ECLI:CZ:NS:2005:8.TDO.774.2005.1
sp. zn. 8 Tdo 774/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. června 2005 o dovolání obviněného O. Y. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. 61 To 46/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 8 T 124/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného O. Y. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 8 T 124/2003, byl obviněný O. Y. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., za který byl podle §248 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků. Podle §58 odst. 1 písm. a) a §59 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Rovněž bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody a podle §226 písm. c) tr. ř. o zproštění obžaloby obviněného I. B.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. 61 To 46/2005, k odvoláním podaným obviněným O. Y. a Obvodním státním zástupcem pro Prahu 1 v neprospěch obviněných O. Y. a I. B. proti shora uvedenému rozsudku podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ohledně obviněného O. Y. v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že tohoho uznal vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., který spáchal tím, že „dne 2. června 2001 v M. v sídle firmy F. a spol. si obviněný zapůjčil od svědka V. F. osobní motorové vozidlo tov. zn. Škoda Octavia Combi Elegance, které bylo ve vlastnictví společnosti Š., se kterou firma F. a spol. uzavřela na předmětné vozidlo leasingovou smlouvu, dne 28. června 2001 obviněný oznámil svědku F., že mu předmětné vozidlo bylo v období od 01. 00 hodin do 16.30 hodin dne 28. června 2001 odcizeno v P., což svědek F. téhož dne oznámil na Policii ČR, P., když ve skutečnosti obviněný předmětné vozidlo v hodnotě 522.000,- Kč předal v přesně nezjištěné době od 2. června 2001 do 21. června 2001 na nezjištěném místě za účelem jeho vývozu z České republiky osobě jménem I. M., zemřelý, přičemž předmětné vozidlo dne 21. června 2001 ve 20. 30 hodin překročilo hranice České republiky do Polska přes hraniční přechod Ch. a následně dne 22. června 2001 hraniční přechod M. na Ukrajinu“.
Za to byl obviněný podle §248 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků. Podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost uhradit poškozené Č. p., a. s., škodu ve výši 404.400,- Kč. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání státního zástupce ohledně obou obviněných zamítnuto, když jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.
Proti shora uvedenému rozsudku ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 podal obviněný O. Y. prostřednictvím obhájce JUDr. K. M. dovolání, jež vymezil dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť shledal, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
V dovolání obviněný napadenému rozhodnutí vytkl, že odvolací soud upravil skutková zjištění a oproti výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně uvedl, že obviněný měl I. M. předat předmětné vozidlo v úmyslu vyvézt je z České republiky. Proti této skutečnosti brojil proto, že nebyla tvrzena v obžalobě ani v rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud si ji „vymyslel“, když ji do výroku svého rozsudku zanesl. Obviněný své další námitky zaměřil především proti tomu, jakým způsobem byla zjišťována způsobená škoda, a nesprávným shledal, že nebylo postupováno v souladu se stanoviskem Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud) č. 6/2003 Sb. rozh. tr., podle něhož z hlediska výpočtu náhrady škody musí být odečtena akontace a uhrazení veškerých leasingových splátek, které představují splátky na pořizovací cenu předmětu leasingu. V této souvislosti se nespokojil s tím, jak se Městský soud v Praze s touto okolností a též s jeho výhradami uplatněnými v odvolání vypořádal. Za vadné označil stanovení škody nad 500.000,- Kč, protože hodnota předmětného vozidla takové výše nedosahovala a pokud ji přibraný znalce takto určil, vycházel z neúplných podkladů a ze zkreslené výpovědi svědka V. F., který tvrdil, že vozidlo mělo najeto 24.000 km. Obviněný sám totiž konstatoval, že toto vozidlo najelo přes 40.000 km, bylo poškozené a bylo použito jako předváděcí vozidlo při setkání představitelů N., z čehož dovodil, že jde o okolnosti, které hodnotu vozidla snižovaly. Poukázal na znalecký posudek znalce Ing. S. a na vyúčtování pojišťovny, které jeho hodnotu stanovilo pod 500.000,- Kč, a rovněž zmínil i škodu ve výši 404.400,- Kč, kterou mu soud určil jako povinnost k náhradě poškozené Č. p. Obviněný poukázal na své dobré vztahy k V. F. s tím, že nebylo v jeho zájmu jej poškodit, a zdůraznil, že neměl v úmyslu někomu vozidlo předávat za účelem jeho vývozu mimo území republiky, a tedy, že žádný trestný čin nespáchal.
V závěru svého dovolání z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 8 T 124/2003, i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. 61 To 46/2005, zrušil.
Dovolání bylo doručeno Nejvyššímu státnímu zastupitelství k vyjádření podle §265h odst. 2 tr. ř.; takové případné vyjádření však Nejvyšší soud neměl ke dni rozhodování o dovolání k dispozici.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obdobně zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat jednak mylnou kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, a dále vadnost jiného hmotně právního posouzení, které záleží v nesprávném posouzení některé další otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, zejména trestního, případně i jiných právních odvětví. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obvinění této povinnosti dostáli i materiálně, neboť námitky týkající se otázky zániku trestnosti pokusu trestného činu jsou námitkami hmotně právní povahy.
S ohledem na uvedené skutečnosti Nejvyšší soud shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu s vymezenými zákonnými podmínkami, neboť obviněný vyjádřil pochybnosti o způsobu, jakým byla určena hodnota předmětného automobilu, a naznačil, které konkrétní okolnosti, k nimž mělo být v souladu se soudní judikaturou přihlíženo, nebyly brány v úvahu. Při zohlednění všech jím požadovaných okolností by hodnota vozidla nedosáhla částky 500.000,- Kč a nebyl by naplněn kvalifikační znak značné škody, a tudíž neměl být uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. Protože takto vyjádřené výhrady mají charakter právních námitek, Nejvyšší soud dále zkoumal, zda je takto podané dovolání opodstatněné.
K námitkám obviněného je potřeba nejprve v obecné rovině uvést, že trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Za značnou škodu, která je v projednávaném případě rozhodující, se podle §89 odst. 11 tr. zák. považuje škoda dosahující částky nejméně 500.000,- Kč.
Podle skutkových zjištění odvolacího soudu, jak jsou shora popsána, si obviněný zapůjčil od svědka V. F. osobní motorové vozidlo tov. zn. Škoda Octavia Combi v hodnotě 522.000,- Kč, které bylo ve vlastnictví společnosti Š., užívané společností F. a spol. na základě leasingové smlouvy.
Pokud jde o hodnotu uvedeného vozidla, z odůvodnění napadeného rozhodnutí i obsahu spisu se podává, že byla určena na základě znaleckého posudku znalce Ing. J. S. CSc. zapsaného pro obor strojírenství a ekonomika, odhady motorových vozidel a strojů, který ji stanovil na základě výpočtů jeho technické hodnoty, základní amortizace a redukované technické hodnoty jako časovou cenu na částku 522.250,- Kč, z níž po zaokrouhlení při přepočtu koeficientu prodejnosti ve výši 1,00 určil výslednou tržní (obecnou) hodnotu včetně DPH k datu odcizení dne 21. 6. 2001 na částku 522.000,- Kč.
Jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací tento důkaz považoval za objektivní, přesvědčivý a dostačující, a proto z něj vycházel při svém rozhodnutí o vině a na jeho základě také určil výši způsobené škody.
Tento postup plně koresponduje s ustanovením §89 odst. 12 tr. zák., podle něhož se při stanovení výše škody vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení v předešlý stav. K tomu je nutné uvést, že je-li předmětem útoku věc starší nebo opotřebená, přihlíží se ke snížení její hodnoty (srov. rozh. č. 33/1967 Sb. rozh. tr.). V takovém případě soudní praxe vychází z ceny, za jakou se konkrétní věc s přihlédnutím k nabídce a poptávce obvykle v době a místě činu prodává, anebo z odborného vyjádření či znaleckého posudku o stupni opotřebení jejím používáním, poškozením apod. k době spáchání trestného činu.
Takto vymezená hlediska byla v konkrétním posuzovaném případě dodržena, neboť znalec ve svém posudku všechna uvedená zákonná kritéria zohlednil a na jejich základě vyčíslil hodnotu vozidla.
Jestliže obviněný tento způsob výpočtu způsobené škody považuje za nesprávný a domáhá se postupu ve smyslu stanoviska Nejvyššího soudu č. 6/2003 Sb. rozh. tr., je třeba poukázat na to, že tam vyjádřený postup při výpočtu škody na věci, která je předmětem leasingové smlouvy, na projednávaný případ nedopadá. Podle něho jednáním pachatele, který v rozporu s obsahem tzv. leasingové smlouvy nakládá s věcí, která je předmětem takové smlouvy, zejména tak, že ji převede na někoho jiného, je možno naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. Pokud leasingová smlouva předpokládá převod vlastnictví k předmětu leasingu na nájemce a výše leasingových splátek je určena též s ohledem na tuto skutečnost, pak v takovém případě je škodou způsobenou trestným činem zpronevěry hodnota předmětu leasingu v době spáchání činu určená podle hledisek stanovených v §89 odst. 12 tr. zák., od níž se odečte ta část tzv. akontace a uhrazených leasingových splátek, která představuje čisté splátky na pořizovací cenu předmětu leasingu, ovšem pouze v rozsahu odpovídajícím snížení hodnoty pronajaté věci v době jejího převzetí pachatelem na základě leasingové smlouvy.
Z dikce tohoto stanoviska je zřejmé, že dopadá na takového pachatele, který sám je nájemcem předmětu leasingu na základě leasingové smlouvy a který sám s tímto předmětem v rozporu s obsahem takové smlouvy nakládal zejména tak, že ho převedl na jinou osobu; pachatel tedy musí být tzv. leasingovým nájemcem věci. Při výpočtu škody, jak je v uvedeném stanovisku vymezeno, se totiž zohledňuje pouze ten pachatel, který způsobil škodu na věci, která je předmětem leasingu z toho důvodu, že skutečnou škodu na takové věci, která jejímu majiteli, tedy leasingové společnosti vznikla, snížil o vlastní prostředky, jež prostřednictvím akontace nebo zaplacených splátek této společnosti uhradil.
Z těchto skutečností plyne závěr, že obviněným zmiňované stanovisko Nejvyššího soudu nelze aplikovat ve vztahu k výpočtu škody u každého pachatele, který zpronevěřil předmět leasingu, ale pouze u takového, kterému byla tato věc na základě tzv. leasingové smlouvy svěřena. Zmiňovaný způsob výpočtu škody tak nelze uplatňovat v případě obviněného O. Y., protože se předmětného činu dopustil na věci, jež je sice předmětem tzv. leasingové smlouvy, ale kterou si od osoby, která ji má na jejím podkladě pronajatu, vypůjčil.
S ohledem na tyto závěry Nejvyšší soud shledal výši škody uvedenou v napadeném rozhodnutí za správnou. Protože se ztotožnil i s dalšími argumenty, které odvolací soud v této souvislosti ve svém rozhodnutí rozvinul, pro stručnost odkazuje na rozsudek soudu druhého stupně, kde na str. 8 ke shodným námitkám, které obviněný uplatnil již v rámci svého odvolání, uvedl, že „ … pokud jde o argumentaci odvolatele k nesprávnému vyčíslení ceny vozu a tedy výše škody znalcem, pokládá tuto odvolací soud za zcela neodůvodněnou, neboť znalec vycházel z dokladů leasingové společnosti, kdy vozidlo bylo převzato p. F. dne 3. 1. 2001 se stavem najetých kilometrů v počtu 18. 000 s předávací cenou 599.000,- Kč, přičemž na základě sdělení p. F. pracoval znalec s počtem najetých km k datu odcizení ve výši 24.000 km. Z žádných důkazů pak nevyplývá, že vozidlo mělo být ke dni odcizení poškozeno a nebo mělo být extrémně využíváno (N.), neboť pokud takto skutečně využíváno bylo, bylo to v období před zakoupením vozu F. a tato skutečnost z listinných důkazů nevyplývá. Pokud tedy znalec shledal cenu vozu ke dni odcizení v návaznosti na počet ujetých km a opotřebení za období ledna 2001 až června 2001 ve výši 522.000,- Kč, pokládá soud takto stanovenou cenu přiměřenou ...“.
Stejně tak odvolací soud nepochybil, pokud ve svém rozhodnutí upravil skutková zjištění způsobem, jak je shora popsán. Soud druhého stupně totiž nově upravenou částí obsahující zjištění, že „… když ve skutečnosti obviněný předmětné vozidlo v hodnotě 522.000,- Kč předal v přesně nezjištěné době od 2. června 2001 do 21. června 2001 na nezjištěném místě za účelem jeho vývozu z České republiky osobě jménem I. M., zemřelý, …“, neučinil zjištění nové, ale upřesnil nedostatky, které zjistil ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, a uvedl je tak do souladu s tím, jak soud prvního stupně skutková zjištění odůvodňoval ve svém rozhodnutí.
Tento nesoulad ve výroku rozsudku soudu prvního stupně vznikl ve vztahu k obviněnému O. Y. tím, že, ač soud prvního stupně zprostil obžaloby podle §226 písm. c) tr. ř. I. B., ve výroku o vině, jímž obviněného O. Y. uznal vinným, ponechal část výroku „… předal v přesně nezjištěný den na nezjištěném místě za účelem jeho vývozu z České republiky obžalovanému B. …“. V odůvodnění svého rozhodnutí oproti tomu vyjádřil že, „… oznámil svědku F., že vozidlo mu bylo dne 28. 6. 2004 odcizeno v P., ačkoli ho zapůjčil osobě jménem M. I., přičemž tato osoba mu vozidlo nevrátila …“. Z těchto důvodů proto nelze přisvědčit námitkám obviněného, že by se jednalo o skutková zjištění, která by neměla oporu v provedeném dokazování, jak se svými argumenty snažil doložit a zpochybnit tak správnost právních závěrů, které odvolací soud ve vztahu k použité právní kvalifikaci učinil.
Z těchto podstatných důvodů Nejvyšší soud shledal, že právní posouzení skutku jako trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. je správné a odpovídající zákonu. Dovoláním napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami a jde tudíž o dovolání zjevně neopodstatněné, neboť dovolatel v něm převážně opakoval námitky uplatňované dříve v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného O. Y. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V takovém případě nemusel a ani nemohl postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumávat napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. června 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a
Vypracovala:
JUDr. Milada Šámalová