ECLI:CZ:NS:2005:8.TDO.751.2005.1
sp. zn. 8 Tdo 751/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud, soud pro mládež, rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Kůrkové a soudců JUDr. Milady Šámalové a JUDr. Jana Bláhy v právní věci nezletilého R. P., zastoupeného opatrovnicí JUDr. M. B., advokátkou se sídlem v B. p. H., vedené u Okresního soudu v Kroměříži, soudu pro mládež, pod sp. zn. 3 Rod 2/2004, o dovolání Okresního státního zastupitelství v Kroměříži proti rozsudku Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, ze dne 25. 11. 2004, sp. zn. 4 Rodo 15/2004, takto:
I. Dovolání Okresního státního zastupitelství v Kroměříži se z a m í t á .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní státní zastupitelství v Kroměříži podalo v právní věci nezletilého R. P. návrh na uložení opatření podle §90 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), a to dohledu probačního úředníka. Návrh odůvodnilo tím, že nezletilý se dopustil činu jinak trestného skutkem spočívajícím v tom, že dne 16. 10. 2003 od 14.45 do 14.55 hodin v H., v šatních prostorách budovy ZŠ, u skladu majitelky A. S. vyhnul vstupní dveře od skladu a vzniklým otvorem vnikl dovnitř, kde odcizil 1 balení kukuřičných křupek v hodnotě 10,- Kč, 10 ks vitaminových tyčinek zn. Frutela v celkové hodnotě 55,- Kč, 27 ks nápojů Fruko v celkové hodnotě 135,- Kč, 10 ks oplatků různých značek v celkové hodnotě 50,- Kč, vše v celkové hodnotě 250,- Kč. Usnesením policejního orgánu Obvodního oddělení Policie České republiky v H. ze dne 10. 2. 2004, č. j. ORKM-114/HU-TČ-2004, bylo trestní stíhání nezletilého R. P. pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) tr. zák. podle §159a odst. 2 tr. ř., §11 odst. 1 písm. d) tr. ř. odloženo, neboť jde o osobu, která pro nedostatek věku není trestně odpovědná, a trestní stíhání je nepřípustné. Současně státní zastupitelství upozornilo, že chování nezletilého vykazovalo nedostatky i před spácháním činu; nezletilý vyrůstá v rodině, jejíž sociální chování sice nezakládá pochybnosti o tom, zda bez uložení opatření podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže rodiče zaručují řádné a účinné výchovné působení na nezletilého, přesto je však nutno zvolit opatření, při kterém bude možné na jedné straně sledovat chování dítěte v rodině i způsob výchovného působení rodičů a na straně druhé pozitivně vést dítě k životu v souladu se zákonem. Proto je podle státního zastupitelství na místě uložit mu opatření podle §93 odst. 1 písm. a) zákona č. 218/2003 Sb.
Usnesením Okresního soudu v Kroměříži, soudu pro mládež, ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. 3 Rod 2/2004, byl podle §93 odst. 8 zákona č. 218/2003 Sb. (a contrario) návrh Okresního státního zastupitelství v Kroměříži na uložení dohledu probačního úředníka zamítnut. V dalším bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že návrh státního zastupitelství není důvodný, poněvadž důkazy z „přípravného řízení“ nebylo prokázáno, že nezletilý R. P. se činu jinak trestného dopustil.
Usnesení soudu prvního stupně napadlo Okresní státní zastupitelství v Kroměříži odvoláním. Krajský soud v Brně, soud pro mládež, rozsudkem ze dne 25. 11. 2004, sp. zn. 4 Rodo 15/2004, rozhodl, že rozhodnutí soudu prvního stupně se mění tak, že návrh Okresního státního zastupitelství v Kroměříži, aby soud uložil nezletilému R. P. dohled probačního úředníka, se zamítá a dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že není prokázáno, že by se nezletilý R. P. dopustil činu jinak trestného. Návrh státního zastupitelství však podle něj nemohl být zamítnut s odkazem na zákon č. 218/2003 Sb., neboť čin jinak trestný byl spáchán před jeho účinností. Protože nezletilému nebylo možné za čin jinak trestný uložit v době jeho spáchání žádné opatření, jež by svojí povahou směřovalo k jeho nápravě a jež by odpovídalo opatřením stanoveným v §93 odst. 1 písm. a), b) zákona č. 218/2003 Sb. (podmínky pro uložení ochranné výchovy splněny nebyly), uzavřel, že nepravá zpětná účinnost tohoto nového právního předpisu nepřichází v úvahu. Opatření podle zákona č. 218/2003 Sb. navrhované státním zastupitelstvím nebylo možné uložit, a proto nezbylo než návrh zamítnout. Současně byl odstraněn formální nedostatek výroku rozhodnutí soudu prvního stupně potud, že ve věci samé bylo rozhodnuto rozsudkem.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podalo Okresní státní zastupitelství v Kroměříži dovolání směřující proti výroku o zamítnutí návrhu na uložení dohledu probačního úředníka. Dovolání je podle státního zastupitelství přípustné podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Dovolatel namítl, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Ve vztahu k důvodu dovolání podle §241 odst. 2 písm. a) o. s. ř. vytkl, že rozhodnutí soudů neodpovídá provedeným důkazům, neboť se soudy nevypořádaly s důkazy, které nezletilého R. P. usvědčují – výpovědí J. P., J. T. i výčtem věcí, které nezletilý přinesl během vyučování dne 16. 10. 2003 do třídy. Dovolatel též uvedl, že měla být vyslechnuta bývalá třídní učitelka nezletilého; nepřipuštěním tohoto důkazu, který by napomohl zjistit charakter osoby nezletilého, objasnit jeho chování a postoj, trpí řízení vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nesouhlasil konečně ani se závěrem odvolacího soudu ve vztahu k možné aplikaci zákona č. 218/2003 Sb. a vyjádřil názor, že jde o přípustnou nepravou retroaktivitu, poněvadž nový právní předpis se týká stejného institutu - dohledu. Dovolatel vyložil, že ať již jde o dohled podle zákona č. 218/2003 Sb., nebo o dohled podle zákona č. 94/1963 Sb., jde o jeden a týž právní institut, který je stanoven nebo uložen soudem, je vykonáván podobným nebo stejným způsobem, přičemž jediné, čím se liší, je orgán, který jej vykonává. V tomto ohledu spočívá napadený rozsudek též na nesprávném právním posouzení věci.
Okresní státní zastupitelství v Kroměříži navrhlo, aby dovolací soud podle §243b odst. 3 o. s. ř. zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Rozhodnutí odvolacího soudu neobsahuje řádné (úplné) poučení o dovolání; účastník mohl proto podat dovolání do čtyř měsíců od jeho doručení (§240 odst. 3 o. s. ř.). Okresnímu státnímu zastupitelství v Kroměříži bylo rozhodnutí odvolacího soudu doručeno dne 1. 2. 2005 a podalo-li proti němu u Okresního soudu v Kroměříži dne 23. 3. 2005 dovolání, učinilo tak včas.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř., §96 zákona č. 218/2003 Sb.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 3 o. s. ř.), se nejprve zabýval tím, zda v posuzovaném případě je dovolání přípustné; okolnost, že napadený rozsudek odvolacího soudu obsahuje poučení o tom, že dovolání přípustné není, je zde nerozhodná.
Není od věci připomenout, že ve věcech dětí mladších patnácti let v řízení o dovolání postupuje soud pro mládež podle předpisů upravujících občanské soudní řízení (§96 zákona č. 218/2003 Sb.). Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], a jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
V daných souvislostech byla významná především otázka, zda rozhodnutí o návrhu státního zastupitelství na uložení opatření podle §93 odst. 1 písm. a) zákona č. 218/2003 Sb. bylo rozhodnutím ve věci samé.
Pojem „věc sama“ je právní teorií i soudní praxí vykládána jako věc, která je tím předmětem, pro který se řízení vede. Rozhodnutím ve věci samé se pak rozumí rozhodnutí o předmětu řízení, a to ať už se o něm rozhodne pozitivně, či negativně.
Rozdíl mezi rozhodováním o věci samé a rozhodováním o jiných otázkách je v obecné rovině v občanském soudním řádu zdůrazněn též formální stránkou věci tím, že o věci samé soud rozhoduje rozsudkem (§152 odst. 1 věta první o. s. ř.); usnesením se rozhoduje ve věci samé, jen stanoví-li to zákon (§152 odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Podle §176 odst. 1 o. s. ř. ve věcech péče soudu o nezletilé se ve věci samé rozhoduje rozsudkem o výchově a výživě nezletilých dětí, o styku rodičů, prarodičů a sourozenců s nimi, o navrácení dítěte, o přiznání, omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti anebo o pozastavení jejího výkonu, o poručenství, o schválení důležitých úkonů nezletilého a o záležitostech, o nichž se rodiče nemohou dohodnout. Krom toho se rozhoduje rozsudkem o prodloužení ústavní výchovy po dosažení zletilosti a o zrušení takového opatření. Podle §176 odst. 2 o. s. ř. se o ostatních věcech rozhoduje usnesením.
Podle §93 odst. 8 zákona č. 218/2003 Sb. o uložení opatření soud pro mládež rozhoduje rozsudkem.
Tím citované ustanovení rozšiřuje výčet těch věcí, v nichž se ve věcech péče soudu o nezletilé ve věci samé rozhoduje rozsudkem (§176 odst. 1 o. s. ř.).
V řízení ve věcech dětí mladších patnácti let podle hlavy třetí zákona č. 218/2003 Sb. jde o to, aby dítěti mladšímu patnácti let, dopustí-li se činu jinak trestného, bylo za splnění zákonných podmínek uloženo některé z taxativně vyjmenovaných opatření; tím je vymezena věc sama. Rozhodnutím ve věci samé pak logicky je rozhodnutí o uložení opatření, upuštění od uložení opatření, jakož i zamítnutí návrhu na uložení opatření. Ve všech těchto případech se postihuje sám předmět řízení, tj. soud se vyjadřuje k otázce, která mu byla k posouzení předložena.
Dovolatel tedy napadl dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrzeno. Významné totiž je, že právní postavení státního zastupitelství ve vztahu k dítěti mladšímu patnácti let a skutku, jehož se mělo dopustit, bylo oběma soudy vymezeno (z materiálního hlediska) shodně. Protože nepřichází v úvahu ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; ta zde nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má (není založena např. již jen tím, že dovolatel tvrdí splnění této podmínky).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Takto předjímaný dovolací přezkum je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje tedy jen ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu námitek tomuto důvodu podřaditelných lze pak posuzovat otázku, zda jde o dovolání zásadního právního významu, resp. zda dovolání je přípustné.
Odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí - se zabýval právní otázkou, zda lze zákon č. 218/2003 Sb. aplikovat na čin jinak trestný, jehož se dopustilo dítě mladší patnácti let do účinnosti tohoto zákona, tj. do 1. 1. 2004, a to jmenovitě s ohledem na možnost ukládání dohledu probačního úředníka. Vzhledem k tomu, že tato otázka (dovoláním současně otevřená) dosud nebyla výslovně řešena, a protože posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které po právní stránce zásadní význam má. Dovolací soud proto uzavřel, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Podle §242 odst. 1 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř., Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Z hlediska relevantně uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, byla významná otázka, zda lze zákon č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, aplikovat ve vztahu k činům jinak trestným, jichž se dopustilo dítě mladší patnácti let přede dnem jeho účinnosti.
Odvolací soud správně a v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu, na niž ostatně odkázal, zdůraznil, že nutno vyjít z toho, že nestanoví-li nový právní předpis, týkající se stejného právního institutu, že se jím řídí jen právní vztahy, které vznikly po jeho účinnosti, má obvykle vliv i na právní vztahy, které vznikly před jeho účinností (rozuměj vztahy již i dříve zákonem upravené); v takovém případě nastává tzv. zpětná účinnost (retroaktivita) nového právního předpisu. Zákon č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, neobsahuje přechodná ustanovení, že se jím řídí jen právní vztahy, které vznikly po jeho účinnosti, ve vztahu k jeho hlavě třetí (řízení ve věcech dětí mladších patnácti let).
Právní teorie rozeznává zpětnou účinnost pravou a nepravou. O pravou zpětnou účinnost jde tehdy, jestliže se novým právním předpisem má řídit vznik právního vztahu a nároků z tohoto vztahu také v případě, kdy právní vztah nebo nároky z něj vyplývající by měly vzniknout před účinností nového právního předpisu. Nepravá zpětná účinnost znamená, že novým právním předpisem se sice mají řídit i právní vztahy, vzniklé před jeho účinností, avšak až ode dne jeho účinnosti; samotný vznik právních vztahů a nároky z těchto vztahů vzniklé před účinností nového právního předpisu se spravují dosavadní právní úpravou.
Pravá zpětná účinnost je nepřípustná; k definičním znakům právního státu patří princip právní jistoty a ochrany důvěry účastníků právních vztahů v právo. Součástí právní jistoty je také zákaz pravé retroaktivity právních předpisů; tento zákaz je pro oblast trestního práva hmotného vyjádřen v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, pro ostatní právní odvětví jej lze dovodit z čl. 1 Ústavy České republiky (k tomu viz rozhodnutí č. 34/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Především je třeba se vypořádat s otázkou povahy hmotně právních ustanovení obsažených v hlavě třetí zákona č. 218/2003 Sb. a následně možnými zákonem předvídanými způsoby reakce na čin jinak soudně trestný, jehož se dopustilo dítě mladší patnácti let, před účinností zákona č. 218/2003 Sb. (jinak řečeno „nároky“ vyplývajícími z právního vztahu založeného spácháním tohoto činu dítětem mladším patnácti let) a po jeho účinnosti a odhlédnout nebude možno ani od smyslu a účelu nové právní úpravy obsažené v hlavě třetí zákona č. 218/2003 Sb.
Jisto je, že hmotně právní ustanovení hlavy třetí zákona o soudnictví ve věcech mládeže nemají trestněprávní povahu, a proto nelze aplikovat ustanovení §16 tr. zák. o jeho časové působnosti. Za takové situace je pak třeba posoudit, zda právní institut založený vztahem mezi státem a dítětem mladším patnácti let, jež se dopustilo činu jinak trestného, existoval již před nabytím účinnosti zákona č. 218/2003 Sb. a jaké byly zákonem předvídané možnosti reakce na ně.
Podle §86 tr. zák. účinného do 31. 12. 2003 spáchala-li osoba, která dovršila dvanáctý rok svého věku a je mladší než patnáct let, některý čin, za který tento zákon ve zvláštní části dovoloval uložení výjimečného trestu, uložil soud v občanskoprávním řízení na návrh státního zastupitelství nebo i bez jeho návrhu její ochrannou výchovu; soud tak mohl učinit též tehdy, jestliže to bylo nutné k zajištění řádné výchovy osoby mladší než patnáct let, která spáchala čin, který by jinak byl trestným činem.
Ze znění tohoto ustanovení vyplývá, že spáchalo-li dítě mladší než patnáct let čin jinak trestný, přicházelo v úvahu toliko uložení ochranné výchovy, a to jen za podmínek již vyložených.
Podle §89 odst. 2 zákona č. 218/2003 Sb. dopustí-li se dítě mladší než patnáct let činu jinak trestného, učiní soud pro mládež opatření potřebná k jeho nápravě, která jsou uvedena v §93 tohoto zákona.
Podle §93 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. dopustí-li se dítě mladší patnácti let činu jinak trestného, může mu soud pro mládež uložit tato opatření: dohled probačního úředníka, zařazení do terapeutického, psychologického nebo jiného vhodného výchovného programu ve středisku výchovné péče a ochrannou výchovu.
Oproti tomu výchovná opatření podle hlavy druhé zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, může soud učinit, vyžaduje-li to zájem na řádné výchově dítěte (§43 odst. 1 tohoto zákona); podmínkou jejich uložení tedy není spáchání činu jinak trestného. Z hlediska úvah o případné nepravé retroaktivitě zákona č. 218/2003 Sb. je existence tohoto právního institutu proto nevýznamná.
Jediným opatřením, jež bylo možno uložit i do účinnosti zákona o soudnictví ve věcech mládeže, je ochranná výchova. Podmínky jejího uložení jsou nově upraveny v §93 odst. 2, 3 tohoto zákona, a je zjevné, že zůstaly nezměněny pouze v případech, kde bylo třeba uložit ochrannou výchovu obligatorně (dítě spáchalo čin, za nějž trestní zákon ve zvláštní části dovoluje uložení výjimečného trestu, a které v době spáchání činu dovršilo dvanáctý rok svého věku a je mladší než patnáct let - §93 odst. 2 citovaného zákona).
V posuzované věci se o takovou situaci nejedná.
Činu jinak trestného se měl nezletilý dopustit před účinností zákona o soudnictví ve věcech mládeže, aniž byly splněny předpoklady pro uložení ochranné výchovy (ať už obligatorní či fakultativní). Protože nezletilému nebylo možno za konkrétní čin jinak trestný uložit v době jeho spáchání žádné opatření, jež by svojí povahou směřovalo k jeho nápravě a jež by odpovídalo opatřením podle §93 odst. 1 písm. a), b) zákona č. 218/2003 Sb. (uložit bylo možno pouze výchovné opatření podle §43 zákona č. 94/1963 Sb.), nepravá zpětná účinnost nového právního předpisu nepřichází v úvahu a principy právní jistoty a předvídatelnosti práva vylučují, aby bylo možno za takový čin uložit opatření s odkazem na jím zakotvenou (novou) úpravu.
Námitky Okresního státního zastupitelství v Kroměříži akceptovat nelze. Nelze přitakat jeho názoru, že dohled probačního úředníka podle §93 odst. 1 písm. a) zákona č. 218/2003 Sb. a dohled uložený podle §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 94/1963 Sb. představuje jeden a týž právní institut, neboť je stanoven nebo uložen soudem, je vykonáván podobným nebo stejným způsobem, přičemž jediným rozlišením je, že v jednom případě je prováděn probační a mediační službou a v ostatních případech především orgánem sociálně-právní ochrany dětí. Sám dovolatel poukázal na odlišné subjekty provádějící dohled uložený ve smyslu §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 94/1963 Sb. a dohled probačního úředníka podle §93 odst. 1 písm. a) zákona č. 218/2003 Sb. Odlišnost těchto dvou právních institutů je však dána nejen odchylností provádějících subjektů, podmínek jejich uložení (dohled podle zákona č. 94/1963 Sb. lze uložit, aniž by byl spáchán čin jinak trestný), ale spočívá především v rozdílnosti jejich věcného obsahu. Zatímco dohled ukládaný jako výchovné opatření podle zákona č. 94/1963 Sb. plní výlučně funkci výchovnou, dohled probačního úředníka podle zákona č. 218/2003 Sb. spojuje složku represivní se složkou výchovnou a pomáhající, čemuž odpovídá i program jeho výkonu a práce probačního úředníka. Jde proto o instituty navzájem svébytné, které nelze ztotožnit či zaměnit. Odkaz na ustanovení §90 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., podle něhož je státní zastupitelství povinno podat návrh na uložení opatření bezodkladně poté, jakmile se dozví, že trestní stíhání je nepřípustné, protože jde o osobu, která není pro nedostatek věku trestně odpovědná, není zcela přiléhavý; jde o ustanovení procesně právní povahy, jehož naplnění nabývá na významu pouze tenkrát, jsou-li splněny předpoklady pro aplikaci zákona č. 218/2003 Sb. v odpovídajících ustanoveních hmotně právní povahy. Není-li tomu tak (jako v projednávané věci), podání návrhu na uložení výchovného opatření podle §43 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb. nelze označit za „kontraproduktivní“, jak vyvozuje dovolatel.
Správně byl proto návrh Okresního státního zastupitelství v Kroměříži na uložení dohledu probačního úředníka zamítnut.
Existence vad podle §242 odst. 3 o. s. ř. se z obsahu spisu nepodává; co do jiných vad řízení plyne z uvedeného výkladu, že i kdyby jimi bylo řízení postiženo, nemohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je správné, Nejvyšší soud dovolání Okresního státního zastupitelství v Kroměříži podle §243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §151 odst. 1 věty první o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení [§146 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. O náhradě nákladů řízení státu ve smyslu §95 odst. 3 zákona č. 218/2003 Sb. nebylo rozhodováno; pro takové rozhodnutí chybí zákonný podklad, poněvadž nebylo uloženo žádné z opatření uvedených v §93 odst. 1 tohoto zákona.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. června 2005
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková