ECLI:CZ:NS:2005:8.TDO.75.2005.1
sp. zn. 8 Tdo 75/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. února 2005 o dovolání, které podal obviněný L. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici J., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. 3 To 332/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 220/2003, takto:
Podle §265j tr. ř. se dovolání obviněného L. B. z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 22. 6. 2004, sp. zn. 5 T 220/2003, byl obviněný L. B. uznán vinným dvěma trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. (v bodech I., III.), trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. (v bodě II.), trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (v bodě IV.) a odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na pět let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit škodu poškozeným JUDr. J. R. ve výši 198.500,- Kč, Ing. J. H. ve výši 1.160.000,- Kč a M. F. ve výši 809.770,- Kč; podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození JUDr. J. R. a Ing. J. H. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Tímtéž rozsudkem byl obviněný podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován jeden z útoků pokračujícího trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. dopustil tím, že
I.
1. dne 8. 10. 1998 zastavil v B. v zastavárně na ulici P. motorové vozidlo značky BMW 325i, a vypůjčil si takto částku 70.000,- Kč do 4. 11. 1998, ač věděl, že ji nebude moci vrátit, neboť byl ve finanční tísni, přičemž vozidlo mu bylo ponecháno i nadále v užívání, vypůjčenou částku majiteli zastavárny JUDr. J. R. nevrátil, čímž mu způsobil škodu ve výši 70.000,- Kč,
2. dne 14. 10. 1998 v B. v zastavárně tamtéž si oproti zastavenému vozidlu značky BMW 325i, vypůjčil další částku 175.000,- Kč do 27. 10. 1998, ač věděl, že ji nebude moci vrátit, neboť byl ve finanční tísni, přičemž vozidlo mu bylo ponecháno i nadále v užívání, vypůjčenou částku majiteli zastavárny JUDr. J. R. nevrátil, čímž mu způsobil škodu ve výši 175.000,- Kč;
trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. spáchal tím, že
II.
1. dne 19. 6. 1999 si v B. v zastavárně na ulici P. vypůjčil částku 5.000,- Kč do 26. 5. 1999, ač věděl, že ji nebude moci vrátit, neboť byl ve finanční tísni, vypůjčenou částku JUDr. J. R. nevrátil, čímž mu způsobil škodu ve výši 5.000,- Kč,
2. dne 5. 7. 1999 si v B. v zastavárně tamtéž vypůjčil částku 12.000,- Kč do 31. 7. 1999, ač věděl, že ji nebude moci vrátit, neboť byl ve finanční tísni, vypůjčenou částku JUDr. J. R. nevrátil, čímž mu způsobil škodu ve výši 12.000,- Kč;
trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustil tím, že
III.
1. dne 7. 4. 2000 si v B. v zastavárně na ulici P. vypůjčil částku 9.000,- Kč do 30. 4. 2000, ač věděl, že ji nebude moci vrátit, neboť byl ve finanční tísni, vypůjčenou částku JUDr. J. R. nevrátil, čímž mu způsobil škodu ve výši 9.000,- Kč,
2. dne 24. 6. 2000 si v B. v zastavárně tamtéž vypůjčil částku 10.000,- Kč do 15. 7. 2000, ač věděl, že ji nebude moci vrátit, neboť byl ve finanční tísni, vypůjčenou částku JUDr. J. R. nevrátil, čímž mu způsobil škodu ve výši 10.000,- Kč,
3. dne 26. 6. 2000 si v B. v zastavárně tamtéž vypůjčil částku 5.000,- Kč do 7. 7. 2000, ač věděl, že ji nebude moci vrátit, neboť byl ve finanční tísni, vypůjčenou částku JUDr. J. R. nevrátil, čímž mu způsobil škodu ve výši 5.000,- Kč,
4. dne 28. 6. 2000 si v B. v zastavárně tamtéž vypůjčil částku 3.000,- Kč do 15. 7. 2000, ač věděl, že ji nebude moci vrátit, neboť byl ve finanční tísni, vypůjčenou částku JUDr. J. R. nevrátil, čímž mu způsobil škodu ve výši 3.000,- Kč
5. dne 3. 7. 2000 si v B. v zastavárně tamtéž vypůjčil částku 2.500,- Kč do 10. 7. 2000, ač věděl, že ji nebude moci vrátit, neboť byl ve finanční tísni, vypůjčenou částku JUDr. J. R. nevrátil, čímž mu způsobil škodu ve výši 2.500,- Kč
a trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. spáchal tím, že
IV.
1. v období od měsíce května 2001 do měsíce července 2001 na více místech na území České republiky, zejména v B., na parkovišti před obchodním domem I. a na parkovišti před obchodním komplexem S. P. vylákal od Ing. J. H. nejméně v osmi případech různé finanční částky v celkové výši 1.130.000,- Kč pod záminkou, že tyto prostředky zhodnotí blíže nespecifikovaným výhodným obchodem s tím, že poškozenému předá do konce měsíce srpna 2001 částku 2.000.000,- Kč, ač věděl, že takto učinit nemůže, neboť byl ve finanční tísni, peníze následně použil k nezjištěnému účelu a poškozenému Ing. J. H. je nevrátil, čímž mu způsobil škodu ve výši 1.130.000,- Kč,
2. v přesněji nezjištěné době, nejméně od měsíce srpna 2001 do měsíce října 2001 na více místech na území České republiky, zejména v H., okres V., a okolí, vylákal od M. F. nejméně v 70-ti případech různé finanční částky v celkové výši 819.770,- Kč pod záminkou zakoupení letenky, vyplacení cla, za účelem podnikání a zhodnocení peněz a podobně s tím, že poškozené M. F. vždy slíbil vrátit jednotlivé zapůjčené částky do týdne od zapůjčení, ač věděl, že takto učinit nemůže, neboť byl ve finanční tísni, peníze následně použil k nezjištěnému účelu a poškozené M. F. kromě částky 10.000,- Kč je nevrátil, čímž jí způsobil škodu ve výši 809.770,- Kč,
3. v přesně nezjištěný den v polovině měsíce března 2002 v B. na parkovišti před hotelem I. uzavřel s Ing. J. H. ústní dohodu, že na něj převede osobní motorové vozidlo značky Audi TT, tmavomodré barvy, nezjištěné RZ, se kterým na toto parkoviště přijel, a to jako částečnou úhradu dluhu ve výši 1.130.000,- Kč, téhož dne tímto vozem odvezl poškozeného Ing. J. H. do O., kde od něj převzal částku 30.000,- Kč, neboť uvedl, že tato je nutná k vyplacení vozidla s tím, že kupní smlouva bude uzavřena následně u notáře, což však neučinil a ani poškozenému Ing. J. H. nevrátil uvedenou hotovost, čímž mu způsobil škodu ve výši 30.000,- Kč.
Rozsudek soudu prvního stupně obviněný napadl odvoláním, které směřovalo především proti výroku o vině. Z jeho podnětu byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. 3 To 332/2004, rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný byl odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na čtyři roky, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě proti rozsudku odvolacího soudu dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině. Odkázal v něm na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že byl porušen procesní postup předepsaný pro zjišťování skutkového stavu věci a hodnocení důkazů, neboť nebyly respektovány zásady trestního procesu o rovnosti stran, presumpce neviny, zásada in dubio pro reo a právo na obhajobu. Ve shodě s již uplatněnou obhajobou uvedl, že jednání uvedených pod body I. 1., 2. se nedopustil. Hodnocení důkazů provedené soudy obou stupňů považoval za nesprávné, neboť bylo učiněno především na základě jeho výpovědi, ke které došlo krátce po dramatickém zadržení a z níž nelze dovozovat žádné právní závěry o věrohodnosti a vině obviněného. Napadl způsob, jakým se soudy vypořádaly s jeho námitkami ohledně písemností v rámci zastavárenské činnosti, když bagatelizovaly nebo odmítly důkazní návrhy, čímž porušily jeho právo na obhajobu. Měl taktéž zato, že soudy pochybily při stanovení výše škody, pakliže částku 93.000,- Kč, vrácenou poškozenému JUDr. J. R., neodečetly od celkového dluhu. Ve skutkových zjištěních není podle něj podklad pro závěr, že jednotlivé částky až do výše 93.000,- Kč vracel pod nátlakem a nikoliv z vlastní vůle. Upozornil, že ani výsledky dokazování ohledně jednání popsaných pod body II. a III. neopodstatňují závěr, že byla naplněna subjektivní stránka trestného činu podvodu, spočívající v existenci tzv. podvodného úmyslu, neboť v inkriminované době disponoval finančními prostředky z obchodu s oděvy. Vytkl, že se nedopustil ani jednání popsaného pod bodem IV. rozsudku soudu prvního stupně. Zpochybnil věrohodnost výpovědí poškozených Ing. J. H. a M. F., poukázal na to, že nebylo provedeno žádné dokazování o původu peněz, jejich předávání a poskytování půjček. Namítl, že z popisu skutku pod bodem IV. 3. není zřejmé, jakým záměrem byl při uzavření dohody a při převzetí peněžní částky veden, proč nedošlo ke splnění dohody a z jakého důvodu peníze nevrátil. Dodal, že skutková zjištění popsaná v rozsudku soudu prvního stupně postačí pouze k závěru, že obviněný nesplnil závazek a že nevrátil peněžní plnění převzaté na základě dohody, čímž poškozenému vznikla majetková újma, nikoliv k tomu, že se dopustil trestného činu podvodu. Napadené rozhodnutí tak podle něj trpí skutkovými vadami, jejichž důsledkem je i následné vadné hmotně právní posouzení. Nesouhlasil s právní kvalifikací útoků popsaných ve výroku o vině, byly-li posouzeny jako čtyři trestné činy podvodu. Vyjádřil přesvědčení, že útoky popsané v bodech I. – IV. měly být vzhledem k věcným i subjektivním souvislostem – i přes časové intervaly je rozdělující - posouzeny jako jeden pokračující trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 tr. zák. (v této souvislosti odkázal na právní názor vyslovený rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1341/2003).
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudky Krajského soudu v Brně i Městského soudu v Brně zrušil a aby Městského soudu v Brně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v zevrubném vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že námitky směřující proti způsobu hodnocení obsahu protokolu o výslechu obviněného, proti věrohodnosti svědeckých výpovědí spolu s některými listinnými důkazy a proti šíři provedených důkazů, nelze subsumovat pod dovolací důvod podle §265 odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se svou povahou jedná o námitky skutkové. Argumenty ohledně námitek obviněného týkajících se částky 93.000,- Kč jako částečné úhrady škody způsobené JUDr. J. R. a subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. označil za pouhou polemiku se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů. Z odůvodnění rozsudků obou soudů vyplývá, že soudy hodnotily provedené důkazy v souladu s principy formální logiky nejen v jejich jednotlivostech, ale i vzájemných souvislostech. Povahu právně relevantních námitek mají výhrady vztahující se k dílčímu útoku trestného činu podvodu uvedeného pod bodem IV. 3. a k právní kvalifikaci pokračujícího trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Existenci podvodného úmyslu v bodě IV. 3. je třeba podle něj odvozovat od jednání uvedeného pod bodem IV. 1., které tvoří součást širšího pokračujícího jednání. Formální znaky pojmu „pokračování v trestném činu“ byly až na blízkou časovou souvislost naplněny. Podle něj je však nutno považovat dobu delší jak osm měsíců, která uplynula mezi útoky pod body I. 2. a II. 1., dále II. 2. a III. 1. a konečně III. 5. a IV. 1. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, za natolik dlouhou, že nelze dovodit subjektivní stránku v jednání obviněného, tedy jeho úmysl v trestné činnosti pokračovat.
Navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Poněvadž nebyly splněny podmínky pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal dovolací soud podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání obviněného není důvodné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že ačkoli obviněný deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnil řadu námitek, které směřovaly proti rozsahu provedeného dokazování, proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Městský soud v Brně a z nichž vycházel v napadeném rozsudku i Krajský soud v Brně. Povahu námitek skutkových mají především výhrady obviněného, které směřovaly vůči správnosti skutkových zjištění učiněných soudy. Do této kategorie námitek jednoznačně náleží ty, jimiž brojil proti způsobu hodnocení protokolu o jeho výslechu z přípravného řízení ze dne 29. 5. 2003, jehož vypovídací hodnota byla podle jeho přesvědčení poznamenána nedobrým psychickým stavem v době výslechu, zpochybnil věrohodnost výpovědí poškozených Ing. J. H., M. F., JUDr. J. R. i některých jimi předložených listinných důkazů a vytkl neúplnost dokazování, nebylo-li vyhověno jeho návrhům, na doplnění dokazování o znalecký posudek z oboru grafologie, zastavárenskou knihu a účetní doklady ve vztahu ke skutkům pod body I., II.
Jako na polemiku se skutkovými zjištěními soudů nutno pohlížet na výtku obviněného, že soudy pochybily při stanovení výše škody, když částku 93.000,- Kč, postupně vrácenou poškozenému JUDr. J. R., jestliže ji považovaly toliko za částečnou náhradu škody způsobené již dokonaným trestným činem podvodu.
Oproti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, který ve vztahu ke skutkům pod body I. zjistil, že obviněný si finanční prostředky vypůjčil, ač věděl, že je nebude moci vrátit, neboť byl ve finanční tísni, z čehož plyne závěr o podvodném úmyslu ve vztahu k celé částce, kterou si obviněný v případě jednotlivých skutků vypůjčil, obviněný postavil svoji skutkovou verzi, podle níž částku 93.000,- Kč postupně vrátil z vlastní vůle, nikoliv pod tlakem, jak vyvodil soud prvního stupně.
Nad rámec již řečeného dovolací soud, opíraje se o skutková zjištění soudů, ve shodě se stávající praxí soudů poznamenává, že trestný čin podvodu ve smyslu §250 tr. zák. je dokonán obohacením pachatele nebo jiného. Tato skutečnost pak má význam i pro stanovení výše škody. Došlo-li podvodným vylákáním peněz od poškozeného již k dokonání trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., pak je způsobenou škodou celá tato peněžitá částka, bez ohledu na to, zda pachatel později poškozenému vylákané peníze (nebo jejich část) vrátí. Vrácení peněz je třeba považovat jen za náhradu způsobené škody nebo její části, což může mít význam při rozhodování o trestu a náhradě škody (srov. č. 32/2004, obdobně č. 2/1963 Sb. rozh. tr.). Postupu soudů nelze v daných souvislostech ničeho vytknout.
Jako relevantní námitka právní nemůže obstát ani výhrada obviněného, že nebyla učiněna taková zjištění pod body I., II. a III., z nichž by vyplýval závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu.
Závěr o formě zavinění (§4, §5 tr. zák.) je sice závěrem právním, vycházejícím však ze skutkových zjištění soudu, která vyplývají z provedeného dokazování a jejichž přezkoumání se s poukazem na uvedený dovolací důvod nelze domáhat. Obviněný zaměřil dovolání v této části proti způsobu hodnocení důkazů a proti skutkovým zjištěním, která jej označila jako osobu, která v rozhodné době jednala nejméně s vědomím, že vypůjčené částky nebude moci vzhledem ke své tehdejší nepříznivé finanční situaci vrátit, a která se stala skutkovým podkladem právního závěru o jeho zavinění, nikoliv proti tomu, že by toto zjištění nenaplňovalo znaky úmyslného zavinění, jak též přiléhavě podotýká státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání.
I v této části tedy obviněný uplatnil námitky skutkové, které nelze podřadit pod důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Lze shrnout, že prostřednictvím takto vymezených výhrad se obviněný primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného činu podvodu v podobě zjištěné soudy nedopustil. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02). Tato zásada by mohla být prolomena pouze v případě zjištění, že mezi soudy zjištěnými skutkovými okolnostmi a jejich právními závěry existuje extrémní nesoulad.
Ve vztahu ke skutkům pod body I. 1., 2., II. 1., 2., III. 1. – 5., IV. 1. – 3. však z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý a logický vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů včetně obviněným uplatňované obhajoby (viz strany 6 - 8 rozsudku soudu prvního stupně, strany 3, 4 napadeného rozsudku odvolacího soudu) na straně jedné a právními závěry na straně druhé; soudy též vyložily, jakými úvahami byly vedeny, nevyhověly-li návrhům obviněného na doplnění dokazování o znalecký posudek z oboru grafologie, zastavárenskou knihou a účetními doklady poškozeného JUDr. J. R., jež měly mít vztah především ke skutkům pod body I. a II. rozsudku soudu prvního stupně. Z těchto důvodů nebylo možno učinit jiný závěr, než že v tomto rozsahu, tj. rozsahu námitek skutkových, dovolání obviněného nebylo opřeno nejen o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani o žádný jiný z důvodů dovolání uvedených v ustanovení §265b tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný vytkl, že skutek popsaný pod bodem IV. 3. nenaplňuje zákonné znaky nejen trestného činu podvodu, ale ani žádného jiného trestného činu, a dále v té části, v níž zpochybnil správnost právního posouzení skutků, jak byly zjištěny soudy, a namítl, že útoky popsané ve výroku o vině jako čtyři trestné činy podvodu měly být posouzeny jako pokračovaní v trestném činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 tr. zák.
Námitce obviněného, že z popisu skutků pod bodem IV. 3. není zřejmé, jakým záměrem byl při uzavření dohody a při převzetí peněžní částky veden, proč nedošlo ke splnění dohody a z jakého důvodu peníze nevrátil a že tento popis postačí pouze k závěru, že obviněný nesplnil závazek a nevrátil peněžní plnění převzaté na základě dohody, čímž poškozenému vznikla majetková újma, nikoliv k tomu, že se dopustil trestného činu podvodu, přitakat nelze.
Dílčího útoku pokračujícího trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. pod bodem IV. 3. rozsudku soudu prvního stupně se obviněný podle zjištění soudů dopustil tím, že „v přesně nezjištěný den v polovině března 2002 v B. na parkovišti před hotelem I. uzavřel s Ing. J. H. ústní dohodu, že na něj převede osobní motorové vozidlo značky Audi TT, tmavomodré barvy, nezjištěné RZ, se kterým na toto parkoviště přijel, a to jako částečnou úhradu dluhu ve výši 1.300.000,- Kč, téhož dne tímto vozem odvezl poškozeného Ing. J. H. do O., kde od něj převzal částku 30.000,- Kč, kdy uvedl, že tato je nutná k vyplacení vozidla s tím, že kupní smlouva bude uzavřena následně u notáře, což však neučinil, a ani poškozenému Ing. J. H. nevrátil uvedenou hotovost, čímž mu způsobil škodu ve výši 30.000,- Kč“.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu.
Nutno připustit, že citovaná skutková zjištění, nebylo-li by přihlédnuto k věcným souvislostem, by bez pochybností znaky trestného činu podvodu nevykazovala. Spolehlivě by totiž nebylo možno usoudit na existenci podvodného záměru obviněného již v době, kdy od poškozeného přijal částku 30.000,- Kč, poněvadž soud prvního stupně přesvědčivě nevyjádřil, že tak činil za situace, kdy vůli převést na poškozeného osobní automobil pouze předstíral, aby tak od něj vylákal označenou částku, kterou zamýšlel užít k jinému než deklarovanému účelu. Nebylo-li by takto popsané jednání obviněného zařazeno do kontextu dalších skutků podvodného charakteru, nebylo od věci uvažovat o popsaném jednání toliko jako o nesplnění závazku, jak naznačoval obviněný v dovolání.
Skutek obviněného ale takto izolovaně posuzovat nelze. Nelze přehlédnout, že podle zjištění soudů vyjádřených v odůvodněních rozhodnutí soudů obou stupňů toto jednání tvoří součást širšího pokračujícího trestného činu obviněného, v jehož rámci vystupuje i poškozený Ing. J. H. a který se vyznačuje tím, že obviněný, jsa ve finanční tísni a bez objektivní možnosti splnit své dluhy, pod nepravdivými záminkami a aniž měl v úmyslu dostát svým závazkům, vylákal od poškozených peněžní částky, a způsobil jim tak škodu. Soud prvního stupně tyto úvahy shrnul konstatováním, že „dle jeho názoru je zcela nepochybné, že obviněný poškozené uváděl v omyl. Přestože neměl žádný zdroj příjmů, peníze si půjčoval, poškozeným jako důvod uváděl různé nepravdivé záminky a takto je uváděl v omyl, aby se k jejich škodě obohatil…“ (strana 8 rozsudku soudu prvního stupně). Do tohoto rámce zapadá i výpověď poškozeného Ing. J. H. (č. l. 202, 203 spisu), který uvedl, že obviněný mu nevěrohodně, ba až absurdně zdůvodňoval, proč mu peníze nemůže vrátit. Přesto mu uvěřil, že mu chce podstatnou část peněz vrátit tím, že auto na něj převede, a proto mu předal dalších 30.000,- Kč k vyrovnání jím tvrzeného závazku. Následujícího dne měl být převod vozidla uskutečněn, což se ale nestalo. Toto jednání obviněného navazuje na všechna jednání předchozí, charakterizovaná jeho podvodným záměrem; odlišnost spočívající v tom, že v tomto případě nešlo o údajnou „půjčku“, ale vylákání peněz pod nepravdivou záminkou vypořádání jiného závazku ve vztahu k automobilu, přičemž záměr převést automobil na poškozeného Ing. J. H. obviněný jen předstíral, není pro právní závěr o existenci podvodného úmyslu nikterak na překážku.
Za daných okolností je možné uzavřít, že popis skutku pod bodem IV. 3. výrokové části rozsudku soudu prvního stupně není zcela přiléhavý, větší pozornost měla být jistě věnována vyjádření podvodného úmyslu; v konkrétní situaci jde však jen o určitou dílčí nepřesnost či neobratnost popisu skutku. Rozsudek tím sice zcela nevyhovuje požadavkům ustanovení §120 odst. 3 tr. ř., ale nejedná se o nesprávné právní posouzení skutku.
Nelze souhlasit ani s názorem, týkajícím se četnosti trestných činů.
Podle §89 odst. 3 tr. zák. se pokračováním v trestném činu rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a předmětu útoku.
Tato definice je v souladu s výkladem tohoto pojmu v právní nauce i praxi. Již v minulosti bylo judikaturou vymezeno, že rozhodujícím znakem pokračování v trestném činu je, že jednotlivé útoky, z nichž každý naplňuje znaky téhož trestného činu, jsou po subjektivní stránce spojeny jedním a týmž záměrem v tom smyslu, že pachatel už od počátku zamýšlí aspoň v nejhrubších rysech i další útoky a že po objektivní stránce se tyto jednotlivé útoky jeví jako postupné realizování tohoto jediného záměru (srov. rozh. č. 3/1972 Sb. rozh. trest.), přičemž jednotlivé útoky jsou charakterizovány stejnorodým způsobem provedení a časovou souvislostí (srov. rozh. č. 27/1977 – I., č. 15/1996 - II. a další Sb. rozh. trest.).
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně obsahuje přehledně skutková zjištění tykající se pojmových znaků „pokračování v trestné činnosti“. Všechny útoky charakterizuje stejný nebo podobný způsob provedení; obviněný pod nepravdivými záminkami uváděl poškozené v omyl, aby si zajistil příjmy. Sliboval jim, že peníze zhodnotí a vrátí, a vzbuzoval v nich takovou důvěru, že mu finanční prostředky půjčili. Toto činil s vědomím, že peníze nebude moci vrátit, neboť byl ve finanční tísni. Jednotlivé dílčí útoky zjevně naplňují skutkovou podstatu trestného činu podvodu. Potud byly formální znaky pokračování v trestném činu naplněny. Spornou však je otázka blízké časové souvislosti a s ní související otázka existence jednotného záměru mezi jednotlivými dílčími útoky.
Z hlediska naplnění formálního znaku „blízká časová souvislost“ pokračování v trestném činu (§89 odst. 3 tr. zák.), který není judikaturou z pochopitelných důvodů jednoznačně (např. v týdnech či měsících) vymezen, je nutno vzít v úvahu všechny konkrétní okolnosti případu. Půjde-li o majetkovou trestnou činnost, pak, za splnění dalších podmínek uvedených v ustanovení §89 odst. 3 tr. zák., lze ohledně tohoto znaku obecně vycházet z toho, že čím delší je celková doba páchání pokračující trestné činnosti, čím větší je počet dílčích útoků během ní spáchaných, čím vyšší je způsobená škoda na cizím majetku a čím vyšší je obohacení pachatele, tím delší může být i doba mezi jednotlivými dílčími útoky. Na překážku závěru, že se jedná o pokračování, za těchto okolností nemusí být zjištění, že mezi jednotlivými útoky uplynula doba i několika měsíců (k tomu č. 32/2004 Sb. rozh. tr.).
Soud prvého stupně věnoval časovému sledu jednotlivých útoků náležitou pozornost. Z jeho skutkových zjištění jsou patrná časová intermezza v trvání 8 – 9 měsíců mezi jednotlivými útoky uvedenými pod body I. 2. a II. 1., II. 2. a III. 1. a konečně III. 5. a IV. 1.
Jednání obviněného nelze - co do způsobu provedení činů - považovat za nikterak náročné a rafinované, vyžadující si zvláštní přípravu. Doba 8 – 9 měsíců je v konkrétních případech natolik dlouhá, že nelze hovořit o blízké časové souvislosti a spolehlivě dovodit jednotný subjektivní záměr, tj. úmysl v trestné činnosti pokračovat. Odkaz dovolatele na právní závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1314/2003 (publikováno pod č. 32/2004 Sb. rozh. tr.), není přiléhavý; zmíněné rozhodnutí ostatně jako časový interval korespondující s požadavkem blízké časové souvislosti mezi dílčími útoky označilo období cca 4 měsíců.
Soudy obou stupňů proto nepochybily, když časové intervaly oddělující vzájemně skutky I., II., III. a IV. posoudily jako překážku bránící závěru o existenci blízké časové souvislosti, v důsledku čehož správně jednání obviněného kvalifikovaly jako opakování (vícečinný souběh) pokračujících trestných činů podvodu.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného není důvodné, a proto je podle §265j tr. ř. zamítl. Učinil tak v neveřejném zasedání, poněvadž s projednáním v neveřejném zasedání souhlasili státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství i obviněný [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. února 2005
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková