Postup a způsob rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s dikcí §258 odst. 2 tr. ř. Podle §258 odst. 2 tr. ř. jestliže je vadná jen část napadeného rozsudku a lze ji oddělit od ostatních, zruší odvolací soud rozsudek jen v této části; zruší-li však, byť i jen zčásti, výrok o vině, zruší vždy zároveň celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině podklad. Protože odvolací soud zjistil vadu v dílčích oddělitelných výrocích o trestu a o náhradě škody, zrušil správně pouze tyto oddělitelné části napadeného rozhodnutí a učinil rozhodnutí nové. To, že výrok o vině shledal správným, vyjádřil tím, že jej ponechal beze změny, aniž by to muselo být vyjádřeno zvláštním výrokem. Odvolání obviněného ve vztahu k výroku o vině nebylo možné zamítnout. Podle §256 tr. ř. odvolací soud odvolání zamítne, shledá-li, že není důvodné. Ve smyslu citovaného ustanovení postupuje odvolací soud jen tehdy, jestliže je odvolání nedůvodné v celém rozsahu, nelze je zamítnout jen z části.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. června 2005
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková